8099

8100

8101

8102

8103

8104

8105

8106

8107

8108

8109

8110

8111

8112

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem roku devatenáct set sedmdesát čtyři v horažďovické vojenské nemocnici, zpočátku jsme bydleli v babiččině bytě, jehož okna se skláněla nad hlavní silnici protínající město, pamatuji si, jak mi babička říkala, že tam je strašnej provoz, abych si dával pozor, auta rachotila po kočičích hlavách, máma byla na mateřský a táta chodil do práce do Klatov na úřad, s babičkou jsme chodili na zříceniny na Práchni nebo po druhé straně Otavy na Ostrov, já byl malý, ona ještě čiperná a sestra pouhým předpokladem, někdy v polovině mateřský školky se rodiče rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy, táta přes známý na městským úřadě sehnal dvoupokojový byt v Praze-Krči, byla to rychlá akce, otec se nikdy s ničím příliš nemazal, jeli jsme náklaďákem, na korbě rachotil majetek, mezi domy stály panely, bláto a kaluže, po ulicích pobíhaly děti v teplákách, na základku jsem začal chodit do přilehlé školy v Jánošíkově ulici, asi do sedmé třídy jsem dostával na vysvědčení samé jedničky, hodně jsem se učil s tátou i s mámou, i když matika mi šla skoro sama, soudružka učitelka mi říkala, že na ni mám talent, hodně jsem si kreslil a chodil ven s klukama hrát fotbal, ke konci základky po nás chtěli, abychom napsali, kam půjdeme pak, napsal jsem tam gympl Budějovická, protože byl blízko, a na druhé místo jsem uvedl učební obor zedník, táta mi radil, že poctivé řemeslo se hodí vždycky, naštěstí jsem se na gympl dostal, takže naše stavby zůstaly ušetřeny mé vrozené nešikovnosti, dokonce to byl gympl s výtvarným zaměřením, což jsem zprvu netušil, oproti základce jsem procházel s odřenýma ušima, ale dozvídali jsme se hodně o starým umění, což mě bavilo, po revoluci se v knihkupectvích začaly objevovat knížky od Taschenu, v nově založeném časopise Reflex vyšel velký článek o právě zesnulém malíři Keithu Haringovi, jak jsem přestal dávat pozor na výklad látky, začal jsem se během vyučování nudit, s Kreunou a Alanem jsme náruživě kreslili do sešitů, což se jednak odrazilo na mém prospěchu, který se ještě více zhoršil, a také to akcelerovalo můj zájem o současné umění, několik let po gymplu jsem se dostal na Akademii výtvarných uměních v Praze, jíž všichni říkali a dosud říkají Akáda.

8113

Mám po svých slovanských předcích hnědožluté oko, ploský obličej a neobratnost v řeči. Mé způsoby jsou stejně tumpachové jako jejich. Avšak sprchuji se vícekrát než jednou týdně. Slovani bývali svého času nejhloupější z tvorů země, malý páchnoucí lid z nížin. Ošklivý a neotesaný. V tomto století přičinlivosti se hrozím všech zaměstnání. Pěstuji lenost a zášť. Pracující se mi hnusí. Štítím se dobroty. Kdo dal mému jazyku tolik obratnosti k přetvářce a lži, kdo ukul zášť mé mysli. Nezaměstnaní, buzny, nemohoucí, důchodci, děvky, odložené děti, vrazi, já patřím k vám. Vidím, jak plamen stravuje klidné čtvrti, bere si majetek, banky, budovy vlády. Cítím v kostech zmar a smrt. Jsem malomocný duchem, odpadává ze mne maso, hniji a vzpomínám na svůj život a na to, kým jsem byl. Jmenuji se Marek Meduna a přišel jsem na svět na konci roku devatenáct set sedmdesát čtyři v zaplivané vsi jménem Krejnice. Matka tam byla na návštěvě u prarodičů a odjet porodit do nemocnice nestihla. Má se za to, že to je naše rodinná tradice. Matka byla povita před železničním přejezdem na silnici z Horažďovic do Strakonic. Vlak nejel, šraňky byly dole, voda praskla a matka vyšla ven na svět, rozměklá a neduživá, obalená kalem vagíny. Já jsem se narodil u babky v kuchyni. Pupeční šňůru matka přeřízla kuchyňským nožem. Řval jsem, až se šumavské vrchy otřásaly. Co má paměť sahá, bydleli jsme v Horažďovicích Na Loretě. Často jsem chodil na návštěvu za oběma babkama, jedna bydlela u škrobárny a druhá s dědou v ulici za náměstím, naproti místu, kde v devatenáctém století stával Špalíček. Obvykle v neděli dopoledne, zatímco matka kuchtila cmundu, jsme s otcem navštěvovali prastrýce Škodů, který měl velkou knihovnu, spoustu obrazů, sbírku falešných amfor a suvenýry z cest až na sám konec socialistického světa. Protože jsem se vetřel do jeho přízně, ukazoval mi knížky o umění, o architektuře, učil mě číst, hrál si se mnou. Naneštěstí mi ukázal i knihu od Joachima Barranda o paleontologii a geologii, na jejímž základě jsem patnáct let dělal vše pro to, abych se stal geologem. Během nich jsme se přestěhovali do Prahy, rodiče se po mnoha potyčkách rozvedli, já se dostal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem definitivně pohřbil své přání být geologem. Exaktní duch matematiky a fyziky se mi hnusil, už na střední škole jsem oba předměty úspěšně ignoroval. Když jsem zvažoval, co dál, rozhodl jsem se, že bych mohl být umělcem, docela mě bavilo kreslit, také jsem měl pocit, že v této profesi se člověk nepřetrhne, tak proč ne. Řeči o talentu od boha, uměleckém předurčení jsem nikdy nebral vážně. Sice trvalo několik let, než jsem se dostal na školu, tedy na Akademii výtvarných umění. Připravoval mě rtuťovitý Josef Wágner, kterému se, doufám, daří dobře, a který mě vždycky povzbuzoval slovy: „Meduno, nejdřív jsem si o tobě myslel, že si pěknej vůl, ale pak jsem zjistil, že si šikovnej jak vopice. Dávej si na to pozor.“ Byly to roky úhoru, kdy jsem pěstoval odloučení a rozbředlost. Ale věci se změnily a škola akcelerovala můj talent ke špatnosti a ničemnosti.

8114

Jmenuji se Marek Meduna, na základní škole mi říkali Zmetek a na gymnázium Meuna. Mám křivé a žluté zuby a zkažený dech. Narodil jsem se devatenáct set sedmdesát čtyři v Praze, rodiče jsou původem z malého města a venkova, prarodiče pocházeli z venkova všichni, kromě tátova dědy, který byl z Mostu. Bohužel jsem ho nezažil, umřel, když bylo tátovi patnáct let. Táta potkal mámu na vysokoškolských kolejích v roce devatenáct set sedmdesát, po čtyřech letech se vzali. Máma se, jak se říká, vdávat musela. Dětství jsem trávil u babiček, hlavně u té z Horažďovic, vzpomínám si, že jsem sedával za oknem, koukal ven a zatloukal hřebík za hřebíkem do bukových odřezků, jimiž babička topila. Nedávno jsem četl v Hrabalově Obsluhoval jsem anglického krále o postavě, která dělala to samé, protože byla opožděná, ne-li dementní. Od dětství jsem si rád kreslil, ale asi to nepřekračovalo míru obvyklou u ostatních dětí, máma mi říkala, že do lidušky jsem chodit nechtěl. Když mě tam vedla přihlásit, vzpříčil jsem se ve vchodu, začal hystericky vřeštět a za boha nechtěl vejít. Čištění zubů jsem taktéž zanedbával. Na konci základky jsem si o hodinách začal do penálu kreslit loga metalových kapel, prostřelené hlavy, zbraně a kytary. Na gympl jsem se nedostal, šel jsem na učňák do Konstruktivy, kde mi zpocené ovzduší učňovské vzájemnosti příliš nevyhovovalo, naštěstí jsem měl dobrý prospěch a táta mi přes kamaráda z vejšky zařídil, že jsem mohl po roce přestoupit nejdřív na učiliště na Zelené lišce na obor stavební mistr s maturitou a po dalším roce na gympl na Budějovické. Přestože patřil mezi nejhorší pražská gymnázia, domníval jsem se zpočátku, že je naprosto nad mé síly, naštěstí se to ale nějak poddalo. Po revoluci jsme začali s klukama poslouchat punkový kapely, koupil jsem si obě desky Joy Division. O hodinách jsme kreslili, pod lavicí četli Respekt a Revolver revue. Rodiče se doma hádali, až lítaly talíře. Po gymplu jsem nastoupil na několik let do divadla Labyrint, kde jsem dělal kulisáka. Rodiče se rozvedli a otec odstěhoval. Začal jsem bydlet v Podolí v propůjčeném kamarádově bytě. Rozhodl jsem se, že se stanu malířem, maloval jsem, kreslil a znova maloval a po několika pokusech jsem se konečně dostal na pražskou Akademii, Umprumku jsem ani nezkoušel.

8115

Jmenuji se Marek Meduna, otec přesvědčil mámu, aby mi dali jméno Marek po plavci Marku Spitzovi, který na olympiádě v Mnichově získal sedm zlatých medailí a který se tímto výkonem stal předmětem obdivu mého otce, jak to však myslel či co tím sledoval, nevím. Narodil jsem se v nové Thomayerově porodnici v Krči, otec říkal, že ho nechtěli pustit na návštěvu, protože ještě nebyli s mámou svoji, máma se totiž nechtěla vdávat s břichem, měla jakousi nutkavou potřebu vzepřít se tlaku rodiny, která jí jako jeden muž, nebo spíše žena říkala: „Teď už holka vopravdu musíš. Přivést dítě na svět a nebýt vdaná je holý nerozum.“ Dnes mám pocit, že jsem celé dětství strávil pojížděním na tříkolce a hraním si na staveništi, kde byly panely a seskládané kanalizační trubky, po deštích jsme se s kamarády plavili po vzedmutých loužích a jezírcích, které se šířily po rozrytých stavebních parcelách. Ven jsem vyrážel čistý a vyžehlený a domů se vracel zabahněný a špinavý až za ušima, za což jsem byl po zásluze seřezán jak řešeto. Bydleli jsme na Lhotce. Otec mi dosti důrazně říkal, že se musím učit, abych nedopadl jako strýc Ivan, který skončil v polepšovně a dnes dělá závozníka. Ve strachu z otcova řemenu jsem jakžtakž prospíval, i když ze zpěvu a jazyků jsem měl vždy dvojky, někdy i trojky. Po základní škole jsem šel na gymnázium, kde to bylo skvělý, lépe řečeno gympl byl hroznej, ale měl jsem výborný spolužáky, ostatně se s nimi vídám dodnes. Martin Krummholz vede českou pobočku Adidasu, Karel Ledvinka šel na přírodovědu společně se Štěpim, oba tam zůstali a pilně budují své akademické kariéry, Bimina počítá tetřívky v Krušných horách, Pléša je diplomatem v Izraeli, jeho kolegou je studentský vůdce z našeho gymnázia Ladislav Havrda, Anča je ve Francii, kde začala dělat na konzulátu, na starost má reprezentaci a dobré jméno české kultury, Hynek je právníkem, dělá v jedné významné advokátní kanceláři, a konečně Alan pracuje na ministerstvu průmyslu, ovšem jeho pracovní náplň a pozice se mi vykouřila z hlavy, a co se týká mě, asi rok po škole jsem vylétl z rodičovského hnízda na Lhotce a přes krátké intermezzo v kamarádově bytu zakotvil v dolních Holešovicích, chtěl jsem to mít blízko do nové školy. Hned po gymplu jsem se totiž s těžko uvěřitelným štěstím dostal na Akádu, na obor vizuální komunikace.

8116

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se předčasně na konci roku devatenáct set sedmdesát tři, měl jsem být vodnář, ale bohudík jsem se stal střelcem. Asi měsíc jsem ležel v inkubátoru, malý savec pod zářivkami. Ostatně neduživý jsem byl celé dětství, mezi sedmým a třináctým rokem jsem chodil pravidelně dvakrát týdně na vakcíny. Co se pamatuji, jesle jsem nenavštěvoval a do školky docházel sporadicky, většinou mě rodiče dávali k jedné z babiček. Čtyři roky po mně se narodila sestra, takže máma byla na mateřské prakticky sedm let v kuse. Poté co začala chodit do práce, jsem nastoupil na základní školu. Máma je Židovka, rozená Hozmanová, ale Židovka bez víry i tradic. Děda byl příslušníkem sekularizovaného plzeňského měšťanstva, prodával v obchodě domácí potřeby a nikdy nechtěl mluvit o tom, co dělal před rokem čtyřicet osm. Zapomněl jsem zmínit, že jsme od mého nejranějšího dětství bydleli v Praze, v malém panelovém domě v Krči poblíž Štúrovy ulice, na patře jsme sousedili se strejdou Ivanem, tetou Markou a oběma bratranci. Se starším Davidem jsem si chodil hrát ven, běhali jsme okolo baráku se sídlištní bandou dětí, matně si vybavuji, jak mladší bratranec Pavel jednou snědl žížalu, čímž si získal respekt i nás všechny znechutil, jindy zase snědl prášky z domácí lékárny, museli ho pak odvézt do nemocnice, kde mu vypumpovali žaludek a dali transfuzi. Babička občas říkala, že se mu změnila povaha, že je od té doby zlejší a lakomější. Ani nevím, co bych řekl o škole, o sestře, čím jsem naplnil všechny ty roky, zbyla mi jen hrst dokola vyprávěných historek, avšak pocit účasti se vytratil. Po základní škole jsem šel na gymnázium v Hellichově ulici. Do sametové revoluce jsem prospíval obstojně, na vysvědčení jsem míval jedničky a dvojky, pak se to ale nějak zvrtlo, začali jsme s Kreunou a Tomajdou pít alkohol, kouřit trávu a hlavně chodit na koncerty. Poprvé jsme byli na Orlíku, který hrál na Dobešce. V publiku pogovali punkáči a skinheadi, nad nimi se vznášel hustý kouř, někdo hajloval, David Matásek z Básníků hobloval kytaru, Dan Landa zpíval jako o život a cikáni se báli vyjít na ulici. Nově založená hudební vydavatelství se pustila do vydávání zakázané hudby a my do jejího poslechu a můj prospěch šel razantně dolů, čímž se změnily i mé priority, bylo mi jasné, že o geologii, po jejímž studiu jsem doposud toužil, si mohu nechat jen zdát, že budu muset zvolit nějaké náhradní řešení. Trochu jsem kreslil, tak když jsem zjistil, že na Akademii výtvarných umění berou i bez maturity, bylo rozhodnuto. Kupodivu mě vzali hned napoprvé. Maturitu jsem nakonec udělal, byť s odřenýma ušima.

