pátek 31. srpna 2012

8716


8717


8718


Marek Meduna je jedním z umělců, kteří ve své práci vycházejí z vulgárního a nesprávně pochopeného konceptualismu, současně pracemi Marka Meduny prosakuje špatně maskovaná buržoazně-maloměstská povaha jeho práce. Libuje si v dekoracích, ornamentech devatenáctého století. Je sám a je mu smutno. Začněme prakticky, Marek Meduna se poprvé na umělecké scéně objevil coby člen seskupení Rafani. V jejich řadách propochodoval první polovinu nultých let, říkali: Jsme političtí a dvojznační. Do všech stran vyvolávali společenskou diskusi. Jejich radikalita však byla ve skrytu rozhlodávána osobní tvorbou každého jednotlivého z nich. Skupinový program byl popírán jimi, co jednotlivci. Co se jevilo jako plus se z odstupu let ukazuje více a více jako zápor. Svět jim ponenáhlu vyklouzl z dlaně, ve které se zdál jeden čas být. Prsty chňaply a stiskly pouze okolní vzduch. Ale nechme je být, jsou stále činní, pořád se činí a stroj se zadírá. Hodnota domluvy je deklarována a čím dál méně žita. Ale možná právě to je ono, říkají si: Ach úspěch, kam ten spěch. Zvolňují a svět gastronomie před nimi otevírá svou hojnou náruč. 

8719


Marek Meduna je umělec se zdánlivě velmi širokým záběm používaných technik, médií, výrazových prostředků a témat. Předchozí větu až na slovo zdánlivě napsal Luděk Rathouský, kamarád, který se pokusil poodstoupit a napsat objektivní zprávu o mé výstavě v Galerii 207. Nyní se pokusím o totéž, vystoupím ze svého těla a z nadhledu kamenné věže budu pozorovat své uplynulé činy na poli umění. Ještě jsem dlužen odpovědi, proč jsem do věty vsunul ono zdánlivě, asi proto, že se domnívám, že ona šíře mého zorného úhlu je stále velmi nedostatečná, ba nemohoucí, vsunul jsem zdánlivě do věty jako záchranný kruh, kterým mi umožňuje vyvarovat se zdůrazňování šíře forem a prostředků, vždyť vše o čem zde budu psát je v hranicích umění, nachází se na bezpečném území povoleného. Navíc pokud je médiem sdělování výstava, nemá většího smyslu upozorňovat na mnohost jednotlivostí. 

8720


Druh umění, kterému se věnuje Marek Meduna, lze nejlépe označit jako konceptuální, i když s vědomím pokračujícího vyprazdňování tohoto dnes už historického pojmu. Medunovo přihlášení se k němu pouze naznačuje, že na rozdíl od mnohých nepovažuje konceptualismus za slepou uličku vývoje umění. Není přesvědčen o jeho pustošivé síle ve vztahu k předešlému. Naopak se domnívá, že je logickou součástí dialektiky dějin umění, nic víc, nic méně. Když se na sklonku puberty začal vážněji zajímat o oblast kultury, která se nazývá výtvarné umění, téměř úplně mu splývala s pojmem malby, až kdesi daleko za ní se ukrývaly další tradiční obory jako sochařství, kresba, architektura. Současné umění měl zprostředkováno články v populárních časopisech, či v těch několika monografiích, které dorazili od nakladatelského domu Taschen na pulty našich knihkupectví.

8721


Jiří David pravil: Paleta předmětů je poměrně široká a směřuje k čím dál větší šíři. Rozmístění barev nemá řád, nahodilá řešení jsou umravňována její rozlohou. Tertium non datur. Milan Salák ho však opravil: Pche. Švejk nebo Čapek. Jedna kapsa je naditá penězi, v druhé leží kreditní karta. Zaplať, vysol, kurva drát, přikrč se blíže k zemi, obzor povinností je branou prázdnin a dovolených. Životní styl je tvým scénářem, kontext kulisou a svoboda mnoha režisérem. Ale jakýsi divák z publika jim opáčil: Pchá. To jsou ale kydy. Čechy krásné jsou malá zem, je tedy lehké vyjít ven.

8722


Ví snad bába Dymáková, 
že Vitvar Hugo Jan
kráčí pouští kritiky sám a sám,
navzdory tupení bystrý pán?

Ví snad Dymáková bába, 
že Jan Hugo Vitvar
jí z hrdostí šlechetného kritika
z redakce Respektu mává?

