pátek 28. prosince 2012

8595


8596


8597


8598

Stopa v blátě
kmotr Marek Meduna 
svědek Martin Krummholz

Ptal jsem se Giacoma, co si myslí o svobodě a kdy by mohla nejdřív nastat. Říkal, že si myslí, že nastane, až věda odhalí všechny přírodní zákony, nebude zapotřebí jiných, které jsou vždycky s přírodními v rozporu, protože nevycházejí z opravdových potřeb člověka. Problém svobody pak prý bude vyřešen. Nikdo nebude moci tvrdit, že k životu ve společnosti je zapotřebí nějaké hierarchie, politické správy nebo vedení. To všechno je despotické, protože je to člověku vnucováno jinými lidmi a ne přírodou. Člověk podléhá přírodním zákonům a basta.
Patrik Ouředník

8599

...blo Picasso, Marcel Duch...

8600


8601


8602


8603


8604


8605


8606


8607


sobota 22. prosince 2012

8608


8609


8610


8611


8612


8613


8614


8615


8616


8617


8618


8619


8620


8621


8622


8623


8624


8625


8626


8627


8628


8629


8630


8631


8632



8633


8634


8635


8636


8637


8638


8639

Foto Bařena, nebo Pléša. Díky jim!

8640


středa 21. listopadu 2012

8645


David Kořínek a Marek Meduna se ptali Jiřího Franty.

Jirko, kdy a kde si se narodil a kdo byli tví rodiče?Narodil jsem se 3. květno 1978 v Praze v Podolí rodičům Jiřímu Frantovi a Marii Frantový za svobodna Marii Vrbový.


Čím byli tvoji rodiče?
Můj otec byl zedník a dlouhou dobu za koumoušů nemohl sehnat práci. Pracoval třeba v gumárně nebo nosil mrtvoly v krematoriu. Máma dělala, myslím, celou dobu kadeřnici... To se nezměnilo. Já jsem se jí nikdy moc neptal, ale vím, že byla kadeřnicí. O svým dětství mi vyprávěl spíš otec, matka ne.

Jirko, ty si pro mě vždycky byl ten typickej pražskej kluk...
Já jsem pyšnej na to, že jsem z Pankráce, že jsem tam zažil ty klukovský léta, kdy jsme s partou pobíhali po čtvrti.

Rvali ste se?
No jo, za mě se rval hlavně brácha, přestože jsem byl o dva roky starší. Třeba si pamatuju, že se tam přistěhovali dva bratři, který byli o něco starší a větší, všichni se jich báli, jenom můj brácha ne.


Chodil jsi do školky, nebo jsi trávil dětství u babiček?
Chodil jsem do školky, u babiček vůbec. Naši se nějak pohádali a hádali se vlastně furt: Z dětství si vzpomínám hlavně jen na ty hádky. Když jsem to říkal otci, tak mi to vymlouval, že si to nemůžu pamatovat, ale já si to stejně vybavuju. V mateřský školce jsem byl hodně tichý dítě. Dokonce mi o rok odsunuli nástup do první třídy...


Byl jsi zaostalej?
Ne, bylo to tím, že jsem s nikým nekomunikoval. Vždycky jsem seděl sám. Povídal si sám. Já jsem se nikdy nechtěl s nikým bavit a to trvalo do tý doby, než do mateřský přišel i můj brácha. Pak se to změnilo v úplnej opak. Úplně mi to přecvaklo, najednou jsem začal fungovat v tý skupině dětí okolo bráchy velmi komunikativně...


Vy ste s bráchou trávili dětství hodně spolu?
Když jsem se pře nedávnem přistěhoval zpátky na Pankrác, překvapilo mě, že navzdory tomu jak jsme se s bráchou hádali a pořád prali, tak mi teď sousedi, říkali, že bylo hodně vidět, jak jsme spolu drželi. Možná to bylo tim fotbalem, kterej jsme dennodenně hráli. Já jsem vždycky přišel ze základky, hodil tašku do kouta a vyrazil ven hrát fotbal. Tehdy nebylo dne, kdybych ho nehrál. Nebo jsme si občas hráli na vojáky, anebo jsme chodili na výpravy do Nuslí, kam jsme ale měli zakázáno chodit, protože to byl cikánov. Všichni se tam báli jít jednotlivě, odvážili jsme se jen v partě.


To byla základka?
No, tak do pátý třídy.