8117

Mé jméno je Marek Meduna a můj život byl a je prostý a jasný. Nyní se ho pokusím letmo připomenout. Narodil jsem se v září roku devatenáct set sedmdesát tři v Podolí. Bydleli jsme poblíž Štúrovy ulice v Krči. Otec dělal stavebního technika a chodil po melouchách, matka byla se mnou na mateřské a já jsem si na rozdíl od Miloše Zemana svou existenci neuvědomil ve třech letech, ale mnohem později, a proto rané údobí svého života znám jen z vyprávění matky, otce a obou babiček, u nichž jsem během dětství trávil drahně času. V mé mysli zůstaly jen záblesky obrazů, u kterých si nejsem jistý, zda jsou mé, či zprostředkované. Například jedu na tříkolce přes dálniční přejezd, dole se míhají auta, na obzoru se zubí horizont sídliště, je teplo, ale obloha je podmračená, jedu za tátou do práce, jsem si jistý, že jsem vyrazil tím správným směrem. Nebo jdu se sousedkou babičky z Horažďovic na procházku na Ostrov, povídáme si, je to o hodně starší, ale hezké děvče. Rozhovor příjemně plyne, ona se ptá, já odpovídám. Za parkovými stromy je slyšet Otava a cítit sluncem rozpařená tráva čerstvě požaté louky. Je to zvláštní, protože mnoho dalších let jsem se styděl i jen promluvit několik slov s děvčaty, hlavně když jsem byl sám, hlavně když byla starší a pěkná. Anebo mám strach, rodiče mě nechali samotného doma, mám pocit, že mi kdosi černý stojí za zády. Protože v televizi nic nedávají, jdu do kuchyně a strouhám hlavičky všech zápalek, co doma najdu. Hmotu rozdrtím a nasypu ji na lžíci. Lehce ji nahřívám nad plamenem hořáku. Chci ji roztavit a nalít do formičky na cíněného vojáčka. Hmota však náhle vzplane, čímž mi sežehne řasy a ofinu… Do školky jsem moc nechodil, jesle si nevybavuji vůbec, když mi byly čtyři roky, narodila se sestra. Na základní školu v Jánošíkově ulici jsem začal docházet až v sedmi letech. Sedl jsem si do zadní lavice ke klukovi v džínovejch lacláčích. Jmenoval se David, posléze si vysloužil přezdívku Opice. Spolu s ním, Buřtem a Sedlou jsme protloukli celých osm let základky. Převážně jsme chodili vysedávat před zeleninu, kupovali si za kapesný ovocný nanuky, ulizovali jsme a o čemsi se bavili, většinou asi o fotbale. Nebo jsme vyráželi blbnout do Krčského lesa anebo jsme si hráli u Opice s angličáky nebo dělali zápalné bomby z cukru a hnojiva. Od páté třídy jsem musel z družiny vyzvedávat sestru a po škole ji dovést domů, takže většinou chodila všude se mnou. Po základce jsem se dostal na gymnázium na Budějovické, které bylo zaměřeno na stavební techniku. Otec měl velkou radost. Během studia jsem ji ale rodičům moc neudělal. Na hodinách byla nuda, seděl jsem v lavici s Alanem, nudili jsme se, nedávali pozor na probíranou látku a kreslili si do školních sešitů. Z jedné strany byla chemie, fyzika, ruština, základy odborné přípravy a z druhé naše kresby. Ze začátku jsem v tom měl systém, pak se nějak vytratil. O hodinách angličtiny a ruštiny, kdy se naše třída dělila na dvě části, jsem seděl podle zasedacího pořádku v lavici s Alešem Skřivánkem. Všichni až na nás byli natěsnáni v blízkosti katedry, my s Álou jsme toho však nedbali a vždy si bez ohledu na probíranou látku sedli úplně dozadu co nejdále od učitelky. Můj prospěch se pomalu stupeň po stupni zhoršoval až do čtvrťáku, ještě že gympl neměl víc ročníků, v pátém bych asi propadl. Opravdu učit jsem se začal až těsně před maturitou. Proto bych řekl, že tři jedničky a čtyřka z angličtiny nebyl zas až takový průšvih. Kupodivu jsem se hned po škole dostal na demografii. Studoval jsem ji dva roky, trochu jsem pronikl do tajů statistiky, sociologie a natality. Pamatuji se, že na semináři sociologie nám byl vysvětlován rozdíl mezi charismatickým lídrem a necharismatickým politikem na příkladech Václava Havla a Václava Klause. Ale už během střední školy jsem začal malovat, zpočátku jsem používal temperu, posléze přešel na olej, i když jeho dlouhé schnutí mi dodnes činí jisté problémy. Měl jsem rád hlavně surrealisty, o skonu Salvadora Dalího jsem se kdysi dávno dočetl v Sedmičce pionýrů. Louskal jsem Perruchotovy životopisy impresionistů, postupně jsem si ale oblíbil i baroko, hlavně Rubense. Jak tento zájem narůstal, uvědomil jsem si, že nemohu sedět na dvou židlích, odešel jsem z demografie a za obrovské podpory Josefa Wagnera jsem se pokusil připravit na talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění. Napoprvé jsem se celkem očekávatelně nedostal. Ale nevzali mě ani napodruhé, ba ani napotřetí. Očekávání na konci roku a následné zklamání v roce novém byl můj každoroční rituál. Můj takzvaný talent rozeznal až napošesté Jiří David. Celý ten čas jsem se živil jako kulisák, a to nejprve v Labyrintu a posléze v Národním divadle.

8118

Jmenuji se Marek Meduna, i když ve skutečnosti se jmenuji Marek Hozman, matčino jméno Meduna jsem si vzal za vlastní podle Picassova vzoru. Babička, rozená Zachová, provdaná Medunová, mi říkala: „Marečku, aspoň ty, když už nikdo, si musíš udělat vysokou školu.“ Když o tom nyní přemýšlím, domnívám se, že touto větou v dobrém i zlém hluboce ovlivnila můj život. Avšak neměl bych příliš odbočovat, matka se narodila v Komušíně, což je vesnice kousek od Horažďovic v jihozápadních Čechách. Děda umřel na rakovinu tlustého střeva, když bylo mámě pět let, záhy nato se s babičkou a sourozenci přestěhovali do Prahy. Otec pochází z Horažďovic, jeho máma až do smrti dělala ve fabrice na výrobu hokejek, která však ihned po sametové revoluci zkrachovala, naštěstí babička už v té době dávno užívala zaslouženého důchodu. Děda umřel dávno předtím, v půlce šedesátých let, byl stavbyvedoucí a celý život trpěl astmatem, což ho v kombinaci s prašným prostředím staveb umořilo k smrti, stalo se tak, když bylo otci dvanáct let. Otec se s matkou poznali na tanečních zábavách V Zářečí, kam se sjíždělo široké daleké okolí. Na koncert Matadors otec doteď s láskou vzpomíná, z celé události mu zřejmě nejvíc utkvěly boty Jiřího Korna, podle jeho popisu se domnívám, že se jednalo o jakési semišové koně. Chodili spolu asi rok, když zadělali těsto na můj příchod. Tehdy když holka byla v tom, musela být svatba, břicho nebřicho, to se nedalo nic dělat, matka se vdávala asi ve třetím měsíci, bylo jí jednadvacet, otci dvaadvacet, oba byli považováni za starší. Měli svatbu, dá se říci, na poslední chvíli, v nejvyšší čas. Narodil jsem se ve strakonické porodnici. Bydleli jsme u babičky v Horažďovicích, asi to bylo náročné soužití, rok po mém narození jsme se přestěhovali na nově postavené sídliště v Praze-Krči. Otec chodil po melouchách a méně již do svého zaměstnání. Profesí byl stavební technik, po revoluci se jeho činnosti začalo říkat inženýring. Máma byla na mateřské. Čtyři roky po mně se narodila sestra. Na základní školu jsem chodil do přilehlé Jánošíkovy ulice, byly tam dvě školy, já jsem navštěvoval tu horní. Ve třídě jsem patřil ke skupině šprtů. Až do osmé třídy jsem měl na vysvědčení samé jedničky. Během studia jsem obdržel několik funkcí. Na prvním stupni jsem holkám, když zlobily, odstříhával na nástěnce červené trpaslíky, jedna z děvčat odstříhávala modré nám klukům, na druhém stupni jsem byl sběrovým referentem a v osmé třídě předsedou třídy. Po základní škole jsem se dostal na Gymnázium Jana Nerudy. V té době jsem hodně četl, hlavně historické romány od Jarmily Loukotkové a Josefa Tomana. Na gymnáziu jsem vypadl ze skupinky premiantů a oblíbenců a bezbolestně splynul, ničím nevyčnívaje, s průměrem. Vlastně jsem šel na gympl, protože jsem nevěděl, čím bych chtěl být, měl jsem nějaké dětské představy o popelářích, kosmonautech, horolezcích. Ty jsem však ani já sám nebral příliš vážně. Od druháku jsme začali se spolužákama jezdit stopem do zahraničí. Prázdniny jsme trávili ve znamení dalekých cest, čímž jsme se i sblížili více, než je tomu obvyklé ve školních škamnech, a tak jsme přáteli vlastně dodnes. Stále se, i když bohužel s řídnoucí frekvencí, pravidelně setkáváme v hospodě U Emila Holuba na Výtoni a jezdíme spolu na silvestra. Myslím, že někde na těchto cestách, mezi čekáními na odpočívadlech a mlčenlivým sezením v cizích autech, ve mně uzrálo rozhodnutí stát se umělcem, tuto roli jsem si v sedmnácti nedokázal představit jinak než jako povolání malíře. Čas však ukázal, že věci jsou komplikovanější. Přihlásil jsem se do ateliéru Jiřího Sopka na Akademii výtvarných umění. Zkoušky na umělecké školy probíhají v lednu, takže v březnu jsem už věděl, že mě nevzali, a ničím nemotivován jsem maturitu udělal s pořádně sedřenými zády. Po prázdninách jsem nastoupil jako kulisák do divadla Labyrint. Byl jsem v té době zamilován do spolužačky z gymnázia. Také se hned po škole nikam nedostala, a tak jsme se sblížili a navštěvovali společně představení divadla Sklep, chodili jsme na výstavy, snažili se dostat zadarmo na tehdy ještě vzácné koncerty zahraničních kapel. Spolu jsme viděli i jedno z prvních, a ještě dobrých, vystoupení Šumu svistu. Na Akademii jsem se hlásil pravidelně každý rok, mezitím jsem střídal různá zaměstnání, ne že bych chtěl, ale vždy je přerušily prázdniny, kterých jsem se nechtěl vzdát, takže jsem obsluhoval kopírku, byl skladníkem v pivovaře, správcem databáze na ministerstvu vnitra, úředníkem speditérské firmy, uklízečem, nádeníkem. V devadesátém osmém roce jsem se konečně odstěhoval od rodičů a s Andreou jsme se nastěhovali do garsoniéry v Podolí. Rok poté mě na Akademii naposedmé konečně vzali. Toho roku jsme na Štědrý večer zůstali s Andreou spolu sami doma, nikam jsme nešli, ani ven, ani k rodičům.

