- - - - - - - - -: července 2010

pondělí 26. července 2010

9561

sněhové jazyky

se plazí po kraji

pomalu vločky

klesají k návěji

jazyky ohně

už olízly stodolu

z pekelné výhně

seno vítá oblohu

jazyk mi uniká

každým okamžikem

ústa mi vyschla

slov nedostatkem

Jmenuji se Marek Meduna a v současné době bydlím v Holešovicích. Narodil jsem se, samozřejmě si to nepamatuji, ale rodiče mi to řekli a mám to zapsáno v dokumentech, které se za mnou od narození táhnou, 18. prosince 1973, to je přesně o deset let později než Brad Pitt, mám sklony ke grotesknosti, jsem Čech, nijak jsem se o to ale nezasloužil, a proto stejně jako tolik jiných Čechů, na to nejsem nikterak hrdý, beru tuto skutečnost jako pouhý holý fakt, první dovolenou jsem s rodiči strávil v tehdejší NDR, přijeli jsme k moři v noci ubytovali se ve velkém stanu, který pro nás postavili otcovi kolegové z Výstavby sídlišť, jednalo se o rekreaci ROH, otcových kolegů zde bylo skutečně mnoho, rodiče vybalili, se sestrou jsme nafoukli matrace, rozbalili spacáky a snažili se do nich vlést, aniž by se dovnitř dostal všudypřítomným bílý písek, usínali jsme se zvukem příboje a větru v korunách přímořských borovic, noc byla neklidná, těšil jsem se, až poprvé v životě spatřím moře, občas mne z lehkého spánku probralo, jak vítr zacloumal celtou stanu, cítil jsem, že sestra nespí a s otevřenýma očima hledí, tak jako já, do tmy, ráno jsem se probudil, vysoukal se ven, proběhl mezi stany - obrovská bílá pláž se táhla po mé pravé i levé ruce až k v dálce mizícím majákům a přede mnou se prostírala ocelově šedá hladina rozbouřeného Baltského može, přes obzor přejížděli obrovské lodě, tehdy jsem si myslel, že vojenské, představoval jsem si, že jsou velké jako náš panelový dům, ze stanů začali vycházet první lidé, mezi nimi i otcovi kolegové, jaké bylo moje překvapení, všichni na pláži byli nazí, nahatí lidé vylézali ze stanů, snídali, koupali se, sušili, staří, mladí, děti, hezcí i oškliví, leželi za celtovými zástěnami proti větru a písku, hráli volejbal, jejich obrovské chlupaté penisy, povislá prsa se klimbaly do stran, zděšen jsem se okamžitě vrátil do stanu, hluboce rozhodnut, že já tady nahý nebudu ani sekundu, rodiče byli také překvapení, ale nakonec zradili a rozhodli se, že se přeci jen podvolí zdejšími mravům, já jsem však odolal a celý pobyt strávil ve vlhkých, studenou mořskou vodou nasáklých plavkách, většinou jsem si kreslil ve stanu, nebo s nahou sestrou stavěl pískové hrady, zlé a závistivé enderácké děti nám je chtěli rozbořit a házeli po nás vyplavené medůzy, po čtrnácti dnech martýrium dovolené u moře naštěstí skončilo, nasedli jsme do auta a už v Rostocku, nepřipadala skutečnost, že jsem oblečen nikomu nápadná, natož aby ho pudila k jakýmkoli poznámkám, hned po prázninách jsem začal navštěvovat základní školu Jánošíkova, učení mi šlo poměrně lehce, většinou jsem měl vyznamení, i když v páté třídě jsem si klouzáním po linoleu přivodil silný otřes mozku, máma mne odvezla do nemocnice, kde jsem pozvracel doktora, nechali si mne tam na sledování, ledoval jsem si zátylek, toulal se po chodbách, v jídelně jsme s ostatními dětmi koukali na válečné seriály, byl jsem v nemocnici déle než měsíc, máma se o mne začínala strachovat, vypadalo to, že na mne zapoměli, díky rekonvascenci jsem vypadl z učebního procesu a rapidně se mi zhoršil prospěch v pololetí jsem měl tři trojky, v dalším půlroce už se mi prospěch vrátil do normálu - přece jen jsem měl strach z otce a jeho pásku, po základní škole jsem se dostal na gympl, sdílel jsem lavici s Alanem a Martinem Krummholzem, za námi seděli Aleš Skřivan, Kreuna a Dáda Koubek a v lavici před námi Štěpi, Pertlíček a Pléša, v prváku o přestávce se všichni shlukli do hloučku a povídali si, většinou jsem neměl co dělat, tak jsem jedl svačinu, koukal z okna, předstíral, že si opakuji učivo či