pátek 31. května 2013
středa 29. května 2013
úterý 28. května 2013
8512
David Kořínek a Marek Meduna se tázali Michala Pěchoučka.
21. května 2013 v kavárně Divusu
Michale, pokud nemáš nic proti, začali bychom od současnosti. Na čem pracuješ?
Já to mám „náhodou“ sebou. Hodně mě zajímá koncept práce skrze chůzi, nebo putování, takže teď chodím okolo Prahy po takovým okruhu a vytvářím na Googlu mapu. Na Googlu je takovej nástroj, že si můžeš udělat svoji trasu a dávat na jednotlivý stanoviště data. To znáte, ne?
Jo, jo.
Vy si taky děláte nějakou mapu?
Ne, ne.
Samozřejmě tohle je spíš druhotnej výstup, důležitej je ten pohyb okolo Prahy.
Jak je důležitá tvá osobní zkušenost s procházením periferií okolo Prahy?
Smysl cesty já situuju doprostřed toho kruhu, kde leží Pražský hrad, konkrétně Hrobka českých králů.
Takže máš dopředu vytyčenu nějakou trasu, a to včetně překážek, nebo je to volnější věc?
Je to tak, že poloměr toho kruhu byl dán tím, že já z bytu vidím Hrad, takže jsem si vzal mapu 1:50, zapíchl jsem si kružítko do Svatýho Víta a tužku nastavil na můj byt a udělal jsem kruh. Pak jsem si jej pravidelně rozčlenil, podle jednotlivých azimutů jsem ze středu vedl paprsky, který mi protly obvod kružnice, čímž mi náhodně vyšly body, který jsem potom navštívil. Všechny byly přístupný. Samozřejmě pracuju s nějakou tolerancí, pokud ten bod byl uvnitř hlídanýho areálu, tak jsem jej mírně posunul, abych se tam dostal.
Michale, je tam důležitej časovej moment, má při té procházce dojít k nějaké reflexi...
Já mám jasnej úkol. Na každým z těch stanovišť si postavím stativ s fotoaparátem a pořídím snímek, kdy objektivem podle azimutu mířím vždy do středu. Dělám to na střední formát.
Kolik máš vlastně těch stanovišť?
Padesát dva.
Takže vznikne padesát dva pohledů směrem k Hrobce českých králů ve Svatém Vítu?
Tenhle systém generuje buď docela líbezný krajinky, nebo...
Nejsou to vlastně esenciální pragensie?
Nejsou to pragensie, i když ve smyslu Jasanskýho a Poláka možná ano. Akorát já nemusím řešit kompozici, ale funguju jenom jako operátor - přenáším aparát, hlídám azimut.
Já jsem to myslel ve smyslu, že ústředním bodem většiny pragensií je Pražský hrad.
Já mám padesát dva stanovišť...
Já vím, že není ze všech stanovišť vidět, je tušený...
A když je vidět, tak je hrozně malinkej a to ještě musí být hezký počasí.
Ty máš takovej topograficko-mechanickej přístup. Mě když někdo řekne, že ho zajímá chůze, vždy si představím, že jde o přímou zkušenost s pěším pohybem, s jeho rytmem. To tam zřejmě nemáš?
Není to podstatný. Původně jsem si říkal, že ten kruh obejdu dvanáctkrát. To bylo číslo, který mě napadlo a který souvisí s cyklem. Také jsem chtěl tohle putování protáhnout, na co nejdýl to půjde. S tím že až v určitým momentě bych rád spojoval střed s body na obvodu kruhu, což bude další stupeň dobrodružství s poznáváním blízkýho okolí, kde žiji.
Jak jsi došel k číslu padesát dva?
Původně jsem si dal jenom třináct bodů, ale nevypadalo to moc jako kruh, tak jsem to posunul, pak jsem to posunul ještě jednou, a pak mne napadlo, že úplně ideální by byl sedmistupňový azimut. Takže teď je ta kružnice jednotlivými body docela hustě osetá a na mapě má konečně tvar kruhu. Jednotlivý body jsou od sebe vzdálený necelý dva kilometry. Takže když jdu, udělám za den sedm, osm fotek, což je takový veselejší. Teď absolovuju třetí kolo, ty body samozřejmě spojuji tou chůzí a zároveň, jak jste se ptali, jestli dodržuji tu spojnici, tak naopak dělám malé odbočky, protože jsem se často dostal do míst, kde je spousta zajímavostí.