Jaká je tvoje první vzpomínka?
Vůbec nevím. Možná jak brácha spadnul do kanálu a já jsem ho tahal ven. Měli jsme to pak jako takový společný tajemství. Otec nám vždycky říkal, že nesmíme chodit přes kanály, ale my jsme přes ně samozřejmě chodili a jednou se tam brácha propadnul. Pomatuju se, že jsem ho držel a zachránila ho pak nějaká sousedka, která vyběhla z baráku. Byli jsme z toho tehdy v naprostým šoku. Já jsem to pak používal, když brácha nechtěl něco dělat, hrozil jsem mu tím, že to nahlásím rodičům.


Jaký předměty tě na základní škole bavili?
Žádný, já jsem si kreslil pod lavicí. Taky jsem měl tehdy problémy se smíchem. Neudržel jsem pozornost, furt si kreslil pod lavicí a pak, když jsem měl jít třeba k tabuli, tak jsem byl hrozně nervózní a zároveň se bez ustání smál. Nemohl jsem to zastavit. Byly to úplně absurdní situace. Někdo stál u tabule a přeříkával básničku. A já ho rušil tím smíchem, začali mě téct slzy, nebralo to konce. Pak jsem už jen ležel ochablej na lavici.


Jaká byla tvoje role ve třídě, šašek, raubíř, autorita, klidný dítě...
Člověk se asi zpětně vidí jinak, než ho viděli ostatní. Ale já jsem byl trošku takový problémový dítě. Byl jsem v áčku, který bylo výběrový, nejlepší. No a v pátý třídě bylo přezkoušení, jestli na to stačíme, a tehdy jsem přišel o svý kamarády. My jsme byla taková čtyřka, který jsme drželi spolu a dělali dohromady bordel. Zůstal jsem v áčku a oni si pohoršili. Ještě si vybavuju, že jsem byl v něčem takovej malej sráč. Na mě byli rodiče a hlavně otec docela drsnej. Po třídních schůzkách byl na mě otec skoro vždycky hodně nasranej, protože většinou zjistil, že jsou se mnou problémy, což s mým bráchou nikdy nebyly. Tak to bylo daný, já jsem byl ten, kterej se po třídních schůzkách vždycky řešil. Třeba jsem měl dostat poznámku, že o hodině tělocviku dělám bordel, nesoustředím se, zlobil jsem s takovou tyčí. Učitelka mi chtěla dát poznámku a já jsem se rozbrečel a v pláči jí prosil, ať mě jí nedává, že by mě otec doma strašně seřezal, až mi jí ona opravdu odpustila. Ale klidný dítě jsem určitě nebyl, to ne.


Jak to u vás doma fungovalo v rámci dělení rodičovskejch rolí?
Otec chodil domů často unavenej a nepříjemnej. Vždycky jsem se těšil, že dřív přijde domů máma s nákupem. Když přišel otec hodil nám ohřátý párky, vykoupal se a šel spát. Otec byl ten přísnej, ale ne že by nás úplně řezal, spíš na nás vyvíjel takovej zvláštní psychickej nátlak, kterej byl opravdu nepříjemnej. Třeba strašně často mi řikal: z tebe nic nebude, když budeš mít pětky. Rosteš pro kriminál. Mám dnes pocit, že si s námi chtěl splnit něco, co jemu bylo odepřeno. Ale zároveň nás vychovával v docela spartánským duchu. Ráno nás sprchoval studenou vodou a museli jsme boxovat do pytle. Mě to odjakživa sralo, ale brácha to měl rád a zůstalo mu to dodneška. Má rád zápasy. Otec říkal, že boxoval za Uhelný sklady. Doma měl pověšený boxerky. To byl takovej náš ranní rituál, před tím než jsme odešli do školy. Já jsem ale měl radši ten klid.


Drželi jste jako rodina takový ty domácí rituály, vánoce, velikonoce?
Vzpomínam si, že ze začátku se to nějak drželo, ale pak se zvrhlo do ničeho. V ranném dětství jsme dokonce obědvali u stolu, ale to tím jak se stupňovaly hádky rodičů, se rodina čím dál víc rozpadala, až se rozpadla do toho stavu, že si každý dělal něco svýho, i když ten byt nebyl moc velkej. My jsme s bráchou měli společný pokojík, nikdy jsme neměli samostatný. 


Dívali jste se doma hodně na televizi?
My jsme to měli zakázaný. Já jsem měl fakt takovou tu tvrdou výchovu. Třeba jsem ani do jednadvaceti let nepil. Můj otec říkal, koukni se na svýho dědečka, to je normální alkoholik, takhle nesmíš dopadnout jako troska, radši běhej a sportuj. Záviděl jsem pak spolužákům, že mohli koukat po osmý hodině na filmy. Po osmý nás otec vyhnal od televize, poslal spát a nazdar. Docela do vysokýho věku.