šel na záchod, jednou jsem přistihl Alana, jak smrká do penálu, postupně jsme se zkamarádili, v létě jsem jel na několik dní k Beguivinům na chalupu do Pařezu, během let jsme tam začali jezdit všichni, hlavně na silvestry, občas i na víkendy, všichni jsme v té době milovali Anču a kreslili si během vyučování do sešitu, pozor jsme samozřejmě nedávali, jak jsme začínali pít alkohol, čím dál bolestněji jsme si, my kluci uvědomovali, absenci jakýchkoli sexuálních zkušeností vyjma onanie, raději jsme každý předstírali zkušenost, Aleš nám v prváku vyprávěl o svých milenkách, byla jich pěkná řádka, všechny byly jako on z Uhříněvsi, jen Vanda se později přestěhovali do Strašnic, kde jí poznal i Štěpi, po revoluci jsme začali chodit na punkové koncerty, prvním byl Orlík, nějací skinheadi nám s Kreunou chtěli dát držky, otce jsem přesvědčoval, že jejich texty jsou nadsázka, že přeci nejsou rasisté, pak ovšem rasisté byli, Pléša jejich první desku rozbil kladivem, všem se nám líbila Anča, ostatní holky nestály za nic snad ještě Káča Bímová a Eva Petrášková, ta ovšem měla silné kotníky, motiv Alanových kreseb byl prostý, šlo o to na různé způsoby a variace, jak zachytit situaci muže v rádiovce a odhozené šlupky od banánu, já jsem se v té době cítil jako pokračovatel Picassa, nic nebylo troufalejšího, na konci třeťáku jsem po Mixele málem pozvracel našeho ředitele, jmenoval se Kopecký a byl to pěkný čůrák, také to někdo napsal sprejem na školní budovu, někdo jiný pak, my jsme si mysleli, že školník, zamazal slabiku čů, od té chvíle se mu říkalo rak, Kreuna začal o prázdninách chodit s Ančou a vyfoukl nám rybník, po gymplu jsem se stal kulisákem, dělal se mnou bývalý bubeník Orlíku, nemluvil a stále poslouchal walkmena, teď hrál se Sahulou a jeho Syny výčepu, první půl rok jsem skoro nemluvil, hrozně jsem se styděl, o prázdninách jsme se vydali stopem do Holandska a Francie, seděl jsem vedle řidiče, mlčel, hrálo autorádio, za okny se krajina rozžala soumrakem, červeň se rozlila po pusté kameny pokryté pláni, která se prudce svažovala ke středozemnímu moři, hladina byla hladce vyleštěna, tráva, kameny, soumrak i krajnice mizeli za našimi temeny, měli jsme stažená okýnka a teplý vítr nám vlasy sčesával dozadu, byla cítit slaná mořská voda, ani jeden z nás neuměl francouzsky, přemýšlel jsem, jak bych namaloval výjem, který nám ukazoval velikost a půvab světa rozkládajího se okolo jedoucího Renaultu, světlo v mysli ozařovalo jeden obraz za druhým, štětec byl poslušný mých přání a ne naopak, po prázdninách, tedy po dovolené jsme se vrátili do Prahy, když jsem Anče ukazoval nové obrazy říkala, že jestli mne teď nevezmou na AVU, tak půjde a nasype úřednicím na studijním oddělení jed do kafe, její bratranec se dostal na všup a její dědeček sbíral za první republiky obrazy, stále mají doma Slavíčka, Špálu jim však ukradli, takže jsem si jejího názoru považoval, vzali mne až za několik nekonečných let, hlásil jsem se k Milanu Knížakovi, ale vzal mne Michael Rittstein, ve druháku jsem přešel do ateliéru Jiřího Davida, Luděk mi říkal, že jsou tam samí skvělí lidé, když nás Jirka bral, pozval si nás do kabinetu a uvítal nás slovy, vítejte ve výtahu ke slávě, čest jeho pravdivým slovů, vzápětí jsme založili Rafany, myslím ve třeťáku, nedokázali jsme se jednoznačně shodnout na nějakém uspokojivém názvu, takže nakonec jsme se pojmenovali, bohužel, Rafani, než si jeden každý z nás na tento název zvykl, než mu přivyklo i okolí a konečně než jsme vyprázdnili jeho původní význam svou činností, tak jsme vypili mnoho piv, snědli příliš mnoho smažených sýrů, naučili se trochu mluvit o tom co děláme, o umění, co je našimi záměry či důvody, a pokusili se alespoň z malé části vyvrátit názor paní z Olomouce, která nám na naší první přednášce položila otázku, jež začínala, jste první generace, která se nedokáže vyjadřovat...