Pro mne je zvláštní, že na jednu stranu operuješ se svým prožitkem, nasazením a na stranu druhou je ten projekt postaven dosti neosobně, mechanicky. Já jsem vždy procházku chápal jako něco, co ti dovoluje vybočit ze svých stereotypů, vidět věci jinak, co ti umožní zbloudit, ale ty máš stále ten výslednej pohled upřen k tomu středu ve Svatém Vítu. Abych to shrnul mám pocit, jakoby tam byl přítomen princip flanérství a zároveň byl potlačen.
Zřejmě se nacházím v jakémsi nižším stupni, kdy potřebuji mít smysl cest definován dopředu a geometricky. U mne zatím nejde o koncept chůze, jak jej stanovil Robert Walser, kdy se v chůzi samotné rozpouští její smysl a důvod. Já to beru jako trénink.
Takže budeš tak dlouho chodit do kruhu, než z něj nakonec vyjdeš...
Jo, jo.
Michale, ty jsi výtvarný umělec, ale v současnosti se i hodně věnuješ divadlu. Propojují se tyto dva okruhy nějak?
Já se v prostředí divadla pohybuji poměrně dlouho. Zároveň určitý divadelní, nebo scénický, nebo inscenační principy mi v práci výtvarníka pomáhaly už od začátku. Ještě bych rád upřesnil tu sféru divadla... Pro mě to je dramatizace textu skrze výtvarný umění, tedy skrze obrazy. A vlastně ty ryze divadelní principy mě moc nezajímají.
Chápu-li dobře, nezajímá tě například dramatická struktura?
Dramatická struktura jo, ale asi jsem chtěl spíš říct divadelní prvky...
Já pořád nevím, jak to myslíš? Na nás musíš, Michale, konkrétně, my jsme natvrdlí.
V týhletý oblasti mě zajímá práce s vizuálním minimem i s důslednou prací s hereckým projevem. Nechci říct slovo minimalismus, protože to už je historický, a proto zavádějící termín. Jde mi o jakousi úspornost. Pokud se dokážu obejít bez obvyklejch divadelních prvků a postupů, tak mám pocit, že kráčím správným směrem.
Lze říci, že ve vztahu k divákovi je divadelní režisér vůči umělci v direktivnější pozici. Může určovat souslednost jednotlivých prvků představení na rozdíl od pořadí artefaktů na výstavě. Vyhovuje ti to takhle?
Přesně tak, ten časoprostor se dá více korigovat.
Cítíš se jako režisér, když jsi člověk, který přichází z jiného prostředí?
Já se cítím spíš jako takovej tajemník režijní komise.
To zní ještě direktivněji...
Hahaha. Já jsem součástí dvojice Jan Horák, Michal Pěchouček. Režírovat samostatně jsem si vyzkoušel jednou a myslím, že to nebylo úplně ideální, protože tam sice docházelo k dialogu s dramaturgem a hercema, ale pro mne je dialog mezi dvěma lidma ve stejné pozici, kteří takzvaně hraji roli režiséra, mnohem účinější a plodnější. Ještě bych chtěl dodat, že chápu roli režiséra a scénografa jako nedělitelnou, jako roli jedinou. Přemýšlím o tom podobně jako moji oblíbenci Pařízek a Nebeský, kteří také fungují současně jako režiséři a scénografové. Pokud přistoupím před herce, který mají tuhle zkušenost, že režisér může být zároveň výtvarník, tak ta trapnost je o něco menší. Přicházím s určitou vizí, byť třeba jenom výtvarnou, která má ovšem stejnou hodnotu jako ta režijní.
Když režíruješ ve dvojici, ve které jde o dialog, jsou do toho dialogu zahrnuty i další profese, třeba herci?
