3584

Artefakty z výstavy

1

Kdysi dávno se ve slabé chvilce dostal na scestí a uvědomil si, že vykročil ve směru považovat sám sebe za umělce. Protože do své takzvané kariéry investoval čas, energii i mnohý výdělek, byl nucen pokračovat. Zároveň však pokračoval rád, ostatně co mu také zbývalo, dělal tak další a další výstavy, menší i rozsáhlejší, soustředěné i poněkud rozhárané, a to jak stran formy, tak zamýšleného obsahu. V bloudění před jednou expozicí se rozhodl vystavit oční protézu Karla Hermanna Franka. Na internetu si našel kontakt na vedoucího sbírek Fašismu, kapitalismu a mnohého dalšího Lubora Lacinu a ředitele Libereckého muzea Jiřího Křížka. Oslovil je s prosbou o zápůjčku, oni si ale nebyli jisti jeho úmysly. Podezřívali ho přinejmenším ze senzacechtivosti, ne-li z příchylnosti k politickému radikalismu, proto mu protézu odmítli zapůjčit. Karl Hermann Frank byl popraven ve středu 22. května na dvoře pankrácké věznice. Jeho vytažení na popravčí prkno sledovalo na pět tisíc zčásti platících diváků. Z exekuce byl pořizován oficiální záznam. Jehož sestřihy jsou dodnes ke spatření na YouTube. Po smrti Frankovi odebrali oční protézu, která putovala do sbírek Národní muzea v Praze. Tělo pohřbili do neoznačeného hrobu na Ďáblickém hřbitově. Oko se během větších institucionálních peripetií a reorganizací sbírek, ocitlo v majetku Libereckého muzea. Po většinu osmdesáti let, které uplynuly od smrti svého majitele, je uloženo ve tmě depozitáře. Na světlo se dostává jen občas, v rámci různě koncipovaných historických výstav. Noc je dlouhá, přerušovaná krátkými záblesky světla, během nichž oči českých diváků pozorují kopii osiřelého oka dávno mrtvého muže.

2

Ivan Landsmann popsal pestré vrstvy jako horninu, která je nestabilní, jako situaci, při níž jsou horníci ohroženi na životě. Hrozí závaly, úniky metanu. Děda jednoho českého umělce rychle padal úzkou kovovou klecí dolů. V úzkém prostoru byli namačkáni na sebe. Vedl skupinu lidí, kteří chtěli uniknout ze smyčky, jež se za druhé republiky začala stahovat okolo lidí židovského původu. Zájemci byli předem instruováni a převlečeni tak, aby splynuli s hornickým prostředím. Oči se snažily zaostřit na rozmazané stěny tmy, ale mozek informace nestíhal zpracovat. Dole, u seřadiště vozíků vystoupili. Bylo znatelně tepleji. Horníci se rozešli do jiných štol. Ostatní ho následovali. Šli podél kolejí. Chodby se postupně zužovaly a temněly. Doly z jedné a druhé strany hranice se dotýkaly jen nemnoha tenkými výhonky. Výdřeva byla nedbalá, v užších chodbách zcela chyběla. Klopýtali přes kameny. Na rozcestích se řídil křídovými značkami na stěnách dolu. Ještě je čekalo několik kilometrů k výtahu na polské straně. Cesta šla pomaleji než minule, takže se ze tmy podzemí vynořili až hluboko v noci.