Televize je zlo.
Otec třeba nesnášel, když spolužáci chodili večer ven, na diskotéky a tak. A mě to samozřejmě zakazoval, když jsem chtěl jít s nimi, hodně jsme se spolu o tom hádali. Moji vrstevníci však chodili a měli takový ty první raubířský období, plánovali, kam večer vyrazí a já jsem tvrdnul doma, kde jsme se spolu hádali. Otec mi to později vysvětloval tak, že jeho brácha žil tímhle nočním životem a on, jak brzo vstával do tý gumárny nebo pozdějc do krematoria, nesnášel, když se nevyspal, protože jeho brácha  přišel v noci ožralej domů. Takže mu to zůstalo, i když jsem později i já chodil v noci domů, ani jsem nebyl opilej, dělal jsem bordel jinak...


Takže ty jsi neměl na střední takovej ten večírkovej život...
Měl, ale až pozdějc ve třeťáku, ve čtvrťáku... Já jsem vlastně začal pít až v Rafanech, to bylo dobrý.


To znamená, že tě Rafani zkazili?
Zkazili a něčím napravili.


Vlastně se dá říct, že skupina převzala roli otců.
Já si pamatuju první rafanský schůzky v období CO14ky. To bylo šílený. Do tý doby jsem nikdy nevypil tolik piv. My jsme třeba měli odpoledne nějakej rozhovor a já jsem tam přišel už na plech.


Ještě abych se vrátil trochu zpět, ty jsi říkal, že jste měli partu sígrů, se kterýma si dělal bordel. V čem spočívalo to dělání bordelu?
Já nevím. Třeba že jsme se schovávali a lezli jsme na takovej barák, dřív se to nejmenovalo Pošta, ale Spoje, něco jsme tam dělali, už nevím co, a když jsme šli pryč, tak kamarád skočil z toho baráku přímo na pod ním zaparkovanej trabant a prolít tou bakelitovou střechou dovnitř. Nemohl pak dovnitř, ani ven. Vyprostili ho až policajti. Nebo nás starší kluci učili malovat do písku hákáče. Vůbec jsem nerozuměl, proč se to nesmí dělat, ale cejtil jsem, že to je něco zapovězenýho. Když jsem pak přišel domů, lehl jsem si v kuchyni pod stůl a zespodu na něj kreslil ty hákáče, který jsem se právě naučil. No a za půl roku se u nás malovalo a otec otočil ten stůl a uviděl to, hahaha.


Němci přišli...
Já vím, že jsi svýho času koketoval se skinheadstvím, to bylo v rámci téhle party?
Vlastně tím že jsme hráli každej den fotbálek, tak se to prodloužilo tím, že můj brácha začal navštěvovat i tvrdý jádro fanoušků Sparty. Mě to trochu lákalo tím, že to byli kamarádi, tak jsem tam třeba desetkrát byl, ale postupně mě to přestalo zajímat. Bavilo mě dělat bordel, kterej k tomu patřil, to řvaní, to, že rozhoupeš tramvaj i to že někde něco rozbiješ, vysklíš okno. V tu dobu jsem začal taky jezdit na koncerty v Mlejně a na Deltu, to byl třeťák, čtvrťák. Cítil jsem se trochu jako punkáč, ale zároveň jsem byl pleška, vypadal jsem úplně jako skinhead. Pak jsem se dočetl, že ty původní skinheads v Londýně byli černý i bílý a že to byli příslušníci dělnický třídy. Líbilo se mi to rebelství a příslušnost k dělnický třídě.


Šlo teda jen o vizuální podobu...
No, jen jsem tak vypadal. Bylo skvělý patřit k určitý partě kluků, ale pak na Spartě začali probíhat různý hajlovačky, tak jsem to opustil. Někde tam se začala rozdělovat moje a bráchova cesta. On zůstal součástí tvrdýho jádra, bavili ho ty hooliganský rvačky. A mě spíš bavilo bejt s kamarádama a dělat jinej druh bordelu. Třeba s Vláďou Strejčkem jsme jezdili do Malešic a tam jsme chcali na lidi z okna.


Takže si vlastně skinheadem nebyl.
Vizuálně jsem tomu odpovídal. Měl jsem plísňáky, bombera, koupil jsem si těžký boty. Líbilo se mi to. Trvalo to tři až čtyři roky, vlastně až do vojny.