Do velké míry ano. Vždycky to je tak, že přijdeme s nějakými nápady, které se postupně rozpouští, během čehož krystalizuje nějak koncept celku, kterej se pak snažíme velmi důsledně realizovat. Ať už to je třeba nějakej systém definující pohyb po divadle, nebo způsob pohledu na takzvaně klasickou činoherní inscenaci.
A takový ty ceromoniály, který jsi dělal při vyhlašování Ceny Jindřicha Chalupeckého, byly bokem?
Já teď odstupuju z týhle role “ceremoniáře”, a vidím to tak, což už můžu říct... Mě ta účast...
...na rituálu...
Na tom rituálu. Přišlo mi to jako pole, kde je možný zkoušet jednotlivý limity toho slavnostního večera. Pokud má člověk volnou ruku, pokud... Co si budeme namlouvat, kdo jinej by to udělal zadarmo, ve svým volným čase a navíc sám sem se přihlásil, tak jsem měl možnost ty limity vyzkoušet a myslím, že předposlední ročník, kdy všichni nominovaní byli v Brně a ne v Praze, kde vyhlášení probíhalo, byl z mý strany maximum, dál už nešlo zajít. Ale rozhodně jsem si nechtěl dělat srandu z tý ceny, i když vlastně proč ne, protože to je jenom cena. Není to nic důležitýho.
Já mám k tomu vztah poněkud dvojznačnej, vždycky jsem si říkal, proč je tam nutné tyhle scénický kejkle vůbec předvádět. Mám rád, když je ceremoniál udělán jednoduše, věcně se vyhlásí ocenění a kde je k tomu připojen program, který se nevztahuje ani k osobě Chalupeckého, ani třeba k výtvarný scéně. Opačný přístup byl vidět naposledy v Brně, kdy to bylo hodinu a půl trvající havlovské představení.
Já jsem byl z ceremoniálu Vladimíra Morávka v minulém roce samozřejmě nadšenej, protože se mi líbilo spojení rokoka a Chalupeckýho. On ho měl hrozně rád. Ty holky na houpačkách od Fragonarda, úplně sem ho viděl, dědu, jak tam sedí a je nadšenej. Ale asi to bylo trochu přepjatý a pro některý lidi to bylo moc. Ale jak jsi zmínil, že by stačilo něco jednoduchýho, že by se předalo ocenění... Tenhle systém nikdy nefungoval. Když jsem byl předtím na několika předáváních Ceny Jindřicha Chalupeckýho, můžu potvrdit, že jít tam, bylo za trest, protože se jednalo o naprosto chaotickej a nekoordinovanej pohyb osob, kterým nebylo rozumět, co říkají. Nebyl tam žádný začátek, ani žádný vyvrcholení, prostě nic. Určitě to lze udělat i jednoduše a věcně, mě to sice moc nezajímá, já mám radši nějakej extrém.
Mě vždycky přišlo nesmírně trapný oživování a dramatizování fiktivního Jindřicha Chalupeckýho a ve smyslu manipulace s odkazem kohosi mi to připomínalo vzpomínání na „pana Wericha“.
Hahaha. My jsme chtěli udělat školní besídku.
To jsou přesně formáty, který mě děsí.
Naopak ten pocit trapnosti, kdy ti nevyhovuje nějaká poetika a jseš s ní konfrontován v divadelním časoprostoru, tak ten je v něm daleko vyhrocenější, což je taky jeden z důvodů, proč je mi tahle oblast blízká. Protože je mnohem emocionálnější a musíš počítat s rizikem, že půlka lidí bude nadšená a půlka lidí to odmítne. Já jsem nikdy jako výtvarník, který vystavuje v galeriích, podobnou zkušenost neudělal.
Myslíš že u výtvarnýho umění je větší odstup?
