čtvrtek 23. února 2012
středa 22. února 2012
úterý 21. února 2012
pondělí 20. února 2012
8969
David Kořínek a Marek Meduna se ptali Ondřeje Brodyho.
Ondřeji, děláš videoart?
Noo, dělám videoart. Teda, občas dělám nějaký videa. A co jako?
No, lidi se často brání označení videoart.
Určitě je to termín, který je v uměleckým světě dost zabydlenej. Já se tomu nebráním. Nedělám filmy. Ale osobně mě určitě víc zajímá film než video. Vycházím z filmu a viděl jsem určitě víc zajímavějších filmů než videoartu, ale to je pochopitelný. Historicky se video k filmu vždycky vztahovalo… experimentální film, nová vlna. To jsou věci, z kterých video pořád čerpá. Sám si to při své práci uvědomuju, ale nijak zásadně to neřeším. Ty kategorie jsou definovaný samotnou prezentací. Video používám různě. Často jako dokumentaci, jindy je to jako video koncipovaný od začátku, občas je to internetová záležitost. Spousta těch věcí je dost dlouhá, a když můžeš skrolovat, tak se podíváš jen na věci, který tě zajímaj. Není to možný prezentovat v kině ani v galerii, protože to nedává žádnej smysl.
Pro práci s videem je zásadní princip manipulace. Co tebe na videu zajímá? Je to rychlost celýho procesu? Nebo minimum tvýho komentáře tím, že vyvoláš situaci a postavíš kameru?
No mně přijde, že to je v současný době nejpřímější záznam reality. Nejčistší. A to je to, co mě zajímá. Realita je vždycky silnější než jakýkoliv umění. Předtím než zapneš kameru, tak se snažíš vytvořit nějakou situaci, která skutečně funguje. Zajímá mě realita a přitom do ní vsadit nějakej manipulovanej prvek.
Pracuješ záměrně s "nízkejma technologiema"? Vím taky, že se ti nechce moc stříhat…
To je spíš pragmatická volba. Nemám tým lidí, tak se to snažím dělat, co nejjednodušej. Nijak si to nekomplikuju.
Jak dlouhej je u tebe ten proces mezi nápadem a finálním tvarem?
Nebaví mě pracovat moc dlouho. Musím být hodně přesvědčenej, že to bude fungovat hned od začátku. A pak je to jenom o vytvoření správný situace.
Co znamená, že “to” bude fungovat?
Nebudem se raděj bavit o nějakejch konkrétních věcech? To jsou takový plky… Já s tím prostě musím být spokojenej hned od začátku. Když nemáš motivaci, tak to vyšumí. Já nejsem typ umělce, kterej je zavřenej v ateliéru se svejma problémama. Já se potřebuju socializovat s lidma kolem sebe, bavit se o věcech, přesvědčit se, že mám dobrej nápad. Já potřebuju lidi, který mě motivujou, nebo nasíraj. Mě nutí pracovat ta konfrontace.
Tak konkrétně: často pracuješ s pornografií a nás zajímá, jestli cítíš vůbec nějakej stud, nebo jestli seš ten cynik, co je nad věcí…
Každej prožívá nějakej stud… Každej má nějaký hranice. Umění mi umožňuje zajít tam, kam bych v osobním životě nezašel. Umění mi dává alibi, že si to můžu dovolit. Je to taková imunita.
Co tě na pornografii zajímá z uměleckýho hlediska?
Pornografie není něco, co bych nutně vyhledával. Zajímaj mě situace, který mně i těm lidem, který na tom dobrovolně nebo nedobrovolně spolupracují, nejsou úplně příjemný. Jde o to obrátit nějaký hodnoty naruby. A ty hodnoty můžou být sexuální nebo ekonomický nebo etický…
Jaký jsou vlastně mezi tebou a herci ekonomický vazby? Ty jim platíš? Vnímáš to třeba tak, že je zneužíváš?
