9497

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem druhou březnovou sobotu roku 1973 v Horažďovicích ve zdejší nemocnici, babička sice říkala, že nepožívala valné pověsti a že máma měla jet rodit raději do Sušice, ale jednak by to nestihla, neboť jsme ještě neměli auto, a v druhé řadě do okrsku zdejší nemocnice spadala, bydleli jsme tehdy u prababičky ve Svéradicích, prostě se s tím nedalo nic dělat, stejně tak jako nikdo nesměl chodit za plentu při volbách, ostatně ani nikdo z mých příbuzných nechodil, ať nadával na poměry, jak chtěl, za plentu si netroufl. Babička měla pifku na horažďovické lékaře od té doby, co babičce Pepičce špatně diagnostikovali nález a uplatnili nesprávnou léčbu, ona pak zemřela na obyčejný žlučníkový záchvat. Rodiče se po porodu přestěhovali do Horažďovic, bydleli jsme u otcovi matky v bytě, oba dva chtěli, abychom se časem přestěhovali do Prahy, mysleli si, že tam jim život přece jen půjde o něco snadněji, v Praze tam je blaze, dělali to pro mne, aspoň dnes mi to tak interpretují, máma si ale musela dodělat maturitu, bylo jí teprve sedmnáct let a otec již několik let pracoval na městském úřadu v Klatovech. Každé ráno dojížděl z Horažďovic do Klatov a večer zpět. Ráno se nasnídal vzal si aktovku, před domem zamával mámě vyhlížející z okna, nastoupil do autobusu, který ho opět před domem na druhé straně silnice vyplivl v sedm večer, pokud se z práce nějak neulil, občas se mu podařilo. Mámě šestinedělí splynulo se svaťákem. Po dobu vyučování mne hlídala babička, dávala mi sunar, já spokojeně tloustl a zvykl si na něj, čímž jsem se odvrátil od mámina prsu. Máma a babička kuchyň přeměnila v bitevní pole, hádali se o nádobí, o to co bude k snídani, obědu, večeři. Zákopová válka neměla a nemohla mít konce, každá z nich neustoupila ani o píď a čekala na chybu té druhé, mámu pohánělo mateřství a babičku zkušenosti, otec zápolení přihlížel nevěda, co říci, na kterou stranu se přiklonit, napětí se občas pokoušel hasit, činil tomu však natolik neobratně, že jen přiléval benzín do ohně. Dostali jsme kolíbku od strýčka Škodů. Mohu vám ji na fotografiích. Objektiv fotoaparátu mne skoro vždy nalezl na jejím dně, sešněrovaného, zavinutého, bez pohybu. Mojí zábavou prý toho času byla hlavně hovna, především má vlastní, když měla nechali i jen na malou chvilku bez dozoru, zajel jsem ručkami pod pleny, nabral čerstvé hovno a pomazal sebe i okolí v mém dosahu. Bohužel mne v tomto stavu ani jednou nevyfotili, ach ti zlovolní rodiče, dal bych si nyní tu fotografii na svůj blog. Co jsem měl na mysli, to opravdu nevím, asi se mi něco nelíbilo, domnívám se, odtušuji dnes. Tuto zálibu zmiňovali vždy, když mi chtěli takzvaně přistřihnout křidélka. Ty jeden hovňousi, hovnivále. Častovala mne tak i sestra, která se narodila až pět let po mě, a tedy nemá toho nejmenšího práva, ale vždy se ráda připojí k obecnému pošklebování, veselí na můj účet. Do Prahy jsme se přestěhovali po dvou letech, máma už měla maturitu dávno za sebou, jedna, jedna, jedna, dva, a byla se mnou na mateřské, do práce se nehrnula, nebyla hloupá. Strýc Ivan sehnal dva dvou pokojové byty ve Štúrově ulici v Praze Krči. Jeden jsme zabydleli my a druhý strýc, teta a oba bratranci, David a Pavel. Na základku jsem chodil do dolní školy v Jánošíkově ulici. Prospěch jsem měl slušný, většinou vyznamenání. I když z toho, co mi říkala babička z Horažďovic, jsem měl pocit, že v Horažďovicích měli všichni samé jedničky, které jsem nikdy neměl, už v první třídě jsem byl odhalen jako nejméně muzikální dítě ve třídě. Co říci dál..., než řeknu švec, nejsem panic, ano, střih, kopuluji na trávníku za bývalým zámkem v Lažanech, pode mnou leží Simona z Plzně, všichni jí říkají Simča a já mám potíže vyznat se v jejím pohlavním ústrojí, v praxi a po tmě se to zdá býti tak jiné, tak cizí. Po několika sekundách ejakuluji na trávník, jak jsem byl opilý, rychle jsem vystřízlivěl. Druhý den jsem v trenýrkách pomáhal dědovi uvazovat stromky angreštu, , sluníčko mne hřálo na ohnutých zádech a penis se mi samou pýchou dmul v nohavicích, důstojně se kolébal, už nejsem panic, oddechl jsem si, konečně. Ještě dlouho jsem onanoval s pomyšlením na svůj výkon, Simoně jsem se pro jistotu dlouho vyhýbal. Následující scéna, dělám zkoušky na AVU, konečně mne vzali do druhého kola, ateliér se mnou sdílel Luděk Rathouský, Pavla Gajdošíková, David Kořínek a další dva lidé, jejichž jméno jsem zapomněl. Myslím, že mne tehdy všichni svorně nesnášeli a já je, nevražili jsme byvše sobě soupeři, snažili jsme se jakýmkoli způsobem zaujmout, Luděk pil pivo a byl žoviální, já nesnesitelný, Pavla klevetila a David vzdychal, ve svých dvou metrech stejně nepřehlédnutelný, nakonec jsme se dostali, alespoň ti, které jsem byl schopen vyjmenovat. Pro tentokrát je možné tento okamžik považovat za konec.