Je tam také větší tolerance k významu. Pokud v galerii něčemu nerozumíš, nebo máš pocit, že autor ti nedal dostatečnej výklad, tak k tomu jsi tolerantnější, než když se něco podobného stane v divadelním sále. Tam se promíjí mnohem míň. Divák dejme tomu instalace, obrazu, konceptu má mnohem větší shovívavost k tomu, kdy se dostane do situace, která je mu trapná, který nerozumí. Pokud se mu to stane v divadle na představení, který trvá hodinu a půl, kde je mu předložen jakýsi abstraktní děj, kdy on je nucen hledět na něco, co mu z žádné strany nedává smysl, tak ta tolerance se v téhle situaci zmenšuje - to jsem chtěl říct. Někteří umělci možná byli schopni navodit podobnou hraniční situaci i v galerii, ale já to v ní neumím, proto to raději zkouším mimo ni.
Já bych teď přetočil list. Michale, tvá tvorba se dělí do různých od sebe oddělených etap, čím to je?
Zdá se ti to oddělený?
Ano, vidím sice určitou společnou linku, ale přesto se mi zdá, že jsou od sebe oddělený.
Asi jo, když to říkáš. Z vnějšího pohledu se může zdát, že systém mojí práce je založen na nějakým viditelným střídání různejch rolí a metod.
Ty možná tu otázku chápeš hlavně ve vztahu k současnosti, ale já bych jí rozšířil i dále do minulosti. Bylo období, kdy jsi se snažil být expresivním malířem, pak jsi tuto polohu zavrhl a začal používat jazyk geometrie, do kterého jsi v dalším období opětovně začlenil lidskou figuru... Při pohledu z vnějšku jsou v tvojí tvorbě patrný ostrý zlomy. Je tomu tak?
No možná se k tomu dostaneme později, ale já to vidím jako celkem navazující řadu, kdy jsem měl zapotřebí reagovat na něco a během realizace tý jedný daný věci se vždy vynořil nový úkol. A co se týká výstupů, já jsem se vždycky snažil na ničem nelpět, nebo jsem si nikdy nemyslel, že bych se měl rozhodnout pro nějakou řemeslnou nebo intelektuální roli. Vždycky mě spíš zajímalo malířství, fotografie jako nějaký motiv a malíř a fotograf jako nějaká role, kterou si jako performer můžu krátce, někdy stačí jednou, zahrát.
A je to spíš role, anebo jsou to zadání ve smyslu omezení, která jsou s to stimulovat kreativitu?
Ne, tak to rozhodně ne, omezení ne. Spíš je to z nutnosti, kdy mě fakt začne zajímat nějaká celkem obyčejná, pro mě však nová, oblast a zajímá mě z nějakýho pro mě těžko pochopitelnýho důvodu, nebo do ní vlítnu čistě v afektu, aniž bych v tom viděl nějaký smysl. Ten začnu rozeznávat až později.
Takže je to spíš intuitivní, než rozumový... Jestli to není spíš naopak hodně rozumový, protože v momentě, kdy přijímáš nějakou roli, tak tam máš určitej distanc...
V určitý fázi začnu tuhletu roli stavět velmi racionálně.
Já si pamatuju, že jsi kdysi dávno říkal, že když jsi se pokoušel být tím expresivním malířem, ve smyslu vyjadřování sebe sama, že ti to nešlo a že to nefungovalo, jak jsi chtěl...
Já jsem už zjistil proč.
Jestli to právě není tím přijímáním rolí? Člověk těžko může vyjadřovat sám sebe, když je současně v roli, že jo?
V tý době jsem si na základě četby různejch biografií mrtvejch umělců myslel, že jako opilec mám ty nejlepší předpoklady být expresivním malířem, hahaha. Teď vím, že to selhalo z jednoho prostýho důvodu - byl jsem úplně lhostejný k náhodě. Vůbec jsem netušil, že to je v malbě tak důležitý princip. I když jsem se úplně zmatlal a divoce řádil v ateliéru, tak jsem na tenhle důležitej princip nepřišel. Dostal jsem se k němu až později skrze tu divadelní spolupráci.
Vlastně i u té akce, kterou jsi popisoval na začátku je scénář a jestli scénář není s očekáváním náhody v konfliktu?
Jo, to jo, ale já jsem ty obrazy vystavoval, to je rozdíl. A lidi to hodnotili jako malbu a to už bylo špatně.
Že jsi to vystavoval?
