Umění pochází od slova umět (Beran, Rittstein), to je jasné i těm největším břídilům (Baladrán).
Umění, umělé (Hlavina), umělost, umělák. Lidská opice vytváří stínový svět (Ther), který jí nepřináší nic krom sebe sama (Mančuška).
Umění je rozprostírající se strukturou. Její hranice jsou dány ideály na obzoru. Tato základní rovnost je však dělena jednotlivými hierarchickými perspektivami. Ani rétorický obrat takzvané asynchronicity (Havránek) nezměnil nespravedlivou nerovnost, která nabyla během dějin umění zhoubných rozměrů.
Umění je hádanka (Šerých), která má pouze potenciálního luštitele. V tajence se totiž skrývá další hádanka (Šerých). Řetězec nemá konce. Transcendence (Malich). A tak to také má být, vždy podotkne mrtvý duch západního umění. Zánik nepřijde, každý den může být posledním a umělcův bič (Jiří Georg Dokoupil) stále dopadá na lněná plátna jeho kupců.
Umění nelze korunovat na jednom trůně. Nejspolehlivěji funguje za troubení demise (Miler, Štembera, Mlčoch). Odstoupení umění je pravou chvílí, kdy nepozorovaně přichází. Kdy se vkrádá do úst nečekaných situací, kdy se nestaví na odiv (Mainer). Kdy je umění, protože jím není. Základní obratností umělce je dialektika. Ideálem umělce je Janus (Skrepl) kombinovaný s Two-facem (Šedá).
Umění je vždy ideologické (Kovanda). Jakékoliv umění. Umění hází perly myšlenek na tupé ksichty v zrcadle světa (David). Umění to je zbytečnost sama, přesně ta zbytečnost, která se pyšně domnívá, že mění celou společnost (Sterec), že ji buduje a boří zároveň. Přesně to je ráj, ve kterém se nachází každý umělec za svého života: zajištěná i vetchá instituce zbytečných i nezbytných svobod.
Umění sedá na lep minulosti (Lang). My, dnešní lidé jsme mnohem spíše lidmi včerejška, než zítřka. Výstavní exempláře člověka chodí do kruhu podél mříží Mondrianovy klece (Černický). ZOO světa umění, pavilony význačných modernistů. Informace přestaly být stimulantem odvahy, vystavěly jsme z nich barikádu před nejistým. Jak se hromadí materiál, rozšiřující se hromada postupně zasypává celou ulici. Ve společnosti stárnoucích i mladí myslí na stáří (Houdek).
Umění je vždy ideologické. Ano, opakujeme se, aby více vynikla neideologičnost výše položeného sdělení. Tento výrok je pravdivý za všech existujících okolností (Nálevka). Umění je ideologií bez zásadních voleb, výstavy jsou pouze technická řešení. Umělci praktikují Mondriana, Picassa, Maleviče (Artamonov a Klyuykov) a další výstředníky. Hrají stolní hry s danými pravidly. Čára je čárou a rozhodně ne žádným čarováním (Šimera). Koláž je rozstříhaným papírem a ne předzvěstí nového světa. Obdivujeme Aleistera Crowleyho, neboť víme, že mu šlo především o sex (Brody).
Umění si plive do vlastní tváře (Mlčoch) a naloženo v příjemné finanční lázni odpočívá už pátým rokem světové krize. Něco se však mění a umělecké školy chrlí jednoho absoloventa za druhým. Jsme také jedni z nich. Jeden lidský (český) umělec kopíruje jeden obraz ze složky do druhé. Hledí si svého a snaží se, aby se mu jednotlivé, odněkud stažené, JPGy nepomíchaly. Granty negranty (Reality), gaučáky (Bolf) a strašáci, nula plus nula, mzdy (Stejskalová) a odměny. Prý se tam prali za nás, prý se snaží zastupovat naše zájmy. Umělci nevěřte umělcům, ti nepotřebují argumentovat (Lauda). Udržují umění v provozu. My jsme oni.
Umění to jsou především výstavy, expozice velkých jazyků minulosti, co se sotva vejdou do úst. Výstavní panely hostí rozpálené silnice vedoucí odněkud někam. Kurátorské texty jsou psané ve smyslu mnohonásobné expozice (Jeřábková). Takto již nelze smýšlet: ve velikášství (Rafani) a drzých předpovědích je malost a ničemnost. Nejsme celkem, nýbrž jeho iluzí. Ve skutečnosti nás ovládá démon individuace, jsme zabedněni v touze po výjimečnosti. To, co zbývá, (Ševčíkovi) jsou falešné výstavy (Vaňous) a nikam nevedoucí půtky (David). Z ochozu galerie shlížíme na zbytečnost našich mizerných existencí. A slova, která měla podat pomocnou ruku, ta zradila (Skála).
Umění, jakou vůni a jakou chuť má to slovo. Jmenuji se Radim a mně říkají Marek. Stojíme po kolena v místnosti tvaru křivého L, asi protože umění je přece vždy láska. Když miluješ, neřešíš, jednáš přímo a srdcem (Písařík). Jednu nedáváme a dvě nevydržíte. Esencí hiphopu je chvástání. Naše flow však koktá, naše slova se brodí špínou a smradem podél rušné dálnice, naše obrazy jsou vždy zapomenutelné. Lyrik nebo prozaik? Idealista nebo realista? Otázka je vadou řeči (Ztohoven). Slova, volně pospojované asociace, ale nikdy, opravdu nikdy argumentace, takže to vypadá na lyriku. Pořád dokola. Znovu a opět. V obsesích jsou ukryty zbytky pravdy (Skrepl). Žádné metafory, žádné štráfy, jako když se Princ přejmenoval na „symbol“ (Kaláb). Čistá rétorika (P.O.L.E.). Flagelanti alibismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat