9636

9637

9638

9639

9640

9641

9642

9643

9644

9645

9646

9647

9648

9649

9650

9651

9652

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se na konci roku 1973 v Krči. Máma byla tenkrát na návštěvě u prababičky, která bydlela na sídlišti poblíž Krčského lesa, nenadále jí praskla voda a já se rychlostí fotbalové střely dral na svět, bylo jasné, že k Apolináři, kde byla objednaná, by to nestihla, tudíž jsem se narodil ve zdejší porodnici, asi v tom máme rodinnou tradici, babička mámu porodila na železničním přejezdu do Strakonic, šila si tak dlouho župan do nemocnice, až to ani rychlostí blesku jedoucí sanitka nestihla. Bydleli jsme v nově postaveném sídlišti Jižní město, okolo domů byly nakupeny panely, v kterých jsme si hráli, prostranství byla zaplněná povykujícími dětmi. Holky skákaly gumu, my jsme lezli na panely, jezdili bez držení na kolech, prolejzali kanály, jednou týdně jsme chodili na návštěvu k babičkám, ke každé jsme se dostali jednou za čtrnáct dnů, dům v Krči se střídal činžákem v Horažďovicích, nedbaje zimy, ani léta odbíjelo toto střídání léta mého dětství. Babička z Horažďovic zdědila dům po strýčkovi Škodů, byla v něm umístěna velká knihovna, mnohokrát větší než jsme měli doma, na stěnách byla pověšena spousta obrazů, na krásných dřevěných policích (ano, dnes bychom řekli, že byly z masivu) se skvěly napodobeniny amfór a suvenýry z dalekých cest, jeden byl až z Kazachstánu, našel jsem si zde knihy o mineralogii, paleontologii či geologii, jimž jsem propadl a od svých šesti let jsem měl jasno, byl jsem rozhodnut stát se geologem. Po základní škole jsem vyrážel do Prokopského údolí hledat trilobity, snil jsem o cestě na Kozákov, kde jsou naleziště achátů i olivínů, nakonec jsem svůj největší úlovek nalezl na návštěvě u strýce Petra v Jablonci nad Nisou, ve štěrku u silnice jsem nasbíral asi třicet olivínů a několik úlomků asi patnácticentimetrové geody achátu. O geologii jsem se často bavil se svým pionýrským vedoucím, studoval stavebnictví na ČVUT, tak k tomu měl, jak jsem si tehdy myslel, blízko. Po základní škole jsem nastoupil na gymnázim v Hellichově ulici, bylo zaměřeno ložiskovou geologii, naneštěstí po revoluci, která přišla, když jsem navštěvoval druhák, zaměření jednotlivých tříd zrušili. Ostatně příval nové hudby po revoluci učinil přítrž mým studijním návykům, čím dál více jsem si o hodinách kreslil, nedával pozor, kresby jsme si vyměňovali s Kreunou a Alanem a naše prospěchy se propadly o několik stupňů níže. Na začátku roku devadesát jedna vyšlo číslo Reflexu s velkým materiálem o Keithu Harringovi, jím inspirováni jsem vzápětí s Kreunou v ulicích Prahy namalovali několik grafitti. Po gymnáziu jsem se vlastně jen hlásil na Akademii výtvarných umění, maloval, kreslil a utloukal čas mezi brigádami a krákodechými zaměstnaneckými poměry, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo sedm let pryč a rodiče už byli velmi znepokojeni, zaplaťpánbůh jsem se asi na sedmý pokus na Akademii dostal.

