- - - - - - - - -: prosince 2019

Ankety

a) Když se Vás někdo zeptá, co pro Vás znamená současná česká scéna, co si dnes při této otázce vybavíte?

Pokud je míněna současná česká scéna výtvarného umění, vybavím si scénu – tedy to, co je vidět. Vybavím si též ty, kteří sami sebe označují za umělce, i ty, kteří zastávají jiné role v rámci světa umění. Vybavím si nejrůznější definice (vždy sporné) pojmu umění. Vybavím si nejrůznější výtvarné techniky, ba i jim protichůdné obrazoborecké strategie. Vybavím si Česko, Čechy, Moravu a Slezsko, vybavím si cizince tvořící v Česku, vybavím si svůj úhel pohledu a předpokládám, že za ním současná česká scéna kontinuálně pokračuje, ba je čím dál více propojena s dalšími lokálními scénami. A v posledku současnost si nemusím představovat, tu chtě nechtě žiji. Čím více se bude (současnost) stávat svým výkladem tím, méně bude má žitá zkušenost s tímto výkladem korespondovat. Tož tak.

b) Proč se dnes stále maluje? Jaké máte vysvětlení pro existenci současného obrazu?

Maluje se, protože lidé jsou stále naivní, romantičtí, cyničtí, posedlí. Maluje se, protože umění je činností, která se zajímavým způsobem pohybuje mezi ničím a vším, mezi zapomenutím i „kunderovskou“ nesmrtelností. Maluje se, protože se malovalo. Maluje se protože, lidé hrají šachy, jezdí na kole, masturbují, chovají psy a kočky, třeba.

c) Můžete představit způsob své práce? Kde se inspirujete?

Můj způsob práce se odvíjí od výsledku, kterého chci dosáhnout. Koncepčněji se mění výstavu od výstavy, méně, ale nikoliv méně podstatně se proměňuje dílo od díla. Stejně jako já tloustnu, šedivím stárnu a proměňuji se ve své budoucí já.

1. Podle čeho se rozhodujete, zda pozvání na účast na výstavě, ceně, případně jiné práci (např. vedení ateliéru a pod.) přijmout, či ne? Co pro vás může být naopak impulsem pro to, abyste odmítli?

Snažím se, aby má rozhodnutí byla v souladu s mými dlouhodobějšími postoji. Neupřednostňuji soukromé subjekty před veřejnými, ani naopak. U soukromého subjektu by pro mne bylo problémem politické angažmá například ve smyslu populismu, nacionalismu, nesnášenlivosti, nebo třeba prokázané kriminální jednání. U veřejného subjektu například nesouhlas s vedením dané instituce.

2) Uvědomujete si odpovědnost, kterou tímto rozhodnutím nesete?

Svobodné rozhodnutí vždy znamená odpovědnost za něj.

3) Jak se vyrovnáváte s případnou kritikou, která se na vás snese?

S kritikou se vyrovnávám snad se ctí (ačkoliv těžko hodnotit sám sebe), s nátlakem hůře, protože ten se pokouší mne dotlačit k určitému rozhodnutí. Tedy omezit svobodu mého rozhodování a vlastně i mou odpovědnost za ně. Také mám dojem, že ve zdejším prostředím se kritika zaměňuje s moralizováním.

4) Jak se podle vás mění percepce uměleckého díla v souvislosti s prostředím, kde je umístěné a podmínek, za jakých vznikalo.

V této obecnosti lze jen těžko odpovědět. Dílo ve veřejném prostoru, koncipované do konkrétního místa, jistě jeho okolí a souvislosti ovlivňují zcela zásadně. Obraz, který je vystaven na výstavě je čten v rámci této konkrétní výstavy. Ovšem může být vystaven na mnoha jiných výstavách, tedy v jiných souvislostech. Tato proměnlivost souvislostí se týká jak díla zakoupeného do soukromé sbírky, tak vystaveného kupříkladu ve stálé expozici Národní galerie. Sbírky se rozprodávají, zanikají, a stále expozice jsou navzdory svému označení dočasné. Vše se proměňuje a to včetně etické citlivosti, velkých interpretačních rámců a metafor. Takže percepce se jistě proměňuje, ale tato proměna má svou míru, která naráží na fakticitu/reálno konkrétního artefaktu.

5) Jak vnímáte současnou atmosféru na umělecké scéně vyvolnou diskusí ohledně financování umění?

Vnímám ji jako poněkud nešťastnou. Zdá se mi jakoby část zdejšího světa umění potřebovala vždy svého fackovacího panáka (Artbanka/DSC, Mánes, machističtí pedagogové, Jiří David, The Pudil Family Foundation, nulová mzda, Robert Runták...). Stavěla se k umění, problémům uměleckého provozu a priori negativně. Navíc rychlé střídání cílů jednotlivých fackovacích kampaní na mně dělá dojem, že cílem je mnohdy kampaň sama. Domnívám se, že dobrou alternativou k tomuto je pomalá, dílčí, ale přesto veskrze pozitivní práce například Spolku Skutek.

1. Má podle vás současná nejmladší generace umělců (kolem 30 let) nějaké společné rysy? Pokud ano, tak jaké?

Má společné to, že sdílí ve věku okolo 30 let tuto chvíli, tento čas, tak jako moje generace sdílela svůj čas o něco dříve. A současná chvíle je daná mimo jiné všudypřítomností internetu, rychlým šířením nejrůznějších emotivních kampaní, tím, jak se pojem postkomunismus téměř zanořil za obzor, levnými lety, mizením hotovosti, hrozbou exekuce, levicovým i pravicovým moralizováním, zvyšujícím se množstvím sběratelů současného umění (v Česku), již skomírající konjunkturou (v Evropě), důrazem na artefakt i na design, rozrůstáním infrastruktury světa umění (hlavně V Praze a v Brně)...

2. Kdo u nás patří k nejvýraznějším umělcům a kurátorům této generace?

Zajímají mne tito umělci, umělkyně (výčet však neaspiruje na jakékoliv zdání úplnosti), a to většinou protože jsem se s nimi potkal, bavil se s nimi, viděl jsem ve správný okamžik jejich práci. Martina Smutná, Alžběta Bačíková, David Krňanský, Klára Hosnédlová, Martin Lukáč, Filip Dvořák, Lucie Rosenfeldová, Tania Nikulina, Marie Lukáčová, Roman Výborný, Martin Kolarov, Aleksandrina Yordanova, Adam Vít, Gabriela Těthalová, Jakub Jansa, Ondřej Vicena, Markéta Adamcová, Jonáš Strouhal, Max Dvořák, Pavla Malinová, Lukáš Hofmann, Viktorie Langer, Tomáš Kofroň, Ondřej Petrlík, Kryštof Strejc, Matěj Pavlík, Jakub Choma, Dominik Gajarský, Jan Boháč, Jan Martinec, Stanislava Karbušická, Matouš Lipus... Mnozí v jistém ohledu naplňují i se vymykají kategorii nejmladších umělců, například Julius Reichel. Jiní se mi postupně ztratili z dohledu, což neznamená, že právě netvoří něco skvělého, například Aleš Novák. A o nejmladších kurátorech nemám natolik velký přehled, ba ani osobní zkušenost, abych je mohl jakkoliv porovnávat. Nezbývá mi než mlčet.

3. Co si myslíte o kultu emerging artists? Je ještě tak silný jako v minulém desetiletí?

Nevím. A ani nevím, zda je pro umění a myšlení o umění správné dělit čas na desetiletí, které různí svými charakteristikami.

4. Mohou být již studenti umění považováni za umělce? Kdy se jimi stávají?

Ano. Umělcem dělá umělcem, to že se sám takto identifikuje. Školy k tomu netřeba. Umělci však mohou být rozličného charakteru – dobří, šikovní, inspirativní, odvážní, průměrní, podivínští, zamlklí, vytvářející kýče, neobratní, hloupí, zbabělí, nevkusní... Škola může pomoci, ale sama o sobě není zárukou ničeho.