Jsou to dělníci. U některých mých prací bylo zněužití tou hlavní motivací. Nejmarkantnější to byla třeba v Miss Krimi. Tam to bylo na hraně. Točili jsme ji s Markem Therem a měla dvě části. První část byla spíš inscenovaná a hodně si ji dirigoval Marek. Modelka okopávala záhon a pak dostala mrtvičku… Byl to takovej pseudopříběh, kde jsme hodně řešili svetry, nehty a takový věci. Ta druhá část se odehrávala v lese, kde jsem to udělal co nejpřímočařejší. Někoho napadneš v lese a začneš ho zneužívat ve smyslu nejprimitivnějšího ponižování. Napřed ho svlíkneš, pak okomentuješ a pak to celý zabalíš.
Mně ta manipulace připadala nejzajímavější v Autíčku, kde jsi nutil na dálku pornoherce vykonávat určitý činnosti.
Důležitej byl prostor, kde se to odehrávalo. Od začátku jsme to koncipovali tak, aby to bylo prezentovaný tam, kde to bylo natáčený, tedy v Galerii Jiří Švestka. Pro nás bylo důležitý vytvořit místo činu… Mobilama jsme byli ve spojení s modelkou z Miss Krimi, což jsme vlastně citovali sami sebe. Dali jsme ji do jiný a přitom podobný situace, kdy jsme přes ni manipulovali s těma pornohercema. Taková subordinace, nebo outsourcing…
Využíváš často subjektivní kameru, jde ti o to dostat diváka do těch trapných situací, který inscenuješ tak, aby to prožil s tebou?
Chci aby bylo zřejmý, že ten záznam není manipulovanej. Jde mi o to, mít co nejčistší záznam bez něčeho navíc. Aby to bylo co nejvíc reálný.
Video Databáze je dost dlouhým záznamem tebe a Marka Thera během výběru modelů z databáze pornoprodukce. Vidět je přitom jenom monitor počítače a váš a provozovatelův hlas je mimo obraz jako komentář. Celý je to takový systematický. Ty vůbec tu tělesnost vnímáš dost mechanicky.
V tomhle případě to byla spíš náhoda. Já jsem chtěl fotit nějaký akty. Občas mě zajímají takovýhle tradicionalistický a konzervativní témata, hehe. Tehdy jsem přišel za chlapíkem, kterej provozuje tuhle databázi pornomodelů a až tam mě to napadlo a řek jsem mu: “Hele, tak to sjedem ještě jednou, protože ty komentáře, co k tomu říkáš, to je ono.” Je to tak specificky osobně/neosobní až absurdní. Je to databáze nejrůznějších typů od běžnýho porna až po tlustý škaredý chlapy, který se zabývají třeba pissingem a jinejma libůstkama. Řekl jsem mu, že si to naše povídání o těch jednotlivejch modelech natočím, abych se na to mohl dívat doma.
Ale tys to potom vystavil, čímž jsi naprosto zrušil anonymitu těch lidí. To je hodně amorální.
Určitě. Je to dost citlivý a já fakt řešil, jestli to vůbec ukázat, ale nakonec jsem si řekl, že na to seru. Ty lidi to dělaj a stejně je můžeš na internetu najít v o dost horších situacích.
Proč tě přitahují lidi, který jsou slušně řečeno deformovaný. Moc starý, tlustý, chlupatý, s malejma pérama…
To má souvislost s tím, že chci ukazovat věci, který se vztahujou k průměru. Zajímá mě, třeba jak šukaj moje rodiče, který jsou normální lidi s normálním vztahem. Mě zajímá průměr.
Když se ty díváš na porno, co sleduješ…
… hezký holky, hehe.
Ve Snídani v trávě ty tlusťochy dost ponižuješ. Baví tě to?
Ani né… Já ti nevím. Občas to téma souvisí s nějakým ponížením nebo spíš manipulací. Konkrétně třeba tenhle kus…, to se mi ozval tenhle týpek, jmenuje se Tim, respektive je to jeho přezdívka. On je producent, herec, … je to můj hlavní kontakt do pornoprůmyslu, kterej mi pomáhá. Tak ten se mi ozval, že ví, že dělám nějaký amatérský filmy, a že má tuhle báječnou přítelkyni, která se jmenuje Týna a že by měl zájem se mnou spolupracovat. Tak jsme natočili Autíčko, pak Snídani v trávě,… Třeba ty holky tam jsou profesionálky, ale ten Jarda, tak to je Timův kámoš, to není pornoherec.
