neděle 30. prosince 2018

6056

George Orwell
Ohlédnutí za španělskou válkou: eseje II.
1942-1944
přeložila Kateřina Hilská
Argo, Praha 2014

sobota 29. prosince 2018

středa 19. prosince 2018

6071



Obrazy s bílým pozadím
Oko, parlament, moč
Žaludek, soud, stolice
Děloha, štáb, zvratky
Lačník, senát, slina
Kloaka, spolek, slzy
Stonek, vláda, ředidlo
Konečník, odbor, víno
Játra, ministerstvo, mléko
Brzlík, kraj, krev
Jícen, pobočka, jícha
Mícha, velitelství, hnis
Jazyk, výbor, protlak
Slezina, obvod, míza
Pestík, správa, bláto
Varle, organizace, břečka
Kořen, kancelář, pivo

Obrazy s černým pozadím
Moč, parlament, oko
Stolice, soud, žaludek
Zvratky štáb, děloha
Slina, senát, lačník
Slzy, spolek, kloaka
Ředidlo, vláda,stonek
Víno, odbor, konečník
Mléko, ministerstvo, játra
Krev, kraj, brzlík
Jícha, pobočka, jícen
Hnis, velitelství, mícha
Protlak, výbor, jazyk
Míza, obvod, slezina
Bláto, správa, pestík
Břečka, organizace, varle
Pivo, kancelář, kořen

Obraz s bílým i černým pozadím
Placenta, pěna, společenství

Videa
Osvětlování, pohasínání, opakování I.-III.

Instalace
Nekonečné a neomezené

6072


6073


6074


6075


6076


6077


6078


6079


6080


6081


6082


6083


pondělí 17. prosince 2018

6084


6085


6086


6087


6088

Paul Virilio
Informatická bomba
1999
přeložil Michal Pacvoň
Pavel Mervart, Červený Kostelec 2004

6089

Neil Gaiman
Nepropadejte panice
1987
přeložila Jana Hollanová
Argo, Praha 2003

6090

Henry Miller
Čas zabijáků
1956
přeložil Jakub Marx
Dauphin, Praha Podlesí 2017

6091

Martin Hilský
Modernisté
2017
Argo, Praha 2017

středa 28. listopadu 2018

6095


6096


6097


Insitní anatomie,
respektive hylozoismus Marka Meduny

Pro diváka obrazů Marka Meduny je asi někdy těžké rozpoznat, do jaké míry jsou vlastně míněny vážně, či jako hra, nadsázka a ironie. Tuto nejistotu autor ostatně vědomě podporuje v jejich prezentaci, když jsou doplněny videoprojekcemi či site specific instalacemi. Samozřejmě je můžeme, a dokonce i musíme, nahlížet v kontextu celé Medunovy tvorby, a to i v souvislosti s jeho aktivitami ve skupině Rafani. Jeho malířský projev je ale v některých případech natolik odlišný, že bychom těžko identifikovali jejich autora jako jednu a tu samou osobu. Od do detailu prokreslených děl po rychle nahozené a malířsky uvolněné obrazy. Meduna je malířský chameleon, který mění formu a způsob zpracování v závislosti na tom, co chce zobrazit a jak chce na diváka působit. V obrazech z poslední doby pracuje s jasnou barevností, která se ale v jeho tvorbě objevila již dříve, například v sérii Moon is a hole in the sky z roku 2007. Již v této řadě se zabýval i groteskně zmutovaným tělem, což podporovaly i klaunovské masky a nosy. Současné obrazy jsou zbaveny přímočaré komičnosti a evokují spíše voskové modely z muzea La Specola ve Florencii či ilustrace anatomických atlasů z 19. století, které vyděšenému a zmatenému divákovi ukazovaly fyzickou realitu vnitřku těla. Přestože evokují i obrazy Yvese Tanguyho či Salvadora Dalího, pro jejich popis by se spíše než umělecko-teoretické pojmy hodil slovník lékařských skript a učebnic. Dnešnímu divákovi však mohou připomenout i rekvizity z béčkových hororů a sci-fi filmů. V tomto smyslu měl Marek Meduna vždy blízko k pokleslé estetice, campu, kýči, tedy k uměleckým projevům na hraně. Je to prostor lákavý svou křiklavostí a výraznou barevností, svou jednoduchostí a přímočarostí. Je vlastně nemožné a zavádějící spojovat zobrazené orgány či tvary s nějakým reálným objektem. Obsahově se však dotýkají závažných otázek. Jsou hmotou samou o sobě, jejím symbolem a reprezentací, včetně slizkých a vazkých povrchů. Meduna se tak dostává až do blízkosti myšlenek představitelů mílétské filozofické školy, kteří hledali arché, pralátku, hmotný počátek světa. 