3

Vlak se blížil ke stanici Stochov. Souprava se skřípením oceli pomalu projížděla okolo zarůstající haldy dolu. Pod haldou bylo několik chat, snad zárodek či pozůstatek větší kolonie. U jedné na trávníku stála holčička vedle rýče a lopaty a vesele mávala vlaku. Tehdy se ještě vlakům mávalo, nikoliv konkrétním cestujícím, ale přímo hlasitě supící soupravě, dokladu o důvtipu a schopnostech aktérů průmyslové civilizace. Na rozdíl od všední a neviditelné přítomnosti aut byl vlak pořád čímsi vzácným, téměř svátečním. Holčička vyrostla ve starší ženu. Když projížděla elektromobilem okolo kopce, který byl kdysi haldou, dávala pozor, aby nepřejela odbočku na polní cestu k jejich bývalé chatě. Tiše vjela pod hustou klenbu buků a habrů. Tunel nazelenalého světla se zužoval do tečky slunečního světla na obzoru a současně na sítnici jejího opakovaně opravovaného oka. V podrostu se povalovaly zbytky a části obtížně identifikovatelných předmětů, spoušť po dávno zaniklé kolonii časů všeobecného zrychlení, po strašidlech karbonských sedimentů. Z pokusů o politickou imaginaci zbyly nánosy nahromaděné a přemístěné hmoty. Našla ten strom, postavila se k němu zády, udělala deset kroků malé holčičky, místo si označila a vrátila se k autu pro nářadí. Kopala a stále na nic nepřicházela. Překvapilo ji o kolik se zvedla úroveň terénu a jak nesnadno se v navážce kopalo. Až v hloubce více než půl metru metru našla strop karoserie auta. Na jeho sedačce měla být položena vodotěsná bedna. Doufala, že její obsah vydržel dlouhý pobyt v zemi. Kopáním uvolnila zadní dveře. Laserem do nich vyřízla díru a bednu vyprostila. Bednu opatrně přenesla a položila ji do kufru svého elektromobilu. Do navigace zadala adresu známého, který měl firmu na záchranu a rekonstrukci neschválených a neprověřených dat. Vlastnil nejen příslušnou techniku k jejich přečtení, ale též měl k dispozici vytrénované AI agenty. Využíval nejnovější verzi Clauda od Anthropicu. Před bednu v kufru auta raději přehodila deku. Jeden nikdy neví. 

4

Seděl v přednáškové síni Akademie věd a poslouchal přednášku o tělesné energii, kterou spotřebovává mozek. Tomáš Jungwirth ji porovnával se spotřebou rozrůstající se počítačové sítě, s hlubokými neuronovými sítěmi i s nově budovanými datovými centry, které vznikají jako technický aparát pro jednotlivé modely umělé inteligence. Každé vygenerované video s tlouštíkem padajícím z tobogánu, každá nejapná otázka danému modelu má svůj energetický dopad. Hovořil také o ukládání dat na různá místa datového centra a o využití zápisu pomocí více hlav ke zpětné rekonstrukci pomocí AI. Zmínil i proměnu chápání povahy uložených informací – od statického pojetí knihovny k dynamickému, stále se proměňujícímu procesu. Poslouchal a slyšené v hlavě dále rozvíjel. Mozek se neuroplasticky adaptoval na nové informace. Usínal s hlavou zabořenou do polštáře a s vírem myšlenek v hlavě. Změny na synapsích jsou však obvykle krátkodobé, a tedy z větší části vratné. Čas se nikým neviděn vplížil do mozku a během spánku se ujal role agenta konsolidace.

