Co bys poradil divákovi, s čím má začít, odkud nejlépe přehlédnout tvoji tvorbu?
Hmm, to je „výborný“. Asi některýma věcma, který jsem udělal hodně mlád, a pak jsou naopak území, který bych dnes vůbec neukazoval, nebo je nechal zveřejnit až po svý smrti. Je to těžký. Myslíš, který věci bych chtěl ukázat teď?
Tvoje tvorba je bohatá, takže otázka vlastně zní, jak se orientovat v tom množství?
Myslím si, že se nikdo nemůže orientovat...
A jak se orientuješ ty?
Já si vybírám z každý etapy určitý body, jakýsi uzly, který mě zajímají i zpětně. Každý uzel ovlivňuje a ovlivnil to následující. Neumím z toho, co jsem udělal, vytrhnout jedinou etapu. Může to být například Bílá série v 80. letech. Moje expresivní obrazy v první půlce 80. let jsou spíše standardní vzhledem k produkci, jaká tehdy byla. Teď když si to rekonstruuji, tak bych začal v 90. letech, výstavami, který byly dělaný speciálně pro galerii MXM a který se pak nikdy v tom původním tvaru nezopakovaly.
Takže bys začal těma výstavama?
Nikdy jsem je nechápal pouze jako výstavy. Prostor MXM jsem vždy vnímal jako tělo a pro něj jsem vytvářel orgány, nervy, břicho... Bylo to několik výstav, třeba i jednodenní události. Tam bych začal... ať už to byly mnou prostřílený kůže, nebo ať to byli šneci, kteří byli barevnýma bavlnkama napojení na vyšívaný maso, nebo ať to byla mapa z masa, dále takový podivný skrumáže slepovaný stavební pěnou, nebo betonový objekty se rtěnkama apod. Ty se mi bohužel ztratily. Anebo úplně „obyčejný“ xeroxy s tématy násilí, sexu, tělových anomálií. Myslím, že MXM pro mě byla určující.
Je pro tebe kvantita jednou z kvalit, ptám se proto, že mi vždy přišlo, že si ceníš kvantity ve smyslu poctivé práce či věrohodnosti úsilí?
I když dělám ilustraci například pro Salón Práva, tak to nevydržím mít v jedný věci. Jakmile začnu něco dělat, tak se to náhle samo rozvětví. Sám si viděl, že když jsem ti poslal návrh na obálku Flash Artu, že jich v příloze bylo 15. Mně se to řetězí samo. Chci vidět další možnosti, variace, ale v určitým momentu cítím, že jsem dospěl k nějaký mezi, za níž se to rozmělňuje, pak dál už nejdu. Pracuju v sériích, protože mne vždycky zajímají další možnosti, jedna část série podmiňuje, ale zároveň i vyvrací další a tak dál. Pro mě je vždy důležitý, jak se jednotlivé artefakty, položeny vedle sebe, vzájemně zpochybňují.
A ta kategorie práce?
Samozřejmě si myslím, že práce je výslednicí vlastní myšlenkový vůle, ale zároveň je pro mne podstatný si na tu věc šáhnout. Já ji prostě musím fyzicky cítit.
To znamená, že když jdeš do ateliéru, tak máš vždycky co dělat, nebo jdeš do ateliéru, abys něco dělal?
Ne, většinou jdu do ateliéru a čekám, pokud už nemám něco rozdělané, co budu dělat. Třeba teď, po tý mojí poslední výstavě, jsem tři měsíce nedělal nic a vůbec jsem nevěděl, jestli mám začínat zase malovat, ale začalo to zase a nějak jinak, takže fffffíííííí. Práce není pro umění rozhodně nic podřadnýho.
Dnešek se často charakterizuje například pomocí pojmů jako pluralita a mnohost, či ztráta hierarchie a orientačních bodů, jak se v umění orientuješ ty jako konzument?
Pro mě umění jako fenomén znamená jednu podstatnou věc. Vždycky když se na něco dívám, tak je pro mne kritériem, jestli cítím, že mne to nutí, abych dělal svoje vlastní věci. Jestli z tý věci vyzařuje něco, co mne nabíjí takovou intenzitou, že mám chuť to ne překonat, ale dostat se do podobný energický fáze. To je pro mě zásadní a je mi jedno, v jakém je to vytvořeno žánru a médiu.