Otto M. Urban

6098

O: Otto M. Urban
M: Marek Meduna 

O: Vystavuješ rád? Pro řadu umělců to je frustrující, být pod tlakem, nejistota, očekávání atd.
M: Vystavuji docela rád, protože vnímám výstavu jako samostatné médium, které klade vlastní výzvy. Umožňuje mi uspořádat artefakty do vyšší struktury. Která může být například podpůrná pro jinak samostatně problematické jednotliviny. Nebo může vychýlit význam jednotlivých třeba již hotových děl k novému nečekanému významu. Vlastně chápu výstavu jako jakýsi argumentační postup, který jde od konkrétna děl k vyšší abstrakci celku výstavy. Samozřejmě tento postup vždy naráží na hranice diváckého porozumění, respektive neporozumění a na jistou autorskou slepotu k odlišnému vnímání. Ale to platí vždy. A že celek je víc než souhrn pouhých částí, snad ani není třeba dodávat. Takže vystavuji rád, ačkoliv jsem pod frustrujícím tlakem očekávání a nároků, cizích i vlastních.

O: Napadlo tě někdy, že bys nebyl umělcem? Co bys dělal?
M: Já jsem se dostal na školu poměrně pozdě, takže jsem se musel reálně živit něčím jiným. Byl jsem kulisákem, skladníkem v pivovaru, „IT odborníkem“ na Ministerstvu vnitra, obsluhou kopírky, operátorem... Také jsem většinu svého dětství a mládí chtěl být geologem, což mne přešlo na gymnáziu a definitivně až na Přírodovědecké fakultě UK, kam jsem se ze setrvačnosti dostal. Pokud bych nebyl umělcem, mohl bych být špatným grafikem, snad pomocníkem střihače, snad bych se mohl pokusit něco psát. S postupujícím časem se však možnosti notně zužují. Vždy však zbývá reálno špatně placených pomocných profesí.

O: Před pár týdny jsi začal učit na Akademii. Proč vlastně?
M: Je to tak. Důvodů je povícero. Je zajímavé potkávat se s lidmi a bavit se o umění. Těším se na spolupráci s Petrem Dubem. A samozřejmě do palety důvodů patří i motivy poněkud prozaické.

O: Dnes je téměř vše zpochybnitelné, je pro tebe něco, co je naopak nezpochybnitelné?
M:No. Obecně je pro mě nezpochybnitelné to, co vnímám jako natolik samozřejmé, že mne to ani zpochybňovat nenapadne. Nezpochybňuji, že existuje nějaká společnost. Že si ta společnosti o sobě vypráví různé příběhy. Že vytváří někdy podivuhodné druhy dohod. Že se na nejrůznějších úrovních a mnoha způsoby organizuje. Nezpochybňuji, že jednou z dohod je i umění. Přičemž mé pochybnosti patří nikoliv otázkám po hranicích či existenci této dohody, ale otázce dynamiky umění, tedy tomu, co je chápáno jako kvalitní, kýčovité, uzavřené, světové, aktuální, zavrženíhodné, nejapné, sofistikované atd. Řekl bych, že pochybnosti by měly být výbavou každého umělce. O tom nepochybuji. Bohužel se domnívám, že jistoty a pochybnosti jsou často vykládány z moralizujících pozic, a tak postaveny slouží té či oné politické, mocenské a často účelově zavádějící argumentaci.

