5128

 

5129

 

5130

 

5131

 

5132

 

5133

 

5134

 

5135

 

5136

 

5137

 

5138

 

5139

 

5140

Petr Dub a Marek Meduna 

text k výstavě Jiný svět je možný  

Výstava si bere za svůj emblém známé levicové heslo „Jiný svět je možný“. Artefakty a umělci zastoupení na výstavě ho ani nevyvracejí, ani neironizují. Stojí mimo – jako u pomyslného rámu dveří, které do skutečnosti otevírá lidská touha. Za dveřmi se cesty klikatí po souši či vedou po moři skrze bouře a nebezpečí útesů k představám lepších společenství. Ke spravedlivějším, rovnějším, svobodnějším, inkluzivněji hovořícím lidem, než jsou ti, kteří dosud chodili po této Zemi.

Každá z těchto představ zrcadlí a idealizuje dílčí aspekt skutečnosti. Předjímá vyřešení zvoleného problému v budoucnosti a v odděleném „jinde.“ Tyto představy jsou rozvíjeny, podobně jako jsou ustanovovány jejich alternativní či negativní verze. Jsou reprodukovány, apropriovány, a tedy přivlastňovány dalšími lidmi. Jsou směňovány za hmotný, sociální nebo jakýkoliv další kapitál. Představme si kombinaci tržiště, ostrova a zrcadlového bludiště. Řekněme, že tato představa je rámována, určována přírodními zákony a hranicemi přežití. A přiznejme si: vzájemné opozice ve smyslu rám a obraz nebo svět a představa neexistují – vždy na mnoha úrovních srůstají do jednoho celku.

S rozvojem technických, a především komunikačních prostředků se ono zrcadlové souostroví jako kapky rtuti spojuje do stále větších celků. Imaginace, představy společenství i hodnot se vzájemně porovnávají a rozdíly mezi nimi se stávají čím dál méně neslučitelnými.

Lidem je vlastní chápání kultury jako pokračování přírody jinými prostředky. V magickém zrcadle kultury procházíme časem. Prý jsme potomky lovců a lovkyň, sběračů a sběraček. A mnozí tvrdí, že jsme fyzicky prakticky stejní. Vývoj, evoluce, růst, pohyb vpřed, předvoj jsou našimi magickými formulemi, naší dětinskou a krutou mocí. Ta je vyvažována dalšími kouzelnými úkony, ve kterých akademici hovoří za mimolidská jsoucna či opakují čarodějná zaklínadla, která mají proměnit svět neo-zájmeny a klatbou generického maskulina.

Žijeme ve světě tušení, proměn a představ, alespoň do té doby, než narazíme nosem přímo do jednoho ze zrcadel. Jako Rafael Hythlodaeus. 

Podle Hérakleita žijí spící v oddělených světech, zatímco bdící sdílejí jeden a tentýž svět. Žijeme ve světě soumraku a za soumraku nejsou žádní přátelé.

„Humanismus je univerzalistický koncept a politická avantgarda se vždy snažila přiblížit se mu pomocí internacionalismu.“ Tak začíná Jiří Dolejš podkapitolu Jiný svět je možný ze své knihy Levice mezi minulostí a budoucností. Neboli cílem člověka je člověk, který má v hlavě představu lidí, kterou větším či menším, symbolickým či brachiálním násilím vůči jiným lidem prosazuje pro dobro všech lidí. Hledejme míru této absurdity, nikoliv její popření.

Alternativní koncepty světa, ale i jeho popisy na jedné straně demonstrují vzmach lidské imaginace, ale současně i její omezenost. Popis, teorie, představy vycházejí jedna z druhé a vždy jsou i symptomem své doby a jejích limitů. Ani nejskvělejší výkony lidského ducha v dobovém kontextu příliš nevypučely nad bahno. To se stalo až při zpětném pohledu. Připomeňme si dobové představy o technickém pokroku, postarší sci-fi filmy o mimozemských civilizacích a monstrech z odlehlých koutů vesmíru. Přečtěme si Moreovu Utopii či Darwinovu teorii, do obou pronikla především doba jejich vzniku.

Současně se s růstem světové populace ve věku technické reprodukovatelnosti přesouváme z průměrova do extrémova. Představme si při nárazu do zrcadla příslovečnou Černou labuť Nassima Nicholase Taleba. Snad bude děsivá, možná nebezpečná, ale současně bude vždy krásná. 

Je zjevné, že náboženství představuje apendix sexuálních pudů, proto kognitivní kapitalismus vítězí a liberalismus jako kategorie přestal existovat. Komunismus nutně ztratil vlastní význam. Hodnotou vyjadřující současné lidství se stává bitcoin, inteligentní pračka a právo odmítnout očkování. Přesto je třeba v příběhu mezi zrcadly pokračovat.

Jako protipól k řečenému bychom rádi postavili výrok Jorge Luise Borgese, že „zrcadla a pohlavní styk jsou ohavnosti, protože zmnožují počet lidí ve světě“. Analogicky, zrcadla nastavená světu vytvářejí labyrint, který na jedné straně může vzbuzovat úzkost, ale na straně druhé může být metaforou cesty a peripetií na cestě do středu, ke květu růže, ke smíření.