No jistě, já jsem věděl, že když chci malovat, tak to musím konzultovat s malířema a vím, že jsem tehdy mluvil s Jirkou Černickým, s Milanem Salákem, Jakubem Špaňhelem, Petrem Malinou. Každej mi k těm obrazům něco řekl, ty názory šly samozřejmě úplně proti sobě. Já si to pak musel nějak vygenerovat, abych vůbec mohl pokračovat, ale daleko jsem se stejně nedostal.
Co je tedy ta linka, která propojuje většinu tvých věcí? Já vím, že to je těžký se takhle sám interpretovat, ale nemůže to být třeba určitý sentiment?
Co je to pojítko? Pro mě to vždycky byla důležitá úvaha o motivacích nejen autora, ale i diváka, úvaha o vztahu mezi divákem a uměním. Dělo se tak skrze různé prostředky, někdy ten divák tam byl vidět, někdy ta úvaha měla jasnější korektury, byl tam opravdu přítomen artefakt. Tato úvaha byla a je přítomná v hodně mých věcech a vždycky se ten její ústřední bod týkal nějakého nedorozumění, nějaké skvrny, která je neviditelná, se kterou samotnej autor manipuluje tak, ať už formou dialogu s lidma, nebo nějakým systémem rámování, že komplikuje její percepci. Je to snaha určitý věci zatajit. Takže mě hodně zajímá psychologická rovina vytváření interpretace, což je věc... O tom se asi nedá říct, že by to mohla být ta spojující linka, že jo, psychologie je velmi široká oblast, ale narážím tím na specifickou symboliku, která se objevuje v mejch věcech.
Zajímá tě psychologický čtení tvejch věcí?
Zajímá, takže pokud mám být konkrétní, tak všude jsem měl potřebu pracovat se základní tvarovou symbolikou, skrze vertikály a horizontály, diagonály, pruhy. To je věc, která se jako prostředek u mě objevuje úplně všude. Tohle by mohl být jeden z interpretačních klíčů, že jo.
Říkal jsi, že tě zajímá situace diváka jako pozorujícího a pozorovaného, tak já jsem měl pocit, z tvých věcí, že je tam nějaký voyeurismus.
Jednu dobu mě to zajímalo na základě návštěv kina. To jsem měl potřebu se vyjádřit k Alfredu Hitchcockovi nebo ke Chrisu Markerovi nebo k jinejm tvůrcům. Ale to je jenom jeden způsob. Potom bylo potřeba jít trochu dál k samotný podstatě, na co se člověk dívá. A bez nutnosti někoho označit jako voyeura. Už to není ten filmově definovanej žánr. Teď třeba narážím na svou výstavu Hodiny v umění, kterou beru jako zhodnocení dosavadních studií na toto téma. Tam šlo o to diváka na základě té informace, která se zdála, že jde na první pohled proti sobě, přesvědčit, že se dívá na něco ve skrze umělýho.
Není ten voyeurskej princip pohledem outsidera na něco běžnýho, normálního?
Divák jako outsider?
Spíš ty…
Jo, to jo, to určitě. Upozorňovat na to, že filmový obraz je špatný prostředek k zachycení reality z pozice člověka, který se nedostal na FAMU, je outsiderský.
Já jsem si vzpomněl na jeden tvůj starší fotoromán, kde jsi šmíroval nějakou mileneckou dvojici na lodičkách. Stejně tak v Hodinách umění byly milostný akty. Často mluvíš o studu nebo taky trapnosti.
Všechny ty milostný pozice byly stoprocentně heterosexuální. Já jsem se z toho nikdy nevyloučil.
Ty jsi nikdy s milostným aktem dvou mužů vědomě nepracoval. Vždycky jen v náznaku.
Hmmm. To je pravda.
Když to budu interpretovat, tak v dolním patře výstavy byl pohled aparátu. Tam to bylo inscenovaný. A pro tebe je pozorování heterosexuálního aktu taky jiný.