O: Vkus se v průběhu času mění, někdy dost radikálně. Jak vnímáš neustále se proměňující retro vlny? 
M: To je proces, který mne zajímá. Jak se některé estetiky vyprázdní a novou energií naplní až po dlouhých letech. Jak se některé postupy vrací v nečekaných souvislostech a očištěny od původních významů. Jak je souhra forem a obsahů do velké míry věcí nepsané dohody. Jak je zdánlivě svobodná tvorba pod silným vlivem nezformulované, ale zpětně konstruovatelné dobové atmosféry, kuloárních řečí účastníků výtvarného provozu... Samozřejmě vkus je individuální a styl, stylotvornost se vznáší někde nad ním, nad výtvarnou scénou, uměleckými centry, bienále, art fairy. Mým vkusem je rolování na touchpadu, v němž splývá retro s aktualitou, vše je naráz přítomno, i daleko za obzorem. Můj vkus je všežravý, ale mysl ho nabádá k vybíravosti. A opačně, mysl často pobízí vkus k překonání odporu u toho času nepreferovaných či zavánějících složek potravy. Protože tento odpor je energií, která může být pro mysl výživná. Pamatuji si mnohá díla, která delikátně chutnají i nadzvedávají žaludek. Pamatuji si ta díla, protože byla směšná i odvážná. Jako 120 dní Sodomy, jako výstava Kacíř & spol., jako Příběh oka.

O: Vzhledem k tomu že se tebou zmíněná díla zabývají tělem, tak na ně mohu dobře navázat. Části obrazů, které se chystáš vystavit na výstavě „Jaro je tady“ jsou na první pohled zřetelně čitelné jako jakési orgány. Při pozorném pohledu není ovšem zřejmé, zda se jedná o pohled dovnitř na jednotlivé orgány nebo pohled z vnějšku na jednotlivé části těla. Objektům na obrazech chybí jednoznačný začátek a konec. Uvažuješ v těchto souvislostech?

M: Jistě. Podobným směrem jsem se snažil jít. Obrazy ale měly svůj vývoj. Na počátku jsem měl pouze chuť poodstoupit od víceméně plošné abstraktní malby, kterou jsem v té době dělal. Chtěl jsem udělat několik obrazů, na nichž budou zobrazeny jakési objekty, které budou mít, byť selhávajíc, svůj objem, náznak materiálu, z něhož se skládají. První obrazy byly barevnější, zobrazené objekty budily dojem spíše předmětů než živých těl. První obrazy by snad šly žánrově zařadit pod označení zátiší. Ale jak jsem postupně začal používat více a více tělové barvy, předměty se stávaly spíše těly. Snažil jsem se, aby mód jejich zobrazení kolísal mezi anatomickou/přírodopisnou ilustrací a aktem či portrétem či zátiším ve smyslu Géricaultových gilotinovaných hlav. Pokoušel jsem zachytit do jisté míry celek, který může být z jiného úhlu pohledu detailem. Snad na všech obrazech není uvnitř rámu celý předmět, celé tělo. Vždy něco vychází ven, kde se neviděno může propojovat s dalšími orgány, těly, předměty. Není ani z čeho usuzovat na velikost zobrazeného, chybí měřítko a ani jsem nechtěl, aby bylo možno posoudit, jak velká část celku je zobrazena. Pozadí je buď bílé ve smyslu Matrixu či posledního dílu Harry Pottera či bílé krychle. Nebo černé jako noc nebo nepřátelský kosmos.

O: Děláš si nějaké přípravy, nebo díla vznikají až na plátně. Je možné v této souvislosti mluvit o automatismu, jak jej chápali surrealisté?
M: Začal jsem zcela automaticky. Neměl jsem žádnou představu, k čemu směřuji, a teprve při práci jsem dosti obtížně nacházel jakžtakž akceptovatelný výsledek. Jistým druhem automatismu jsou obrazy obtíženy i nadále, a to na úrovni vytváření – málo skicuji, mám dosti nejasnou představu o výsledku, některé tvary jsou výtvarnými ekvivalenty bezděčných tiků. Tak i na úrovni zobrazeného – namalovaná ústrojí, mechanismy mohou navozovat představu zautomatizovaných funkcí, pudovosti. Surrealismus lze jistě zmínit v nechuti k předem zvoleným záměrům, jednoznačným tématům i úskalím racionalizace. A samozřejmě v radosti z přiblížení se k omšelým a snad i devalvovaným prvkům surrealistického tvarosloví, jako jsou améby, bloby Dalího, Tanguyho, Ernsta...

O: Na výstavě jsou obrazy konfrontovány s odpadem, jaký je význam toho spojení?
M: Je analogický i kontrastní. Odpad je zlovolně kypící hmotou, která je ve svém celkovém množství, druhu a výsledku jen obtížně představitelná. Odpad cirkuluje, odpad je pozůstatkem po smyslu, po touze. Obrazy pracují s iluzí, klopotnou iluzivností, unikají od hmoty barvy k ideji zobrazení a zobrazovaného. K čemusi zdánlivě trvalému. Odpad je pak jen dočasně přítomnou hmotou, jejíž kvalita, degradace a patologie je tlumena útěšným většinou modrým nebo černým igelitem.