„Svět je iluze a umění spočívá v prezentaci iluze světa.“ Tak opakují lidé bloudící v krajině událostí. Prodávají z druhé ruky Paula Virilia.

Protože současná doba přeje návodům a kšeftům s pozorností, dodáváme:

1) Přibijte na myšlené dveře několik vět pro tento svět.

2) Vězte, že do internetem umenšených, ovšem pro jedny lidské nohy stále rozlehlých prostorů vypouštíte další strašidlo zrcadla.

3) Oddělte sekáčkem na led ideál od nejasné a ušmudlané skutečnosti.

4) Laboratorní ostrovní podmínky jsou jako vždy metaforou.

5) Použijte selský rozum přeplněný lidskými srdci.

6) Oblékněte si hloupý oblek králíka, nasaďte si masku člověka, volte radostně a impulzivně. 

22. 6. – 3. 7. 2021

POP-UP Galerie AVU

vystavující: 

Viktor Dedek, Tomáš Lahoda, Skuliak Maniak, Adam Rada

5141

Petr Dub a Marek Meduna 
text k výstavě Time (800% Slower) 
 
Parafráze úvodu jedné z počátečních súr Koránu zní: Nevyhnutelné je to, čemu se vyhnout nelze.
 
Detektiv Rust Cohle v pátém díle první sezony seriálu True Detective prohlásil, že čas je plochý kruh. Což je pokřivený citát Friedricha Nietzscheho o tom, že každá pravda je křivá a sám čas je kruh.
 
Dle legendy byl Mistr Hanuš po dokončení Staroměstského orloje oslepen. Zadavatelé práce chtěli vyloučit možnost, že by podobný hodinový stroj postavil i jinde. Taková pověst koluje i o Antonu Pohlovi, domnělému autoru olomouckého orloje.
 
V knize Slepý hodinář od Richarda Dawkinse je slepota poukazem nikoliv ke spravedlnosti, ale k nahodilosti evoluce. Evoluce na potřeby kultury ohledy nebere. Kulturu lze chápat i tak, že si homo sapiens po tisíciletích ústrků ze strany bezčasé přírody konečně vydobyl svrchované právo vyhubit sám sebe. 
 
Smysl času je lapen pomocí kruhových důkazů ve stylu analogie pohybu vesmírných těles.
 
Výstava dílčím způsobem předjímá následující výstavu – s názvem  Jiný svět je možný. Podobně jako je utopie situována na ostrov či na hypotetické ne-místo, 
si lze představit i „uchronii“. Mluvíme o alternativní historii, kde čas není jen kvantifikovatelnou veličinou, která nás popohání k přičinlivosti, ale je zakoušen 
s důrazem na jeho kvalitu. Kairos, bůh příhodného okamžiku, v něm činí každý okamžik nesmrtelným.
 
Lidské tělo má 50 až 75 bilionů buněk. Panuje obecný mýtus, že během 10 let se obmění všechny buňky v těle. Dalo by se z toho vyvodit, že každých 10 let je každý z nás někým jiným, či přinejmenším někým novým. Pokud rozvedeme tuto představu, lze konstatovat, že se nám každý den v těle obnoví 16 miliard buněk, každou hodinu 684 milionů a každou minutu milionů 11.
Vichr času nás neustále přeskupuje. Upřeně hledíme k minulosti. Oči i ústa máme dokořán a s Benjamino-Kleeovým andělem máme před sebou místo řetězu událostí „jedinou katastrofu, která neustále vrší trosky na trosky“. 
 
Mnohé teorie představují žitý čas jako padělek. Opakující se a bezvýchodný. Toto hodnocení má posluchače a čtenáře aktivizovat k vytvoření Události, jíž se aktéři prolomí do Skutečnosti.
 
Artefakty plují s tokem výstavy – od představy času jako kvality až po bahnitou, rákosím zarostlou deltu dělící čas na stále menší a přesnější kvanta. Za sebou jsme nechali neurčitou plnost zlatého věku a míříme k věštbám smysluplných norem, kterými bezútěšně plníme své sdílené diáře. 
 
Jorge Luis Borges se stal ředitelem národní knihovny v Buenos Aires v roce 1955. V témže roce i zcela oslepl a stal se další postavou zabydlující orloj svých vlastních povídek. 
 
Sociální sítě nás popohánějí k velmi řídké, leč četné produktivitě. Ostatně podobně jako průjem. Čas se jeví jako boj o pozornost v prostředí neurotické přesycenosti, multitaskingu a ADHD diagnóz. 
 
Před zavedením železnice se čas jednotlivých městeček mírně nebo více odlišoval. Vzájemným seřízením věžních hodin zanikla mírná polyfonie, která poskytovala skuliny pro nicnedělání, zahálku a lelkování.
 