A měl jsi třeba hiphoperský období?
Ne, ne. Já jsem třeba dost dlouho neposlouchal hudbu, ale pak se to zlomilo a poprvé jsem slyšel Public Enemy a Pearl Jam, ale furt jsem měl vzhled skinheada. Tak jsem k tomu přidal to, že jsem měl pod tím bomberem červenou kostkovanou košili, kterou jsem viděl u Pearl Jam. Dost mě bavilo, že vypadám tvrdě. Neměl jsem holku a myslel jsem si, že tím tvrďáctvím na ty holky zapůsobim, ale fungovalo to přesně opačně. Třeba jsem přišel do školy, předváděl se a jen tak rozlámal židli, hahaha, a ty holky na mě koukali a říkali, to je úplnej magor.


Už před střední školou si směřoval k umění?
Já jsem maloval nebo kreslil furt. Na začátku jsem to viděl u otce, kterej rád maloval. Pak s tím ale skončil, protože začal vydělávat peníze. Ale měl pořád o umění strašnej zájem, měli jsme doma různý monografie.  U mě se nic jinýho než umělecká střední škola stejně nezvažovalo. Já jsem byl od mala tvrdohlavý dítě a v podstatě jsem si to vytrucoval. Ale v tomhle směru jsem měl vždycky otcovu podporu, matka byla vždycky proti, vždyť i jemu před lety zakazovala dělat umění...


Takže pro tebe to byla po základce jasná volba. Ty si šel na Hollarku?
Já jsem to měl tak, že jak jsem neustále reslil, učitelky si na mě stěžovali, že nedávám pozor, taky jsem jako jediný ze třídy nebyl v Pionýru...


Jak se ti to povedlo, že si nebyl v Pionýru?
To bylo tím, že i otec byl docela problémovej. Spousta jeho kamarádů emigrovalo a on na ulici strhnul nějakou ruskou vlajku. Sice to nebyl takovej ten jasnej hrdina, kterej seděl, nebo šel do lágru. Ale dělal takový drobný výtržnosti, nebo spíš klukoviny. V baráku na něj bonzovali... No a aby to vyřešil ten problém s Pionýrem, dal mě do lidušky, abych měl po škole nějakou činnost.


A co jsi kreslil?
Bylo to vždycky takoví drobní panáčci. Třeba jsem často kreslil Adolfa Hitlera a jeho harém.


Ty si kreslil na základce Adolfa Hitlera a jeho harém?
No, no. Někdo kreslil třeba kostlivce a já tohle. Ale kreslil jsem i jiný věci. Třeba Šmouli.


Neměl tvůj otec vážnou nehodu?
Měl autonehodu. Stalo se to, když jsem byl na střední škole. Otec byl do tý doby dost impulzivní a agresivní. Život ho nešetřil a on nešetřil ani nás. A pak najednou po tý autonehodě se úplne proměnil. Naši se v tý době rozešli. Matce do teď vyčítám, že odešla. Já jsem ale zůstal s otcem. Ještě před tím jsem šel na vojnu, asi trochu na truc a protože jsem neměl, kam jít a už jsem neunesl, že se naši rozvádějí. Na vojnu jsem šel dva měsíce po maturitě. mohl jsem sice usilovat o modrou, ale to bych zůstal doma, tak jsem si řekl, proč ne, na tábory jsem nikdy nejezdil, dám si lágr na rok.


Jezdili jste s rodiči na dovolenou?
Vůbec. Právě že celý moje dětství bylo o tom, že jsme budovali za Prahou, u Sadský, takový sídlo. Otec mi vždycky říkal, jednou uvidíš, proč to budujeme, ale pak o to přišel a tím přišel i o iluze. Musel si bohužel musel přiznat prohru. Budoval  tam místo, kde budeme jednou společně žít, plánoval to do detailu, například počítal i s tím, že bych tam měl ateliér. Ještě jsem zapomněl jednu věc, že jsme s otcem chodili malovat do plenéru, to bylo hrozně příjemný. On měl rád krajiny.


Když jsi si jako dítě kreslil, kdy tě napadlo, že by to mohlo bejt umění?
To mě nenapadlo strašně dlouhou dobu. Umělec jsem chtěl bejt, ale netušil jsem, co to obnáší. Na střední jsem už ale měl docela velký ambice. Když jsem prodal první krajinu, říkal jsem si, že to asi už umění bude, když za to lidi dají peníze. Vždycky jsem psal do těch nejrůznějších dotazníků ohledně povolání a dalšího studia, že chci být umělec, ale že je nějaká vysoká umělecká jsem tehdy netušil. Vlastně jsem si skrze otce, kterej chodil malovat do přírody, dlouho domníval, že umělecem je ten, kterej chodí malovat do přírody. 