8119

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se sedmnáctého prosince roku devatenáct set sedmdesát tři v krčské porodnici. Na palec levé nohy mi přivázali cedulku se jménem a položili mě mezi ostatní novorozence. Táta u porodu nebyl, v té době to ani nebylo zvykem. Bydleli jsme s mámou a tátou, dvěma strýci, tetou a prarodiči v malém domku na pražském Chodově. Náš pokoj byl potažen tapetou s potiskem plachetnic a majáků. Mám ještě někde založenou fotografii, kde mě drží děda v náručí. Oba se usmíváme a stojíme před loďkami a světly majáků. Za námi je vidět na stole dort, tak se asi slavily něčí narozeniny. Z té doby si nepamatuji téměř nic. Když mi byly asi tři roky, naplánoval pražský magistrát stavbu sídliště, která zasahovala i na náš pozemek. Prarodiče si mysleli, že je rozumnější se podvolit, a podepsali, že svolují s výměnou našeho domu za čtyři byty v panelových domech, vilu vzápětí zbořili, a s ní i celou stranu ulice, v níž byla umístěna, druhá měla štěstí a zůstala stát dodnes. Přestěhovali jsme se do třípatrového paneláku v Krči, na patře s námi sousedili strýc, teta a bratranci. Do školky jsem moc nechodil, většinou jsem byl u babičky v Horažďovicích nebo mě hlídala máma. Na základní školu jsem nastoupil o rok později v sedmi letech. První dva roky jsem navštěvoval tu v Písnické ulici na Lhotce, pak jsem kvůli rodičům a sestře přestoupil na Základní školu Jánošíkova. V průběhu studia jsem měl většinou vyznamenání s konstantní dvojkou z hudební výchovy. V osmé třídě jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit na Gymnázium Jana Nerudy, které bylo jediné v Praze zaměřeno na ložiskovou geologii. Otec tam měl přes své melouchy v rámci Akce Zet nějaké známé a zkoušel mi zařídit protekci. Nakonec jí nebylo třeba, i když vlastně nevím, zkoušky jsem úspěšně složil. Seděl jsem během nich v lavici s hubeným uhrovitým klukem, který se jmenoval Alan. Když jsme v září nastoupili do školy, sedl jsem si opět vedle něho, vždyť jsme se znali od zkoušek. Dnes mohu říci, že studium gymnázia ucpalo naše hlavy hloupostí, opakováním prověřeného a vskutku zbytečného učiva, učitelé byli způli blázni a z druhé části nedůtklivci vyžívající se v drezuře opic, jimiž jsme tehdy v jejich očích dozajista byli. Učili nás nemyslet, procvičovat omezenost, pokoušeli se nás stáhnout na svou úroveň, kdyby měla škola víc než čtyři roky nebo kdyby nepřišla uprostřed studia revoluce, která přece jen otřásla jejich postavením a způsoby, určitě bychom se my všichni jejich zajatci také proměnili v důstojné byrokraty tohoto smrtícího světa. Naštěstí jsme se, či alespoň část nás, tohoto stigmatu a ponížení pokusili ve zbytku těch nevkusných devadesátých let zbavit. Jestli se nám to povedlo, je samozřejmě otázka, pravdou však zůstává, že když si vzpomenu na ona léta, nevybaví se mi krom mých spolužáků zhola nic. Pohřbil jsem je včetně svých chudých znalostí hluboko na dně své hlavy. Osvobodil jsem se při štípání drátů, při skládání kolekcí voňavek do krabice jedoucí na pásu, při nahazování omítky, při vynášení mrtvých holubů a kondomů z vršovických světlíků, v dělnických profesích a brigádách, jimž jsem prošel po gymnáziu. Unikl jsem tomu zhoubnému tlaku na výletech s Martinem Krummholzem a jinými, ujel jsem se Štěpim, Pléšou, Andulou prostě pryč, k čerstvému vzduchu moře, k prašným pouštím, do hor i na okraj horkem rozpečených dálnic, během let jsem odložil i barevné oblečení z vietnamských tržnic, prestiže, a konečně se dostal na školu mého srdce a začal navštěvovat Akademii výtvarných umění v Praze.

8120

Jmenuji se Marek Meduna. Narodil jsem se na konci roku devatenáct set sedmdesát čtyři v Krči. Máma byla tenkrát na návštěvě u prababičky, která bydlela na sídlišti u Krčského lesa. Nenadále jí praskla voda a já se rychlostí fotbalové střely dral na svět, bylo jasné, že k Apolináři, kde byla objednaná, by to nestihla, tudíž jsem se narodil ve zdejší porodnici. Pomalu se z toho stává náš rodinný obyčej. Babička mámu porodila ve frontě aut před šraňkama na silnici mezi Horažďovicemi a Strakonicemi. Vařila dědovi jídlo na dobu, co bude v nemocnici, až dostala tak silné stahy, že bylo zřejmé, že porod je otázkou minut. Děda ji okamžitě naložil do auta, a ač se od Komušína k nemocnici řítil jako blesk, nezadržitelné nezastavil, voda praskla a autem se náhle rozlehl vřískot mé mámy, protože byla babiččiným čtvrtým dítětem, porod byl lehký, lehký jako pírko sice ne, ale přeci. Bydleli jsme na nově postaveném sídlišti Jižní Město, okolo domů byla volná prostranství, na kterých jsme si hráli, proluky byly zaplněné poflakujícími dětmi. Holky skákaly gumu, my jsme hráli céčka, jezdili bez držení na kolech, prolejzali kanály. Jednou týdně jsme chodili na návštěvu k babičkám, ke každé jsme se tedy dostali jednou za čtrnáct dnů, dům v Krči se střídal s činžákem v Horažďovicích, nedbajíc zimy ani léta odbíjelo toto střídání roky mého dětství. Babička z Horažďovic zdědila dům po prastrýci Škodů, byla v něm umístěna velká knihovna, mnohokrát větší, než jsme měli doma, na stěnách byla pověšena spousta obrazů, které většinou v impresionistickém duchu zachycovaly malebná zákoutí Horažďovic, na krásných dřevěných policích (ano, dnes bychom řekli, že byly z masivu) se skvěly napodobeniny amfor a suvenýry ze strýčkových cest. Promačkávaný plech z Gruzie, mušle z Bulharska, úlomek mozaiky z Turkmenistánu, matrjoška z Moskvy, vázy ze Sevastopolu. Mezi knihami jsem našel svazky o mineralogii, paleontologii či morfologii krajiny, jimž jsem propadl, a od svých šesti let jsem měl zcela jasno, čím bych se měl stát – byl jsem rozhodnut stát se geologem, abych mohl jezdit do ciziny jako prastrýček. Po vyučování na základce jsem s kamarády vyrážel do Prokopského údolí hledat trilobity, snil jsem o cestě na Kozákov, kde jsou naleziště achátů i olivínů. Nakonec jsem ale svůj největší mineralogický úlovek nalezl na návštěvě u strýce Petra v Jablonci nad Nisou, ve štěrku u silnice jsem nasbíral asi třicet olivínů a několik úlomků asi patnácticentimetrové geody achátu. O geologii jsem se často bavil se svým pionýrským vedoucím, studoval stavebnictví na ČVUT, tak k tomu měl, tehdy jsem si myslel, blízko. Po základní škole jsem nastoupil na gymnázium v Hellichově ulici, které bylo zaměřeno na ložiskovou geologii, naneštěstí po revoluci, která přišla, když jsem navštěvoval druhák, zaměření jednotlivých tříd zrušili. Ostatně příval nové, zahraniční a dříve zakázané hudby učinil přítrž mým studijním návykům. Čím dál více jsem si o hodinách kreslil, nedával pozor, kresby jsme si vyměňovali s Kreunou a Alanem a naše prospěchy se propadly o několik stupňů níže. Na začátku roku devadesát jedna vyšlo číslo Reflexu s dlouhým článkem o Keithu Haringovi. Jím inspirováni jsme s Kreunou v ulicích Prahy namalovali několik obrázků. Mysleli jsme si, že děláme graffiti, ačkoliv dnes by to nikdo za ně nepovažoval. Po gymnáziu jsem se vlastně jen hlásil na Akademii výtvarných umění, maloval, kreslil a utloukal čas mezi brigádami a krátkodechými zaměstnaneckými poměry, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo pět let pryč a rodiče už došli na práh své trpělivosti, naštěstí jsem se na pátý pokus na Akademii dostal.

8121

Já, Marek Meduna. Slyšíte hlahol polnic a rohů ryk. Nebeskou hudbu a zpěv andělů, chechtání, ďábelské bubny. Jsem křtěn singulárním a biřmován absolutním. Jsem nekonečný a opakující se. Jsem kosmos, syn Prahy, bouřlivý, masitý, smyslný, nenasyt-ný, žíznivý a plodný. Narostl jsem v břiše matky velký a nesmírný, vymknutý šedivé době, ničící a milosrdný, tyčící se nad rodiči do výšin chrámů. Byl jsem nepřívětivý, ješitný, hrabivý, mělký, lstivý, zbabělý, zlomyslný, byl ve mně vlk, had i prase. Byl jsem, jsem a budu. Vteřiny jsou stejně daleko od věčnosti jako roky a staletí. Jsem mimo světlo slunce i měsíce svit. Rodím se z hlíny a uléhám v popelu. Jsem věčný a planoucí, syn Prahy, matky měst. Tvořím a jsem tvořen. Píši a jsem psán. Maluji a jsem malován. Akademie, se mnou stoupáš, se mnou padáš. Umění, jsi obrozeno. Světe, já jsem ty.

8122

Narodil jsem se v polovině sedmdesátých let v Praze, vyrůstal jsem na jejím okraji v průběžně, svépomocí dostavovaném a vybavovaném domě, oblékán do pletených svetrů a živen domácími kompoty z ovoce vyrostlého na přilehlé zahradě. Má zkušenost jistě není ojedinělá… píše Tomáš Dvořák a má pravdu. Narodil jsem se v roce devatenáct set sedmdesát čtyři v okrajové čtvrti Prahy, kde jsem i vyrůstal. Obývali jsme s rodiči byt v malém cihlovém domě ve Štúrově ulici v Krči. V sousedním bytě na patře s námi bydleli i prarodiče z máminy strany. Ještě před mým narozením zbourali náš dům, aby spolu se starší zástavbou uvolnil místo plánovanému krčskému sídlišti. Tátu s mámou, dědu s babičkou a strýce s tetou úřad rozestěhoval do jednotlivých sídlištních bytů na Novodvorské. S demolicí domu jsme ztratili i zahradu, což nesl obzvlášť těžce děda, který na zahradě pěstoval broskve a meruňky, vzadu za domem choval králíky. Prarodiče vzápětí zakoupili chalupu v Defurových Lažanech, kam celá naše rodina, včetně strýců a tet, začala jezdit na víkendy. Během víkendů jsme ji přestavovali, strhli stodolu a místo ní postavili novou chalupu, děda dal plně průchod své pěstitelské vášni, rouboval stromy, máma, teta a babička zavařovaly kompoty, vyráběly marmelády a džemy. Postupně se naro-dili bratranci, sestřenice a sestra, takže se nás prohánělo okolo chalupy šest. Abych nezapomněl, jmenuji se Marek Meduna, Meduna po otci, Marek po Marku Spitzovi mnohonásobném vítězi olympijských her v Mnichově. Máma říká, že jsem jako dítě nechtěl jíst, dokud mi babička nezačala číst, že jsem byl mazané, ale jinak docela hodné dítě. V sobotu dopoledne jsme zajížděli nakoupit do blízkých Horažďovic, při té příležitosti jsme chodili na návštěvu k babičce z otcovy strany. Babička byla vdova, děda umřel, když bylo tátovi dvanáct let. Když jsem jí byl svěřen na hlídání, chodili jsme spolu na Prácheň zapálit svíčku na hrobě. Přes zříceniny hradu jsme sešli úzkou pěšinou okolo skalního ostrohu dolů k Otavě, podél níž jsme se vrátili polní cestou zpět do města. Babička měla dům u mlýnského náhonu. Udělali jsme si s tátou pruty z lískového keře. Navečer jsme nahodili, prut zatížili kamenem a ráno se těšili na úlovek. Já jsem většinou chytil jen okouna nebo bělici, můj největší úlovek byl úhoř, který se někomu utrhl i s vlascem z rybářského prutu, a jak úhoř plaval dolů po proudu, tak se vlasec, který mu vedl z tlamy, namotal na můj vlasec a já ho ráno ke svému překvapení vytáhl. Celá rodina nejen stavěla, betonovala a pěstovala zeleninu, ale i kradla, chodili jsme s rodiči v noci na brambory, na kukuřici, na hrách. Na něj nás babička posílala tak často, až ho bylo tolik, že ho nestihla zavařovat a větší část se zkazila. S bratrancem jsme pytlačili kapry v chovném rybníku u Černic, odkud, jak nám někdo řekl, pocházel druhdy slavný fotbalista Skuhravý. Jednou, vlastně několikrát, jsme ukradli v kachňárně několik kachen. Pokradmu jsme se přikradli k plotu, opatrně přelezli pletivo, potichu došli k měsícem ozářenému hejnu bílých kachen. Z nedaleké vesnice se neslo štěkání psa, blízký les šuměl, vlnky na rybníku měkce šplouchaly, kachny snad spaly, bylo slyšet jen tlumené šustění peří, a hlídač, jak jsme se ujistili, asi před půl hodinou odjel domů. Lehkými přískoky jsme se rozběhli k hejnu chytit nejbližší ptáky. Jakmile jsem vběhl na pláž, nohy mi podjely po vrstvě hoven a já jsem jak po mokré trávě sjel do vody, celé hejno se postavilo na zadní a začalo zběsile kejhat. Celý mokrý jsem viděl bratrance, jak na břehu honí kachny, kterému mu však překvapivě obratně unikaly. Nakonec jsme na břehu posbírali kachní mrzáky, kteří nemohli chodit ani poletovat. Vystrašeni hlukem jsme rychle přelezli plot, přehodili si přes něj kachny a s nimi na řídítkách odjeli do Lažan. Zobáky jsme jim svázali gumičkou do vlasů, aby nás během jízdy neprozradily. Děda měl z kachen radost a během léta se o ně staral tak dobře, že se všechny uzdravily. Od mých zhruba čtrnácti let se rodiče začali hádat, o čtyři roky později se rozvedli, ztrátu otcovského dohledu jsem považoval za ulehčení, po gymplu jsem se rozhodl, že budu malířem, risknul jsem odchod z Přírodovědecké fakulty, jak jsem to tehdy chápal, směrem k životu, k zaměstnání kulisáka a budoucí umělecké kariéře. Oddálení otcovského vlivu mi toto rozhodování velmi usnadnilo. Řekl bych, že tento okamžik byl v mém životě rozhodující, pak už může následovat výčet emancipačních kroků, ovšem to bych upadl do značného zjednodušování, neboť cesta byla strastiplná a prašná, vroubená trnitými keři a plná výmolů. Každopádně na Akademii jsem se dostal, navzdory varování Josefa Wágnera, který mi pomáhal s přípravou na přijímací zkoušky a neustále spílal, že umělci jsou zlé, egoistické děti, kterým není dáno dospět, a jen se nevzrušeně prohlížejí v zrcadle, zatímco svět okolo nich se rozpadá na kusy.