Ten, co vypadá jako hodně jetej Jágr…
Jo, ten.
Já když jsem přemýšlel nad těma tvejma hercema, tak jsem si říkal, že je to daný dvěma věcma: že máš rád freakshow, že je zábavný koukat na zrůdy a pak taky, že lidi v ekonomický situaci jako jsme my, dosáhnou jen na určitej typ modelů. Ty krásný jsou finančně nedostupný.
Tam jde o to jméno. Jako v umění. Když má člověk jméno, tak stojí víc. Ale i hezký lidi můžou stát jako Jarda.
A zajímá tě freakshow?
Určitě mě zajímaj lidi, který vypadaj jinak. Třeba na Freeze do Londýna jsme s Kristoferem Paetau poslali přihlášku s projektem, kterej se jmenoval Freakshow a spočíval v tom, že jsme na internetu našli londýnskou agenturu, která se specializuje na ošklivý lidi. Tam fakt najdeš úplně všechno. Byli tam lidi, kteří i v extrému představují určitej extrém. Lidi, kteří neměli… to je jedno. Prostě jsme si chtěli vybrat lidi, který by přišli na Freeze, procházeli se expozicemi a prohlíželi si umění. Já nevím, jestli jste tam někdy byli, ale Freeze nebo Art Basel jsou plný krásnejch úspěšnejch lidí, který nestojej o to být ve společnosti lidí, kteří je znepokojují. To není příjemný nikomu.
Když něco takovýho řekneš, tak já to můžu brát jako metaforu. Freakshow, Freeze, ejhle…metafora.
No to je spíš jen přesmyčka, Freak, Freeze…
No jo, to je jasný…
Já mám rád jednoduchý přesmyčky. Doslovnost…
Vtipy… řekl bys, že jsou to vtipy? Blbý vtipy? Blbý vtipy v dobrý společnosti?
Za vtipy bych to nepovažoval. Vtip je založenej na slově. Občas je nějakej vtip na začátku, ale během realizace to už moc vtipný není. Je to většinou takový tuhý, neobratný, trochu nepříjemný.
Jak je pro tebe důležitý pracovat podle scénáře? Třeba u Profesionální nevěry je patrný, že tam nějakej scénář byl.
Přes Tima jsem sehnal pár, kterej je ženatej, maj spolu děti a přitom oba pracují v pornoprůmyslu. Chtěl jsem, aby čistě profesionálně žena souložila s nějakým jiným kolegou a aby celý natáčení sledoval její manžel. Takže se točilo na dvě kamery. Sex točil Marek Ther a to zcela záměrně, protože se mi líbí, když někdo, kdo je očividně jiný orientace, natáčí akt, ke kterýmu má jánevímjakej vztah. Na konci má manžel se ženou dialog. Úplně debilní. Já jsem chtěl, aby se zcela přirozeně bavili o tom, co se stalo, ale to nefungovalo. Tak jsem jim napsal pár řádek, aby je odříkali. Chtěl jsem do toho zakomponovat takový ty rodinný triangly ala Antonioni.
Tím to však nepůsobí už jako čistej záznam, jak jsi popisoval před chvílí. Což u tebe považuji za novinku. Najednou nebyli sami sebou.
Odříkali nějakej dialog a… stejně to moc nehráli. Vono to působí najednou hrozně morálně. V závěru jsem je potřeboval v jednom záběru nějak konfrontovat.
A na začátku ten dům? To je jejich dům?
Ne, to je to studio, kde obvykle točím.
A proč tam je?
Chtěl jsem ukázat, kde se to odehrává. A chtěl jsem si tam střihnout cameo, projít se před kamerou jako Hitchcock.
On je to takovej obrácenej pornofilm. Běžně je rozhovor na začátku a pak je soulož.
Hele, zas tak promyšlený jsem to neměl.
Ha, ha, ha
Ha, ha, ha
Pracoval jsi někdy v pornoprůmyslu? A mělo to pro tebe jinej význam než jen finanční?
Já jsem stříhal v jedný velký produkční společnosti v Praze a tam jsem dělal půl roku a dost intenzivně. Každej druhej den jsem si chodil pro materiál. Tak jsem se naučil hodně rychle stříhat. Ha, ha, ha.