8723


Marek Meduna je umělec, skleníková květinka, určitě je na místě otázka po hranicích množiny, které se říká umění. Proč tu s námi sdílí tento svět? Proč tahá peníze z našich i vašich kapes, nikým nevolený zástupce lidu, nezodpovědný, z řetězu utržený pojem umění? Ale znáte tyhle otázky, již dosti dlouho se za nimi honíme jako pes za kostí, všichni jsme z nich unaveni, řešení jsou dočasná, dosažené body nestálé a náchylné k vyvrácení. Vystříhejme se tedy argumentace ve prospěch umění a otázku raději obraťme: K čemu je umělcům aktivita běžných občanů? Jaký je smysl jejich trudných existencí? Proč se chovají k umělcům tak nízce? Proč jsou vůči umělcům tak lakotní? Proč chtějí dostat za peníze nějakou protihodnotu? Proč jim jde o efektivitu, smysl a funkci?
Uf a je to venku, zdá se nabíledni, že Marek Meduna je Tůfejs. Stojí jak v množině umělců tak i vně. Je stižen normalitou, nakupuje, vydělává, směřuje k témuž jako zástupy jiných, jeho tužby jsou naprosto obvyklé. Okem byste o něj nezavadili - fádní široký obličej, ničím neinspirující oblečení, lehce obézní tělo, prostě skutečnosti prozrazující průměrnou spotřebu, ni bídu, ni blahobyt. Svit v jeho oku je mdlý, potažený mázdrou prázdnoty a stereotypu. Ještě se v krátkosti zmiňme o jeho odvrácené, v temné noci množiny ponořené straně...
Už nastavovali zrcadlo? Ozvalo se z prázdnem zejícího rámu dveří. Ještě ne, špitl hlas, ale už se na to začíná zadělávat. Roztřepené okraje, spotřebitelé kultury, hrobaři průměru, stravovací návyky... Co to ten Meduna mele? Už mu fakt nerozumím. A on si zatím civí ze tmy a přestavuje si sám sebe coby intelektuála, své bystré vše pronikající myšlenky. Meduna září leskem skvělosti, jsa králem volí královská slova, ale nikdo ho neposlouchá, šeptá si sám k sobě nešťastník, vzepětí a selhání, zase a opět. Právě teď mu nastavili zrcadlo, dostal doživotí.

8724


Kdy započal svůj život Marek Meduna, není podstatné, nebudu vás tím unavovat. Každý se někdy a někde narodil a nikdo si to nepamatuje, možná kromě matek, avšak ty mají tento okamžik zastřený bolestí, která jim rve tělo na kusy. Vlastně až v dnešních dnech tam bývá jeden svědek - otec, který celý tumpachový hledí na proměnu známého těla v utajený kontinent. Je chycen okamžikem, který se prolamuje skrz všechny rámy, všednost i lásku, a který útržky bolestivě pokrouceného trupu, obraz zaťatých prstů, naběhlých žil, pot, zvuk hroutících se hmot a křik, jek i střihnutí nůžek nemilosrdně vypálí do jeho vědomí. Datum narození je povolávák do bitevní vřavy. Tělo je pouhá voda. A abych nezapomněl, ještě tam jsou lékař a sestra. Pro ty jsme všichni zaměnitelní. Pokud nic nevázne, události dne s uspokojením pouští z hlavy, především ty zlobné, řvoucí, výkaly pokryté uzlíčky neštěstí. Jeden je jako druhý. Když se Marek Meduna narodil, otec přítomen nebyl, doba byla jiná. Čekal u tchýně na telefon. Pak šel do hospody, kde se s tchánem namol opili. Narodil se první syn a vnuk. Pan Hozman tehdy prorokoval, že se Marek stane umělcem. Po dvou dekádách se tak skutečně stalo. Zlostný uzlíček nervů a ambicí se žádostivě vykálel v prostorách Národní galerie.

8725


Marek Meduna je umělcem mnoha forem a témat – akce, instalace a obrazy dávají tvar příběhům a symbolickým gestům, jejichž věcná metaforika je otevřená množství možných výkladů. Autor ve své tvorbě sleduje vztahy a souvislosti, kterými se zabývá, nebo samovolně přicházejí do jeho života, a propojuje je se všeobecně zažitými symboly. Jeho akce a instalace jsou často kontextuální, osobitě navazují na autorovi důvěrně známá, konkrétní prostředí. Výraznou linii představují texty vycházející z běžných žánrů komunikace a aktuálních životních situací. Jeho záběr jde od sociální interakce, přes politizující symbolické akty, až po zprostředkování vlastních zážitků.