8123

Jmenuji se Marek Meduna a v současné době bydlím v Hole-šovicích. Narodil jsem se, samozřejmě si to nepamatuji, ale rodiče mi to řekli a mám to zapsáno v dokumentech, které se za mnou od narození táhnou, osmnáctého prosince devatenáct set sedmdesát tři, to je přesně o deset let později než Brad Pitt. Mám sklony ke grotesknosti, jsem Čech, nijak jsem se o to ale nezasloužil, a proto, stejně jako tolik jiných Čechů, na to nejsem nikterak hrdý, beru tuto skutečnost jako pouhý holý fakt. První dovolenou jsem s rodiči strávil v tehdejší NDR. Přijeli jsme k moři v noci, naši prokázali totožnost u brány kempu a ubytovali jsme se ve velkém stanu, který pro nás postavili otcovi kolegové z Výstavby sídlišť. Jednalo se o rekreaci ROH, bylo zde mnoho kolegů, známých a přátel. Rodiče vybalili, se sestrou jsme nafoukli matrace, rozbalili spacáky a snažili se do nich vlézt, aniž by se dovnitř dostal všudypřítomný bílý písek. Usínali jsme za zvuku příboje a škrábání větru v korunách přímořských borovic. Noc byla v kempu rušná, neklidně jsem se převaloval z boku na bok. Těšil jsem se, až poprvé v životě spatřím moře, myšlenky na ně jsem nemohl vypudit z hlavy, občasné zacloumání celtou stanu mě vždy vytrhávalo z dřímoty, cítil jsem, že sestra nespí a s otevřenýma očima hledí, tak jako já, do tmy. Ráno jsem se probudil, vysoukal se ven, proběhl mezi stany – obrovská bílá pláž se táhla zprava doleva a přede mnou se prostírala ocelově šedá hladina rozbouřeného Baltského moře, přes obzor přejížděly obrovské lodě, tehdy jsem si myslel, že vojenské, představoval jsem si, že jsou velké jako náš panelový dům a že vozí do NDR atomové zbraně ze Sovětského svazu. Ze stanů začali vycházet první lidé, mezi nimi i otcovi kolegové, jaké bylo moje překvapení, všichni na pláži byli nazí, nahatí lidé vylézali ze stanů, snídali, koupali se, sušili, staří, mladí, děti, hezcí i oškliví, leželi za lehátkovými zástěnami proti větru a písku, hráli volejbal, jejich obrovské chlupaté penisy, povislá prsa se klimbaly do všech stran. Rychle jsem se vrátil do stanu, rodiče byli také překvapení, ale nakonec mě zradili a rozhodli se, že se přece jen podvolí zdejším mravům. Já jsem však odolal všemu domlouvání a celý pobyt strávil ve vlhkých, studenou mořskou vodou nasáklých plavkách. Většinou jsem si kreslil ve stanu nebo s nahou sestrou stavěl pískové hrady, nesnášenlivé endérácké děti nám je chtěly rozbořit a házely po nás vyplavené medúzy, které se v houfech rozkládaly, zamořujíce celé pobřeží, v mělkých zátočinách. Po čtrnácti dnech martyrium dovolené u moře naštěstí skončilo. Nasedli jsme do auta a už v Rostocku nepřipadala skutečnost, že jsem oblečen, nikomu nápadná, natož aby ho pudila k jakýmkoli poznámkám. Hned po prázdninách jsem začal navštěvovat základní školu Jánošíkova, učení mi šlo poměrně samo, většinou jsem měl vyznamenání, i když ve čtvrté třídě jsem si pádem na hlavu při klouzání po linoleu přivodil silný otřes mozku. Máma mě odvezla do nemocnice, kde jsem pozvracel ordinaci i s doktorem. Nechali si mě v nemocnici na pozorování. Ležel jsem ve velkém pokoji s dalšími asi patnácti malými pacienty. První týden mi bylo chvílemi špatně, tak jsem jen ležel, koukal do stropu, poslouchal okolní oddychování a ledoval si temeno hlavy. Pak jsem pookřál a toulal se po chodbách, chodil nahlížet do operačního sálu, v jídelně jsem s ostatními dětmi koukal na válečné seriály, byl jsem v nemocnici víc než tři neděle. Máma se už o mě začínala strachovat, vypadalo to, že na mě zapomněli, díky rekonvalescenci jsem vypadl z učebního procesu a rapidně se mi zhoršil prospěch, v pololetí jsem měl tři trojky, v dalším půlroce se mi ale prospěch vrátil do normálu – holt jsem měl strach z otce a jeho koženého pásku. Po základní škole jsem se dostal na gymnázium Budějovická, sdílel jsem lavici s Alanem Beguivinem a Martinem Krummholzem, za námi seděli Aleš Skřivan, Michal Kreuna a Dáda Koubek a v lavici před námi Štěpán Mikeš, kterému se říkalo Štěpi, Pertlíček a Pléša, holky seděly až o kus dál. V prváku o přestávce se všichni shlukli do postávající skupinky, povídali si a tvářili se vyspěle. Většinou jsem neměl co dělat, tak jsem pomalu jedl svačinu, koukal z okna, předstíral, že si opakuji učivo či, když jsem se už hodně nudil, šel na záchod. Jednou jsem přistihl Alana, jak během hodiny chemie smrká do penálu. Postupně jsme se všichni skamarádili, vyspělí s nedospělci, vyčouhlí s mrňousy, kluci s holkama už méně. V létě jsem jel na několik dní k Beguivinům na chalupu do Dolních Lysečin, během let jsme tam začali jezdit všichni, hlavně na silvestry, občas i na víkendy, všichni jsme v té době milovali Káču a kreslili si během vyučování do sešitu, pozor jsme samozřejmě nedávali. Jak jsme začínali pít alkohol, čím dál bolestněji jsme si my kluci uvědomovali absenci jakýchkoli sexuálních zkušeností vyjma onanie, a raději jsme každý předstírali zkušenost. Vzpomínám si, jak Aleš v prváku rozkládal o svých milostných zkušenostech a holkách, byla jich pěkná řádka, všechny byly jako on z Uhříněvsi, jen Vanda se později přestěhovala do Strašnic, odkud ji znal i Štěpi. My jsme s otevřenou pusou poslouchali a tiše mu záviděli. Věřili jsme mu na slovo. Po devadesátém roce jsme začali chodit na punkové koncerty. Kupodivu náš první koncert se odbyl návštěvou Orlíku. Vnímali jsme tehdy skinheady a punkáče jako jednu skupinu lidí, jednu a touž subkulturu. Nějací tlustí skinheadi nám chtěli dát do držky. Tak jsme s Kreunou vzali do zaječích a z Dobešky rychle unikli do spletitých uliček horního Braníka. Když jsem doma poslouchal první album Oi! od Orlíku, přesvědčoval jsem svého otce, že jejich texty jsou nadsázka, že přece nemohou být rasisté, vždyť v nich hrál na kytaru Kendy z Básníků, pak se z nich ovšem v řádu několika týdnů rasisté stali, skinheadi a punkáči přestali být přáteli. Pléša jejich první desku rozbil kladivem, Aleš ji vyhodil z okna, já jsem na ni raději zapomněl, tudle jsem ji při stěhování našel. Sice se opakuji, ale všem se nám líbila Káča, proč na to nedat důraz, ostatní holky nestály za zlámanou grešli, snad ještě Eva Bímová a Anička Petrášková, ta ovšem měla silné kotníky. Během výuky jsme leželi s Alanem a Kreunou v hlubokém zákopu, byli jsme bezpečně ukryti před kulometnou palbou nových informací a dole na dně pytle jsme si kreslili a hráli. Motiv Alanových kreseb byl prostý, šlo o různé způsoby a možnosti, jak zachytit situaci muže v rádiovce a odhozené banánové slupky. Já jsem se v té době cítil jako pokračovatel tradice Picassa a nic nebylo troufalejšího, Kreuna vytvářel zvláštní secesí ovlivněné kresby pavoučích žen. Na konci třeťáku jsem po mixele, kterou jsme vypili s Alešem Skřivanem, Jitkou Hurábovou a Evou Hamerskou o přestávce mezi dopoledním a odpoledním vyučovacím blokem, málem pozvracel našeho ředitele, který se jmenoval Kopecký, ale jemuž nikdo neřekl jinak než Rak. Od chvíle kdy na školu neznámý pachatel napsal nápis Kopecký je čůrák, a někdo jiný pak, my jsme si mysleli, že školník, zamazal slabiku čů, od té chvíle byla jeho přezdívka jasná. Kreuna začal o prázdninách chodit s Káčou, čímž nám všem vypálil rybník. Po gymnáziu jsem se stal kulisákem v Národním divadle, pracovali jsme na směny, dva dny práce, jeden den volna, svátky nesvátky, od prázdnin do prázdnin. Dělal se mnou bývalý bubeník Orlíku, nemluvil a stále poslouchal walkmana, tehdy hrál se Sahulou a jeho Syny výčepu. První půlrok jsem skoro nemluvil, byl jsem stydlivý hoch, alespoň do té doby, než jsem se otrkal. O prázdninách jsme se vydali stopem do Holandska a Francie, seděl jsem vedle tureckého řidiče, mlčel, hrálo autorádio, za okny se krajina rozžala soumrakem, červeň se rozlila po pusté, kameny pokryté pláni, která se prudce svažovala ke Středozemnímu moři. Hladina byla vyleštěna větrem, tráva, kameny, soumrak i krajnice mizely za našimi temeny, měli jsme stažená okýnka a teplý vítr nám vlasy sčesával dozadu, zvenku byla cítit slaná mořská voda, ani jeden z nás neuměl francouzsky. Přemýšlel jsem, jak bych namaloval výjev, který nám ukazoval výjimečnost a prastarý půvab světa rozkládajícího se okolo jedoucího renaultu, světlo v mysli ozařovalo jeden obraz za druhým, štětec byl poslušný mých přání, a ne naopak. Po prázdninách, po našem výletu jsme se vrátili do Prahy, kde jsme opětovně zapadli do vyjetých kolejí. Když jsem pak Káče ukazoval nové obrazy, říkala, že jestli mě teď nevezmou na Akademii, tak půjde a nasype úřednicím na studijním oddělení jed do kafe, její bratranec se dostal na Umprumku a její dědeček sbíral za první republiky obrazy, stále mají doma Slavíčka, i když Špálu jim ukradli a už se nenašel, ačkoliv velmi podobný obraz se objevil v aukci organizované galerií Vltavín, ale Káčini rodiče nemohli dokázat, že právě tento obraz je ten jejich, neboť dědeček si za první nepořídil k obrazu certifikát, prostě jejího názoru jsem si považoval, navíc se mi líbila a o to víc mě to těšilo, ovšem na Akademii mě vzali až za několik dlouze se vlekoucích let. Hlásil jsem se několikrát k Milanu Knížákovi, ale nakonec mě kupodivu přijal jeho věčný oponent Jiří David. Kolega ze zkoušek mi nadšeně vykládal, že to je naprosto skvělé, že jdeme do nejlepšího ateliéru ve škole a kdesi cosi. Já jsem jeho nadšení nesdílel, přece jen, hlásil jsem se jinam a o umělci Jiřím Davidovi jsem do té doby nikdy neslyšel. Každopádně po zkouškách si mě, Luďka Rathouského a Pavlu Gajdošíkovou Jiří David pozval do kabinetu, aby nám oznámil přijetí, a svou řeč ukončil památnými slovy: „Vítejte ve výtahu ke slávě.“

