Marek Meduna je umělec, vše čeho se dotýká, se proměňuje v umění, ano, jeho dotýkání jest označování, umění je nesmyvatelná špína, špína, která se hromadí za nehty světa. Správně, již jste to určitě pochopili, ono slovo není Ikarus, ale Midas. Marek Meduna je umělec, který zatíná ruce v pěst, avšak kdo tu mluví o revoltě, nikdo, takové slovo nikdo neříká, slyšíte..., ticho, pěšina je prázdná, ani náznak pohybu. Ruce jsou sevřeny v pěst z jakési tenze či jak to říci, je v něm tlak a ten chce ven, buď jako ekzém nebo jako umění. Marek Meduna má rád spisovný jazyk a archaismy, bohužel pravopisným chybám se doposud vyhnout neumí, ba i spisovná čeština se staví na zadní, hyjé, čehý, řve ten výtečník skoro rázně. Marek Meduna je uvízlý v zástupu svých souputníků, jdou vpřed k tikajícím hodinám smrti, vzájemně zaměnitelní, ti postkonceptualisté, nálepka pozvolna odpadává ze zpoceného čela, střední věk je dohnal bez dětí i nemovitostí s drolícím se smyslem vší jejich aktivity, jsme už v Evropě, říkají si, jsme tedy Evropané, ale jsme to stále jen my a naše instituce stejně nedostatečné jako kdykoliv předtím, střední věk dává nahlédnout část uražené cesty, věru, bylo o co stát, ano, tady je výčet výstav, tady se můžete podívat, to je mé cv, ó kolik bylo těch nevýznamných přehlídek, jsme zakleti v doplňovaných a rozrůstajích se seznamech nicotných aktivit, pasoucí po něčem, co z podstaty věci může jen unikat, husákovy děti víří prach u cesty. Definice to je to, co nám uniká, vždyť se na něj koukněte, Marek Meduna spěchá beze smyslu, nahodilé pohyby nesvazuje cíl konání, tu má v ruce rýč, tu nalévá čaj, tu jde na wc okukovat bílou stěnu, nebožák, odstupme od něj, i on odstoupil od nás. Je-li jeho cílem distance, pak zrazuje sám sebe, proponent afirmace, přejímá způsoby byrokratů toužíc po dobách modernistických hrdinů, ovšem namítnete, hrdina je hrdinou až po smrti, viděno z odstupu, a zase ta distance, dere se na povrch, nedá pokoje, vyhoďte ji oknem vrátí se..., znáte to, ale je-li neodbytná, ba vlezlá, je to ještě distance, odlepená od označovaného bere na sebe převlek kohokoli, koukněte se raději za sebe, zkontrolujte místnost, ve které se nacházíte, není tam, pod rohožkou či za sedačkou, v přítmí psacího stolu, také ne, ano, nuže můžeme pokračovat, kde jsem skončil, ano u institucí, jazyk je tou poslední, bortící se hrad ve vichru globálního světa, nedostatečná slovní zasoba, chatrné lepidlo významu, jak bývalo chutné, bílá lepící pasta, odbočuji, já vím, jazyk, co povědět, pes, který se točí za svým ohonem, churavějící nástroj demonstruje pesimismus demografické křivky, ale nechť vraťmě se k němu, k zhovadilcovi, Marek Meduna se zabývá instalací, kterou tu a tam označuje jako sochu, je jasné, že slovy v čase protékají nové významy, jen je porovnejte s těmi, co stávají na náměstích a v muzeích, také maluje, maluje občas, někdy, nárazově, nahodile, bez disciplíny, občas intenzivně, jak mu rozleptaný rozvrh a rytmus faktur dovolí, a abych nezapomenul, stále bojuje se svou leností, ta a nepravidelnost jsou jeho nejhoršími nepřáteli. Umění Marka Meduny se točí okolo prázdnoty, jednotlivé formy krouží po okraji Mölströmu, ocelově šedé i pastelově zbarvené vlny forem divoce syčí, vtahují diváka dovnitř na cestu za hloubkou, řekněme si to na rovinu, jeho divákem je Evropan, snad Američan, ale rozhodně žádný usmolenec ze třetího světa či východu Evropy, Marek Meduna má klapky na očích, odstíněn od mnohého hledí k mořím západu, po obrovské ploše kypící nálevky vzlínají náznaky konotací, zbytky struktur, který divoký proud rozbil napadrť, jednotlivá prkna jsou neseny spolu se zbytky zhrouceného světa tam dolů, kam se neodvažuji ani pohlédnout.