1) Do jaké míry je pro vás malba záležitostí smyslového ukojení, do jaké míry racionálně-intelektuální a do jaké míry duchovní?

Jistě je to do nějaké míry směs těchto a ještě jiných aspektů. Také je třeba rozlišit, co mi přináší malba, když maluji, a co mi přinášejí obrazy jako divákovi. Byť “duchovní” kategorie je mi do značné míry cizí. Ale zase záleží, co je tím míněno. Řekl bych, že většina umělců, předpokládá publikum, předpokládá i jakousi budoucnost, pracuje s tradicí oboru, místa... A to jsou úkony, které se do značné míry zakládají na jisté míře víry.

2) Kteří umělci jsou vám obzvláště blízcí?

Třeba: Winfried Georg Sebald, Kamil Hoffmann, Karel Kachyňa, Stephen King, Martin Kippenberger, Thomas Stearns Eliot, Miley Cyrus, Mike Kelley, SOPHIE, Arthur Koestler, Nicolas Jaar, Brian Eno, Lucian Freund, Stanley Spencer, Adolph von Menzell, Zack Snyder, Gabriel Orozco, Holly Herndon, Jacek Malczewski, Laura Owens, Mica Levi, David Tibet, Edward Lear, Bertold Brecht, Andrea Arnold, Ronald Brooks Kitaj...

3) Co rozumíte pod pojmem klasická malba?

Pod tím rozumím malbu, která se vztahuje k tradicím před modernismem. Ale vlastně ten pojem nemám moc rád, protože i modernismus, navzdory manifestům a deklaracím diskontinuity, na něco navazoval a k něčemu se vztahoval, tedy navázal se na tradici a sám novou tradici vytvořil či tu starší pozměnil.

4) Myslíte si, že patříte k malířům klasického formátu?

Ne. Myslím, že T. S. Eliot za klasického básníka považoval Vergilia, protože v něm vyvrcholil jistý typ kultury, typ přemýšlení. Dle Eliota se klasické umění se projevuje: vyspělostí, univerzálností, celistvostí, všeobsáhlostí... Já se tímto způsobem nehodnotím. Navíc se domnívám, že to ani není možné. Pokud se ovšem “klasický formát” nemyslí spíše jako jakýsi instagramový hashtag, pak by mi to ale bylo zcela lhostejné. Ale na druhou stranu povolání malíře je do jisté míry tradiční. Malíř namáhá své ruce, své tělo, své oči, pohybuje se, rozmazává (většinou) jakousi hmotu po zvolené podložce. Je zřejmé, že jde o fyzickou činnost v čase a prostoru, to by snad bylo možné v dnešním virualizovaném světě chápat jako přináležitost k čemusi nikoliv snad klasickému, ale rozhodně tradičnímu v dobrém slova smyslu reálnému. Malbou vždy (bolestně) prosvítá úděl lidské existence se všemi limity, rozpory a ambicemi.

5) Je podle vás v současnosti malba, rozuměno závěsný obraz, něčím už překonaným, nebo je tato otázka pro vás úplně irelevantní?

Ne. Nechápu dotaz. S vynálezem televize jsme nezahodili knihy. S Napsterem jsme nepřestali poslouchat hudbu. S auty jsme nezabili všechny koně. Jistě leccos se mění, společenské postavení malířů, status umění, míra vlivu politických stran. Některé změny jsou krátkodobé, jiné poukazují na dlouhodobější a trvalejší změny. Tuto otázku však vnímám spíše jako otravné klišé.

6) Máte aspoň minimální pochopení pro ty, kteří závěsný obraz odmítají?

Pochopení mám téměř pro každého. Ptám se ale, kdo závěsný obraz nejvíc odmítá: Ignorant, kterého vůbec nezajímá žádný druh umění? Sběratel, který za obrazy vidí jen spekulaci a investici? Dogmatický konceptualista, který vidí obrazy jako druh falše, zastiňující jádro pudla. Levicový umělec, který za obrazy tuší jen směnu a mamon. Existují ale takto vyhrocené pozice? Kupříkladu já jsem mnohdy zastával většinu z nich a můj postoj není jednoznačný ani jasně definovatelný a především se vždy vztahuje ke konktréní situaci, dílu, umělci.