9653

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se osmnáctého prosince roku devatenátset sedmdesát tři v krčské porodnici. Na palec mi přivázali cedulku se jménem a položili mne mezi ostatní novorozence. otec u porodu nebyl, v této době to ani nebylo zvykem. Bydleli jsme s mámou a tátou, dvěma strýci, tetou a prarodiči v krásné vile v Chodově. Na zahradě rostla broskev. Mám ještě fotografii, na které mne drží děda pod její korunou a já svírám v ruce jeden z jejích plodů. Z té doby si nepamatuji téměř nic. Když mi byli asi tři roky, naplánoval pražský magistrát stavbu sídliště, která zasahovala i na náš pozemek. Prarodiče si mysleli, že je rozumější se podvolit a podepsali, že svolují s výměnou našeho domu za čtyři byty v panelových domech, vilu vzápětí zbořili, a s ní i celou stranu ulice, v níž byla umístěna, druhá měla štěstí a zůstala stát. Přestěhovali jsme se do třípatrového paneláku v Krči, na patře s námi sousedili strýc, teta a bratranci. Do školky jsem moc nechodil, většinou jsem byl u babičky v Horažďovicích, nebo mne hlídala máma. Na základní školu jsem nastoupil o rok později, první dva roky jsem ji navštěvoval v Písnické ulici na Lhotce, pak mne rodiče přesunuli na Základní školu Jánošíkova. V průběhu studia jsem měl většinou vyznamenání s konstatní dvojkou z hudební výchovy. V osmé třídě jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit na gymnázium Jana Nerudy, jediné bylo zaměřené na geologii, otec měl přes své melouchy v rámci akce Zet nějaké známé, zkoušel mě zařídit protekci, nakonec jí nebylo třeba, zkoušky jsem úspěšně složil, během nich jsem seděl v lavici s Alanem, když jsme v září opravdu nastoupili sedl jsem si opět vedle něho, znali jsme ze zkoušek. Dnes mohu říci, že studium na gymnáziu ucpalo naše hlavy hloupostí opakováním prověřeného a vskutku duchamorného učiva, učitelé byli způli blázni a z druhé sadisti vyžívající se drezůře opic, jimiž jsme tehdy v jejich očích byli. Naučili nás nemyslet, procvičovat omezenost, pokoušeli se nás stáhnout do svého hejna, kdyby měla škola víc než čtyři roky, či kdyby nepřišla uprostřed studia revoluce, která přece jen otřásla jejich postavením a způsoby, určitě bychom se my všichni jejich zajatci proměnili v mrtvolné věci, které důstojně a bez cavyků reprezentují své gymnázium a jsou integrální součástí zátiší tohoto smrtícího světa. Naštěstí jsme se či alespoň část z nás tohoto jha a této knuty pokusili ve zbytku těch strašlivých devadesátých let zbavit, jestli se nám to povedlo, je samozřejmě otázkou, pravdou však zůstává, že když si vzpomenu na ona léta, že se mi krom mých spolužáků nevybaví zhola nic, pohřbil jsem je včetně svých chudých znalostí hluboko na dně své hlavy, osvobodil jsem se v dělnických profesích, brigádách, jimž jsem prošel po gymnáziu, unikl jsem tomu zhoubnému tlaku na výletech s Martinem Krummholzem a jinými, ujel jsem se Štěpim, Pléšou, Andulou prostě pryč, k čerstvému vzduchu moře, k prašným pouštím, do hor i na okraj horkem rozpečených dálnic, během let jsem odložil i barevné oblečení z vietnamských tržnic, prestiže, a konečně se dostal na školu mého srdce a začal navštěvovat AVU, kde jsme s Luďkem, Raoulem a Radimem založili skupinu. Byli jsem rozkročeni mezi alkoholismem, aktivismem, byli jsme nesvéprávnými dětmi devadesátých let, práce ve skupině, byla prací na překročení jejich pustošícího dědictví, pokusem o vlastní proměnu, dnes jsem přesvědčen, že proměna se krom velmi mála katarzních okamžiků, jimiž jsem prošli, neuskutečnila, jen jsme zapoměli to, co jsme zapomenout chtěli, a tento proces se stále zrychluje, stejně jako přibývá kilogramů.