A co třeba v rámci filmu či v hudbě, tam je mnohost a nepřehlednost ještě mnohem širší?
Jak víte, jsem sice náruživej filmovej divák... Včera například někde na Discovery ukazovali, jak člověk podvědomě, mimo jiné, vnímá film, jak je naše lidské ustrojení uzpůsobeno k recepci pohybu. Mohu říct, že filmy vnímám nejen přes příběhy a formální krásu, ale dělá mi potěšení se dívat na určitý situace, na pohyb, který ani nemusí mít logickou strukturu. Je to podobné, jako když jsem si uvědomil, že nepotřebuju jíst, ale musím žvejkat.
Je o tobě známo, že se rád díváš na filmy a seriály. Hledáš v nich příběh, který sám nemůžeš vyprávět?
Je pravdou, že prostředky, které ovládám, nedokážou spoustu věcí, který bych chtěl, aby uměly. Láká mě domýšlet si ty věci v mysli, možná i proto mne film tak fascinuje. Třeba teď jsem viděl film, a docela se mi líbil, i když současný český, hraný filmy nemusím, toho Největšího z Čechů. Byly tam naprosto skvělé scény, tedy přesně ta sugestivní, uhrančivá, úzkostná atmosféra, o který člověk taky uvažuje, prožívá a to že jí někdo udělal, mne dostalo. Je tam třeba fascinující scéna, jak vytáhnou toho chlapíka za jeho kůži nad horizont tamní vesnice.
Nemyslíš si, že umění vyprávět je něco, co obecněji absentuje v současné české kultuře?
Já si myslím, že se to vylučuje. Dokonce se domnívám, že je povinností filmu a literatury vyprávět, ale jsem přesvědčen, že vizuální umění by opravdu vyprávět nemělo...
A co třeba komix?
Komix nemám rád. Možná se podívám na nějakej film, kterej je podle komixu. Já si právě na umění cením toho, že se úplně vymyká příběhu. Možná i proto mi trošku vadil ten tvůj obraz s tím psem ve Vaňkovce. To je normálně filmovej plakát.
Jo peees, hahaha.
Najednou jsem si řikal, to je "normálně" filmová persifláž.
Takže ani příběh ve filmu pro tebe není důležitej?
Ve filmu jo. To rozlišuju. Já si dokonce myslím, že film, a teď si možná protiřečím, že film není umění, možná kromě toho Bély Tarra. Film je zábava, sice kvalitní, ale není to umění.
Tradicionalistická pozice, hahaha.
Jirko, jak do tvé tvorby vstupují etické principy?
Ještě bych dodal, že samozřejmě rozlišuju film a videoart.
Videoart je umění?
Videoart je umění. Vlastně jsem zjistil, že jsem si za léta mého veřejného vystupování na sebe vystavěl past. Tím nechci říct, že bych dneska ustupoval ze svých pozic. Ale občas mám pocit, že jsem to přeháněl, možná ale jen pro zvýraznění souvislostí. Na druhou stranu to říkám teď, ale ráno se vzbudím a řeknu si, že není možný něco jinýho říkat a něco jinýho dělat. Podle Baumana se již dnes trochu vulgárně říká, že i etika je tekutá, neboť se přizpůsobuje daný době, to ale neznamená, že ztrácí na významu, je vždy pro mne hledáním možného. Snad nejsem cyničtější, když řeknu, že si myslím, že ve vědomí umělce musí být přítomná určitá etika a musí prosakovat i do toho, co dělá. Umělec musí očekávat, že budou on i jeho umění z hlediska morálky posuzováni, ale na druhou stranu si myslím, že se to musí umět včas rozpojit, aby umění mohlo existovat i vně etických principů.
Udělal jsi někdy nějaké své dílo proto, že jsi chtěl udělat něco zlého? Nemyslím tím, že jsi ho udělal z naštvání.
Ze vzteku jsem udělal soustu věcí. Ale jinak, ne.
Nemyslíš, že stále platné kritérium originality je něčím destruktivním, zlým, ohrožujícím status quo?