No právě. Pokud máš tuhle informaci, tak to, co bylo v druhým patře, musíš vnímat jako něco umělýho k čemu já nemám naprosto žádnej osobní vztah. Sice to začínalo obrazama, kde jsou figury rozdělený podle pohlaví, ale jsou tam sami. Jestli tam bylo něco osobního, tak to byly až poslední obrazy, ta zátiší, kde bylo moje pyžamo. Tam může být nějaká větší účast.
Já to psychologizuju... Ty jsi udělal coming out poměrně pozdě, ale věděl jsi to už dávno. Říkám si, jestli tam ten pocit vidělení není přítomný latentně. I v předchozích věcech.
Mě docela bavilo, že už od začátku vytvořím nějaký obrazy s tím, že se na ně budou dívat diváci s pocitem, že sledují něco vrcholně intimního a osobního. Tím jsem se docela bavil.
Takže jsi si vzal intimitu jako téma, ne jako nějaký důsledek.
To snad ani nemusím vysvětlovat, proč já se nevyjadřuju skrze nějaký homosexuální motivy. Já nevěřím tomu, že lze něco vrcholně intimního sdělit. Já jako psycholog amatér pracuju jinejma způsobama. To přímý spojení s biografickou nádivkou mě nikdy moc nezajímalo. Dílo je ta husa.
Cítíš se jako součást gay scény?
Mě se buzny hrozně bojej.
Říkáš gayové nebo buzny?
Já jsem buzna a buzny se mě bojej. Ale jsem součástí scény… hahahaha. I když, to bych asi musel bejt na Primě, abych byl součástí gay scény.
Jak na Primě?
Když si zapneš Primu, tak tam jsou samý buzny. Vařej a stavěj kuchyně.
A chodíš do klubů?
Ne. To už bych musel bejt hodně scákanej. Totiž moment! Já bych rád upozornil na jednu věc. Mezi sexuální orientací a rolí je velkej rozdíl… Rozumíte, jo?
Obávám se, že úplně ne.
Má sexuální orientace předpokládá, že se podle toho budeš taky chovat. Budeš chodit tam a onde. Což většinové společnosti umožňuje, že má přehled. Já teda neříkám, že jsem nějakej nepoznatelnej, ale určitý věci nedělám, protože mi to není vlastní. Ale jednou jsem předával nějakou cenu na Mezipatrech.
Je pro tebe důležitý, že jsi coming out udělal veřejně? Je pro tebe důležitá třeba Gay Pride?
Hele, po poslední reakci obou prezidentů, jak současnýho, tak minulýho, je to povinnost. To je furt ten samej příběh. Tohle je jediný, co jsem ochotnej udělat. Je to politické rozhodnutí a dál bych nešel. Je potřeba něco podpořit.
Často pracuješ s křesťanskejma motivama. Jak to máš? Jednu dobu jsi nosil velký kříž na krku…
Chodit dokola kolem Svatýho Víta ještě neznamená, že jsem věřící. Stejně jako neznamená, že když chodím po těch dvaapadesáti stanovištích, že chodím v kruhu…
Může to znamenat, že chceš bejt prezident. Nebo turista.
No, dobře… Věřící jsem potud, že jsem připraven na nějakej pravidelně se odehrávající boj o vlastní existenci, důstojnost a smysl. Kategorie věřící a nevěřící jsou pro mě naprosto prázdný. Pro mě jsou důležitý křesťanský dogmata, ale neberu je jako hodnotící mříž, kterou bych si měl nasadit při pohledu na cokoliv. Praktikující křesťan nejsem z vnějšího pohledu ani náhodou.
O některých svých obrazech jsi mluvil v souvislosti s ikonografií.
To je součást kulturních hodnot.
Odděluješ víru a církev? Většina lidí říká, že církev je to špatný, kdežto víra je věc osobní volby a je chválihodná.
Já mám před církví velkej respekt. Ale ona ze mě asi velkou radost nemá. Neházím do pokladničky.
Nijak zásadně tím asi netrpíš.
Ne. A do závorky napište: Nesouhlasně kroutí hlavou.
Ještě k té gay scéně. Když se člověk mrkne na věci Marka Thera, tak vidí, že jsou dost fetišistický. Je pro tebe fetiš důležitej?