Stříhals rychle, protože tě to nebavilo?
Ne, to ne, prostě oni to potřebovali rychle. Pět dvacetiminutovejch scén do tří dnů. To prostě musíš jet jako hodinky. Většinou jsem to stříhal v noci. Občas to hekání, co se ozývalo ze sluchátek, probouzelo Jitku, která spala vedle.
Bavilo tě to?
Občas jo, někdy to bylo zábavný.
Cítíš se být součástí místního prostředí? Poměrně hodně času jsi trávil venku.
Mám poměrně velkej přehled i o místní umělecký scéně. Ono je to daný taky tím, že máme s Kristoferem e-artnow, takže každý den rozesíláme informace o výstavách. Ale zároveň tím, že jsem tady nevyrůstal a od mala žil v Ekvádoru...
Tak, co kdybychom to vzali zevrubně? Kdo byli tvoji rodiče atd. To bejvá zábavný.
Narodil jsem se v Praze, otec Slovák, matka Češka. Táta pracoval v zahraničním obchodu a když mi bylo devět měsíců, začal dělat v jedný český společnosti v Ekvádoru a tak jsme se tam odstěhovali. To bylo v osmdesátým roce. Chodil jsem tam do školky, na základní školu…
To byla místní školka nebo pro děcka cizinců?
Místní školka.
A po převratu?
Táta se rozhodl zůstat v Ekvádoru a já jsem tam byl do roku 1999. Naši se vrátil o tři roky později. Předtím jsem sem jezdil jenom na prázdniny.
Zajímal tě převrat v osmdesátýmdevátým?
Jo, to jsme sledovali na CNN, ale zajímalo mě víc, když si táta o rok později dovezl Leo. Hahaha.
Hahaha. Co jsi vnímal jako domov?
Ekvádor. Ale stejně jsem se tam cítil jako cizinec. Když jsem se vrátil sem tak taky. Je to daný i tím, že já jsem vyrůstal dost izolovaně. Chodil jsem do soukromý školy pro bohatší rodiny. Tam to byl hrozně omezenej způsob života. Chodili jsme jenom do dvou tří čtvrtí, když byla nějaká party, tak byla na pozvánky. Furt těch stejnech sto lidí na těch samejch akcích. Čtvrti hlídaný security, zábava v mallu… Velkou roli tam hrál ekonomickej a rasovej status. Černoch, kterej má peníze, je furt černoch. Táta vydělával nějaký peníze, ale ekonomicky jsem se nemohl srovnávat se spolužákama, který bydleli v palácích. Cítil jsem se méněcenně. Oni mě brali, protože mám modrý voči a byl jsem tehdy blond, takže jsem pro ně byl exotickej. Brácha byl úplnej idol, říkali mu model de televisión. Ve čtrnácti jsem jezdil autem.
To musel být pro tebe šok nastoupit na Akademii v Praze do té žebroty. To tě tady asi normalizovalo.
Trošku určitě. Čechy pro mě byly důležitý, protože jsem si zpětně uvědomil, v čem jsem žil. Sociálně. Ta míra absurdity byla v Ekvádoru vyšší. Úplná groteska. Jedinej ze školy jsem maloval. Většinou dost obskurní věci podle toho, co jsem zrovna četl, třeba My, děti ze stanice ZOO. Ohromný panorama berlínskejch kurev, velká hlava Christiane F. Fakt dobrý!
Kdy ses rozhodl vrátit do Čech a jít na Akademii?