6099



O: Otto M. Urban
Š: Štěpán Marko
M: Marek Meduna 

O: Co vlasy?
M: No, byl u nás Marek Ther na návštěvě a udělal svůj zástřih ve stylu větru na skráních.

O: Jak často tě stříhá?
M: Teď nás doma dost zanedbával. Narodila se nám dcera, ačkoliv Marek preferoval syna, tak nás pak trochu šidil, hahaha.

O: Kdy se narodila?
M: No už to budou skoro tři měsíce.

Š: Takže si minimálně přes léto, tři měsíce, nebyl stříhanej.
O: To je dlouho.
M: Jo jo. Na sestřih do ztracena dost dlouho.

O: Jak se jmenuje dcera?
M: Květa.

Š: Už jí rostou vlasy?
M: Rostou a vypadávaj.

O: To jsou ty první.
M: Má polštářek plnej vlásků.

O: Tak by se mohl jmenovat ten rozhovor – Polštářek plný vlásků. To má poetiku.
Š: To zní jak název písničky z šedesátek. Pramínek vlasů. Hahaha.

O: Ovlivnila dcera, co děláš?
M: Těžko říct, asi neexplicitně. Před rokem a půl jsem začal dělat takový obrazy s dětma, takže zpětně s tím asi mohou být spojovaný. Takže vlastně ne, ale lidé si asi budou říkat, že jo.

Š: Hele, Marek Ther.
M: No jo, teď prošel.

O: Co ty vlasy? Proč to máš po stranách krátký.
M: Protože Marek má rád třicátý léta.

O: Měl jsi někdy dlouhý vlasy?
M: Jednou jsem je měl po ramena. Ale já jsem je měl spíš přerostlý než dlouhý.

Š: Měl jsi takový ty dekádový účesy?
M: Asi ne. Já jsem módně designový flegmatik.

O: Chtěl ses někdy stylizovat do podoby nějaké hvězdy, ikony? Zaujal tě někdo?
M: Zaujalo mne mnoho lidí. Ale nikdy jsem nebyl schopen udělat ten další krok, abych je účinně napodobil. Ale jasně že se mi i stylově některý věci líbily, třeba Nick Cave, Laibach...

O: Já jsem v některých stylizacích mezi Rafany a Laibach viděl podobnosti.
M: Jasně, to určitě byla inspirace. Co se týká dobovýho vzhledu, když jsem chodil na gympl – v devadesátkách, všichni jsme nosili odrbaný koženkový sáčka po rodičích a triko s krátkým rukávem přes triko s dlouhým rukávem.

O: Jak se tomu říkalo... Jo, grunge.
M: Hahaha.
O: To mě naštěstí minulo.

O: A poslouchal jsi tehdy elektroniku?
M: EBM. Front Line Assembly, Skinny Puppy, Nitzer Ebb, Project Pitchfork třeba a pak taneční hudbu. Já jsem vlastně vždycky poslouchal hudbu bez ohledu na žánry. Ale když jsem byl malý, tak jsem hudbu neměl rád, což se pak zlomilo.

Š: Čím to bylo?
M: Úplně nevím. Ale pamatuji si, že rodiče měli v ložnici kazeťák, na který jsme se sestrou nesměli šahat. Táta nám říkal, že to je vzácná věc ze západního Německa, která se nesmí zničit. Asi tušil z mý strany potenciální nebezpečí. Hahaha. Jinak jsme měli gramofon a desky s pohádkami, Hurvínkem, Semaforem, Abbou atd.

Š: Takže ten zákaz fungoval?
M: Já jsem vlastně ani neměl kazety, který bych tam přehrával.