9654

9655

9656

9657

Jmenuji se Marek Meduna, i když ve skutečnosti se jmenuji Marek Hozman, jméno Meduna dle vzoru Picassa používám po své matce. Babička rozená Zachová, provdaná Medunová mi říkala Marečku, ty si musíš udělat vysokou školu, a když o tom nyní přemýšlím, domnívám se, že touto větou v dobrém i zlém hluboce ovlivnila můj život. Avšak neměl bych příliš odbočovat, matka se narodila v Komušíně, což je vesnice kousek od Horažďovic v jihozápadních Čechách, děda umřel, když bylo mámě asi pět let, záhy na to se s babičkou a sourozenci přestěhovali do Prahy. Otec pochází z Horažďovic, jeho máma až do smrti dělala ve fabrice na výrobu hokejek, která však ihned po revoluci zkrachovala, naštěstí babička už v té době dávno užívala zaslouženého důchodu, děda umřel také dřív, povoláním byl stavbyvedoucí, celý život trpěl astmatem a to ho v kombinaci s prašným prostředím staveb umořilo k smrti, stalo se tak, když bylo otci dvanáct let. Otec s matkou se poznali na zábavách V zářečí, kam se sjíždělo široké daleké okolí. Na koncert Matadors otec do teď vzpomíná, hlavně na to jaké měl Jiří Korn boty, podle jeho popisu se domnívám, že vypadali jako jakési semišové koně. Chodili spolu asi rok, když počali mne, když holka byla v tom, musela být svatba, to se nedalo nic dělat, matka se vdávala asi ve třetím měsíci, bylo jí jednadvacet, otcovi dvaadvacet, oba byli považováni skoro za postarší, měli svatbu, dá se říci, na poslední chvíli, v nejvyšší čas. Narodil jsem se v porodnici ve Strakonicích. Bydleli jsme u babičky, asi to bylo náročné soužití, rok po mém narození jsme se přestěhovali do nově vystavěného sídliště v Praze Krči. Otec chodil po melouchách a méně již do svého zaměstnání, byl profesí stavební technik, po revoluci se jeho činnosti začalo říkat inženýring. Máma byla na mateřské. Čtyři roky po mě se narodila sestra. Na základní školu jsem chodil do přilehlé Jánošíkovi ulice, byly tam dvě školy, já jsem navštěvoval tu horní. Ve třídě jsem k patřil k sortě šprtů, měl jsem až do osmé třídy samé jedničky, během studia jsem obdžel několik (dvě) funkcí, na prvním stupni jsem holkám, když zlobily, odstřihával červené trpaslíky, a na stupni druhém jsem byl sběrovým referentem. Po základce jsem se dostal na gymnázium Jana Nerudy. V té době jsem hodně četl, hlavně Jarmilu Loukotkovou a různé jiné historické romány. Na gymnáziu jsem již nebyl premiantem, a naopak jsem takříkajíc splynul, ničím nevyčnívajíc, s průměrem. Vlastně jsem šel na gympl, protože jsem nevěděl, čím bych chtěl být, měl jsem nějaké dětské představy o popelářích, kosmonautech, horolezcích... ty jsem však ani já sám nebral příliš vážně. Těsně po revoluci jsme začali se spolužákama jezdit stopem do zahraničí, prázdniny jsme trávili ve znamení dalekých cest, tím jsme se i sblížili