9496

Marek Meduna se narodil na sklonku roku 1973 v Praze. Byla zima až praštělo, Kunratický les se blýskal čerstvě napadlým sněhem. Chodby byly plné poléhávajících prvorodiček, pokoje byly přeplněné k prasknutí, v porodních sálech panoval čilý provoz, čilejší než bylo všem milé, vysoce převyšující jejich možnosti. Normalizace započala před několika málo lety a už bylo zřejmé se za života všech prvorodiček nic nezmění, že si ji ponesou v sobě na dosmrti. Země byla uzavřena neprostupnými hranicemi. Helena Medunová, jejíž dívčí jméno znělo Hozmannová, se provdala za Jana Medunu 21. srpna roku 1973. Bříško jí vykukovalo zpod bílých šatů. Babička jí říkala, že udělala dobře, vždyť ten Honza je dobrý a navíc hezký kluk, je pracovitý, což není od věci, protože se teď o ní bude muset postarat. Ale babi o to přece nejde, nechto ho. Paní Medunová můžete jít domů, řekla sestřička a propustila mámu domů. Zavolala z vrátnice manželovi, který pro ni okamžitě přijel. Stihli to domů přesně na Vánoce. Stromeček byl přichystán. Kapr plaval ve vaně. Byli šťastní, ale unavení, usnuli na kanapi před černobílou televizí, podřimovali, dokud je Marek svým vřískáním neprobudil, měl pořádný hlad, chtěl pít. Nebozí savci, Helena Medunová byla v obličeji popelavá, den ode dne únavou šedivější. Ten malý upír stále nepřestával sát. Bydleli na patře s příbuznými. Starší bratranci ho brali, jen co mohl chodit, ven, před barák, hrát si na zabahněnou plochu plnou dětí, řevu, otřískaných tříkolek. Dospělí pozorovali své děti z balkónu a když někdo zlobil, hlasitě vřískal, pral se, nelenili, ihned seběhli z balkónu a několika fackami učinil přítrž. Když zaznělo z otevřeného okna, večeře, rozeběhli se všechny děti poslušně domů. Rodiče poslali Marka do školky až ve čtyřech letech, z jeslí se vyzul úplně, myslím, že se to projevuje dodnes špetkem asociálnosti v jeho chování. Většinu času byl doma, paní Medunová byla na mateřské, nebo jezdil na delší pobyty k oběma babičkám, víc ale k té do Horažďovic, přece jen tam bylo lepší ovzduší než v Praze na Hájích, Holt chce to čerstvej luft, poznamenával děda, často, pořád dokola. Seděl u staré paní Medunové za oknem pozoroval po kočičích hlavách rachotící auta, párkrát se stalo, že projela vojenská kolona, to se teprve rozdrnčela okna v celém domě. proud aut ne a ne ustat. Vojáci mu odpovídali mávaním na pozdrav, měl to rád. Otec mu později radil, že když půjde pozdě do školy, má se vymluvit, že nemohl přejít, neboť ulicí projížděla kolona. Každý věděl, jak jsou dlouhé, i soudružka učitelka, tak by to musela pochopit. Základní školu začal navštěvovat o rok později, při pohovoru to doporučila rodičům soudružka zástupkyně. zdál se jí trochu zpomalený. Nejprve docházel dva roky na základní školu v Písnici, po dvou letech přestoupil kvůli sestře do ZŠ Jánošíkova. Rodiče to říkali. Dodnes si však není pravými důvody jist. Rodiče se už někdy v té době začínali hádat. Prarodiče z matčiny strana zakoupili stavení v Defůrových Lažanech. Všichni společně tam začali jezdit každý víkend, vyjma víkendů na které připadla pracovní sobota, těch však s léty ubývalo a tak druhý, pátkem a nedělí rámovaný, venkovský život mohl jen vzkvétat. Pěstovali rajčata, papriky, okurky, zdatně kompostovali, pleli, hnojili, roubovali stromy na zahradě, sklízeli úrodu, vyhodili nábytek po původní majitelce, co s rozvrzanými almarami, a zakoupili si sektorovou stěnu a barevnou televizi. S bratranci, sestřenicemi a sestrou pomáhali v přestavování, vozili na oranžovývh tatrovkách cihly, kátrovali písek. Potápěli se v rybníce. Pytlačili ryby, kradli jablka, brambory, hrách, kukuřici. Marek Meduna základkou procházel bez větších problémů, nevyčníval a s průměrně dobrými výsledky, ho učitelé i spolužáci nechávali na pokoji. Po škole si chodili hrát na přilehlou stavbu. Bavili se rozbíjením uskladněných skel, házením keramických trubek na dno vybagrovaných jam. Efektně se tříštili o dno. Lámali dřevěné trámky o panely, házeli po sobě jílem, zapalovali povalující se polystyrén. Lezli na zaparkované těžké stroje. Jednou rozbili okénko a vlezli dovnitř bagru. Uvniř si zapálili cigáro, nikdo z nich ale neuměl šlukovat, tak jen zadýmali prostor a načichli kouřem, raději se pak šli toulat na několik hodin do Krčáku, aby přestali být cítit a rodiče nepoznali, že kouřili. Občas je při demolování staveniště přistihli procházející důchodci, začali na ně řvát, to byl čas vzít rychle nohy na ramena. Jednou to Pete a Márfi nestihli, mrštný důchodce je chytil a odvedl do školy, do ředitelny. Oba dostali v pololetí dvojky z chování. Pro výstrahu, příště by šli do pasťáku, jak řekla soudružka ředitelka. Po základní škole se dostal na Gymnázium Jana Nerudy. Otec tam měl známé z akce Zet. Ve třeťáku přišla revoluce. Sedmnáctého listopadu