Š: Takže ten zlom přišel kdy?
M: Vlastně byly dva zlomy. První byl, když jsme u kamaráda v roce osmdesát osm poslouchali záznam koncertu českých písničkářů ve Wroclawi. Tehdy tam byl Kryl, Nohavice a mnoho dalších. Ti, co emigrovali, i ti zakázaní. A druhým byl diskreditační pořad vůči lidem okolo Vokna, myslím, že se jmenoval Kamelot. V televizi ukazovali jako odstrašující případ záznam koncertu DG307. Mejla Hlavsa s vlasy po ramena tam mlátil do úplně povolenejch strun nějakýho nástroje. Druhý den jsme se pak s kamarádem potkali v autobuse při cestě do školy. A oba jsme byli úplně nadšený z energie, která z toho krátkýho záznamu šla. Pak jsme si nějak sehnali Hovězí porážku a Půlnoční myš od Plastiků.

O: Mně se stalo něco podobnýho s tím dílem Majora Zemana o „Plastic People“.
M: Bič boží. Hahaha.
O: Červi se rozlezou. Druhý den všichni přišli do školy a na kazetách měli nahranej Bič boží. Hahaha.

Š: Chodil jsi do nějakých klubů? Byly tady nějaký důležitý místa?
M: Chodil, ale spíše nepravidelně. Byl tu Bunkr, Rock Café, Újezd, Na Chmelnici, Belmondo... My jsme se v tý době dost často snažili zadarmo dostat na větší koncerty kapel, jako Sonic Youth, Siouxsie and the Banshees, Front 242. Nenápadně jsme se tam snažili někudy vlézt.

O: Spojoval sis tehdy hudbu s výtvarným uměním?
M: Do určitý míry jo. Nějakou shodou okolností jsem viděl výstavu Irwinu, která probíhala v Domě U Kamenného zvonu někdy na začátku devadesátých let, a u nich jsem věděl, že jsou propojeni s Laibachem. A to se mi tehdy líbilo hodně. Samozřejmě ale mnoho jiných průniků mezi hudbou a výtvarným uměním mi unikalo a objevil jsem je až mnohem později.

O: Já jsem se chtěl dostat k Throbbing Gristle, u nichž vlastně hudba vyšla z výtvarných souvislostí. Ty jsi registroval?
M: Já jsem v tý době poslouchal hodně industriálu. Ale Throbbing Gristle jsem v tý době vnímal hlavně jako jméno zakladatelů žánru. A na rozdíl od mnoho jiných jsem se tehdy k jejich hudbě moc nedostal. Vlastně jsem měl něco nahraný od Coil.

O: Teď byli Laibach na festivalu Brutal Assault.
M: Poslední roky chodíme na Laibach vždycky s tátou.

Š: Posloucháš hudbu u práce?
M: Docela hodně. I když poslední dobou u malování poslouchám spíš mluvený slovo.

O: Já jsem v životě neslyšel audioknihu. Nikdy jsem nebyl schopen se soustředit na ten poslech.
Š: Když pracuješ s textem, tak to moc nejde. Buď ztratíš nit v tom, co posloucháš, nebo v tom, co se snažíš formulovat.
M: U malování to jde. Asi jak to je do velký míry mechanická práce a taky ten typ myšlenek je jiný, takže je to s tím poslechem slučitelný.

O: Mně při poslechu často vadili i hlasy českých herců. Když někdo hraje v nějaký reklamě a pak recituje sonety od Shakespeara, tak mu prostě nemůžu věřit.
M: Já často ty herce ani nepoznávám, jak nemáme televizi, tak se mi ty jejich hlasy s ničím nepropojujou.

Š: Nikdy jste neměli televizi?
M: Měli. Já jsem byl televizní dítě. Ale od tý doby, co nežiju s rodičema, tak televizi nemám. I když dneska internet a youtube je jak televize.

O: My jsme příjem televizního programu nahrazovali videokazetama. Kdybys mi měl doporučit nějakou dobrou audioknihu, která by to byla?
M: Mám rád dlouhý četby. Třeba Hra o trůny, která trvá snad 400 hodin, je úplně skvělá. Daleko lepší než ten seriál. Třeba skvělý jsou Krvavý země od Timothy Snydera, nebo Drogy v třetí říši, Moby Dick, Dobrodružství Arthura Gordona Pyma...

O: Já jsem teď v létě četl Moby Dicka a byl jsem tou knihou úplně uhranutej. Máš rád moře?
M: Mám rád cestopisně-popisný četby.