8124

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se druhou březnovou sobotu roku devatenáct set sedmdesát tři v Horažďovicích ve zdejší nemocnici. Babička na ni sice vždy jen nadávala, a nejen ona, nemocnice nepožívala valné pověsti, babička mámě spílala, že měla rodit raději v Sušici, ale to by jednak nestihla, neboť jsme ještě neměli auto, a v druhé řadě do okrsku zdejší nemocnice spadala, bydleli jsme tehdy u pradědy v Boubíně a máma byla ráda, že ji tam s tátou hodil soused, prostě se s tím nedalo nic dělat, stejně tak jako nikdo nesměl chodit za plentu při volbách, ostatně ani nikdo z mých příbuzných nechodil, ať nadával na poměry, jak chtěl, za plentu si netroufl. Babička měla pifku na horažďovické lékaře od té doby, co babičku Pepičku špatně diagnostikovali a uplatnili tak nesprávnou léčbu, ona pak zemřela na obyčejný žlučníkový záchvat. Rodiče se po porodu přestěhovali do Horažďovic, bydleli jsme u otcovy matky v bytě nad hlavní silnicí. Vzpomínám si na rachocení vojenských kolon, výhled z oken bytu na oprýskané zámecké hradby i vedlejší silnici, která se zvolna svažovala podél hradeb k mlýnskému náhonu, který spolu s Otavou svíral Zářečí z obou stran. Rodiče chtěli, abychom se časem přestěhovali do Prahy, pryč od tchyně, mysleli si, že jim tam život přece jen půjde o něco snadněji, v Praze, tam je blaze, dělali to pro mě, aspoň dnes mi to tak interpretují, máma si ale musela dodělat maturitu, bylo jí teprve sedmnáct let, a otec již několik let pracoval na městském úřadu v Klatovech. Každé ráno dojížděl z Horažďovic do Klatov a večer zpět. Ráno se nasnídal, vzal si aktovku, před domem zamával mámě vyhlížející z okna, nastoupil do autobusu, který ho opět před domem na druhé straně silnice vyplivl v šest večer, pokud se ovšem z práce nějak neulil – občas se zadařilo. Mámě šestinedělí splynulo se svaťákem. Po dobu vyučování mě hlídala babička, dávala mi sunar, já spokojeně tloustl a zvykl si na něj, čímž jsem se odvrátil od mámina prsu. Máma a babička přeměnily kuchyň v bitevní pole, hádaly se o nádobí, o to, co bude k snídani, obědu, večeři. Zákopová válka neměla a nemohla mít konce, žádná neustoupila ani o píď a čekala na chybu té druhé, mámu pohánělo mateřství a babičku zkušenosti, otec zápolení přihlížel nevěda, co říci, na kterou stranu se přiklonit. Tu a tam se pokoušel napětí hasit vtipem, činil to však natolik neobratně, že jen přiléval benzín do ohně. Kolíbku i kočárek jsme dostali od prastrýce Škodů, který bydlel u náhonu asi sto metrů od nás. Svá slova mohu dosvědčit fotkami v rodinném albu. Objektiv fotoaparátu mě skoro vždy nalezl sešněrovaného, zavinutého, bez pohybu, buď v kolíbce, nebo v tom proutěném masivním kočáru, který pocházel snad z první republiky, či přinejmenším z temné hloubky padesátých let. Mojí zábavou prý toho času byla hlavně hovna, především má vlastní, když mě nechali i jen na malou chvilku bez dozoru, zajel jsem ručkami pod pleny, nabral čerstvé hovno a pomazal sebe i okolí v mém dosahu. Bohužel mě v tomto stavu ani jednou nevyfotili, ach, ti zlovolní rodiče, dal bych si nyní tu fotografii na svůj blog jako doklad mých raných uměleckých ambicí. Ostatně tuto zálibu rodiče zmiňovali vždy, když mi chtěli takzvaně přistřihnout křidélka. „Ty jeden hovňousku. Mareček hnědáček.“ Častovala mě tak i sestra, která se narodila až pět let po mně, a tedy k tomu nemá sebemenšího práva, ale vždy se ráda připojí k obecnému veselí na můj účet. Do Prahy jsme se přestěhovali po dvou letech, máma už měla maturitu dávno za sebou, jedna, tři, jedna, dva, což vůbec nebyl špatný výsledek, a byla se mnou na mateřské, do práce se nehrnula, nebyla hloupá, aby to usnadňovala komunistickému režimu. Strýc Ivan sehnal dva dvoupokojové byty ve Štúrově ulici v Praze-Krči. Jeden jsme zabydleli my a druhý strýc, teta a oba bratranci, David a Pavel. Na základku jsem chodil do dolní školy v Jánošíkově ulici. Prospěch jsem měl slušný, většinou vyznamenání. I když z toho, co mi říkala babička z Horažďovic, jsem měl pocit, že v Horažďovicích měli všichni samé jedničky, které jsem nikdy neměl. Už v první třídě jsem byl odhalen jako nejméně muzikální dítě ve třídě. Co říci dál…, než řeknu švec, nejsem panic, ano, střih, kopuluji na trávníku za bývalým zámkem v Lažanech, pode mnou leží Simona z Plzně, všichni jí říkají Simča, má mě ráda, že prý mám správný kecy, ale já mám potíže vyznat se v jejím pohlavním ústrojí, zoufale mi chybí praxe, její chlupy jsou tvrdé a ostré jako drátěnka, ženské tělo splývá s tmou, vše je tak cizí a jiné. Po několika sekundách ejakuluji na trávník, a jak jsem byl opilý, rychle střízlivím. Druhý den jsem pomáhal dědovi uvazovat stromky angreštu, sluníčko mě hřálo na ohnutých zádech a penis se mi samou pýchou dmul v úzkých nohavičkách trenýrek, důstojně a chlapsky se pohupoval, cítil jsem ho, cítil jsem se jinak, důstojněji. „Už nejsem panic“, oddechl jsem si, „konečně“. „Ty už nejsi…“ závistivě nedokončil svou větu Štepán Mikeš. Ještě dlouho jsem onanoval s pomyšlením na svůj výkon, který byl ovšem na dlouhou dobu poslední. Simoně jsem se pro jistotu začal vyhýbat. Následující scéna, dělám zkoušky na AVU, konečně mě vzali do druhého kola, ateliér se mnou sdílel Petr Motejzík, Pavla Gajdošíková, David Kořínek a další dva lidé, jejichž jméno jsem zapomněl. Myslím, že mě tehdy všichni svorně nesnášeli. Já si ale ničeho nevšiml a dál si dělal srandu na svoji, jejich adresu. Nevražili jsme, jsouce sobě soupeři, snažili jsme se jakýmkoli způsobem zaujmout. Petr pil pivo a byl nezvykle žoviální, já nesnesitelný, Pavla klevetila a David vzdychal, kouřil jednu davidoffku od druhé, ve svých dvou metrech stejně nepřehlédnutelný. Nakonec jsme se dostali, alespoň ti, které jsem byl schopen vyjmenovat, navzdory všem antagonismům nás vzal Vladimír Skrepl. Protentokrát je možné tuto větu považovat za poslední.

8125

8126

Marek Meduna se narodil na sklonku roku devatenáct set sedmdesát tři v Praze. Byl mráz, až praštělo, Kunratický les se blýskal čerstvě napadaným sněhem. Chodby blízké nemocnice byly plné polehávajících prvorodiček, pokoje byly napěchované k prasknutí, v porodních sálech panoval čilý provoz, čilejší, než bylo všem milé, vysoce převyšující kapacitu sálů. Normalizace započala před několika málo lety, a už bylo zřejmé, že se za života všech prvorodiček nic nezmění. Země byla uzavřena neprostupnými hranicemi. Helena Medunová, jejíž dívčí jméno znělo Hozmanová, se provdala za Jana Medunu dvacátého prvního srpna roku devatenáct set sedmdesát tři. Bříško jí nadzdvihávalo dlouhé krajkové na zem spadající šaty z půjčovny. Babička jí říkala, že udělala dobře, „vždyť ten Honza je dobrý a navíc hezký kluk“, je pracovitý, což není od věci, protože se teď o ni bude muset postarat. „Ale babi, o to přece nejde…“ „Paní Medunová, můžete jít domů,“ řekla sestřička a propustila paní Medunovou. Zavolala z vrátnice manželovi, který pro ni záhy přijel. Stihli to domů přesně na Štědrý den. Stromeček světélkoval. Tchyně obalovala řízky. Bramborový salát už byl na stole. Unaveni usnuli na kanapi před zapnutou černobílou televizí, podřimovali, dokud je Marek svým vřískáním neprobudil, měl pořádný hlad, chtěl pít. Nebozí savci. Bydleli na patře s příbuznými. Starší bratranci ho brali, jen co mohl chodit, ven, před barák, hrát si na zabahněnou plochu hřiště plnou povykujících dětí. Dospělí pozorovali své ratolesti z balkónu. Když někdo zlobil, hlasitě křičel, pral se, nelenili, seběhli z balkónu a několika fackami učinil přítrž. Když zaznělo z otevřeného okna „večeře“, rozeběhly se všechny děti poslušně domů. Rodiče poslali Marka do školky až ve čtyřech letech, z jeslí se vyzul úplně, myslím, že se to projevuje dodnes špetkou asociálnosti v jeho chování. Většinu času byl doma, paní Medunová byla na mateřské, nebo jezdil na delší pobyty k oběma babičkám, víc ale k té do Horažďovic, přece jen tam bylo lepší ovzduší než v Praze na Hájích. „Holt chce to čerstvej luft,“ poznamenal vždy jeho děda. Marek seděl u babičky na parapetu, pozoroval za oknem po kočičích hlavách rachotící auta, občas projela vojenská kolona, která teprve rozdrnčela okna v celém domě, ba v celé ulici. Proud aut ne a ne ustat. Vojáci sedící na korbách náklaďáků zasmušile vyhlíželi ven. Otec mu později radil, že až půjde pozdě do školy, má se vymluvit, že nemohl přejít, neboť ulicí projížděla kolona. Každý věděl, jak jsou dlouhé, i soudružka učitelka by to musela pochopit. Základní školu začal navštěvovat o rok později, při pohovoru to doporučila rodičům soudružka zástupkyně. Marek se jí zdál trochu opožděný. Nejprve docházel dva roky na základní školu v Písnici, po dvou letech přestoupil kvůli sestře na Základní školu v Jánošíkově ulici. V Písnici měli plno. A rodiče chtěli, aby chodili na jednu školu. Prarodiče z matčiny strany zakoupili stavení v Defurových Lažanech. Všichni společně tam začali jezdit každý víkend, vyjma víkendů, na které připadla pracovní sobota, těch však s léty ubývalo, a tak druhý, pátkem a nedělí rámovaný venkovský život mohl jen vzkvétat. Pěstovali rajčata, papriky, okurky, zdatně kompostovali, pleli, hnojili, roubovali stromy na zahradě, sklízeli úrodu, vyhodili nábytek po původní majitelce, co s rozvrzanými almarami, a zakoupili si sektorovou stěnu a barevnou televizi. S bratranci, sestřenicemi a sestrou pomáhali v přestavbě chalupy, vozili na oranžových tatrovkách cihly, kátrovali písek. Ve volném čase víkendu se potápěli v rybníce. Pytlačili ryby, kradli jablka, brambory, hrách, kukuřici. Marek Meduna základní školou procházel bez větších problémů, nevyčníval a měl průměrně dobré výsledky, takže ho učitelé i spolužáci nechávali na pokoji. Po škole si chodili hrát na rozestavěné sídliště na kopci nad školou. Bavili se rozbíjením uskladněných skel, házením keramických trubek na dno vybagrovaných jam. Efektně se tříštily o dno. Lámali dřevěné trámky o panely, házeli po sobě jílem, zapalovali povalující se polystyren. Lezli na zaparkované stroje. Jednou rozbili okénko a vlezli dovnitř bagru. Uvnitř si zapálili cigáro, nikdo z nich ale neuměl šlukovat, tak jen zadýmali prostor a načichli kouřem, raději se pak šli toulat na několik hodin do Krčáku, aby přestali být cítit a rodiče nepoznali, že kouřili. Občas je při demolování staveniště přistihli procházející důchodci, začali na ně řvát, a to bylo znamení vzít rychle nohy na ramena. Jednou to Pete a Márfi nestihli, mrštný stařec je dohnal a odvedl do ředitelny. Oba dostali v pololetí dvojky z chování. Pro výstrahu, příště by šli do pasťáku, jak řekla soudružka ředitelka. Po základní škole se dostal na Gymnázium Jana Nerudy. Otec tam měl známé z Akce Zet. Ve třeťáku přišla takzvaná něžná revoluce. Sedmnáctého listopadu Marek Meduna ležel doma a předstíral, že je nemocný, byla to jedna z mnoha jednodenních absencí. Po víkendu přišel do školy a zjistil, že není výuka, že celá škola stávkuje, protože neměli doma telefon, nemohl ho nikdo informovat. Revolucí vzala zasvé jeho kariéra v Radimovi, uklidňovalo ho vědomí, že stávku na škole organizují kluci ze školního Svazu socialistické mládeže. Během ní pořádali diskuse v tělocvičně, kam docházeli herci z nedalekého Realistického divadla, disidenti a jiné význačné osobnosti těch dnů. Hovořilo se o tom, co se děje, jak hluboký byl úpadek Československa, co by se mělo stát se společností, jaké zřízení je nejlepší, všichni se většinou shodovali, že nejvhodnější by bylo navázat na slibný a násilně přetržený vývoj v osmašedesátém a přebudovat naši společnost v ideálu socialismu s lidskou tváří, pak se však přihlásil jeden kluk z prváku a řekl, že se jeho rodiče vrátili ze západního Německa a přivezli spoustu dárků, který u nás nejsou k dostání, a říkali, jak to tam je skvělý, proto si on myslí, že by nebyl špatný ten kapitalismus. Byl to šok. Poprvé, co si Meduna pamatoval, někdo použil toto zapovězené slovo v kladném významu. Rodiče se rozvedli a matka se vrátila k dívčímu jménu Hozmanová. Jako ozvěna rodinných otřesů se rozpadlo i Československo. Ještě chvíli bydleli všichni spolu, otec v bývalém dětském pokoji, pak ale se odstěhoval do garsoniéry v Petrovicích. Marek ho tam občas navštěvoval. V té době byli spolu několikrát v hospodě na pivu. Bylo vidět, že se v otci něco zlomilo. Z hlediska jejich vztahu to byla nejlepší doba. Otec byl nejistý i citlivý a vstřícný i chápající. Úplný opak než v minulosti, kdy zastával roli dohlížitele a drába. Meduna maturitu udělal s odřenými zády, po ní se dostal na geologii, z které ovšem záhy zběhl, v té době se už pokoušel malovat a měl pocit, že by nebyl schopen dělat pořádně dvě věci najednou, malovat a studovat. Nastoupil na místo kulisáka v divadle Labyrint. Domníval se, že je to jen na chvíli, ale ten okamžik se protáhl na několik let. Vždy v listopadu si podal přihlášku na Akademii výtvarných umění, v lednu donesl do prvního kola přijímacích zkoušek své domácí práce a po obdržení dopisu, který mu sdělil, že nepostoupil do dalšího kola, si pro ně počátkem února zase došel. Mrzlo, desky s výkresy třímal pod paží, Letenská pláň tlumila hluk silničního provozu na ulici Milady Horákové, město se od něho odtáhlo a svět ztichnul, pozvolná hranice Letenských sadů mu záhy zastoupila cestu, on se vmísil mezi stromy, umiňoval si, že letos je to opravdu naposledy, kdy jim dává příležitost rozpoznat a přijmout takový talent, a zvolna sešel dolů k tramvaji, kde dospěl k pravému opaku, že se naopak bude pokoušet o přijetí do té doby, než si pedagogové uvědomí svůj hloupý omyl. Na jinou školu se navzdory naléhání rozumnějších lidí okolo sebe nikdy nepřihlásil. Přišlo mu pod úroveň jít na Peďák či Umprum. Na koncertě Psích vojáků se seznámil se Silvií Hurábovou, s níž začal záhy chodit a po dvaceti třech letech se konečně zbavil svého panictví. Ejakuloval Silvě na záda. Její sestra se ve vedlejším pokoji učila zlomky. Sperma otřel do papírového kapesníčku a zapomněl na něj. Po měsíci ho našel v Silvině nepořádku. Po čtvrt roce jeli na výlet do Moldávie a po půl roce si pronajali jednopokojový byt v Podolí, kde spolu začali bydlet. Maloval obrazy volně inspirované starým uměním. Byly vždy poplatné příslušnému oblíbenci: Rubensovi, Leonardovi, Tizianovi… Pokoušel se jim přiblížit, ale poněkud neúspěšně, ovšem. Sylvie malovala též, měla ráda současné, často konceptuální umění, díky ní se leccos přiučil. Silvii vzali o rok dříve, vyjednala mu několik konzultací u Jiřího Davida. Na jeho popud zvětšil formát, tužku zaměnil za uhel, koupil si Art Now, umínil si, že se dostane na školu i za cenu, že zcela popře své dosavadní názory na současné umění. Ale kruci, co je nám po něm, proč by nás měla zajímat suma jeho života, jistě se ptáte? A máte pravdu, každá otázka do jisté míry predestinuje odpověď, smyslu nemá nejen tento výčet, a to jsme se pokusili vybrat z šedivé reality jen ty věru význačnější okamžiky a dodat jim lesku slov, a přesto to není žádná sláva, ba bída to je, drama velikosti ulomeného nehtu, je zřejmé, že jeho vlastní život má smyslu tím méně, viděno shora, od vás, z vysoko položené divácké galerie. Grafománie, nutkání sepisovat cokoli, je příčina i následek, alfa i omega, proto se bez argumentace raději přenesme o chvíli dále. Marek Meduna sedí za počítačem, opisuje ze svého deníku, připravuje výstavu do galerie A.M.180, kterou vedou sourozenci Hoškovi a Štěpán Bolf, brácha Pepy. Má ještě v plánu koupit hodiny a přetřít je stříbrnou barvou, zadat sousedovi jeho matky panu Kozlerovi výrobu jakýchsi odpařovačů, do kterých by pak mohl nalít místo vody barvu. Má ještě více plánů, také ho napadlo udělat něco s popiskami a s interpunkcí, pokud vyřízne interpunkční znaménka například z překližky, mohl by je přišroubovat k podlaze, aby o ně návštěvníci výstavy zakopávali. Před týdnem byl navštívit své děvče, které bylo na stáži ve Vídni, a když scházeli z Kahlenbergu dolů k Dunaji, výstavu si důkladně promyslel, to se ví, musel se snažit, přece jen to měla být jeho první samostatná výstava. Předsevzal si tehdy, že se bude snažit uskutečnit všechny své nápady navzdory pochybnostem, ale jejich realizace velmi často veškeré předpoklady proměnila v pouhý prach. Avšak další události již byly za horizontem, teprve k nim měl/o dojít, on i ony, jako Slunce, jako Země.