7) Jsou obrazy, které znamenaly pro váš vývoj něco jako „zjevení“ a které to jsou?

Omlouvám se, ale “zjevení” je pro mne příliš velké slovo, a to ačkoliv je vetknuto do uvozovek. Ale ano, jsou obrazy, které mne překvapili, jsou obrazy, kterým jsem musel přijít na chuť. Také má paměť je ošidná a mám pocit, že mnohé pocity, které jsem zažil s obrazy jsou do jisté míry zpětně vystavěné. A hlavně ono “zjevení” jako by bylo vyhrazeno pro obrazy všeobecně známé. Na ty jsou totiž podvědomně kladeny nároky, kterým mohou dostát či je zklamat. Například když jsem byl před mnoha lety v Pradu zklamaly mne obrazy od Goyi, na které jsem se vysloveně těšil, a naopak mne nadchly Dvorní dámy od Velasqueze, ačkoliv ty mne nikdy předtím nezaujaly. Ostatně může se “zjevení” odehrát nad reprodukcí, nad rozzrněným youtubovým videem, nebo je třeba mít ke “zjevení” originál. Jaký je rozdíl mezi “zjevením” a zjevením? Hmmm.

8) Uráží vás srovnávání s jinými malíři? Tedy, „ten maluje jako...”, anebo to může být i pocta?

Ne. Není to ani pocta ani hanba. Já tento obrat používám, když se snažím v dané situaci, nad konkrétním dílem, zorientovat. Touto operací se pokouším přiřadit uměleckého dílo ke správnému rodokmenu, najít formální podobnosti, vlivy, náhodné přínáležitosti. Je ovšem jasné, že těmito porovnáváními se rozvažování, percepce uměleckého díla nevyčerpává.

9) Je malba jediným médiem, kterému se věnujete?

Ne.

10) Malovali jste po celou dobu vaší tvorby, nebo jste se k malbě vraceli?

Otázkou je jak dlouhá by měla být přestávka, abych mohl mluvit o návratu? Jeden den, jeden měsíc, jeden rok...? Faktem je, že jsem si nikdy sám pro sebe nestanovil, že od této chvíle nebudu malovat, protože mne z jakýchkoliv příčin malba již neuspokojuje. Kontinuita je asi deklaratorní. Tudíž: po celou dobu.

11) Která výstava malby, ať už česká, slovenská či zahraniční vás za posledních 30 let opravdu nadchla, inspirovala a stala se dobrým příkladem pro výstavy malby?

Nerozlišuji dobré výstavy malby od dobrých výstav. Za posledních 30 let mne zaujalo množství výstav a to většinou samostatných. Myslím, že výstava jako přehlídka toho, co se odehrálo v daném médiu za určité období je trochu málo. Mnozí umělci tvoří ve více médiích, různá média se vzájemně obohacují, médiem je vlastně často celá výstava. Ambice pokoušet se o shrnutí jednotlivých médiích mi přijde podobně plodné, jako když mnozí umělci tvrdí, že se snaží prozkoumat hranice zvoleného média (kresby, malby třeba). Zjištěním je většinou, že hranice jsou rozmlžené, unikavé, dané konvencí.

12) Sledujete tvorbu dalších malířů na sociálních sítích?

Málo. Neboť vlastně nejsem (ale je má žena) na sociálních sítích.

13) Přihlásili jste se někdy do soutěže o Cenu Jindřicha Chalupeckého?

Jednou jsem se přihlásil, a to ve svém třicátém pátém roce, hahaha.

14) Kteří teoretici a kurátoři jsou pro vás důležití?

Ti, které znám a kteří jsou mi lidsky sympatičtí. Ale jsou pro mě důležití spíš jako lidé než jako definující autority oboru. Mé referenční pole je dané spíše umělci všech oborů, než kurátory a teoretiky. Vizte skromný výčet u druhé otázky.