Telegraficky: Enisa Skoko. Lineární a exponenciální růst. Streamování. Anekdota o odměně za vynález šachů. Vypitá piva. Normy. Mřížka karteziánské klece. Vězení. Ubíhající dny. Západem opuštěný Robinson Crusoe. Batmanlai Narankhuu. Spalovací motor. Vteřiny. Srážka. Airbag. Oil Peak. Bezčasí. Koroze. Sedimentace. Vrakoviště. PostApo. Geologický čas. Štěpán Vrbický. Šrafování. Křížení směrů, skládání barev a kvalit. Proměna. Obyčejnost. Tikání nástěnných hodin. Pohyb ručiček okolo osy. Ticho. Šelest listů ve větru.
 
Na jedno oko slepý Jan Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka. Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy a dál pokračoval v boji s unikajícím časem. Ten se Žižkovi, podobně jako později i Slavoji Žižekovi, zúžil do pomalého, leč neustálého růstu vousů.
 
Sator Arepo Tenet Opera Rotas je momentálně nejspektakulárnějším palindromem globálního světa. Obrazy současnosti na nás dopadají jako nehmotné bomby. Příliš orby, příliš odpadu, přespříliš referencí. Moc lidí. 
 
Pokusíme-li se o nemístnou parafrázi. Budoucnost se nemůže stát homogenním a prázdným časem, neboť v ní je každá vteřina malým otvorem, kterým dovnitř může vlétnout další „černá labuť“. 
 
Když se blíží konec, vzpomínky ztrácejí konkrétní podobu. Zůstávají jen slova. Jaký div, že čas splétá slova, která byla kdysi naším obrazem, se slovy, jež symbolizovala osud těch, kteří nás po dlouhé období doprovázeli. Byli jsme. Zakrátko nebudeme. Zakrátko budeme všichni: budeme mrtví. 
 
Toto sebenaplňující proroctví nelze přijmout. Když se blíží konec, vzpomínky ztrácejí podobu, slova ale zůstávají. Slova přeházená, slova zkomolená a slova pronesená druhými lidmi. Všechny hodiny a roky nám daly ubohou almužnu. 
 
TTTTTTTTiiiiiiiittttttttuuuuuuuullllllll vvvvvvvvýýýýýýýýssssssssttttttttaaaaaaaavvvvvvvvyyyyyyyy jjjjjjjjeeeeeeee vvvvvvvvyyyyyyyyppppppppůůůůůůůůjjjjjjjjččččččččeeeeeeeennnnnnnn zzzzzzzz nnnnnnnnáááááááázzzzzzzzvvvvvvvvuuuuuuuu yyyyyyyyoooooooouuuuuuuuttttttttuuuuuuuubbbbbbbboooooooovvvvvvvvééééééééhhhhhhhhoooooooo vvvvvvvviiiiiiiiddddddddeeeeeeeeaaaaaaaa,,,,,,,, kkkkkkkktttttttteeeeeeeerrrrrrrréééééééé jjjjjjjjeeeeeeee ssssssssoooooooouččččččččáááááááássssssssttttttttíííííííí žžžžžžžžáááááááánnnnnnnnrrrrrrrruuuuuuuu ffffffffaaaaaaaannnnnnnnoooooooouuuuuuuušššššššškkkkkkkkoooooooovvvvvvvvsssssssskkkkkkkkýýýýýýýýchchchchchchchch vvvvvvvveeeeeeeellllllllmmmmmmmmiiiiiiii zzzzzzzzppppppppoooooooommmmmmmmaaaaaaaalllllllleeeeeeeennnnnnnnýýýýýýýýchchchchchchchch vvvvvvvveeeeeeeerrrrrrrrzzzzzzzzíííííííí zzzzzzzznnnnnnnnáááááááámmmmmmmmýýýýýýýýchchchchchchchch sssssssskkkkkkkkllllllllaaaaaaaaddddddddeeeeeeeebbbbbbbb,,,,,,,, vvvvvvvv ttttttttoooooooommmmmmmmttttttttoooooooo ppppppppřřřřřřřřííííííííppppppppaaaaaaaadddddddděěěěěěěě sssssssskkkkkkkkllllllllaaaaaaaaddddddddbbbbbbbbyyyyyyyy TTTTTTTTiiiiiiiimmmmmmmmeeeeeeee oooooooodddddddd HHHHHHHHaaaaaaaannnnnnnnsssssssseeeeeeee ZZZZZZZZiiiiiiiimmmmmmmmmmmmmmmmeeeeeeeerrrrrrrraaaaaaaa zzzzzzzz ffffffffiiiiiiiillllllllmmmmmmmmuuuuuuuu IIIIIIIInnnnnnnncccccccceeeeeeeeppppppppttttttttiiiiiiiioooooooonnnnnnnn……..

 
1. 6. – 16. 6. 2021
GAVU POP-UP

vystavující:
Batmanlai Narankhuu, Enisa Skoko, Štěpán Vrbický
 

5142

 

5143

 

5144

 

5145

 

5146

 

5147

 

5148

 

5149

 

5150

 

5151

 

5152

 

5153

 

5154

 

5155

 

5156

 

5157

 

5158

 

5159

 

5160

 

5161

 

5162

Karel Hvížďala, Jiří Přibáň

Hledání odpovědnosti

2021

Karolinum, Praha 2021