5

Když se jednou po neobyčejně prudkých deštích půda brownfieldu rozestoupila, sestoupil do té rozsedliny a spatřil v ní zachovalý model Škody Octavia. Lehce prohnuté řidičovy dveře nebyly zamčené, s vynaložením všech sil a se skřípěním je otevřel. Potahy v interiéru byly pokryté souvislou vrstvou prachu a jemného štěrku. V zapalování byly stále zasunuty klíčky. Vytáhl je a otevřel jimi kufr. Ležela v něm pokroucená, asi balzamovaná mrtvola. Oblečení, boty, i vlasy se drolily, jedině zlatý prsten na levé ruce se blýskal působení času navzdory. Stáhl jej a sám si ho navlékl. Potom se odebral – byl náměstkem na Úřadu vlády – na pravidelnou pondělní poradu. Po cestě kdykoliv obrátil prsten kamenem k dlani, stal se neviditelným, ale sám viděl všechno. Kdykoliv obrátil prsten do původní polohy, zase byl viditelný. Během následujících let využil této zvláštní moci prstenu. Sblížil se s manželkou předsedy jeho vlastní strany a s její pomocí ho dostal na dlouhé roky do vězení. Vydíral, ničil nebo korumpoval lidi, o kterých si myslil, že mu stojí v cestě. Nikdo ho při tomto jednání nemohl spatřit. Během času se propracoval na vrchol moci. Netrápilo ho svědomí, ale postupem času v něm narůstala obava, že někdo může vlastnit podobně mocný prsten. Většinu dne se pohyboval mezi lidmi, proto musel být v pracovní době viditelný. Prsten využíval v noci. Otočil ho kamenem k dlani, lehl si na lože a bezpečně usnul. Ponořil se do snů, kde nic nebylo překážkou zraku a hranice smrti úplně zmizela. Prostor hluboko za očima se mnohonásobně zvětšil a naplnila ho slova blízkých i neznámých, žen, mužů i dětí, zesnulých, zostuzených i odsouzených. Nahlédl do propasti a spatřil tmu demokracie mrtvých. Na samém dně propasti slyšel ozvěnou rozostřené zurčení ponorné řeky, která dodávala vodu celé zemi.

6

Macarát jeskynní je slepý obojživelník obývající krasové jeskyně a podzemní vody v Dinárském krasu. Jeho tělo téměř zcela ztratilo pigment, je bílé až narůžovělé. Některé druhy žebernatek, medúz a salp žijících v mořích a jezerech jsou téměř zcela průhledné. Jsou ve vodě vidět jen díky lomu světla a opalizaci na hraně jejich těl. Oko v jejich případě marně hledá svůj protějšek, strukturu, která by mu byla určena. Tyto organismy se tak blíží lidskému snu o neviditelnosti, která umožňuje vyhnout se potenciálnímu vnějšímu nebezpečí. Či alespoň tomu, které je viditelné na první pohled.

7

V roce 2008 osm chystal výstavu v galerii města Blanska. Pojmenoval ji Řeka a neměl na mysli Svitavu, která protéká vedle větší části města. Nepřemýšlel ani o blízkém Moravského krasu a s ním neodmyslitelně spjaté ponorné říčce Punkvě, která se mohla stát dobrou metafora toho, co teče skryto pod záměry jakéhokoliv umělce. Ostatně k podvědomému lze pouze poukazovat prostřednictvím různých jazykových her, nelze jej však z principu vědomě vyjádřit. Toto jádro je tvůrci vždy odepřeno. Buď jak buď, výstavu tehdy pojmenoval Řeka. Řeka ve smyslu něčeho základního, připomínající první známá lidská osídlení. Vytvořil pro výstavu obraz hory a včelího úlu, hliněný obrys nádoby, hvězdami posetý ultramarín oblohy klenoucí se v dýnku klobouku, drn trávy zlehka posypaný rumělkovým pigmentem. Jedním z artefaktů měla být i lidská lebka pokrytá vřídlovcem. Našel si na internetu člověka, který lebku prodával. Zavolal paní Izraelové, která se v Karlových Varech zabývala výrobou suvenýrů z vřídlovce. Domluvili se a on odvezl lebku do Varů. Poté odjel na delší prázdninovou cestu do Turecka a Gruzie. Když se po měsíci vrátil do Prahy, zjistil, že lebka ještě pokrytá není. Její potažení vřídlovcem zakázal ředitel lázní. Byl tedy nucen improvizovat. Obalil většinu lebky hlínou. Odkryt nechal jen její vršek s kresbou lebečních švů. Několik let po výstavě si tento artefakt zapůjčil Marek Pokorný na akci, kterou pořádala ostravská galerie Plato. Jelikož se jednalo o jednodenní výstavu na náplavce u Ostravice – spíše událost než běžnou výstavu – je pozoruhodné, že lebka zůstala uložena u Marka více než dvacet let. Během té doby stihl založit rodinu, rozvést se. USA prožilo svůj románek s Donaldem Trumpem a Evropská unie se rozdělila na dva samosprávné celky. Když měl mít další výstavu. Vzpomněl si na lebku a zavolal Markovi, jestli jí ještě má. Předali ji si příznačně na pohřbu Jaroslava Róny. V ateliéru oklepal hlínu, lebku očistil a přemýšlel, jak ji využít. V Karlových Varech se mezitím změnil ředitel lázní a paní Izraelová přestala dělat suvenýry z vřídlovce. Této služby se ujaly samy lázně, které se přejmenovaly na Správu přírodních léčivých zdrojů a kolonád. Lebku několikrát ponořil do velmi naředěného Acrystalu Liquid, její hrany se zaoblily a lebka dostala charakter porcelánového předmětu. Takto ji nechal pokamenit. Proces proběhl bez problému, protože nikdo netušil, že uvnitř se skrývá skutečná lebka. Malou část zátylku pak nechal pak odříznout vodním paprskem, čímž se otevřel otvor do temné a nepravidelné dutiny, do vyprázdněného prostoru za očima.

