středa 27. září 2023
sobota 23. září 2023
neděle 10. září 2023
4446
Několik nespojitých poznámek k Fíkům Adama Víta v galerii Polansky, 2022
Adam Vít maluje obrazy, maluje po mnohých a jistě před zástupy dalších. Ví, že na otázky po smyslu jeho práce lze odpovědět pouze činem, tedy v tomto případě obrazem. Každá odpověď je tautologicky zavinutá do sebe podobně jako institucionální definice umění. Ostatně touha po pevných definicích je jednou z pastí lidského rozumu i srdce. A rozpory umělecké praxe vyvolává vždy až teorie umění. Ale dost bylo neblahé personifikace.
Adam Vít maluje obrazy, které lze považovat za abstrakce. Jejich vzhled je stejně důležitý jako nedávná změna Adamova přístupu k umění, k malbě. Rád bych napsal, že i ke světu, ale to by bylo až příliš velké zobecnění, příliš velká abstrakce. Ale snad si to mohu dovolit ve věku pozvolna končící globalizace, nastupující klimatické krize, v časech, kdy pozvolna končí nám známý svět – ne bouchnutím, ale zakňouráním.
Kdosi kdysi prohlásil, že základní devízou abstraktní malby je její plochost, což je prý kvalita, která je malbě vlastní. Dnes můžeme o plochosti hovořit o to více – s většinou současných obrazů se setkáváme prostřednictvím obrazovek telefonů, tabletů a počítačů. Hlavním vjemem z aktuální abstraktní malby je obrovská nadprodukce obrazů. Ale jsou obrazy Adama Víta dostatečně ploché, když se s nimi fyzicky setkáme v galerii, v ateliéru. Rozhodně je barva tvořena hmotou a ta vystupuje z plochy plátna. Též na obrazech můžeme některé části situovat blíže a některé dále. Co bylo ploché v počátcích studené války, je plné prostoru po více než dvaceti letech života s internetem a grafickými rozhraními.
Alexis de Tocqueville se snažil v kapitole „Proč společnost ve Spojených státech vypadá zároveň neklidná i jednotvárná“ opsat chování jedinců v demokratické společnosti, „jako poutníky, kteří jsou rozptýleni ve velkém lese, jehož cesty vedou do téhož bodu. Když všichni vidí současně tento bod a zaměřují k němu své kroky, poznenáhlu se k sobě přibližují, aniž by se hledali, aniž by se viděli, aniž by se znali, a budou nakonec překvapeni, když se shromáždí na jednom místě“. Tomu místu říkáme současné umění.
Už v roce 1960 Jiří Padrta řekl: „V rádoby univerzálním mýtu abstraktního umění je něco směšného a ubohého. Malba je prý autonomní, čistá a stojící sama o sobě, proto obvykle analyzujeme jednotlivé její složky a definujeme její limity. Ale malba je vždy nečistá. A je to právě úprava špíny, která nutí malíře do další práce. Jsme tak tvůrci obrazů, ačkoliv obrazy řídí nás.“
Na obrazech i přístupu Adama Víta je cosi křehkého. Velkorysé, haurské gesto, které bylo čepem, okolo něhož se obtáčel přístup mnoha slavných abstraktních, tašistických, informelních a kdovíjakých malířů, je v jeho případě suché, izolované, nahodilé. Je spíše špínou za nehty, nejistě podanou rukou než chlapáckým úsměškem svůdce. Současně se představované obrazy snaží stát samy o sobě, být jen obrazy, být pouze uměním, nereferovat, nepředvádět se. Ale naše situace, okolnosti pozdní doby jsou též křehké. Z kompostu vzájemných odkazů a pocitů nesamozřejmosti se vymanit nelze. Byť po seizmických otřesech, které jsou, a hlavně budou spojeny s ruskou agresí vůči Ukrajině kdoví. Třeba se úroveň složitosti percepce výtvarného umění sníží k novému minimu.
Abstraktní obrazy jsou diváky podezřívány jednak z přílišné snadnosti jejich vytváření a jednak že jsou demonstrací příslušnosti ke kulturní elitě. Adam Vít ale navazuje na jiný typ étosu. V době punku mohl každý založit svou kapelu, vzít do ruky kytaru, někteří tak učinili, ale jen nemnozí našli svůj hlas. Obrazy Adama Víta lze relativně snadno vytvořit, ale málokdo tak činí, či alespoň ne dlouhodobě. Cesta z drobečků napříč časem má navzdory ptactvu svou cenu.
Nové obrazy Adama Víta jsou kontrastní i harmonické. Povšimněte si symetrií, repetic, struktur a patternů, abstrahovaných motivů, estetických příbuzností, opakovaných strategiích, kterak autor umísťuje obrazové motivy, řadí barevné plány. Zaměřte se na roli nahodilosti, na chybu, na ležérní přístup autora. Obrazy se nesnaží otevřít pomyslné okno do spojitého prostředí, ale jsou plné výhledů ke konečné ploše plátna, k malířskému šepsu, jsou ozvěnami jakéhosi degradovaného grafického designu. Vždyť umění povstává nikoliv z dopředu vytyčeného konceptu, ale spíše z hlouposti, nezkušenosti, chuti a štěstí.