8127

Kdy započal svůj život Marek Meduna, není podstatné, nebudu vás tím unavovat, každý se někdy a někde narodil a nikdo se na to nepamatuje, možná kromě matek, a i ty mají právě tento okamžik zastřený utrpením a euforií, která jim rve tělo na cucky. Vlastně až dnes tam většinou jeden svědek je, otec, který zkoprněle hledí na známé tělo novýma očima, na milovanou bytost, která protrhla závoje stereotypů, všednost, a tvrdě a násilně se vtiskla do jeho vědomí. Pak tam je také lékař a sestra, pro které jsou naopak všichni zaměnitelní a kteří, pokud nic nevázne, záležitosti pracovního dne s uspokojením pouští z hlavy, především ty řvoucí uzlíčky – jeden jako druhý. Když se narodil Marek Meduna, otec přítomen nebyl, doba byla jiná a otcům v tomto ohledu nepřála, čekal u tchyně na telefon. Když mu z nemocnice zavolali, že vše je v pořádku a že má syna, sebral se s tchánem a oba se v hospodě opili namol. Jan Meduna si namluvil Helenu Hozmanovou na zábavě v Sušici. Pokuřoval u baru, rovné kaštanové vlasy mu úhledně padaly na ramena. Boty měl dle nejnovější módy a k nim dojem, že mu to náramně sluší. Na parketu výletní restaurace Na Zářečí se zrovna předváděly dvě sestry, obě, ať už jim to slušelo nebo ne, narvané v barevných minisukních. Taktéž podle poslední módy. Móda ještě nevyšla z módy. V Horažďovicích toho času ještě modernismus něco znamenal. Během večera se spolu dali do hovoru. Ta ošklivější byla samozřejmě výmluvnější. Slyšeli se špatně, hudba hrála nahlas, hity Rebels, Blue Effectu a dalších skupin duněly vyzdobeným sálem restaurace. Všichni měli být správně sjetí jako v Americe, místo toho ale v sobě měli jen pár piv, odvážnější několik panáků. I banální marihuana zněla příslibem emigrace a svobody. Lidé tančili, jiní posedávali nebo se ve dvojicích vytráceli do tmy. V prostoru se vznášel oblak cigaretového kouře. Slabé osvětlení bylo milosrdné vůči zažloutlým stěnám a pavučinám v rozích místnosti. Za okny tiše plynula Otava okolo nábřeží. Pstruzi rejdili pod hladinou. Vrby se nakláněly nad podemleté břehy. A než bys řekl švec, byla ta hezčí v jináči. A když už tam jednou byla, zazvonil zvoneček a rodiče zvolali důrazně, ale i zvesela: Svatba, svatba. A ženich vedl nevěstu, pán se šerpou pronesl projev, všichni si připili, ošklivá sestra vyhodila do vzduchu hrst rýže, kamarádi z Beat klubu nasadili chomout. Pod bílými šaty se boulilo kulaté bříško a Marek Meduna, tehdy vystupující pod jménem Nepoznaný, seděl uvnitř, hověl si v kozelci a světa nedbal. Pak ho však odtud vyhnali, oslnili, na nožičku mu napsali slovo Marek, bůh ví po kom, čert ví po čem. Marek Meduna rostl jak dříví v lese na jednom pražském sídlišti. Proháněl se s partou kluků po zpustlých zahrádkách, po bahnitých staveništích, stavěli prámy z polystyrenu, plavili se přes kaluže, lezli na panely, kouřili, rozbíjeli stavební materiál, házeli jablka po cikánech ze statku, koule po opilém Mikuláši a čertovi a hlavně utíkali, brali do zaječích, zdrhali a ujížděli na kole, před fackou, rozlíceným sousedem, školníkem, pádným řetězem. O víkendu jezdili za babičkama, do Sušice a na Háje. Marek jedl koláče, hnětýnky, buchty a odmítal všechno maso, zeleninu a ovoce. Banány a pomeranče sice byly vzácné, ale jemu nechutnaly. Když byl u prarodičů v Sušici, děda ho bral na ryby a na houby. Když šli plavat, posadil si ho za krk a brázdil Otavu sem a tam. Po čtyřech letech se narodila jeho sestra, čímž ho svrhla z trůnu hlavního mazánka. Krušné časy zaťukaly na okno. Nejasná tvář temné postavy ho děsila v osamělém bytě. Pak ale přišla škola, čapla ho za flígr a na záda mu zavěsila rozměrnou aktovku. Vypucovala mu boty od bláta, přičísla vlasy na pěšinku a zahnala ho do třídy. Školního jídelna udělala škrt přes jeho mazánkovský rozpočet – dušená mrkev, buchtičky se šodó, trocha flaksy, koprovka byly teď jeho chlebíčkem. Šok, šok, šok. Prvního půl roku raději nemluvil. Učitelka si v pololetí pozvala rodiče, aby jim sdělila, že pokud to bude takto pokračovat, půjde Marek do zvláštní školy mezi cikány. Nakonec to nějak zvládnul, pomalu se rozmluvil, našel si kamarády mezi spolužáky. Trojky vyměnil za dvojky. Otcův řemen nezahálel, ale to už měli video, barevnou televizi i nahrávky od tety z Německa. Cukr s bičem byly ve vzájemné rovnováze. A jak šel čas, rozestupy mezi díly jeho seriálu se začaly kvapem zmenšovat. Konec základky, přihláška na učební obor stavební technik s maturitou, konec komunismu, kupónová privatizace – Hedva z Moravské Třebové. Byt a různé holky, občasné návštěvy rodičů. Restituce. Zájem o umění. Návštěvy kurzů kreslení, hodiny aktu na Akademii výtvarných umění. Oriešek a Štoss – mistři proporcí a jejich teleskopické ukazovátko. Přisátí se k bujnému prsu alma mater. Akáda. Jiří David a Mirek Pesh. Ego a empatie. Promiňte, kritici, všichni jsme byli pro pravici. I Jirka David, i Mirek Pesh, i Milan Mikuláštík. Založení Rafanů. Pivo, mnoho piváků, ještě více pivsonů. Nuda. Zlatá mládež. Extáze, empatie, elesdé, Radost. Parties. Lidi na parketu. Spooky a Fluke. Ach, peníze, ty neviditelné digitální jednotky kutálejí se z konta na konto. Má jich pořád dostatek, má jich přehršel. Občas pozve Rafany na pivo, někdy si od nich koupí nějaké umění, od Jirky a od Luďka, dělá si, co uzná za vhodné. Synek z dobré rodiny. Volič zelených a falešný levičák. Obchody mu jdou samy od ruky. Se směnou nemění, movitý zůstává. První výstava v prostoru u Hoška.