8

Firma Ortopedická protetika Frýdek-Místek se zabývá výrobou silikonových náhrad částí lidského těla neboli epitéz. Jejich klienty jsou většinou lidé, kteří utrpěli nejrůznější úrazy či ti, kterým byla v rámci boje s rakovinou odebrána ta či ona část jejich těla. Přicházejí lidé bez očí, uší, s chybějícím nosem, často staří, ale i velmi mladí. Nejprve jim je vždy proveden 3D scan jejich obličeje či toho místa těla, která hraničí s chybějící částí. 3D scan je vytisknut, aby posloužil jako jakýsi trenažér. Využívá se symetrie lidského těla. Ucho se dělá podle ucha, oko podle zbylého oka. V případě absentujícího nosu, či když chybí oba orgány, údy, části, uvažuje autor epitézy především esteticky a snaží se vycházet z fotografií klienta, ve snaze o co největší realizmus a harmonické působení samotné náhrady tak, aby pokud možno bez viditelnějších švů korespondovala s tělem příjemce, texturou, barvou, tvarem. Někteří zákazníci absolvovali celý proces výroby vytváření náhrady, během procesu však zemřeli, či se dále léčili se stejnou nebo i jinou diagnózou, výsledkem bylo, že si vytvořené epitézy nevyzvedli, a neučinili tak ani jejich příbuzní. Epitézy pro ně buď pozbyly smyslu, nebo přestali existovat, nebo si příbuzní nechtěli připomínat značně invasivní okolnosti léčby jejich blízkých. Jelikož jsou náhrady vytvořeny přesně na určité místo těla konkrétního člověka, není možné jejich užití někým jiným. Z epitéz se tak staly předměty, jejichž využití může být symbolické, kulturní. Mohou být dokladem technické zdatnosti jejich tvůrce, mohou poukazovat k vnímání krásy a smyslu pro celistvost ve dvacátých letech jednadvacátého století. Též mohou způsobem své výroby manifestovat blízkost postupům, kterým se vytvářejí filmové rekvizity v žánrových filmech, jako jsou horory, fantasy či sci-fi filmy. A také se jich může zmocnit upír současného umění a odsoudit je k nesmrtelnosti.

9

Zatímco přibývaly další a další oběti Putinovy agrese, ruská válka proti Ukrajině se zvolna proměňovala v metaforu, která označovala čas bez průlomů, jehož hlavními aktéry byly demografie, neustálý dohled cizích očí a dlouhodobá eroze. Stagnoval i odraz války na sociálních sítích, nebyly možné avantgardy, ani hereze. Zrádci svých lidí stáli na obou stranách. Oproti tomu v parku Mirakulum, vybudovaném v Milovicích v areálu bývalých sovětských kasáren, pobíhaly hrající si děti, těžily plastové uhlí, sjížděly dlouhými skluzavkami. Mizely postávajícím rodičům v útrobách několikapatrových hradů. K zahlédnutí byly jen v hravě situovaných okýnkách a průlezech. Oboje bylo bezpečně zamřížované.