4447
Text k výstavě Variace kapsy Matouše Kašpara, Barbory Lepší, Adama Víta a Sofie Tobiášové
2022
2022
Výstava se původně měla jmenovat „Krásný Serge“. Během téměř celého roku, který uplynul od návrhu výstavy k její realizaci, se všichni účastníci od původního názvu mentálně odpojili, a proto dílem vědomě a dílem podléhajíce svodům nebezpečné náhody zvolili název nový, a to „Variace kapsy“. Zaniká tím částečně odkaz ke krásnu i docela zajímavá reference k francouzské nové vlně. Alespoň pro ty, kteří nebudou číst tento doprovodný text a spokojí se s prohlídkou výstavy a jejím názvem. Následujících několik odstavců je aktualizací stati, kterou obsahoval návrh výstavy.
Název výstavy je inspirován jedním z prvních filmů francouzské nové vlny Krásný Serge režiséra Claude Chabrola roku 1958. Hrdina příběhu se vrací do rodné vsi, již se snaží vidět takovou, jaká přetrvala v jeho vzpomínkách. Tato snaha naráží na dvojí proměnu ‒ jak protagonisty, tak vesnického prostředí. Objekt vzpomínání je tím hlavnímu hrdinovi odepřen, je nedosažitelný, stává se předmětem nostalgie.
Výstava bude pracovat s motivem návratu, jeho faktické nemožnosti, a nostalgie na několika úrovních. Vystavující pracují s návratem k ikonoklastickým východiskům moderního umění. Jsou přímočaří, suroví, dětinští, hraví. Snad by bylo možné citovat otázku: „Je modernita naší antikou?“ od Rogera M. Buergela a Ruth Noack. Onen návrat k pomyslnému počátku již historie výtvarného umění reflektovala mnohokrát. Vždyť se vraceli i Neue Wilde a Zombie formalisté. Ostatně tato operace symbolického návratu je způsobem navázání na tradici modernismu i oddělení se od ní. Akcent k nostalgii je zároveň jakousi protireakcí na divokou technologickou a komunikační proměnu, kterou je prodchnuta naše aktuální životní situace. Je jistým neproklamativním vzepřením se dozoru internetových sítí s jejich obchodem s pozorností; je způsobem, jak se vyhnout ponoukání k neutuchající aktualizaci. Je skeptickou relativizací mentorského aktivismu Woke Generation i nároků na jedince vzhledem ke globálním existenčním výzvám a paušalizujícím kulturním soudům.
Odkaz k filmové nové vlně je na jednu stranu intuitivní a do jisté míry nahodilou volbou. Ale zároveň nese svůj význam jako přihlášení se k jistým postupům, jistým stylistickým prostředkům. K podobné intepretaci společenské atmosféry, kdy je s určitou nadsázkou možné říci, že klimatická změna je novou studenou válkou. Mladí umělci vždy musí pracovat s menšími rozpočty, a to jak na výstavy, tak na jednotlivá díla, což je nutí, pokud jsou invenční, nalézat nové stylistické prostředky, revitalizovat omšelé estetiky, improvizovat, nebát se náhody, zcizovat výstavní konvence. Pocit „u konce s dechem“ je obvykle dobrým východiskem k nečekanému uměleckému zisku. Syrové výrazové prostředky, jistá míra neohrabanosti, nedbalosti, důraz na opomíjené či periferní náměty se často interpretují jako pohrdání divákem, ve skutečnosti jsou ale respektem k němu.
Slovo „nostalgie“ poprvé použil německý lékař Johannes Hofer roku 1688 pro diagnózu potíží švýcarských žoldnéřů po návratu z dlouholeté služby v cizině. Analogicky základ vystavujících se potkal mimo domov a má za sebou kratší či delší pobyty v zahraničí, studijní i pracovní, z nichž se vracejí k domácím potížím, k rozporům mezi představou a vždy selhávající realitou domova s jeho lepkavými úponky vzpomínek na vlastní selhání i chvíle štěstí.
Název výstavy je tedy „Variace kapsy“. Vždyť všichni saháme do kapes ‒ většinou do vlastních, případně ti odvážnější či otrlejší do cizích. Tvar kapsy je nahmatáván, ale obvykle neviděn. Množinu předmětů přenášených v kapsách lze sice dosti dobře ohraničit vlastní zkušeností, ale co kapsy Velkého druhého… Z cizích kapes se vždy line vůně tajemství a nebezpečí. Kapsy vysypané a prázdné, kapsy ušité na míru. Kapesní měřítko a jedna časoprostorová kapsa.
čtvrtek 7. září 2023
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)