více než je tomu obvyklé ve školních škamnách, jsme přáteli dodnes a stále se, i když bohužel s řídnoucí frekvencí, pravidelně stýkáme po pražských hospodách. Myslím, že někde na těchto cestách, mezi čekáními na odpočívadlech a mlčenlivým sezení v cizích autech, ve mě uzrálo rozhodnutí, že budu umělcem, tuto roli jsem si v sedmnácti nedokázal představit jinak než jako povolání malíře, čas však ukázal, že věci jsou komplikovanější. Přihlásil jsem se do ateliéru Jiřího Sopka na AVU. Zkoušky na umělecké školi probíhají v lednu, takže v březnu jsem už věděl, že mě nevzali, maturitu jsem udělal s odřemými zády. A po prázdninách jsem nastoupil jako kulisák do divadla Labyrint. Byl jsem v té době zamilován do spolužačky. Chodili jsme společně na představení divadla Sklep a viděli jsme jedno z prvních, a ještě dobrých, vystoupení Šumu svistu. Na AVU jsem se hlásil pravidelně každý rok, mezitím jsem střídal různá zaměstnání, ne že bych chtěl, ale vždy je přerušili prázdniny, kterých jsem se nechtěl vzdát, takže jsem obsluhoval kopírku, byl skladníkem v pivovaře, správcem databáze na Ministerstvu Vnitra, úředníkem špeditérské firmy... V roce 1997 jsme se s Natálií přestěhovali do Podolí a rok na to mne na AVU na popáté vzali. Od té doby i rodina začala částečně akceptovat mé rozhodnutí být umělcem. Na konci prváku jsme se staršími spolužáky s ročníku založili uměleckou skupinu. Hlavně jsme pili pivo, jedli velké porce smažených sýrů a hodiny poslouchali historky Petra z ateliéru Vladimíra Skrepla. Čas i povinnosti nás míjeli a my seděli v hospodě Na spartě, ačkoli zde se položil jakýsi základ budoucí existence skupiny. V tomto údobí se se mnou rozešla Natálie, ztloustl jsem asi o patnáct kilo a odstěhoval se zpět k matce, která se mezitím rozvedla s otcem a po výměně bytu skončila v malé garsonce na Spořilově. Bydlel jsem tam dva roky, než jsme se nastěhovali s klukama ze skupiny do ateliéru na Smíchově. V roce 2004 jsme s Luďkem odjeli na stáž do Londýna, protáhli jsme si ji přes prázdniny, našli si práci a vydělali si slušnou sumu peněz, trochu se zlepšili v angličtině a s úplně jinou, pozitivní energií se na podzim vrátili do v listopadové mlze utopené Prahy. Tuto stáž, tento pobyt, tyto okamžiky považuji za jakýsi bod (oblast) obratu, pak začali jít věci samy od sebe, začali jsme chodit s Andreou, odvážil jsem se napnout větší formáty pláten, začal se podepisovat Meduna, přestěhovali jsme se s Andreou do Holešovic, zhubl jsem na osmdesát pět kilo, ještě za života babičky jsem úspěšně složil diplomovou zkoušku, na jejíž slova tím pádem konečně a s odklady došlo, s klukama ze skupiny jsme přijali první holku, oženil jsem se, stal se rybářem, vlasy mi prokvetli šedinami, chytil jsem metrovou štiku na Otavě v Horažďovicích, porazil otce v tenise, poprvé...