O: Moby Dick i ten Pym jsou romantický knihy o tom, jak na moři postupně ztrácíš kontext pevniny. Je to v malování podobný?
M: Je tam podobná izolace i to, že ve šťastných případech se odpoutáváš od kontextu a snažíš se směrovat kamsi do dálky. K dobrodružství, k něčemu novýmu. Já mám rád u Pyma ten závěr, který je tajemný a vlastně nevysvětlitelný a nevysvětlený. Mám rád i jistou míru faktografičnosti, proto mě bavily i Darwinovy zápisky z jeho cesty okolo světa s lodí Beagle.

O: Já musím na záchod.

Š: Kde jsme skončili.
O: Co vlasy?
M: Mají si kde hrát.

O: A jdeme na film. Je nějakej film, kterej si dodnes pamatuješ a kterej na tebe měl zásadní vliv?
M: Já mám vlastně problém najít nějaká kruciální díla. Protože jsem viděl tolik filmů a vstřebal tolik kultury, že i ty nejzásadnější věci zapadly do paměti jako do kompostu, mý vzpomínky na ně jsou do velký míry přetvořený a deformovaný a ty díla se podílejí na substrátu, který mám v hlavě, v němž nemám důvod si dělat pořádek ve smyslu nějakýho kánonu. Občas se něco vynoří, ale to ještě neznamená, že se jedná o dílo se zásadním vlivem.

O: Když jsme se u tebe v ateliéru bavili, tak jsme se shodli, jak pro nás oba bylo důležitý, ba iniciační setkání v útlým věku s prací Salvadora Dalího. Tak jestli bys něco podobnýho nenašel ve filmu?
M: Asi nějaký osmdesátkový filmy. Doma jsme měli video. Rodiče ho přivezli z návštěvy příbuzných v západním Německu. A jeden spolužák měl video ještě dřív a my jsme k němu chodili koukat na filmy. Tehdy jsem u něj viděl kromě různých filmů s Chuckem Norrisem, Sylvestrem Stallonem Mouchu a Věc, což byly sice trochu znechucující, ale v tý době a věku velice silný zážitky.

Š: Vnímal jsi toho Carpentera jako horror, nebo sis ho vykládal jiným způsobem, protože já jsem ho viděl dvakrát, jako malej jsem ho vnímal jen jako strašidelnej film, kdežto pak jsem zjistil, že to je film o zlu, který nemá podobu.
M: Já jsem ho od tý doby asi neviděl. Vlastně mě zasáhl tak silně a to znechucení z těch slizkých stvoření bylo tak silný, že si ho dodnes pamatuju, ale už jsem si to nikdy nepustil. Takže jsem to tehdy vnímal jako horror a ošklivej film. Stejně tak tu Mouchu od Cronnenberga.

O: A Vetřelec?
M: Já jsem jako prvního Vetřelce viděl dvojku, která je akčnější a v tom zobrazování explicitnější. A jedničku jsem viděl až o mnoho později. Vlastně jsem zjistil, že mě často baví takový ty manýrističtější konce různejch sérií, takže mě hodně zaujal Vetřelec 4 od Jeuneta, který je už na hranici parodie a vystupuje tam to dítě Ripleyové a vetřelce, hahaha. Baví mě narušení a nasycení původně krystalicky čistého útvaru, tak že je na samé hranici k něčemu jinému a novému, nebo snad zborcení do sebe sama. Kdy mutuje přes žánry a estetiky a zrazuje očekávání na něj kladená.

Š: To byl fanoušky hodně špatně přijatej film.
O: To byl i Hellraiser.

Š: A český filmy z tý doby.
M: Nám se tehdy líbilo Proč. Kámoši chodili do kotle na fotbal.

O: Komu si fandil?
M: Spartě.

O: Jejda.
Š: Komu ty?
O: Slávii.
Š: Tak to tady máme derby. Hahaha.

Š: A někdo v rodině fandí doteď.
M: Táta. Doteď náruživě kouká na sport. Ve fotbale fandí Němcům, a to i když hrajou s českým týmem.

O: Hahaha. Že mě to nepřekvapuje.
Š: Viděl jsi nějaký filmy o malířích, jako třeba ten poslední o Van Goghovi...?
M: Kdysi dávno jsem viděl nějaký film o Van Goghovi, pak Pollocka a Basquiata a musím říct, že mne vždycky spíš iritovaly. A to i u Basquiata, kterýho točil Schnabel, a tomu věřím, že měl nejlepší možnou výchozí pozici, udělat to nejlépe, co to jde. Myslím, že ten malířskej život a proces tvorby není vůbec sexy a film to vnitřní dobrodružství zviditelňuje a snaží se je udělat atraktivním, což mi je většinou nepříjemný. Působí to na mě falešně. Ale věřím, že kriminalisti taky nenacházejí zvláštní zalíbení v detektivkách.