8726


Ač se to tak na první pohled nejeví, hlavním médiem, které používá Marek Meduna, je kresba. Považuje ji za svébytné médium, které může fungovat nejen na papíře, ale i v rámci galerijní instalace, na stěně, jako nosný myšlenkové výstavby výstavních celků. Charakter použití kreseb/myšlenek obměňuje podle potřeby - od jednoduchého schématu a syrovější polohy ke komplikovanějším kompozicím. Pro jeho díla je typické schematizování činností a procesů, s oblibou používá formu plánku, návodu či receptu. V tvorbě Meduny figuruje velmi málo samostatných artefaktů, neboť nejčastěji pracuje v sériích. Zpracovávaným předmětem jsou autobiografická témata, která posunuje na obecnější úroveň, žité příběhy, přičemž ho zajímá konfrontace plnosti a prázdnoty, bezmoci a arogance.

8727


Marek Meduna patří do generace, která byla vychována rodiči, kteří započali život ve šťastných chvilkách rozpínajících křídla mezi koncem Druhé světové a smrtí Stalina. Marek Meduna je jedním z Husákových dětí zplozených lůny a údy, semeny a vajíčky budovatelských dětí, kteréžto jako šik povstali z dětí Velké krize či První republiky a tak dále až k prarodičům opičákům. Nízké čelo, hrubé rysy tváře i povahy Marka Meduny dávají bohužel za pravdu této nelichotivé skutečnosti. Ani fakt, že si říká umělec, ho nepovznáší ke kráse, k umně vzklenutým katedrálám velkých myšlenek a jemných citů. Je umělcem všemu navzdory, ohyzdný jako pařez a moudrý jako Olda Říha. Jeho umění nestojí za zlámanou grešli. Až někde uvidíte napsáno: Zde vystavuje Marek Meduna. Zdaleka se tomu místu vyhněte, přece si nechcete potřísnit svůj estetický postoj.

8728


Marek Meduna se pohybuje napříč mnoha médii. Doposud se většinou pohyboval v hranicích mechanicky nereprodukovatelného, ale, zdá se, i toto se začíná měnit, pokouší se vykukovat ven. Hahaha, ten klučišťák se chystá se někam vejít. Ale dveře vrzají. Bacha. Něco se za nimi děje, kdosi tam šramotí. Buď opatrný, Meduno. Neprobuď příšeru.

8729


Marek Meduna je umělec se zdánlivě velmi širokým záběrem používaných technik, médií, výrazových prostředků a témat. Předchozí větu až na slovo zdánlivě napsal Luděk Rathouský, kamarád, který se pokusil poodstoupit a napsat objektivně o mé výstavě v Galerii 207. Nyní se pokusím o totéž, vystoupím ze svého těla a z nelidského nadhledu budu pozorovat své uplynulé činy na poli umění. Mé oko vydávající se za kameru družice umenšuje mou osobu na jeden z mnoha bodů ztrácejících se v mnohosti, propojených telefonem a internetem, jsem pouhou uzlinkou v lidské síti. Bože, jak už jsem daleko. Letím dál a dál. Země se jeví jako chřadnoucí bod utápějící se v hluboké černi nekonečného vesmíru. Jsem už mimo sluneční soustavu a má existence je čím dál zanedbatelnější, omlouvám se, ale nebudu pokračovat, psát o sobě ztratilo jakýkoliv smysl.