Jak jsi si na začátku představoval umělce, roli umělce?
Asi jako podivína se stojanem v přírodě, co bojuje s větrem a smrdí terpentýnem, jak jsem to znal z knížek o impresionistech. Umění jsem bral jako řemeslo, který se naučím a pak budu vybrušovat uměleckou formu k dokonalosti. V prváku na akádě mě překvapilo, jak jsem vlastně s těmahle názorama mimo.


Takže Jirko, ty označení umělec bereš od mala jako naprostou samozřejmost?
Vlastně jsem nikdy neuvažoval o něšem jiném. Samozřejmě se mi postupně měnil náhled. Zjišťoval jsem, že to není tak romantický, ale o představě, že to je ta správná cesta, jsem skoro nikdy nepochyboval.


Byl jsi někdy v zaměstnání?
Byl, například jsem dělal pekaře, v Hilty jsem byl rok a půl jako skladník...


Ale to byly brigády?
Jasně byly to brigády, nebylo to zaměstnání. Já jsem vlastně nikdy neměl trvalý pracovní poměr.


Ty jsi se dostal na Akádu hned po vojně?
Ne, hlásil jsem se asi třikrát, ale až na potřetí mě vzali.


A co jsi dělal v tom mezidobí?
No právě ty brigády, třeba stěhováka. V tý době jsme měli s otcem nejvášnivější rozepře. Já jsem od něj odmítal jíst a pít, což samozřejmě skončilo tím, že jsem byl dehydratovanej. Nakonec to vyvrcholilo tím, že jsem skončil v nemocnici, protože jsem nepřijímal potravu a zároveň se vysílil při nějakém stěhování.


Proč jsi nejedl?
Protože jsem trucoval. Když to vypadalo úplně zle, tak jsme se usmířili...


Gándhí, hahaha.Usmířili jste se u oběda, hahaha.
Ne, my jsme se usmířili, když mu z nemocnice zavolali, jak na tom jsem. Museli mi dávat koňský dávky vitamínu B.


Co jsi dělal na vojně, maloval jsi tam?
Hodně jsem kreslil. Ti moji kamarádi ze střední byli celkem svině a smáli se mi, že jdu na vojnu a oni nemusej...


Kde jsi byl na vojně?
V Klecanech u Prahy u protivzdušný obrany.


Kdy jsi nachazel čas si na vojně kreslit?
Ono to bylo tak, že když si nedostal přidělenou nějakou činnost po půl čtvrtý, tak jsi měl volno. Vstávalo se v pět, v šest, pak se běhalo, snídaně, nástup, pak jsi šel třeba na nějaký přednášky, například jak rozebrat samopal, učili se dosahy vysílaček, pak si šel na pole, tam si se zakopal, vysunul si obrovskej...


Tebe to trochu bavilo, ne?
Tohle mě nebavilo, ale bavilo mě jezdit na měsíční výjezdy na cvičiště do Doupovskejch hor, tam se zakopat a bejt tam bez těch velitelů. Ale musím říct jednu věc, já jsme měl na vojně neustále problém s velitelema. Za celou dobu jsem nedostal žádnou hodnost, ve vojenský knížce mám pořád hodnost pouhého vojína.


Čím to bylo?
Nechtěl jsem poslouchat ty nade mnou. Měl jsem kázeňský problémy.


Měl jsi problémy s disciplínou?To ani ne.

Takže vy jste někam vyjeli na vojenský cvičení, ty ses zakopal a kreslil?
Třeba jsem si vylezl na auto, bylo hezky slunečno, modrý nebe, měl jsem po službě, už jsem nemusel hlídat, tak jsem si kreslil...


Z čeho jsi střílel?
Ze samopalu, SA58B. Já vlastně musím poděkovat otcovi, protože tím, jak nás od mala držel zkrátka, jsem na tý vojně vůbec neměl problém. Některý kluci nezvládali ten pobyt a řešili to různejma sebevražednejma pokusama.


Byla to drsná vojna se šikanou?
Rozhodně to nebylo tak drsný jako ve vojenských příhodách mýho otce, ale nějaká šikana sem tam byla.


Jak se na vojně řeší sex?
Chodilo se za holkama do okolních vesnic, ony byly dost povolný...