Tohle ve mně pořád hárá. Jedna část mojí hlavy říká, že originalita je pro mne strašně podstatná, že nechci být někoho, ani svým vlastním, epigonem, ale ty řikáš...
...jestli originální myšlenky, který proměňují svět, vlastně neničí ten stávající...
To zní hodně modernisticky. Takto chápaný progres může být a byl jistě velmi nebezpečný, pokud je chápán jako ideologie. Přesto si myslím, že originalita je přirozenost člověka: spokojit se v nějaké situaci a nesnažit se ji rozšířit, inovovat, nebo zpochybnit mi přijde hloupý, sebezničující. Pochybnost chápu jako druh originality. Vlastně v tom případě, ve smyslu tvé otázky, stojím na straně zla, hahaha.
To jsme chtěli slyšet, hahaha. Očekáváš od umění jako divák originalitu?
Chci být samozřejmě překvapován, je skvělý, když mě něco dostane do úzkých, když to je něco, co mne přesahuje a přesto jsem schopen se na to napojit.
Takže originalitu bereš jako něco, co tě má zneklidnit?
Určitě taky, samozřejmě.
Snažíš se o to ty?
Vědomě asi ne, poslední léta spíš dělám, co mě „baví“. Samozřejmě se nezbytně stává, že mne to, co jsem udělal předchozí večer, zneklidní, znejistí, ale myslím si, že mám v sobě tolik soudnosti, že to, co mě zneklidňuje, ještě neničím. Přesto si dnes myslím, že jsem měl dříve více svých věcí zničit, ale neměl jsem k tomu sílu, asi jsem v tomhle směru zbabělej.
Teď jsem viděl dokument o Arnoldu Schwarzenegerovi, jak obhajoval titul Mr Olympia a pochopil jsem, že člověk, aby se dostal na vrchol a udržel se tam, musí v sobě nalézt jakousi machiavelistickou pozici, musí umět manipulovat, ovládat. Jak jsi na tom ty? Nebo spíše vzhledem k tvému dlouhodobému pobytu na výsluní otázka zní, vzpomeneš si na příklad, kdy jsi měl pocit, že jsi přestřelil?
Pokud jsem se stal pedagogem na vysoké škole, tak to platí. Ovlivňuju a ovlivňování se částečně rovná manipulaci. Ale já pojem manipulace nechápu pouze negativně.
Já bych tu otázku nezužoval jen na studenty.
Myslím si, že jsem držel pozice v určitých kritériích, který jsem považoval za správný a z této pozice jsem určitě ovlivňoval, jinými slovy manipuloval míněním lidí. Vědomě jsem tak chtěl udržet sílu svýho přesvědčení, že věci se mají vyvíjet právě tímhle směrem. Je to druh manipulace, samozřejmě, ale jsem si jistý, že jsem nikdy nemanipuloval s člověkem jako osobností. Manipuloval jsem možná s jeho prací, ale jestli to potom ovlivnilo toho člověka jako člověka, to je potom už jiná věc. Ale nikdy jsem neovlivňoval, nebo neohrožoval jeho profesní pozici. Možná jsem pomohl určitým lidem do určitých pozic, nebo k ocenění, to ano.
Vlastně jde o to, jestli jsi někdy taktizoval, uvažoval o vztazích s lidmi v rámci nějaké své strategie?
Tak to jsem nikdy nedělal, i když si to o mně dvě třetiny zdejší scény myslí. Počkej, kecám, možná ve výjimečných situacích, ano.
Svým studentům často říkáš, že je nutné prověřovat si, v jaké galerii vystavují, od koho berou peníze na své projekty. Jak určuješ ty hloubku svého zkoumání, mez, která je pro tvou účast nepřekročitelná?