No já jsem poslední rok žil ve Spojenejch státech v Seattlu, kde jsem taky dost intenzivně kreslil a maloval a pak jsem se rozhodl odjet studovat uměleckou školu na Kubu. Přesvědčil mě kamarád, co tam studoval film. Říkal, že kubánský pláže jsou plný mulatek a inspirace. Byl to levičáckej intelektuál. Úplně největší klišé, co může bejt. Do školy jsem se zapsal na řádný studium a pobyl tam dva tejdny. Pak jsem jim řek, že na to seru, že mě to nebaví. Zaplatil jsem si ateliér a chodil tam malovat a fotit. Půl roku každej den v ateliéru. Došli mi peníze a taky to, že jsem v prdeli. Našel jsem si na internetu AVU a napadl mě takovej fígl, že bych tam mohl přestoupit a tím se vyhnout přijímačkám. Z tý havanský školy jsem měl pořád platnej dokument, že jsem student. Z Prahy mi napsali jo, jo, jo, tak přijeďte a pobavíte se tady s někým a třeba to půjde. Na jaře jsem přijel do Prahy a hned druhej den jsem vyrazil na Akademii. Z Kuby jsem si přivezl desítky maleb a stovky kreseb. Ze studijního mě poslali rovnou za Vladimírem Skreplem a Jirkou Kovandou, který zrovna měli ateliérovou schůzku. Já jim říkal ok, mě je to jedno, já se pobavím s tím, kdo tady zrovna je. Ukázal jsem ty svoje kresby Jirkovi Kovandovi a tomu se to všechno líbilo. Vladimír byl pichlavější, ale plácli jsme si a v září jsem nastoupil do druhýho ročníku. Bylo to fakt velký štěstí, že jsem potkal Vladimíra, mohl jsem skončit u kohokoliv, třeba u Knižáka, hahaha.
Často jsi už během školy působil v zahraničí na různejch stážích. Proč?
Jo, občas mě to tady pěkně sralo. První rok jsem byl pořád ve škole, dělal jsem takový fotorealistický kusy. Byl jsem izolovanej. Marek Ther se občas objevil na schůzce, už tehdy to byla výrazná figura. Hned jsme si padli do oka. Stejně tak s Evženem Šimerou. Už v roce 2002 jsme dělali dost intenzivně takový raně sociální projekty, který tady v té době nikdo nedělal.
Vy jste v té době dost dbali na image…
Jo, to je důležitý. To musí řešit každej umělec. Vy to v Rafanech taky řešíte. Je to určitý vymezení se.
Možná sis ten svůj zájem o sociálno přivez do Čech díky zkušenostem v Ekvádoru, o nichž jsi mluvil.
Určitě. Spousta těch věcí na začátku byla dost jiná, než to, co se dělo na scéně. Obecně se považuji za politicky uvažujícího člověka.
Když se dotýkáš určitejch hraničních věcí, chceš ty hranice změnit nebo tě jen naplňuje jejich překračování?
No třeba, když jsme měli termín výstavy v galerii AVU a využili ho k přemístění ateliéru Jirky Davida z VŠUP “zpátky” na Akademii… Pro mě bylo zásadní ten prostor přestěhovat fyzicky, nejen v té symbolické rovině. Což je dneska běžný, kdy ten aktivismus se týká jen teoretické roviny a je to jen intelektuální reflexe nějakýho problému. Mě zajímá ten praktickej střet s realitou. Konkrétně v případě ateliéru Jirky Davida šlo o projekt, kdy to výborně fungovalo. Mělo to reálnej efekt, vznikla spousta diskusí kolem Jirkova tehdejšího skandálního konkurzu, kdy byl z Akademie vypoklonkovanej. Uvědomil jsem si to strašný pokrytectví, který bylo kolem. Měl jsem ambice něco měnit. Dotknout se hranic je vždycky dobrý, ale mě uspokojuje jít ještě o kus dál.
Může umění proměnit divákův náhled na danou věc?
Kdybych to řekl jako klišé… Hranice ve společnosti jsou nějak daný. Mě baví věci, který mají něco do činění s politickou korektností. Řada lidí dělá věci, o kterejch se nemá mluvit. To jsou věci, který mě zajímaj. Ukazuju věci, který se neukazujou, ale přitom se dějí úplně běžně.
Vybíráš si záměrně hraniční věci, pornografii, exkrementy…
Pokud mám být otevřenej, tak třeba ty exkrementy… Já to mám daný už odmalička. Posrával jsem se hrozně dlouho, do šesti let úplně běžně. K hovnům mám docela vřelej vztah, ale nejsem labužník. Hehehe.
Máš rád Saló? Knihu nebo film?
Obojí, ale knihu jsem nedočetl. Ta poslední část je už strašně nudná a to mě vždycky odradí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)