Takže sis užíval?
Mně se to jednou málem povedlo. Bojoval jsem o jednu krásnou holku, její rodiče mě nesnášeli, že chodí s vojákem, protože to tam bylo zakázaný. Všichni vesničani měli představu, že vojáci jsou jen chlípný prasata.


A kde ste s nima spali?
Třeba ve křoví. Anebo si pamatuju... Na vojně bylo hodně nácků, kteří byli často ve vysokejch postech, takže dostávali častěji vycházky. Byli hodně organizovaný, asi jim to tam i vyhovovalo, že jo, armáda, uniformy, disciplína... Matně si pamatuju, že si dělali takový soukromý lázně. Oni ve sklepě převrátili plechový skříňky ze šaten, napustili je horkou vodou přímo z topení a pak si tam vodili ty vesnický holky a společně se v tom rochnili.


Kdy si vstoupil do Rafanů?
Kluci mě oslovili, když jsem byl v prváku nebo v druháku.


Tys čekal, že to bude zase jako na tý vojně, Rafani, uniformy, disciplína, že jo?To ne.

Když si se dostal na Akademii, tak jsi to bral tak, že umělec rovná se malíř?
No víceméně jo, u mě to bylo jasný, sochu jsem nedělal, v kresbě sem si moc nevěřil a dostal jsem se do malířskýho ateliéru ke Střížkovi. Bylo mi jasný, že v tom budu pokračovat. Ale už v prváku jsem se svýma představama narazil. V přípravce jsem se začal bavit s Evženem Šimerou, Ondřejem Brodym, který měli úplně odlišný názory. V tý době mě dost ovlivnili. Postupně jsem začal chodit vedle do ateliéru k Vladimíru Skreplovi, kde jsem viděl, že se o umění diskutuje, o jeho obsahu a že se nekonzultuje jenom forma. Začínal jsem číst Flash Art a snažil se nějak dovzdělávat. Třeba Akční umění od Pavlíny Morganový mě úplně dostalo. Štembera, Mlčoch a tyhlety lidi...


Takže to na tý vejšce pro tebe byl dost zásadní obrat?
Jo jo.


Když jsi dělal umění šlo ti spíš o množství, nebo o kvalitu?
Já jsem měl pocit, že jde o oboje, že musíš dělat a musí to být kvalitní. A chtěl jsem se k tomu promalovat. Já jsem tehdy chrlil umění. Dělal jsem denně, pořád kreslil a maloval, dělal si skici.


To ti zůstalo, ne?
To jo, já mám v kresbě jiný postup, než v malbě. V kresbě se cítím samozřejmě daleko líp, ale pak s ní zacházím daleko drsnějc.


Jak vnímáš vztah mezi kresbou a malbou?
Kresba je pro mě rychlejší médium, třeba jako text, kterým ovšem nevládnu. Kresba je pro mě víc deníková záležitost...


Máš u těch kreseb nějakej dopředu danej význam?
Je to tak, že bych chtěl, aby měly ten význam, ale zároveň je ve způsobu jejich vzniku hodně velká automatičnost. Uvědomuju si, že se do určitý míry opakuju. Ale narozdíla od Davida Böhma, kterej nad vším víc uvažuje, mám pocit, že opakováním, tím jak pořád pokračuju v práci, se dostávám k něčemu novému. Ty skoky dělám díky tomu množství.


Je třeba dělat nějaký skoky?
Já mám pocit, že jo, aby člověk nezůstával na jednom místě.


Ale třeba v tý obsesivitě je řečeno něco zásadního... Ještě k tý kresbě a k rychlosti malby a kresby. Já když se kouknu na tvý kresby, tak mám pocit, že nejsou o rychlosti, ty v nich děláš všechno proto, aby trvaly dlouho, je v nich spousta štrafur, čar, záhybů, figur. Podle mě jsou spíš o nějaký posedlosti držet tužku v ruce.
Já to mám tak rád. Myslel jsem tu rychlost spíš v malbě. Obraz maluju třeba měsíc. Otáčím ho, nejsem s nim spokojenej, vracim se k němu. Naproti tomu ke kresbě se už většinou nevracím.


A nejsi náhodou rychlejší malíř, než kreslíř?
To mě nikdy nenapadlo, to je zvláštní.