Teď jsem samozřejmě na tenkým ledě vzhledem k tomu, že mě skoro všichni odsoudili za to, že jsem měl samostatnou výstavu ve Dvorak Sec Contemporary. Po mnoha rešerších jsem došel k závěru, že je to skoro obdobný ve všech galeriích, kde bych mohl vystavovat, takže jsem tam vystavoval. Tím však jedním dechem neříkám , že není důležitý si to hlídat. Třeba teď mi psal Petr Písařík, že mě zve na výstavu do Dolmenu. Spontánně ze mě vylítlo: "Neblázni, Dolmen, to je nesmysl, abys tam zrovna ty vystavoval!" Ale už jsem dospěl do tý úrovně, že jsem mu nakonec napsal, že nerozumím, proč tam vystavuje, ale že mu blahopřeju. Čili myslím si, že je třeba si to pořád hlídat, ale že je to neuhlídatelný. Venku to je samozřejmě o to složitější, protože neznáš konkrétní souvislosti, ale snažím se, i když zase takových příležitostí není, abych mohl říkat, že si venku vybírám.
Mne zajímá ta hloubka zkoumání, co tím máš na mysli? Sjedeš si ty subjekty na internetu, podíváš se na reference, do obchodního rejstříku...?
V Česku to je jednoduchý. Tady myslím, že znám podrobně každou galerii, která nějakým způsobem funguje. Kým je dotovaná, proč je dotovaná, její program, proč tam jsou zrovna tito umělci, kdo jsou galeristi, jaký je jejich názor. To si myslím, že mám zmapovaný. Tady si to pevně hlídám, teď mi samozřejmě každej omlátí o hubu, že jsem vystavoval u tý Olgy, ale já se za to opravdu nestydím. Jsou snad snad čistější prachy od Kellera, Koka, Bakaly, Erste Bank, ministerských a městských grantů, než z prodeje umění?!
Ďábel se tedy schovává za těma špinavejma penězma i v těch dobrej galeriích...
To je pravda, za každou.
Za každou?
Za každou. Dlouho jsem se srovnával se rčením, který mi připadalo úplně hnusný: Seber prachy a zmiz. Řeknou ti, ser na to, nezkoumej to, prostě seber prachy a zmiz. Udělej výstavu a jdi do prdele. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat a neříkám, že jsem se s tím dneska vyrovnal, furt si podvědomě hlídám svůj kredit, ale je pravda, že jsem ve věku, kdy už bych měl přestat, hahaha.
Že bys měl vzít prachy a zmizet?
Samozřejmě nemůžu vystavovat v..., jmenuj mi nějaký galerie, kam bych nevstoupil...
Třeba La Femme.
Třeba, ta jestě existuje?
Nebo Galerie 21. století.
To ani nevím, co je.
To je naproti Veletržáku.
Aha.
V médiích často vystupuješ v roli glosujícího intelektuála. Jaký je v současném relativistickém světě význam této role?
Je to promluva do zdi, ale myslím si, že je naprosto nezbytná. Dokonce si myslím, že odezvu očekávat nesmíš a přestat taky ne.
Občas se člověk setká s určitým studem za roli intelektuála...
Nestydím se, že jsem chápaný jako intelektuál. Pokud to ovšem někdo nezaměňuje s tím, že chápe mou práci jako intelektuální spekulaci. Desetiletí se marně snažím vyvrátit tohle schéma, které se okolo mé práce vytvořilo. Můj přístup je naopak nejprve a zásadně emocionální, intuitivní a nakonec asociativní.
Když jsem viděl tvůj film Koh-i-noor, říkal jsem si, že je zvláštní, jak moc působil nostalgicky. Kdybych ho chtěl interpretovat, řekl bych, že se jedná o jakési sentimentální toužení po moderně. Ironií ovšem je, že jsi stál začátků postmoderny v Československu? Jak jsi zamýšlel tento film?
Já jsem rouhodně proti téhle interpretaci, že to je sentimentální věc. Není to žádná touha po starých pořádcích, či řádu. Když jsem do tý Kohinorky vstoupil, tak jsem si připadal jako v těle nějakýho vetřelce. Je to úplně neuvěřitelný prostředí, fascinovali mne ty lesky a ten podivnej hluk a samohybnost strojů, který něco vyrábí a ty nevíš k čemu, to slouží. Absurdita vnitřku vsazená do normálního vnějšího okolí, to bylo fascinující. Řekl jsem si, že to musím nějakým způsobem zachytit, než to zmizí. Jako něco, co se přeneslo v čase a funguje to a dokonce to něco vyrábí, dokonce něco smysluplného, co lidi používají v našem současném světě.
Což je sentiment po tý moderně, hahaha.
