Nic neplyne, řeka stojí a ledy rozlamují podemleté břehy. Podél se tyčící stromořadí topolů netečně hledí do dálky. Vzduch houstne a smysl sublimuje. Vždy je však možné sám sobě říci, že nepřirozenost je naší volbou, že nelze jinak, že jsme jen hříčkou dějin a geografické polohy. Kresba okolní krajiny jí zastínila tvář, fikce obestoupila postel a jala se jí vyprávět příběh o tom, kudy teče řeka, i o o tom, že někdy bývají povodně. To pak voda vystoupí z břehů a rozlije se po okolních lukách a vystoupá až ke dveřím domů stále hladová jako životem ušlý pocestný. Beze vší slušnosti si bere vše, co jí přijde pod ruku. Avšak i oni (lidé) si berou ji a vkládají ji do slov, osekávají její tvar, redukují hmotu, ztvárňují jí ve slovech, znásilňují v příměrech. Nasazují jí hlavu člověka.
Žádné komentáře:
Okomentovat