Když jsem tě viděl malovat, tak obraz vznikal docela rychle, ale na to jak může být kresba rychlý médium záznamu, jsou tvý kresby vlastně pomalý, plný nejrůznějších filigránskejch detailů. 
No, já nevim, asi nemám úplně srovnání, ale nějak mě baví se s tím srát. Dělat to co nejpečlivějc. Ale kresba je pro mě, když už ji jednou udělám, uzavřená. K malbě se často po čase znovu a znovu vracím, protože mi poskytuje něco jiného než kresba.


Kdy jste se potkali s Davidem Böhmem?
S Davidem se znám asi přes ETC (Galerie, kterou Jirka provozoval) a v ateliéru.Rozuměli jsme si v podobným vnímání kresby, v komiksu a měli jsme podobnou energii v hospodě.


Jak rozlišuješ práci pro Rafany, práci s Davidem a to, co děláš sám? To je zásadní otázka celýho rozhovoru.
Já to beru v tomhle pořadí: Rafani, David a já…


No jenom jestli to neříkáš proto, že teď tady sedíš s náma? Kdyby tady byl David…
… tak by se zeptal, jakej je rozdíl mezi Rafanama a jím…


A jakej je teda ten rozdíl? Kdy seš to víc ty?
No asi s Davidem, protože v Rafanech je víc lidí, víc se to promele. Někdo je iniciátorem, že se to pak stane tak, jak se to stane. Když seš ve dvou, tak to víc ovlivňuješ.


Je rozdíl, když děláš s Davidem a když děláš sám?
Když kreslím sám, tak vím, že se snadno opakuju. Spoluprací se bráním manýře, o který vím, že ji mám. To opakování.


Když kreslíš, tak máš na začátku jasnej záměr? A máš plán, jak si organizuješ čas?
Já mám pocit, že nejsem úplně na plán a mám to hodně chaoticky. Obojí, jak kresbu, tak čas si moc neorganizuju. Jsem v tom dost impulzivní. K výsledku dojdu relativně snadno, tvrdohlavostí a skrze zmatený poletování. Já nemám nějaký hranice. 


Pojďme ke komiksu. Myslíš, že jste s Davidem součástí nějaký scény?
Generace Nula? Ne, to my ani nechceme. Já mám rád ten stav, kdy si v kresbě neříkám, co to bude. Jestli to nakonec bude performance nebo instalace. V instalacích se teď cítím jako doma.


Kresba už pro tebe není důležitá?
Pořád s Davidem používáme pojem kresba, to je první impulz. Kresba je pro nás teď pracovní model.

O co jde, když nejde o kresbu?
Hm, jde o umění. Obsahem je pro nás asi chyba. Iluze.


Co byste tam měli, kdybyste neměli kresbu?
Mě kresba pořád baví. Je to impulz, jak už jsem říkal, pro něco okolo. Což může být třeba videoart nebo performance nebo třeba klidně animovanej film.


Takže ty konceptuální řeči kolem kresby, jsou jenom takový vobezličky?
Není to zbytečný.  


Pro mě jsou u tebe důležitý ty osobní obsesivní věci, který se pořád opakují a nějak tě ztahují k sobě. Dřívka, střeva, hlavičky,…
David má střeva, já mám dřívka…


Ty máš mozky!
Možná je to tak, že někde vzádu vím, že to neopustím, ale třeba mě to dostane někam jinam. Třeba.


Vím, že když kreslíš na tabletu, tak často kolážuješ svý starý kresby. A vzniká takovej organickej tvar, kterej je přitom rozpadlej. Kompozice, která není komponovaná…
Asi jo. Já i u ilustrací beru starý kresby, který skládám do sebe… Mě to uspokojuje. Přitom mi to trvá stejně dlouho, jako nová kresba.


Asi tě nezajímá celková kompozice, jako spíš detaily. Třeba mraky okýnek na paneláku. Já třeba než abych začal psát novej text, tak si uklidím celej byt. Jestli to není podobný.
Pro mě je důležitý dělat věci mechanicky. Dělám panelák s dřívkama a až během tý práce přemýšlím, jak to bude vypadat. David si kreslí a já to dělám obsesivněji. Jede to a až pak si říkám, že to můžu nějak změnit. Že třeba ten barák bude dutej a o něco opřenej. Ale začnu těma okýnkama.


Kresba se vám stává záminkou pro instalaci. Jde vám o výstavu. Uvažujete od začátku o instalaci nebo je to řada kreseb, který se jednou nějak chaoticky, intuitivně, pod vlivem spojí v instalaci?
Mě to napadá během kreseb. Ve dvojici se o tom dobře hovoří, stejně jako v Rafanech mluvíme pořád dokola o tom, jak to bude vypadat na výstavě.