10

Tři přátelé během cesty na konferenci diskutovali na trajektu, kterým právě přeplouvali nejužší místo průlivu. Moře pod nimi bylo plné pohybu – buněk, látkové výměny, hmoty, molekul i atomů. Zpěněná čára ukazující práci lodních šroubů se s postupujícím odstupem od nich na hladině víc a víc rozplývala. První řekl: Použijeme-li geografickou analogii, bismut se nachází na břehu kontinentu. Kontinentální šelf pokračuje s mělčinami začínajícími v oblasti radia, které jsou určitou dobu relativně stabilní, ale za kaliforniem rychle klesají. Významné ostrovy se objevují u uranu a thoria a menší také u neptunia, plutonia a curia, s nimiž tvoří souostroví. Tyto ostrovy relativní stability jsou obklopeny mořem nestability. Druhý odvětil: „Já bych na jednu stranu bych umístil vzácné plyny, které jsou netečné, sobecké a s nikým si nikdy nezadají, a které se vždy schovávají se před očima pozorovatele. Na druhou stranu bych položil těžké kovy, které gravitují k empatii i neřestem. Některé jsou věrné a stabilní, jiné pijí, střídají partnery, nestarají se o potomky a propadají hazardu.“ Třetí navázal: Mne nejprve napadla vesmírná metafora, ale protože jsem před vyplutím poslouchal The Mothers of Invention, musím ve shodě s Nickem Cavem konstatovat, že jen dvě věci jsou nekonečné: expandující prostor a lidská hloupost. Ale útěchou mi je naděje, že hloupost je vždy a v tichosti následována svým stínem – vznešeností lidského ducha.“ Dlouze se odmlčel se a pak doplnil: „Přátelé, vždyť si nedokážu představit ani nekonečno, ani nicotu, ba ani prostou kontinuitu hmoty – třeba atomů uhlíku, které prostupují naše tři těla a činí nás součástí velmi tenké vrstvy biosféry na planetě Zemi.“ „Kde je člověk“, dodal, „vždy něco je. Buď nadbytek, nebo nadbytek, který je však v konkurenci ostatních chápán jako nedostatek.“ Většinu roku polovyschlé říčky rozvodnily nedávné deště. Vzduté toky s sebou strhávaly zeminu, větve, drobná zvířata, organický i kulturní odpad. Vše pak vyvrhovaly do průlivu a zbarvovaly ho v jednom mocném tahu štětce do světlého okru. 

11

Ještě během pandemických opatření roku 2020 připravil výstavu do galerie Berlínskej model. Výstava obsahovala skupiny artefaktů, jejichž počet byl dán stoupající, byť velmi krátkou, řadou prvočísel: 1, 2, 3, 5, 7. Výstava se jmenovala 11. Text k výstavě končil poukazem k výstavě jako k těžké vodě, v níž prý měly zanechat dráhy jednotlivé částice asociací a přirovnání. Metaforu těžké vody používal rád, během psaní tohoto textu však zjistil, že ji používal celá léta špatně. Že nemůže dále odkazovat k hoření izotopu vodíku, k deuteriu, že nemůže propojit text s německou snahou vyvinout atomovou bombu, k čemuž sloužila výrobna těžké vody v norském Rjukanu, ba ani ke spojenecké sabotážní operaci Telemark. Pravda byla prostá, trajektorie částic byly detekovány pomocí zařízení, které bylo pojmenováno bublinková komora. Používalo se v průběhu 20. století. Dnes se používají již zařízení nová a efektivnější, třeba drátěná komora. Myšlenky v jeho hlavě tak byly stále zviditelňovány prostřednictvím zkapalnělého vodíku, přestože jeho umělecká dráha začala až s koncem využití bublinkové komory. Ostatně její vynález byl prý inspirován pivní pěnou, a z ní se vynořila i jeho umělecká persona.