9658

9659

9660

9661

9662

9663

9664

9665

9666

Za obzorem leží město, v jeho prohlubních se usazují exhalace, obyvatelé jsou bledí, zpoza keřů vykukují vysoké komíny

obzor je přímka prostírající se před očima, ale to každý ví

nikde jsem nepotkal tolik toulavých psů, kroužili ve smečce okolo a bez ustání štěkali

nikde je nemísto, tyčící se útes uprostřed bouřlivého moře, vzduch je plný racků, vzedmutý posměšným chechtáním

kotlina, v níž vyschlo moře, když vyvozuji pak, neboli je postrádán rozhled a vzlet

za přímkou se prostírají domy, žijí v nich lidé, v místnosti stojí stůl, u něj je přisunuta židle, na stole položen počítač, jsou připojeni

co každý ví, není nutné opakovat, co neví nikdo, je v zasadě nesdělitelné, hlubina noci

moře zamrzlo ropou, nebe je českým mořem, zvrať hlavu, závrať jímá z výmluv, nezvratnost, oil peak

jsme sami sebou, plurál bezútěšný

racci poletují okolo Karlova mostu

turisté si je radostně fotí

9667

9668

9669

9670

Mé jméno je Marek Meduna a můj život byl a je prostý a jasný, nyní se ho letmo pokusím připomenout. Narodil jsem se matce a otcovi září roku 1973 v Podolí. Bydleli jsme u Štůrově ulici v Krči, otec dělal stavebního technika a chodil po melouchách, matka byla se mnou na mateřské, na rozdíl od Miloše Zemana jsem si svou existenci neuvědomil ve třech letech, ale mnohem později a toto údobí svého života znám jen z vyprávění matky, otce a obou babiček, u nichž jsem během dětství trávil mrtě času. V mé mysli zůstali jen záblesky obrazů, u kterých si nejsem jistý, zda jsou mé či zprostředkované. Jedu na tříkolce přes dálniční přejezd, jdu se sousedkou na Ostrov v Horažďovicích, mám strach, když mě rodiče nechali samotného doma, zapaluji u sporáku všechny sirky najednou... Do školky jsem moc nechodil, jesle si nevybavuji, když mi byli čtyři roky, narodila se sestra. Na základní školu v Jánošíkově ulici jsem začal docházet v sedmi letech. Sedl jsem si do zadní lavice ke klukovi v džínovejch lacláčích, jmenoval se David, posléze si vysloužil přezdívku Vopice, spolu s ním a Buřtem jsme protloukli celých osm let. Převážně jsme chodili na nanuky do zeleniny, nebo blbnout do Krčáku a nebo jsme si hráli u Dejviho. Od páté třídy jsem musel z družiny vyzvedávat sestru a dovést ji domů, takže chodila všude se mnou. Po základce jsem se dostal na gymnázium na Budějovické, bylo zaměřeno na stavební techniku, takže otec měl radost. Během studia jsem mu jí však moc neudělal. O hodinách byla nuda, seděl jsem v lavici s Alanem, nudili jsme se, nedávali pozor na probíranou látku a kreslili si převážně spolu. O hodinách angličtiny a ruštiny jsem byl v lavici s Alešem Skřivánkem. Můj prospěch se pomalu stupeň za stupněm zhoršoval až do čtvrťáku, ještě že gympl neměl víc ročníků, v pátém bych asi propadl. Těsně před maturitou jsem se začal učit. Dostal jsem tři jedničky a čtyřku z angličtiny. Kupodivu jsem se hned po škole dostal na demografii. Studoval jsem jí dva roky, trochu jsem pronikl do tajů statistiky, sociologie a natality. Pamatuji se, že na semináři sociologie nám byl vysvětlen rozdíl mezi charismatickým lídrem a necharismatickým politikem na příkladech Václava Havla a Václava Klause. Už během střední školy jsem začal malovat, zpočátku jsem používal temperu, posléze přešel na olej, i když jeho dlouhé schnutí mi dělá problémy dodnes. Měl jsem rád hlavně surrealisty, četl jsem Peruchotovi životopisy impresionistů, postupně jsem si oblíbil i baroko, hlavně Rubense. Jak tento zájem narůstal, uvědomil jsem si, že nemohu sedět na dvou židlích a odešel jsem z demografie a pokusil se za notné podpory pana Josefa Wágnera připravit na zkoušky na Akademii výtvarných umění, no nedostal jsem se, tento pokus jsem opakoval asi pětkrát, přičemž až na po šesté mě na školu vzali, tedy učinil tak až Jiří David, ke kterému jsem se ani nehlásil, během tohoto martýria jsem se živil jako kulisák nejdříve v Labyrintu, pak v Národním divadle. Na škole jsem se více méně plácal, najednou, když jsem byl konečně na vytoužené akádě, jsem nevěděl, co si sám se sebou počít. Stále jsem maloval, ale výstavní nabídky mne jaksi míjely, ve čtvr'táku Jiří David odešel učit na umprumku a já přešel do ateliéru Vladimíra Kokolii, kde jsem i diplomoval. Moje kariéra se vlastně zlomila po výstavě v AM180, na kterou jsem se vnutil Jakubu Hoškovi, poté to začalo jít tak nějak samo. Abych nezapoměl ještě v ateliéru Jiřího Davida jsem se zamiloval do spolužáka Martina Krummholze, od té doby žijeme spolu v malém bytě u Palmovky. Příští měsíc budu mít samostanou výstavu v galerii CO14, tak mám spousty práce.