O: Je fakt, že já jsem před nedávnem koukal na film o Egonu Schielem...
Š: Ten je strašnej.
O: Úplně.
M: Mám staženej film o vztahu Francise Bacona k jeho milenci a ten jsem ještě neviděl.

O: To je prej zas dobrý.
M: Maj tam být podobný efekty, jaký používá Bacon na obrazech. Ty deformace...

O: Pro mě byl takovej záchytnej bod v český kultuře devadesátých let Živel.
M: Ten byl skvělej. Dobrý bylo i Vokno, co mu předcházelo.
O: Bylo zajímavý, jak překročil tu máničkovsko-androšskou kulturu a jak byl pro tohle prostředí úplně netypickej.

Š: Znal jsi Krejzka?
M: Osobně jsem ho neznal, ale Živel jsem si kupoval od začátku. Vlastně až po mnoha letech jsem zjistil, že Petr Krejzek a Morten je jedna a táž osoba. Já jsem byl dost dlouho nepropojenej se scénou.

O: Fenoménem poslední doby jsou seriály. Máš nějaký oblíbený?
M: Třeba True Detective se mi líbil.

O: Která série?
M: Mně se líbily obě. Ta druhá byla taková manýrističtější – bylo tam víc postav a to prostředí prohnilejch kalifornskejch patriciů a ošklivejch průmyslovejch předměstí mě bavilo. Podle mne to bylo srovnatelný s tím louisianským buranovem a vúdú temnotou první série.

Š: Mně se taky líbily obě. Ale většina lidí tu druhou úplně odsoudila.
M: Mně se třeba hrozně líbila postava toho Franka, jak ji hrál Vince Vaughn, což je komediální herec.

Š: Máš nějakýho režiséra, co sleduješ?
M: Jasně, pár by se jich našlo, třeba Refn, Dardenni, Herzog...

O: Zapomněl jsem se zeptat, co Lynch?
M: Musím říct, že třeba Inland Empire jsem vysloveně protrpěl.

O: Na tom je zajímavý, což je podobný se Throbbing Gristle, že se jedná o lidi, kteří mají vystudovaný výtvarný školy, ale dostali se každý svojí cestou k jinýmu médiu. Myslím, že problém moderní kultury je často v přílišný specializaci.
M: Já myslím, že spousta lidí je rozkročena napříč obory. Ale ten samotný kariérní provoz tě k něčemu vede a od něčeho jinýho tě odpuzuje. Mám rád lidi třeba jako je Soderbergh, který u filmu zastává profese, který obvykle bývají oddělený. Filmy si točí, stříhá, píše scénář a režíruje, případně produkuje.

O: Třeba Carpenter si dělal k filmům vlastní hudbu, která je super.
M: To dělá i Clint Eastwood, hahaha. Lynch mě vlastně překvapil těmi svými deskami z poslední doby.

O: Ty dvě desky jsou úplně skvělý.
Š: Máš rád Coeny? Protože mně se líbí, jak obsazují herce proti jejich typu. Třeba když Brad Pitt hraje v Po přečtění spalte úplnýho idiota.
M: Tam jsou samí idioti, hahaha.

Š: Já to vnímám podobně u těch obrazů, jak si o nich mluvil. Že si bereš nějakou estetiku, která ti není úplně příjemná, a snažíš se jí obsadit do jiný role...
M: To je lákavý, změnit označení šuplíků a přeskládat je jinak či z nich vytáhnout to, co v nich dlouho leželo ladem. Ono si to o to vlastně říká.

O: V tom ta reflexe Dalího úplně sedne k tomu, o čem tady mluvíme.
M: Podobně to mám s Francisem Baconem, kdy mne jeho věci stále odpuzují i přitahují a zároveň tam je takový zvláštní odstup, vychlazení, který není daný jenom tím, že je dává pod sklo.

O: Spojení Dalího a Bacona, to je fakt už docela síla, hahaha. Teď začínám chápat i ty odpadky. Budou?
M: Asi jo. Když nebudou fungovat, tak se vyhodí. Vždyť jsou to odpadky.

O: Co s nima jinýho, hahaha.