To není sentiment! Ne! Já nemusím mít náprstníčky, nýty, nebo co se tam vyrábí. Mě fascinuje ten organismus, jeho chod, další položka tý fascinace je, že to tam stejně běží už sto let.
A ta fascinace výrobní linkou…
To je možná daný tím, že jsem jako kluk vyrůstal... Já jsem vyrůstal na vesnici, kde nic podobnýho neexistovalo a když jsem pak přesídlil do tý Ostravy, tak všechny ty koksovny, hutě připadali jako podivní živočichové... Samozřejmě, že tě ovlivní práce ve Vitkovicích. Možná to je nostalgie po strojích. Ne, není nostalgie, mě prostě stroje fascinujou. Fascinace se přece nerovná nostalgie.
Ono to je možný chápat trochu ironicky, ty jako Jiří David, postmodernista...
To chápu. Ale to je to samý jako s originalitou. V postmoderně bych přece neměl zacházet s pojmem originality, ale u nás je ta postmoderna stále zkreslovaná, já si myslím, že v ní zůstal jistý étos moderny. To přeci není tak, že by se s ní rozpadla jakákoliv myšlenková kontinuita.
Takže myslíš, že postmoderna je jakési završení? Že je součástí modernity?
Já si myslím, že to je naprosto prosáklý do sebe a prosakuje to dál. Je to taková potopa, která se šíří, každej umělec je v tom svým bytě a má v něm tu prosáklou zeď, a ať si ji natře na jakou barvu, chce, ta zeď stejně prosákne.
Takže ten slogan postmoderny "anything goes" pro tebe úplně neplatí?
Nejsem v tomto směru úplně radikální. Pro mě to, co považuju za umění, musí být v určitým ohledu naprosto totální. A jestli to je modernistický, nebo postmodernistický, nebo postkonceptuální, nebo postpostkonceptuální je mi...
Wágnerovský...
Ale já zase nejsem takovej vzdělanec, abych úplně přesně rozeznával, kdy přesně začala jaká období a kdo se v nich pohyboval, to mne zase tolik nezajímá. Když jsem poprvé viděl nějaký věci z Neue Wilde, tak jsem tyhle věci vůbec neporovnával ani stylově, ani chronologicky, historicky, paměťově. Vůbec ne. Mě se prostě líbily, nebo nelíbily.
Proč se dnes tolik umělců vztahuje ke klasické moderně? Je jasné, že se jedná do určité míry o módu, takže otázka zní proč zrovna dnes zrovna tato móda?
Teď budu mluvit o Čechách, protože nemám po ruce moc příkladů z ciziny. Snažím se i sám pro sebe definovat, co se děje. Třeba v Čechách to teď hlásá Karel Císař, ok. Karel Císař, jak jsem pochopil a není to nic proti němu osobně, na kritický seanci o Jánu Mančuškovi, která proběhla v tranzitdisplay, najednou sám sebe, pro mě velmi překvapivě, pasoval skoro do role inspirátora Jána Mančušky, nebo dokonce manipulátora jeho prací. To mě skutečně překvapilo. Karel je samozřejmě nesmírně sečtělej, je to vůbec jeden z mála sečtělejch lidí, kteří tady jsou. Ale pro mě příliš snadno a rychle začíná definovat věci, který pochytí z textů , co tady málokdo čte, a snaží se je sugestivně a po svým vsunout do zdejšího prostředí, a tím ovlivňuje svůj okruh lidí. Ten sice není velkej, ale je sám sebou incestně utvrzovanej o vlastním praporu „avantgardy“. Nejsem si ale jistý, že lze dnes hovořit o klasické moderně, či přesněji o avantgardě. Ale samozřejmě nevím, jak o tom ke svým promlouvá Karel. On osobně zná pár zajímavých lidí zvenku, dokáže s nima mluvit, navíc vypadá jako oni a vlastně je, či chce být jedním z nich. Vlastně proč ne, nejsou to žádní blbci. Je jedním z týmu, kterej jede z Friezu na Fiac, nebo před tím do Benátek a mezitím do Baselu, samozřejmě se správnou kritickou distancí. Jsou to lidé, jejichž myšlení si dílčím způsobem vážím, ale jsem k nim zároveň velmi distanční.