9671

9672

9673

9674

9675

9676

9677

9678

9679

9680

9681

9682

9683

9684

9685

9686

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se předčasně na konci roku 1973, měl jsem být kozoroh, ale stal jsem se střelecem. Máma se mnou byla asi měsíc v nemocnici, ostatně celé dětství jsem byl neduživý, chodil jsem každý druhý den na vakcíny. Co si pamatuji, jesle jsem nenavštěvoval a do školky docházel sporadicky, většinou mě rodiče dali k jedné z babiček, ale tři roky po mě se narodila sestra, takže máma byla na mateřské šest let v kuse. Máma je židovka, rozená Hozmanová, ale židovka bez víry i tradic, děda byl příslušníkem sekularizovaného plzeňského měšťanstva, prodával v obchodě s domácíma potřebama, nikdy nechtěl mluvit o tom, co dělal před rokem čtyřicet osm. Zapomněl jsem zmínit, že jsme bydleli v Praze, v malém panelovém domě v Krči u Štůrovi ulice, na patře jsme sousedili se strejdou Ivanem, tetou Markou a oběma bratranci, s Davidem jsem si chodil hrát ven, běhali jsme okolo baráku se sídlištníma bandama dětí, pamatuji si, že mladší bratranec, Pavel, jednou snědl žížalu. Tím všechny úplně znechutil, jindy snědl prášky z domácí lékárny, museli ho pak odvést do nemocnice, kde mu vypumpovali krev, babička pak občas říkala, že se mu potom změnila povaha. Ani nevím, co bych řekl o škole, o sestře, čím jsem naplnil všechny ty roky, zbyla mi jen hrst dokola vyprávěných historek ale ten pocit účasti se kamsi vytratil. Po základce jsem šel na gyml do Hellichovky, do sametové revoluce jsem prospíval obstojně, jedničky, dvojky, pak se to nějak zvrtlo, začali jsme s Kreunou chodit na koncerty, poprvé jsme byli na Orlíku, nově založená vydavatelství se pustila do vydávání zakázané hudby a my do jejího poslechu a prospěch se rapidně zhoršil, čímž se změnili i mé priority, bylo mi jasné, že o geologii si mohu nechat jen zdát, že budu muset zvolit nějaké náhradní řešení, trochu jsem kreslil, tak když jsem zjistil, že na Akádu berou i bez maturity, bylo rozhodnuto. A kupodivu mě vzali hned na poprvé, dostal jsem se do Sopkova ateliéru, chodil jsem do školy pravidelně malovat, ve druháku jsem se zamiloval do spolužačky a začali jsme spolu chodit, poté, co umřela babička, jsme se přestěhovali do její garsonky na Jižňáku, škola uběhla strašně rychle, během studia jsem se živil kreslením storyboardů u Vladimíra Strejčka. Trochu jsem maloval, hlavně různé ornamentální vzory, přišlo mi, že je to zajímavé především vzhledem k modernistickému pojímání dekorativnosti jako zla umění, no já to zlo, ten povrch maloval. Na začátku tisíciletí se v Praze konečně objevili obchody jako Zara a H&M, takže i spěchající masa přestávala být tak snadno čitelná svým východním, postkomunistickým vzezřením, ubývalo oděvů od vietnamských stánků i podřadného českého zboží, zaplaťbánbůh jsme pomalu splývali s celým západním světem, do teď poslouchám Rádio 1, když si uvědomím. že je tomu bratru dvacet let jímají mne vlny nostalagie. Přemýšlíme s Andreou, že bychom se přestěhovali do většího, garsonka po babičce už nestačí, navíc se snažíme myslet na budoucnost.

9687

9688