ležel doma a předstíral, že je nemocný, byla to jedna z mnoha jednodenních absencí. Po víkendu přišel do školy a zjistil, že není výuka, že celá škola stávkuje, protože neměli doma telefon, nemohl ho nikdo informovat. Revolucí skončila jeho slibná dráha v Radimovi, byl místopředseda jejich třídy. Revolucí to vzalo za své, uklidňovalo ho vědomí, že revoluci na škole organizují kluci z vedoucích pozic školní SMS. Během stávky pořádali diskuse v tělocvičně, kam docházeli herci z nedalekého Realistického divadla, disidenti a jiné význačné osobnosti těch dnů.Hovořilo se o tom, co se děje, co by se mělo stát se společností, jaké zřízení je nejlepší, všichni se většinou shodovali, že nejvhodnější by bylo navázat na slibný a násilně přetržený vývoj v osmašedesátém a přebudovat naší společnost v ideálu socialismu s lidskou tváří, pak se však přihlásil jeden kluk z prváku a řekl, že se jeho rodiče vrátil ze západního Německa a přivezli spoustu dárků, který u nás nejsou k dostání a říkali, jak to tam je skvělý, proto si on myslí, že by nebyl špatný ten kapitalismus. Byl to šok. Poprvé, co si pamatoval, někdo použil toto, v kladném významu, zapovězené slovo. Rodiče se rozvedli a matka se vrátila k dívčímu jménu Hozmanová. Ještě chvíli bydleli všichni spolu, otec v bývalém dětském pokoji, než si nalezl nový byt v Petrovicích. Marek ho občas navštěvoval. V té době byli spolu několikrát v hospodě na pivu. Bylo vidět, že se v otci něco zlomilo. Z hlediska jejich vztahu to byla nejlepší doba. Otec byl nejistý i citlivý a vstřícný i chápající. Prostě úplný opak než v minulosti, kdy zastával roli hlavního dozorce a distributora tělesných trestů. Maturitu udělal s odřenými zády, po ní se dostal na geologii, z které ovšem záhy zběhl, v té době se už pokoušel malovat a měl pocit, že by nebyl schopen dělat pořádně dvě věci najednou, malovat a studovat. Nastoupil na místo kulisáka v divadle Labyrint. Domníval se, že je to jen na chvíli, ale ten okamžik se protáhl na několik let. Vždy v listopadu si podal přihlášku na Akademii výtvarných umění, v lednu donesl do prvního kola přijímacích zkoušek své domácí práce a po obdržení dopisu, který mu sdělil, že nepostoupil do dalšího kola, si pro ně většinou na počátku února došel. Mrzlo desky s výkresy třímal pod paží, Letenská pláň tlumila hluk silničního provozu na ulici Milady Horákové, město se od něho odtáhlo a svět mu na chvíli dal pokoj, pozvolná hranice Letenských sadů mu však záhy zastoupila cestu, on se vmísil mezi stromy, umiňoval si, že letos je to opravdu naposledy, kdy jim dává příležitost přijmout takový talent, takového génia, zvolna sešel k tramvaji, kde dospěl k pravému opaku, že se naopak bude pokoušet do té doby, než si pedagogové uvědomí, že jim nezbývá nic jiného než jeho bezodkladné přijetí. Na jinou školu se navdory naléhání rozumějších lidí okolo sebe nikdy nepřihlásil. Přišlo mu pod úroveň jít na peďák či umprum. Na koncertě Psích vojáků se seznámil s Martinou Gruntorádovou, s níž začal záhy chodit a po dvaceti třech letech se konečně zbavil svého panictví. Po půl roce si pronajali jednopokojový byt v Podolí. Maloval obrazy volně inspirované starým uměním. Byly vždy poplatné příslušnému oblíbenci: Rubensovi, Leonardovi, Tizianovi... Pokoušel se jim přiblížit, ale poněkud neúspěšně, ovšem. Martina malovala též, měla ráda současné, často konceptuální umění, díky ní se leccos přiučil. Martinu vzali o rok dříve, vyjednala mu několik konzultací u Jiřího Davida. Na jeho popud zvětšil formát, tužku zaměnil za uhel, koupil si Art Now, umínil si, že se dostane na školu i za cenu, že zcela popře své dosavadní názory na současné umění. Bla bla bla co je nám po něm, proč by nás měla zajímat suma jeho života, jistě se ptáte? A máte pravdu, každá otázka do jisté míry predestinuje odpověď, smyslu nemá nejen tento výčet, a to jsme se pokusili vybrat z šedivé reality ty, věru, význačnější okamžiky, a dodat jim lesku slov a přesto to není žádná sláva, ba bída to je, je zřejmé že jeho vlastní život má smyslu tím méně, viděno shora, od vás z vysoko položené divácké galerie. Grafománie, nutkání sepisovat cokoli, je popud i naplnění, bez argumentace se však přenesme o chvíli dále. Marek Meduna sedí za počítačem, píše emaily studentům, za nedlouho bude mít sraz s Radimem Kořínkem, půjdou spolu navštívit Lindu Dostálkovou a pak na schůzi umělecké skupiny Rafani do Lokálu, budou řešit nové výstavní projekty, pokusí se navrhnout řešení prezentace videoklipů, které natočili ve spolupráci s Markem Thérem. Marek si dá kávu a vyvaruje se piva, už těch problémů s alkoholem bylo dost. Má předsevzetí být doma brzy, v Lokále se však vešketré předpoklady často mění v pouhý prach. Další události jsou již za horizontem, teprve k nim musí dojít, on i ony, jako Slunce, jako Země.