V umění je fetiš důležitej. Pro mě jsou to určitý technologie. Umělec si sám na něco přišel, sám si nakoupil, vymyslel metodu, která může vypadat nově. A to může být určitej fetiš.
Já to myslel ve smyslu atributu. Třeba žluté aktovky, trenky, ponožky…
Jo jasně. Já s tím spiš pracuju jako s určitým logem. Je to identifikace. To je jako v tý pohádce, když utíkáš před drakem a zahazuješ za sebe předměty, který se v něco proměněj a ten drak se toho drží a nedoběhne tě.
Drak je co?
Co?
V tvým případě je tím drakem co?
No drak je taková ta klíčící pýcha.
Běžíš před klíčící pýchou a zahazuješ trenýrky a ponožky.
To je docela dobrý přirovnání ten drak, ne? A věříte mi to?
No s tou pýchou ti to věřím.
Mám na to nárok, je mi čtyřicet. Já se tak děsím, když se z člověka stává instituce. A dneska se to děje i mladejm lidem. Nad čtyřicet se ti to stane automaticky a máš být na co pyšnej.
Jakého mladého člověka/instituci znáš?
V divadle je jich spousta.
Kombinace trenýrek a ponožek s bílým tílkem, to bylo intuitivní nebo vědomé? Je to odkaz k nějaké době?
No tak si asi vzpomínáte, co se dělo na hodině tělocviku, ne? Všichni museli být ve stejným dresu a byly vidět nedostatky.
Jaký?
Jak je na tom kdo fyzicky. Pro mě ten kostým reprezentuje člověka, jenž se stydí. Je to stud sám.
Když jsi mluvil o Hodinách umění, tak jsi říkal, že byl pro tebe důležitý stud. Dneska, když je internet plnej porna, tak se ta hranice dost posunula. Myslíž, že divák dokáže u obrazu v galerii cítit stud?
Chci upozornit na to, že stud je důležitá kvalita v životě člověka. Stud nesouvisí jenom s fyzičností. Souvisí to s důstojností. Skrze stud vzniká mezi lidma další kvalita.
Ty jsi někde říkal, že nemáš rád retro, ale máš rád sentiment. Jak to rozlišuješ?
Sentiment je slovo, který nereprezentuje nějaký obrácení se do minulosti. Sentiment je pro mě pocit orientovanej i do přítomnosti. V tom je docela rozdíl, ne? Uvedu příklad, který souvisí s další rolí a to je malíř abstraktních obrazů. Jistý druh sentimentu související s neschopností odpoutat se od vnějšího světa a uzavřít se. A uvažovat o abstraktní formě. Neušpinit se tím vnějším světem… hahahaha.
Ty vole, to jsem se teď nějak ztratil.
Já taky! Sentiment...
…chápeš jako určitý moment uzavření se…
Ne, naopak, abych nebyl uzavřen.
A je to sentiment, když nehledím do minulosti?
A ty nevidíš ten rozdíl mezi nostalgií a sentimentem? Když posloucháš současnej ploužák, tak se můžeš sentimentálně naladit. Nikoliv nostalgicky. Určitý dojetí. Já se třeba dojímám nad tím, když se někdo dojímá nad abstraktním obrazem. Když jsem viděl prvního Rothka, tak jsem si to vodkrokoval a říkal jsem si, tady na tom bodě stál mistr, když to dělal. A strašně jsem se dojmul. Nalezení nějaký hodnoty. To je pro mě takovej sentiment, že jsem se k tomu později nějak vyjadřoval a pokusil se to vyvolat znovu. Tu situaci člověka, který se dojímá. Jde mi o vyvolání toho pocitu. Je to jasný?
Asi jo. A dojímáš se nad sebou?
Bohužel. Každej den! Hahaha.
Co tě nejvíc dojme?
Ta tragika, ne?
Života, společnosti…
Hehehe. Já bych to střihnul.
Tak jo. Kde ses narodil?
A má to bejt pravda? Bude to někdo kontrolovat?
My víme, že ses narodil v Duchcově. A to je tak všechno.
Duchcov. To je, to je,… tam zemřel Casanova.