8128

Marek Meduna se narodil v podolské nemocnici v létě roku devatenáct set sedmdesát tři. Matka i otec byli sice sotva odrostlými teenagery, ale své době se ničím nevymykali, jsouce příslušníky sendvičových generací spoléhali na pomoc širší rodiny a na sílu vlastní mladické energie. Bydleli s ženinými rodiči v dvoupatrovém domě na Chodově. Na opečovávané zahradě rostla meruňka. U plotu si tchán postavil králíkárnu. Vedle ní stála prázdná psí bouda. Jasík bydlel s celou rodinou v domě. Za plotem se postupně z polí zvedalo ježaté sídlištní panorama. Oba rodiče paní Medunové pocházeli z venkova a tak si vesnické návyky udrželi až do konce života. Metropolitní způsoby jim zůstaly cizí, jen při pobytu v lázních se paní Zachová vždy ráda před ostatními venkovankami promenovala jako ta paní z Prahy. Marek Meduna byl nejmladší dítě z celé širší rodiny. Prarodiče ho rozmazlovali a svými zásahy narušovali výchovné metody rodičů. Protože od útlého věku rád kreslil, matka ho přihlásila do lidové školy umění, kam od té chvíle docházel dvakrát týdně. Ze začátku ho tam vodila starší sestra, pak už chodil sám. Kreslili podzimní listí, praktikovali suchou jehlu, linoryt i batiku, občas se pokoušeli zachytit zátiší s drapérií, jindy navlékali šípky a badyán na šňůru nebo zapékali moduritové figurky. Postupně se v tom zvláštním světě výtvarného umění zabydlel. Domníval se, že se jednoho dne stane akademickým malířem, představoval si, jak drží paletu a baret má nasazen jako Jan Zrzavý, a protože četl v Sedmičce pionýrů o skonu prý velkého a slavného Salvadora Dalího, jehož znal dobře ze Světáků, myslel, že by mohl maloval něco jako on, obrazy plné fantazie a hladkých přechodů. Ke konci základky, kterou procházel průměrně a bez výkyvů, se dlouze a úporně připravoval k přijímačkám na Hollarku. Kupodivu ho i s velmi malou protekcí vzali, asi jak se komunismus chýlil ke svému konci, společenské mechanismy se postupně drolily. A i tak hluboko zakořeněné zákonitosti braly zasvé. V prváku komunismus padl. Rodiče propadli nervozitě, děsilo je, co přijde, jistoty se hroutily, měli přislíbenou od ROH rekreaci, v zaměstnání se zrovna nepřetrhli, na chalupu mohli jezdit už v pátek v poledne, bůh ví, jak to bude, říkali si. Meduna ale chodil se spolužáky chřestit klíči na Václavák, moc nerozuměl všem událostem, ale možná o to víc a euforičtěji je prožíval. Ve škole zavládl chaos, učitelky musely měnit za pochodu osnovy, učební plán se během dlouhých stávek rozpadl, všichni se rázem cítili umělci a byli připraveni dělat happeningy v ulicích jako Knížák, dělat graffiti jako na Západě, alespoň podle časopisu 100+1. Rodiče se v devadesátém prvním odstěhovali od prarodičů do třípokojového bytu na sídlišti v Krči. O rok později Meduna dodělal Hollarku. Maloval v té době obrazy podobné stylu Keitha Haringa, ale snažil se dělat amorfnější tvary a figury se mu rozplývaly v abstrakci. Konceptuálnímu umění nerozuměl, a o to více jím pohrdal. Měl pocit, že ti lidé neumějí kreslit a malovat a kromě Milana Knížáka nebyli ani moc zábavní. Jedním z nejhorších byl Jiří David, který nejenže malovat opravdu neuměl, ale tvářil se, že spolkl moudrost světa a nic nenechal bez komentáře. Během posledního ročníku se hlásil na AVU ke Knížákovi i na Umprumku k Libenskému. Nepostoupil však ani do druhého kola. Říkali, že to je tím, že pořád berou starší uchazeče, které nemohli vzít za předchozího režimu. Rok dělal kulisáka v Národním divadle. V čase mezi přestavbami scény začal s kolegy chodit do hospody. Jeho malba se proměnila a stala se divočejší. Méně řešil, co malovat, spíše jen pomocí rázných gest improvizoval. Vyměnil malé štětce za větší štětky, olejové barvy za průmyslové. Inspiroval se hodně u Baselitze, jehož styl odkoukal z monografie v knihkupectví. Otec založil soukromou stavební firmu, najal Ukrajince a zkusil své štěstí v tehdejších hodně divokých podmínkách. Meduna mladší se po roce znovu přihlásil na obě školy a kupodivu ho vzali na Umprum do malířského ateliéru k Pavlu Nešlehovi. Po několika letech se stalo nevyhnutelné, otcova firma zkrachovala, protože se dostala do vleklé platební neschopnosti, nebyla s to vymáhat peníze za nesplacené faktury. Rodinný rozpočet musela dosti dlouhou dobu zabezpečovat jen matka. Medunovic domácnost se stala poněkud výbušnou a mladý Meduna se domovu raději vyhýbal. O to víc byl ve škole. Maloval, dnes by se řeklo blbosti, ale on byl tehdy se sebou spokojen. Důležité výstavy ho míjely a on na ně ani nechodil. Bavili se o nich v ateliéru, debaty to byly někdy vzrušené. Zdálo se, že bez svolení manželů Ševčíkových si nikdo ani nekýchne. Studium se mu protahovalo, pak si řekl, že by mohl zkusit jít na stáž na Akademii. Domluvil si ji v onom pověstmi opředeném ateliéru Jiřího Davida, pokusil se tak vstoupit přímo do jámy lvové. Záhy se ukázal, že Jiří David je trochu jiný člověk, než jak ho líčili zlí jazykové a pověsti ho předcházející. Byl méně dogmatický, o mnoho otevřenější a dobrosrdečnější, než se říkalo, avšak o jeho šetrnosti, až jakési lakotnosti drby nelhaly. Zde, v tomto pragmatickém liberálním a vypjatě kariéristickém prostředí, na samé výspě svého studia, dalo by se říci za pět minut dvanáct, potkal Marek Meduna své budoucí kolegy ze skupiny Rafani. Záhy nato, rok po jeho absolutoriu na Umprumce, se dali dohromady a založili Rafany. On, Luděk Rathouský, David Kořínek a Václav Magid. Dva měsíce předtím stihl svou první samostatnou výstavu v knihkupectví U Petrské věže. Dnes je místo něj, myslím, solárium.

8129

Marek Meduna se narodil v Praze v roce devatenáct set sedmdesát dva. Celá jeho rodina se rekrutovala z malých a ještě menších poměrů. Do nejvzdálenější dohledatelné minulosti to nejúspěšnější jeho příbuzní dotáhli na rychtáře, či zcela výjimečně mezi drobné úřednictvo. Meduna se naučil číst a psát až ve škole, nepatřil k bystrým dětem, které to zvládly o nějaký ten rok dva dříve. Jejich domácí knihovna byla malá a zaměnitelná, naplněná takzvaně povinnými, ale nikdy nečtenými tituly. Ještě že alespoň matka ráda četla lehkou literaturu, protože otec a sestra knihu nikdy ani neotevřeli. Základní školou prošel na samé hranici propadnutí, trojky, sem tam čtyřka, ale nakonec ho čas jako nikým nechtěný průvodce provedl skrze nástrahy otcovského řemenu i špatných příkladů některých spolužáků až k přijímacím zkouškám na střední školu. Protože se rozhodně nemohl považovat za premianta, rozhodl se po poradě s rodiči, že to zkusí na nějakou výtvarnou školu. V úvahu připadala Hollarka, Žižkárna, případně Střední grafická škola v Hellichově ulici na Malé Straně. Otec sehnal přes kolegu meloucháře protekci na Žižkárně, proto se přihlásil tam, jako druhý obor si napsal vojenské gymnázium, kam se nikdo nechtěl hlásit, a proto mělo být přijetí jisté – nevýhodou bylo, že by z něj byl zelený mozek. U přijímaček na něj byli hodní, asi zafungovala ta otcova známost. A nejenže byli milí, ale dokonce se i dostal, protože u něj prý rozpoznali talent. Otce ten jeho talent stál těch několik desítek či stovek bonů, co měl nachystáno na horší časy. Je však třeba říci, že Medunu studium bavilo. S chutí kreslil, maloval, kolážoval a komponoval, hlavně že zmizela matematika, fyzika a další mučicí nástroje, v nichž se drtí nebohé dětské hlavičky. A okolo šly dějiny, padl režim, majetek se rozdával téměř na ulici, Sovětský svaz se ze dne na den zhroutil k nohám druhé supervelmoci, Gorbyho vystřídal v televizním zpravodajství věčně opilý Boris a v obchodech se začalo objevovat čím dál větší množství čínských výrobků. Do kin přišly zakázané filmy, Meduna byl se dvěma spolužáky na Emanuelle, kterou tehdy dávali v Blaníku. Škola byla téměř u maturity, když začal pomýšlet na to, co bude dělat poté. Asi pozdě, protože ho na žádnou vysokou nevzali. Musel do práce. Nejprve dělal u jedné dnes už dávno zkrachovalé spediční firmy, pak vyklízel dvory a světlíky starých činžovních domů ve Vršovicích. Práce to byla buď nudná a nezáživná, nebo nechutná, nicméně svým nevábným způsobem zajímavá. Postupně v něm klíčilo rozhodnutí pokračovat ve své prakticky ještě nezačaté umělecké kariéře. Začal si tedy dávat úkoly, které ho měly motivovat a posunout. Třeba si řekl, že každý den namaluje nebo nakreslí jedno zátiší. Začal docházet na večerní akt k jednomu akademickému malíři a také změnil zaměstnání, nechal se za malý peníz najmout na pozici počítačového operátora v jednom špatném grafickém studiu, zřejmě aby byl blíž zřídlu kreativity. Asi za čtyři roky zkusil zkoušky na Akádu a světe div se, vyšlo to napoprvé. S dobrým rozmyslem se hlásil do ateliéru Jiřího Davida, u něhož byl předtím několikrát na konzultaci. Jiří David tehdy vzal několik starších uchazečů –-
jednoho obtloustlého kluka z východních Čech, poklidného dlouhána z Tábora a samozřejmě našeho sporého výtečníka. Když jim oznamoval úspěšné splnění přijímacích zkoušek, ne-opomněl zdůraznit fakt, že vstupují do elitního ateliéru, z něhož se rekrutují ti, kteří přepisují dějiny českého výtvarného umění, jako tehdy například malíři ze skupiny Luksus. Přestože to bylo řečeno v klasické davidovské hyperbole, je nutné vzdát čest jeho pravdivým slovům. Meduna s oněmi dvěma kolegy z ateliéru a jedním studentem od Skrepla vzápětí založili uměleckou skupinu. Nedokázali se jednoznačně shodnout na nějakém uspokojivém názvu, takže nakonec se pojmenovali kompromisně, bohužel i bohudík, Rafani, než si jeden každý z nich na ten název zvykl, než mu přivyklo i okolí, a konečně než se vyprázdnil jeho původní nejapný význam jejich činností, tak vypili mnoho piv, snědli možná až příliš mnoho smažených sýrů, naučili se trochu mluvit o tom, co dělali, o umění, co jsou jejich záměry či důvody, a pokusili se alespoň zčásti vyvrátit názor paní z Olomouce, která na jejich první přednášce položila navýsost trefnou otázku, jež začínala: „Jste první generace, která se nedokáže vyjadřovat…“ V roce dva tisíce pět, ve chvíli, kdy Rafani neměli zrovna nic na práci, si Marek Meduna domluvil výstavu v galerii Etc., která sídlila pod Nuselským mostem v Jaromírově ulici, a protože se jednalo o jeho první samostatnou výstavu, vložil do ní mnohé z nápadů, které se v něm uzrály během skupinové práce Rafanů.