Ona ta otázka zněla spíš tak, zda na instalaci mohou být jiný kresby než ty, na kterejch jste průběžně pracovali?Myslím, že…jo.

Když vezmu polovinu kreseb, co jste měli u Švestky a dám tam místo nich jiný kresby, změní se něco?
Myslím, že ne.


Václav Magid napsal, že jste cirkusáci.
Tomu se bráníme, ... 


Cirkusáctví znamená, že jde o určitej artistickej výkon, takhle o tom Václav psal. Na tom není nic špatnýho.
Já se hrozně bráním primárnímu humoru, kterej je hodně častej v českým umění. Toho se fakt bojím.


Artisti překonávají určitý omezení, jsou někde zavěšění. A překonávání těchto mezí je často hlavním smyslem jejich čísel. Smysl je vyčerpán tím překročením a ukázáním jejich dovednosti. Což je u vás podobný.
Hm. Takhle jsem nad tím fakt nepřemýšlej. No ale musím se přiznat k tomu, že když jsme byli s Davidem v New Yorku, tak jsme tam viděli obrovskou knihu od Taschenu o cirkuse a to mě teda fascinovalo. Ty plakáty byly jako něco teď od Neo Raucha. 


Stejně máš to cirkusáctví v krvi. Seš takovej zábavnej. Chcete bejt zábavný, no ne? Je dobrý přiznat si, že vás to baví. Lepší než, aby to nudilo.
No jasně… Já nevím jak nás bere okolí, no ale asi dost jako zábavný týpky, jako ty, co někam přijdou a dělaj tam bordel. Nás baví dělat bordel během kreseb. Když jsme malovali motorkama, tak se nám líbilo, jak to kouří. A řveme, jo, to je vono. Někdo se takhle uspokojovat nepotřebuje, my jo.


Pojďme se bavit o Kixu. Je Kix přímá reakce na Generaci Nula nebo to vzniklo samovolně?
Vzniklo to z určitý nasranosti. Já na českej komiks dost nadávám. V český kotlince jsou to furt stejný lidi a berou se tak vážně proto, že uměj kreslit a jsou třeba z Akademie a maj naučenou nějakou formu. Pro mě je důležitej příběh, proto třeba spolupracuju s Ondřejem Budeusem. Taky je v Kixu určitá drzost. Komiks může být i o nudě. Z Aaarghu! nás jednou oslovili, abychom udělali nějakej komiks. My, že uděláme dva pohledy na stejnej příběh, oni to nevzali a na základě toho jsme si řekli, že si uděláme vlastní časopis. Během půl hodiny jsme obvolali další tři lidi a byl Kix.


Je Kix něčím specifickej?
Pro mě je důležitý popřít hrdinu. Hrdina bude jinej, třeba sociální případ, kterej bude úplně nudnej. Baví mě věci jako Černá díra, Pod dekou, Modré pilulky, to jsou víc romány... Evropský komiksy mě bavěj. Tak jsme si říkali, že by bylo dobrý něco taky předvíst. Důležitá pro nás je forma novin, kterou Kix má. Můžeš se k tomu chovat agresivně, můžeš to zmuchlat.


Vyrůstal jsi na komiksu?
Kometa, Čtyřlístek, nějakej Pif, to mě bavilo vždycky, ale zdaleka k němu nemám takovej vztah jako David Böhm, kterej to sleduje od mala.


Těch pár komiksů, co jsi zatím udělal do Kixu, nejsou náhodou autobiografický?
Jo, v trojce je to o mým bráchovi, kterej je v tvrdým jádru hooligans, příběh Single, to jsem zase já, protože jsem na tom tak byl.


Chystáš nějakej větší komiks, třeba samostatnou knížku?
Jsem domluvenej s Jirkou Šimáčkem, on už to dokonce napsal. Ale já se teď chci soustředit víc na umění. Ten komiks jednou bude, ale chce to víc času. Umění mě uspokojuje víc. Když udělám něco v galerii tak mám lepší pocit než, když vyjde novej Kix.


Poslední otázka: Proč jsi Bronson?
To je moje nová fascinace. Dokonce jsem dělal párty jako DJ Bronson, s promítáním filmu Bronson a chtěl jsem vypadat jako Bronson. A od té doby nosím věci jako Bronson. Baví mě se do něj na chvilku vtělit. Mám ho rád. Vypadá skvěle! Jsem moc rád, když si někdo změní moje jméno v mobilu na Bronson.


To je hodně komiksový!