Taky mi hned vyskočil Casanova. To jeho křeslo. Je tam pořád, že?
Jo, starý, promrdaný křeslo. Vošoupaný. Takže tam a bylo to v roce…
To vypadá, že ses narodil v tom křesle.
Hahaha. Já jsem dneska slyšel na Radiožurnále rozhovor s jedním režisérem a on vzpomínal na své dětství a to bylo tak strašný, že jsem to musel vypnout. To bylo tak naučený. Já budu věcnější. Takže, co dál?
Čím byli tvoji rodiče?
Tatínek byl námořník, stážista, jinak elektrikář a práce všeho druhu. Námořník na trase Děčín-Hamburg. Amatérská fotografie, film, jednoduchá práce na šicím stroji, všechny možný řemesla. A maminka dělala v nějaký kanceláři, ale nevím co. Hodně s číslama.
Máš sourozence?
Nemám.
Základka?
Byla dost krušná. Já jsem byl dost snaživej. Od čtvrtý třídy jsem chodil do školy od šesti ráno a měl jsem červenou propisku a opravoval jsem s paní učitelkou diktáty ostatním dětem.
Tys musel být nesnesitelný dítě.
Hele, já jsem to hrál na všechny strany. Já jsem vycházel úplně s každým.
Michale, to je hnus.
Já jsem to té učitelce navrhl. Já jí povídám: “Vy máte tolik práce, já vám pomůžu.”
Tos musel být hodně chytrej, abys mohl ty diktáty opravovat.
V určitejch věcech jsem měl zpožděnej vývoj a v určitejch zrychlenej. Když jsem šel na gympl, tak jsem vypadal na osm. Tam šla taková holka, modelína, blondýna a když mě potkala se svým houfcem obdivovatelů, tak říkala: “Hele, čí to je?” Já myslel, že se studem propadnu. Navíc, mně se přírodní blondýnky hodně líběj. To byla ťafka.
Tys byl od mala výtvarně vedenej?
Tak jako všechny děti asi. Chodil jsem do lidušky a měl jsem od ní klíče. Tam jsem byl přesčas.
Zlobils?
Ne. Vůbec ne. Já byl moc hodnej. Chtěl jsem být herec. Do divadelního kroužku mě nevzali. Pak jsem chtěl jít na DAMU. Pořád jsem psal do České televize životopisy, jestli by někoho nechtěli. Pak jsem si založil deníček slávy, protože jsem si myslel, že to má mít každej umělec. Viděl jsem to v nějakým filmu, jak si starej člověk prohlíží výstřižky novin. A myslel jsem si, že je to norma. Já měl tím gymplem svět umění vzdálenej. Já když přijel do Prahy na přijímačky, tak jsem si myslel, že Akademie je na Karlově mostě. Že tam jsou ti malíři. Tam je ten kotel. Já tomu věřil, že Karlův most je líheň umění.
Byls talentovaný dítě?
Teď se trochu pochlubím. Když jsem šel do první třídy, tak říkám: “Máti, já neumím ani číst, ani psát. Já bych tě poprosil, kdybys mě to mohla naučit.” Rok mě zasvěcovala, což byla chyba, protože já se pak v první třídě nudil. Nevím, jestli se tomu dá říkat nadání. To je spíš snaživost. Tělocvik mě nebavil.
To tě pronásleduje. Tělocvik tě dohnal těma trenýrkama a ponožkama.
Nejhorší byla vybíjená medicinbalem. To jsem hledal skulinu, kudy zdrhnout.
Musíme to nějak zakončit. Pro řadu lidí, je dost specifickej tvůj vzhled…
Jak bych se popsal?
Jo, jak by ses popsal?
To záleží na denní době, podléhám cyklům jako vlkodlak. Takže, něco mezi batoletem a nějakou starší tetou. A tak se to cyklicky neustále mění. A mezi tím jsou zajímavý mezifáze. Já bych řek nemluvně a padesátiletá pošťačka. Co je mezi tím, ať si každej představí. Proměny závisí na denní době. Ráno je to vždycky lepší.
A v jaké jsme tě teď zastihli fázi?
Teď jsem těsně před přechodem.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)