9967

Když mu nabídnou termín výstavy, ihned nadskočí jako ten panáček. Rozhodí nadšením ručkama. Začne brebentit, v duchu si představí, co počne si s nabídkou, jak překvapí, co ukáže. Touží říci něco krásného, i cosi pořádně velkého. Superlativů těch on se nebojí. Řeční a povídá o věcech budoucích. Hopsá a málo přemýšlí, neptá se, poskakuje náš tajtrdlík, rozmilý výtečník, přislíbí, co po něm je žádáno. Po odtrhnutí několika listů v kalendáři se věru přiblížil termín výstavy. Telefonují mu: stop, už dost trojčení, počítáš s námi, máš termín výstavy, to není jen tak, koukej mazat! Ano, samozřejmě a jak jsem natěšen, slovy to nelze vyjádřit, kvapně opáčí. A pak se to celé zvrtne. Hází mu klacky pod nohy, chudáček nestíhá, ba i portmonku má zpola vysypanou. Nedivme se proto, že není spokojen. Práce mu nejde od ruky, jak předtím počítal. Z jasu myšlenek klube se dort pejska a kočičky. Nic naplat, kalendář mluví více než jasně, je tu už vernisáž, ten hlavní den úsilí. Je znovu nadšený, byť trochu nejistý, chvěje se v kolenou, lísavý, srdečný chlapeček, cucá si prstíky. V duchu mu koluje myšlenka, že slovo, tedy i výstava, je náhrobkem toužení. Nedomnívejme se však proto, že tuto myšlenku zplodila jeho mazaná kulatá hlavička. Někde to slyšel náš skvělý chlapíček. Ale už ho nerušme. Poskakuje a vítá příchozí. A mějme ho rádi, říká, že za nás bojuje. Za zády má kudličku.