8730


Marek Meduna je umělec, byl vychován k vytváření předmětů a záznamů činností, které jsou určeny k vystavování v k tomu vyhrazených prostorech, jímž se většinou říká galerie, či muzea. Samozřejmě od Duchampa je vše problematičtější, je možné říci, že oním prostorem je celý svět, ale je jasné že magnetismus muzeí je jen obtížně překonatelný, vzpouzet se mu může umělec pouze svou vědomou marginalizací, kdy dbá na naprostou průměrnost, nebo podprůměrnost svých výkonů, k tomu je ovšem třeba velké erudice a rozsáhlého vzdělání, protože je nutné vyvarovat se jakési bezděčné zajímavosti, kterou by mohla muzejním pracovníkům přinášet tato pozice. Je očividné, že tento postoj nesmí být veřejně deklarován, umělecká činnost musí být prováděna v tichosti na oběžnicích adekvátně vzdálených světu velkého umění. Ale to jsem poněkud odbočil. Marek Meduna patří ke střední generaci umělců, pro niž je charakteristické, že si museli poradit s obdobím ředitelování Milana Knížáka v Národní galerii, vstupem do Evropské unie a dalšími milníky těch časů.
Protože opakování je matkou moudrosti a já několikrát navštívil Sofii, mohu směle říci, že Marek Meduna je umělec. Byl vychován k vytváření předmětů a záznamů činností, které jsou určeny k vystavování v k tomu vyhrazených prostorech, jímž se většinou říká galerie, či muzea. Poměrně často jsou k výrobě přidruženy další aktivity, například argumentace ve prospěch zvolených řešení, avšak i tomu vychován, tudíž by mu to nemělo činit potíže. Mnozí říkají, že škála jím vytvářených předmětů je poměrně široká, zahrnuje instalaci, malbu, text, sochu, objekt. Marek Meduna, pokud mne paměť neklame, tento fakt nikdy neobjasnil. Obloha je zatažena. Předměty stojí mlčky vedle sebe odděleny médiem, a když pominu jejich základní důvod vzniku - být uměleckým dílem, i smyslem. Medunovi je cizí modernistická serialita, ve své práci preferuje jednotlivosti, někdy podvojnosti. 
Ale samozřejmě od Duchampa je vše problematičtější, dá se říci, že oním prostorem je celý svět, ale je jasné že magnetismus muzeí je jen obtížně překonatelný, vzpouzet se mu umělec může pouze svou vědomou marginalizací, kdy dbá na naprostou průměrnost, nebo podprůměrnost svých výkonů, k tomu je třeba velké erudice a rozsáhlého vzdělání, protože je nutné vyvarovat se jakési bezděčné zajímavosti, kterou by mohla muzejním pracovníkům přinášet tato pozice, je očividné, že tento postoj nesmí být veřejně deklarován, umělecká činnost musí být prováděna v tichosti na oběžnicích adekvátně vzdálených světu velkého umění.  Ale to jsem poněkud odbočil. Marek Meduna patří ke střední generaci umělců, pro niž je charakteristické, že si museli poradit s obdobím ředitelování Milana Knížáka v Národní galerii, vstupem do Evropské unie a dalšími milníky těch časů.

8731


Bla bla bla, výstava je o tom a tom, skládá se z těchto a ne jiných děl, nejistý subjekt měl toto a toto na mysli. Toto je návod, který vdechuje smysl jejímu celku. Toto jsou slova vypravěčova. Proč se však píší tiskové zprávy? Protože každý umělec či kurátor usiluje o to být zpřítomněn maximálnímu počtu diváků. Protože žurnalisté jsou mizerně placeni a zaplaveni množstvím informací a banalit. Protože hierarchie se zhroutili, protože spravedlnost nastolila panství zaměnitelnosti a neporovnatelnosti. Protože novináři jsou líní si tvořit názor, protože jsou produktem, ostatně tak jako já, tohoto prostředí a tedy neumějí, stydí se je formulovat. Názory jsou dosti pohrdané oběživo. Nikdo si je nespojuje s identifikací, připínáme si je a zase snímáme dle aktuální situace. Naše nesamozřejmost je obklopena větrem tohoto světa. Postkomunismus obklopuje oba břehy Vltavy a postmodernita nám vesele kyne z Pražského hradu. Prořídlé kníry jsou esencí metropolitního mužství, vůči jeho majestátu jsme pouzí holobrádci, kteří se pokoušejí dělat umění, objektivity k tomu netřeba. 

8732


Na výstavě jsou zastoupena následující díla, jejich smysl je tento, přečtěte si výčet autorizovaných konotací, tyto interpretace jsou možné, před touto pomyslnou čarou se, prosím, raději zastavte, odtud začíná temné území dezinterpretace, toto jsem já jako autor neměl na mysli, toto jde již proti samému smyslu díla. Tisková zpráva natáhla plot okola díla, tisková zpráva je branou do tábora, slova vás v průvodu postrkují bajonety po cestě vpřed, nad vašimi hlavami se klene poněkud nápis "Osvoboď se". 

8733


Tvořím další a další varianty prvotního nápadu, rozvíjím ho, reprodukuji ho, používám obdobné strategie a snažím se docházet k výsledku, který je množné zahrnout do množiny, jež byla vymezena již prvním pokusem. Jak listuji stránkami contemporary art daily seznávám, že tak nečiním sám, je nás mnoho. Zástup kabalistů, kteří jsou ve své variabilnosti nezaměnitelní. Když variuji, je zřejmé, že mám něco podstatného na srdci, k čemusi směřuji své úsilí, mířím s rozpoznatelnou stopou za zády někam vpřed. Obsese a fantasmata se stávají zárukou pravdivosti, rozum je ztotožňován s kupčením, chladem, nudou a zbytečnou komplikovaností. Pracuji se vzory, západní pojetí současného umění je mým vzorem, přestavuji paterny, přetírám, trhám, prohazuji barvy i historické styly. Činím tak na podkladu mřížky, jsem tedy racionální, obcuji s rozumem (sic), brzy, jazyk, nazývati Ruzyně. Jako vejce komu?

8734


8735


8736


8737


8738


8739


8740


8741


8742


8743


8744


8745


8746


8747


8748


8749


8750


8751