8130

Všechny cesty vedou do údolí smrti. I on tam jde, a vzhledem k jeho životosprávě mílovými kroky, zuby se drolí, již tak slabá ekzematická kůže chátrá, paměť se třepí jako konec dávno zataveného lana. Ano, jmenuje se Marek Meduna a toto bude cosi jako rekapitulace. Cítíte v těch slovech náznak rezignace? Zkusím vás přesvědčit o opaku. Narodil se roku devatenáct set sedmdesát čtyři. OPEC zrovna odvolal ropné embargo, západní svět si oddechl, ale jemu i jeho spoluobčanům v rudém bloku to bylo srdečně jedno. Vyrostl vychováván na jedné straně velmi mladými rodiči a na straně druhé prarodiči z matčiny strany. Bydleli spolu v malém domku na okraji pražské Lhotky. Okolo se tehdy ještě prostíraly lány polí. Sídliště už cenilo od Krčského lesa své zbrusu nové zuby, ale jinak zde bylo ticho, klid, vítr prochvíval ječmenem a koruny třešní podél silnice do staré Krče hučely hmyzem. Od Nových Dvorů bylo vidět Pražský hrad. V nedalekém statku bydleli cikáni. Rodiče Medunovi říkali, aby si na ně dával pozor, protože kradou a znásilňujou malý děti, a že pokud se nebude učit, dopadne jako oni. Zčerná a zavřou ho do lochu. V osmdesátých letech, když se objevili první Vietnamci, mu matka zase kladla na srdce, aby se jich nedotýkal, že jim pod kůží žijí červy. V té době odkrajovala špičky banánu, protože v nich bylo stočené háďátko. Banány proto u Medunů jedli vždy bez špiček, aby je neuštklo. Po letech, když se jí na to ptal, už si nedokázala vzpomenout, proč to tehdy dělala. Politika východního bloku šla mimo ně. Jezdili na chalupu, rybařili, houbařili. Meduna říká, že obrazem krajiny, který by vyjádřil jeho dětství a pocit domova, je již zorané pole s několika remízky, na nichž je umístěno v téměř zahradním uspořádání několik vyoraných žulových balvanů a bezlistých bezových keřů. Tráva porůstající remízek je nekultivovaná a slehlá. Je nevlídně, je sychravo, drobné mžení zalézá pod kabát. Prsty jsou prokřehlé. Vedle něj stojí děda v šachovnicovém řeznickém saku. Mazlavá hlína se lepí na gumovky, jejich lem se mu zařezává pod kolena. Na obzoru se trhají mraky, někde tam za Šumavou v dálce začíná západní Německo a pěkné počasí. Vítejte v Čechách. Prarodiče umřeli těsně před revolucí v osmdesátém devátém, takže se nedožili restituce rodinného statku v Boubíně u Horažďovic. Kdyby však ano, bylo by to pro ně sotva zadostiučinění, vždyť již byli staří a k tomu majetku dávno ztratili všechny vazby. I k Boubínu je poutaly spíše hořké vzpomínky. Dědova sestra přestala platit hrob babičky na Práchni, a tím pádem je v něm dnes pohřben někdo jiný. Ale co, vše je dočasné v životě lidském, i hrob. Marek Meduna dokončil sídlištní základní školu. S ostatními dětmi se potuloval mezi jejími prosklenými pavilony, v pravidelných dvojstupech chodil po jejích chodbách a pokoušel se na záchodcích vykouřit svou první cigaretu. Po vyučování někdy chodili s Tlusťochem a Dejvem žebrat, aby si mohli v zelenině na cestě domů nakoupit nanuky. Při žebrání se vždy rozdělili, aby pak solidárně spojili své výdělky a společně šli nakupovat. Smůla byla jen, že Meduna s Dejvem se většinou jen ptali, kolik je hodin, výdělek tak šel z devadesáti procent na vrub Tlusťochovi. On byl tím, kdo se nebál. Ostatně po devětaosmdesátém udělal kariéru v marketingu. Po základce se Meduna dostal na gymnázium Budějovická. Zde poněkud rodiče překvapil zhoršeným prospěchem, přece jen jít ze špatné základní školy na výběrové gymnázium není snadné. Těsně po revoluci se rodiče rozvedli, otec se vzápětí odstěhoval z domova. Jeho pokoj obsadila sestra, o jejímž narození před nějakými čtrnácti lety jsem se opomněl zmínit, v bývalém dětském pokoji zůstal Meduna sám, jako ta sirota. Jednou mi říkal, jak otcovým odchodem z něj cosi spadlo, že by asi nebyl schopen upřesnit, co konkrétně, ale prý se domnívá, že i to byl jeden důvod, proč se během gymnázia začal věnovat malířství a že se nakonec přihlásil na Akademii výtvarných umění. S otcovým dohledem by si prý netroufl, nebo by vše bylo o mnoho náročnější. Těžší by bylo to rozhodnutí, protože ho samozřejmě napoprvé nevzali. Výsledek se dozvěděl někdy v únoru, jak je obvyklé u uměleckých škol. Měl proto ještě dosti času, aby vymyslel ústupový plán, kam se vrtnout po gymnáziu. Rozhodl se jít na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Vždy sbíral kameny, tak si řekl, že povolání geologa není žádnou ostudou. Na počátku studia ho sice děsily kohorty studentů přecházejících jako těla zbavení po Albertově z jedné školy do druhé, z jednoho ústavu do druhého. Pak si však zvykl, začlenil se do davu, otázky po smyslu všeho toho biflování odsunul do nejzazší přihrádky své lebky a stal se jedním z nich. Každý rok zkoušel přijímačky na Akademii, trochu maloval, dost chodil do hospody a kupodivu pokračoval ve své studiu, byť poněkud krkolomně a zdlouhavě. V roce 1999 se opět jako již potolikáté hlásil na Akademii do ateliéru Vladimíra Kokolii. Jiří David si při společné prohlídce domácích prací, jak mu později s jistým zadostiučiněním sdělil, všiml těch malých desek v koutě, zeptal se Vladimíra, jestli o ně má zájem, ten jen rezignovaně mávl rukou, a tak si řekl, že na zkoušku ho vezme k sobě do dalšího kola. Medunovi se práce ve druhém a třetí kole celkem podařila, takže zkoušky dopadly úspěšně. Ostatně tehdy si Meduna předsevzal, že tyto zkoušky jsou jeho poslední, nikdy nepostoupil ani do druhého kola, pomalu už začínal psát diplomku z ložiskové geologie, tak měl za to, že se ukazuje nesmyslnost jeho uměleckého snažení. Ale předsevzetí naštěstí vzalo za své, během prváku dodělal geologii a na jeho konci po promocích založili se spolužáky a několika přáteli Rafany. Byli starší než většina spolužáků, tak se rozhodli spojit své síly, aby svou energii znásobili. Což se jim alespoň v začátcích dařilo, po několika letech mediálního zájmu jim však do jisté míry došel dech, a tak si Meduna domluvil první samostatnou výstavu v galerii Etc., kterou vedl jeho kolega ze skupiny Jiří Skála. A protože měl už tehdy plné zuby dogmatického pražského konceptualismu, rozhodl se, že výstava bude barevná, hravá, a především bez předem stanovených obsahů a konceptů. Jmenovala se Sobota.

8131

Marek Meduna se narodil šestnáctého prosince, přesně třináct let poté se narodil Jiří Böhm, fotbalista pražské Slávie. Oba se na-rodili v Praze, kde Meduna prožil až na malé výjimky celý svůj dosavadní život. Po Gymnáziu Jana Keplera se Meduna několikrát hlásil na FAMU, nejprve na obory režie, pak zkoušel i dokument. Neúspěšně. V roce devatenáct set devadesát devět jej přijali na Akademii výtvarných umění do ateliéru Vladimíra Skrepla, řeklo by se kupodivu, protože nikdy pořádně nemaloval. Ale to ani Skrepl ne. Zde na počátku druhého ročníku založil se svými spolužáky Petrem Raoulem Motejzíkem, Luďkem Rathouským a Pavlou Gajdošíkovou Rafany. Řekli si, že budou pracovat kolektivně a že po jejich vstupu na scénu nic nebude jako před tím. V tomto asi selhali. Meduna je současně aktivní na gay scéně, spolupodílí se například na pochodech hrdosti, které začali organizovat s kamarády okolo roku dva tisíce. Jeho partnerem je již zmíněný Jiří Böhm, bratr známého kreslíře Davida. První samostatnou výstavu mu uspořádali kamarádi v Termixu na Vinohradech.

8132

Pokud se dokážu upamatovat, Marek Meduna se narodil patnáctého listopadu devatenáct set sedmdesát čtyři v Praze. Prvních deset let bydleli Medunovi s prarodiči v rodinném domku v Hodkovičkách. Jejich sousedkou byla vdova po známém televizním scenáristovi a normalizačním Shakespearovi Jaroslavu Dietlovi. Ale na rozdíl od ní se jejich dům podobal spíš roubené chatě než dobře navržené vile ze šedesátých let, však ji také postavili prarodiče Zachovi v době, kdy Hodkovičky nepatřily do katastru Prahy a okolo byly jen podobné chaty, kam jezdili trempové na víkend. Prarodiče měli vzadu za barákem králíkárnu, a vůbec byli schopni využít každý kousek úzkého a dlouhého pozemku, na kterém byl dům postaven. Marek Meduna strávil valnou část předškolního dětství potulováním se po blízkém okolí, aut bylo ještě relativně málo, dětí zase hodně, chodili si ven hrát společně, tak jim rodiče nechávali svobodu, a i když měli zakázáno překračovat hlavní silnice, ne vždy se zákazem skutečně řídili. Dolů do Modřan se svažovalo rozestavěné panelové sídliště a jako řeky stékaly široké pásy asfaltu, nyní hlavně odkladiště stavebního materiálu. Meduna si pamatuje, jak sjížděli na kolech, kličkovali mezi věžemi panelů, vyhýbajíce se bublinám pod asfaltem, někteří odvážnější se dolů pouštěli bez držení řídítek. On ale mezi ně nepatřil. Když mu bylo pět let, narodila se sestra. Rodiče jí ještě před narozením koupili velkou panenku. Matka mu dnes říká, že jak se na ni těšil, na sestru, že se snažil pečovat o tu panenku, umýval ji a česal, převlékal jí šaty a ukládal k spánku. Matka se prý bála, že bude teplouš. Pak se sestra narodila a pozornost rodiny se vychýlila jinam. Do školky nechodil, protože se o něj starali prarodiče. Matka stále něco pletla, háčkovala, zašívala a štupovala nebo nakládala a konzervovala. Z práce přicházela odpočatá a plná elánu, doma se vrhala do zteče s domácími činnostmi, pracovala tehdy u Spojů. Medunův otec byl stavební technik a byl jedním z desetitisíců zaměstnanců podniku Výstavba sídlišť. Meduna na základní školu nastoupil až v sedmi letech, šel jakoby o rok později, ale protože je narozen v listopadu, jednalo se spíše o zdání. Jeho kamarád z tehdejší doby Martin Krummholz, který se narodil na jaře roku devatenáct set sedmdesát pět, se mu vždycky posmíval, že je o dva roky starší, že je dědek a že dřív umře. I když o sobě na druhou stranu tvrdil, že umře mladý, ještě plný sil, že nedopustí to postupné chátrání a drolení těla a bezděčné odtékání životní energie. Náš hrdina ve škole celkem prospíval, obvykle dostával jedničky a dvojky. Po škole šel většinou domů, nebyl z těch dětí, co domů hodí brašnu a ihned vyrazí ven. Obvykle si doma četl či kreslil. Rodiče usoudili, že by nebylo od věci prohloubit jeho zájem o kreslení, a přihlásili ho do lidové školy umění. Přijala ho soudružka učitelka Součková, vysoká a černá elegantní dáma. Postavila si Medunu s matkou před sebe a pravila: „Marku, rozluč se s maminkou, teď půjdeš se mnou.“ V jejím hlase bylo cosi osudového. Meduna měl zpočátku na krajíčku, ale po hlavě se vrhnul do kolážování, batiky, kreslil zátiší, drapérii, krajinu, domov, bitvy, hrady, rytíře a vůbec se věnoval oblíbeným kratochvílím malých umělců. Asi tehdy si umínil, že by chtěl být akademickým malířem jako soudružka učitelka Součková. Po základní škole začal navštěvovat Gymnázium Jana Nerudy na Malé Straně, jehož výuka měla být zaměřena na výtvarné umění. Během studia se však toto zaměření příliš neprojevilo. Jedním z mála pozůstatků této preference byla estetická výchova pod vedením paní učitelky Rosenkranzové, kterážto počínala slzet i při pouhé letmé zmínce čehokoliv z antiky, třeba Romula a Rema. Během jejich prvního ročníku se od základu změnil společenský režim. Skončila totalita a začala skutečná demokracie, ne už jen ta její lidově-socialistická karikatura. Medunův otec byl vždy podnikavého ducha, a proto záhy nato založil polygrafickou a reklamní agenturu. Se spolužáky se pokoušeli dělat graffiti, ovšem co to přesně obnáší, netušili, chodili s plechovkama barev po Praze a malovali buď pána s buřinkou, nebo takovou rozteklou postavu na kříži. Asi po půl roce vandalismu je chytli policajti. Rodiče museli zaplatit pokutu a Meduna toho za důkladného spílání rodičů postupně zanechal. Do lidušky už nechodil, protože mezi malými dětmi působil zaostale. Čas voněl divočinou, nevkusem, svobodou i drogami, devadesátá léta byla v plném proudu. Protože se po gymplu navzdory dlouhodobému školení a svým předpokladům nedostal na Akademii výtvarných umění, nastoupil k otci do práce, kde zalamoval inzeráty, navrhoval reklamní kampaně, tvářil se, že své práci rozumí, že je mladý, všichni věděli, a protože mládí vytváří budoucnost a drží prst na tepu doby, a navíc nikdo nevěděl, co a jak má vypadat, byl správným člověkem na správném místě. Po několika letech začal získávat pocit, že mu něco chybí, že se mu čehosi nedostává. Začínal být nespokojen jako naředěná polívka. Řekl si proto, že by se možná měl vrátit zpět ke kořenům, k umění, od počítače k barvám a štětcům. Zkusil znovu přijímačky na Akademii, Umprumka mu vždycky přišla v jistém smyslu méněcenná, a kupodivu to dopadlo dobře, dostal se do Knížákova do ateliéru. V té době tam vládla skvělá atmosféra, lidé pracovali dnem a nocí, jejich profesor žil v ateliéru prakticky s nimi, nevyvyšoval se, ale byl spíš jedním z nich. V Knížákově ateliéru probíhaly také úžasné, i když poněkud chaotické diskuse, pořádaly se mejdany, Milan Knížák se je vždy snažil povzbudit, aby tvořili spontánně, ale s důrazem na znalost zahraničních tendencí i s ohledem na české tradice. A většina mu také naslouchala a snažila se najít sebe sama v labyrintu současného umění. Absolutoriem získal Meduna konečně status umělce. Od té doby se živil sem tam restaurováním, tu a tam grafickým designem, sporadicky něco prodal, tento příjem však s krizí po roce dva tisíce osm více méně vyschl. Jeden čas dělal patinéra u filmu. Dříve to byl skvělej kšeft, poslední dobou už to je horší. Hollywoodské produkce se v poslední době přesunuly více na východ, do Rumunska a Maďarska, kde se společnost oproti dřívějšku stabilizovala, ale ceny zůstaly na nižší úrovni než v Česku. Nicméně přes všechny povzdechy je třeba zdůraznit, že Meduna se má v zásadě dobře, žije s přítelkyní Andreou v dvoupokojovém bytě v Holešovicích, dětí nemají a rozumí si, což určitě není samo sebou. Když se člověk uskromní, tak vystačí relativně s málem. Ostatně stále se domnívá, že bude líp. Před Andreou občas fabuluje, že cítí, že jejich chvíle ještě přijde a že budou opravdu bohatí, ba zazobaní, odporní buržousti budou, opravdu, tutově. Rok po Akademii založil se spolužáky skupinu Rafani, která určitým, někdy dosti nechvalným způsobem vešla v širší známost. Její členové si vzájemně pomáhají, občas někdo někomu něco dohodí, třeba teď bude Meduna restaurovat obrazy od Josefa Čapka pro Národní galerii, ne nadarmo byl jeho učitel Milan Knížák jejím úspěšným šéfem. První skutečně samostatnou výstavu se mu povedlo uspořádat až v roce dva tisíce čtyři v galerii 35M2 na Žižkově.