Takže je to móda?
Já si nemyslím, že to je jenom móda. Domnívám se, že to je i důsledek současný bezvýchodný situace, která nastává nejenom v umění. Najednou se opět, zjednodušeně řečeno, dohledávají už mnohokrát dříve správně zviklaný, přesto ty samý, jistoty. Věci, jež jdou snadněji definovat, protože už jsou pojmenovaný, tudíž z nich nejde strach. Tomu lze rozumět. Karel tohle dokáže velmi přesně a rychle vycítit a umí to transportovat i transformovat. Je to však pro mě trochu příliš jednoduchá spekulativní hra.
Není ten návrat k moderně i návratem k jakési jednoduchosti, přímočarosti a nostalgií pozdní doby po mladé, byť agresivní energii?
V tom případě jsem modernistou, asi jsem celou dobu jen kamufloval, že jsem postmodernista, hahaha. Myslím si, že teď jsou nejsilnější velmi prostý, ale ne primitivní projekty, a je jedno, zda se jedná o obrazy, fotografie, nebo něco jiného. Myslím si, že archeologie v paměti umění, kolektivní socio-projekty, archívy a podobně se vyčerpaly.
Jak vypadá v postmoderně reprezentace moci?
Já myslím, že v našich podmínkách moc ještě nedospěla ani do postmoderní situace. Naši politici žijí neustále v jakýsi kvazimodernistický, jakoby utopický fázi moci, proto ty odkazy do budoucnosti, jako „vydržte, bude líp“, nebo „utáhněte opasky, nebo bude hůř“.
Já jsem se chtěl zeptat třeba na ten současnej parlament či senát, jestli si tím, že je umístěn do bývalého šlechtického paláce, nepřipíná i ty šlechtický tituly, nebo zda se nesnaží zastírat vlastní moc?
Jsem přesvědčený, že těm našim politikům dělá strašně dobře identifikace s onou kulisovitou stafáží dávný feudální mocí. Proto se často cítí blbě v Bruselu, kde současnost funguje přeci jen jinak. I když odosobněný, chlad úřednického Bruselu musí být taky strašlivej.
I ty máš jakousi symbolickou moc veřejně vystupujícího intelektuála, jak přemýšlíš o její reprezentaci?
Občas přijmu pozvání do televize, nebo řeknu něco do novin, ale je pravda, že jsem musel leccos odmítnout. Neodmítl jsem jeden pořad, který byl na hranici a to byl ten, sakra, jak se jmenuje…, pořad toho Šípa...
Šípoviny?
Ne, ne. To se jmenuje jinak. Oni mi slíbili, že tam budou zajímavý lidi jako architektka Jiřičná a jeden filozof, kteří tam nakonec nebyli. Je to do jisté míry, nechci říct služba, to je absurdní, to ne, je to jeden z těch „přepychů“, který si občas dovolím.
Já jsem to myslel zase spíš po tý vnější stránce, třeba jestli přemýšlíš, co budeš mít na sobě, jak budeš vystupovat?
Jo takhle. Tak to je mi jedno.
Jestli veřejný intelektuál...
…nemá nosit svetr se šálou.
…nebo mluvit spisovně...
Ne, o tom jsem nikdy neuvažoval. Chodím čistě.
Hahaha.
Hahaha. Jo, čistě oblečenej. Neřeším, jestli mám šedej svetr s bílým tričkem. Zdena mi jen říká: „Vezmi si čistý věci, ne abys tam šel v upatlaným tričku", to je celý. Samozřejmě nedemonstruju ve špinavých kalhotách, že jsem svobodný umělec. Nechci vypadat jako obecná představa zdejší laické veřejnosti o umělci, chci bejt normální. Do televize půjdu úplně stejně, jako jsem přišel za vámi. O tom jsem nikdy neuvažoval.
Kdy jsi začal učit?
Devadesát pět?
Jaký byl v té době dominantní výukový model?
Já jsem chtěl, abyste byli o tom, co děláte, schopni přemýšlet a chtěl jsem, aby vás to bavilo...
Já jsem myslel, jaký byl dominantní model výuky na celé Akademii?
Když jsem nastupoval, tak v jiných ateliérech byl kladený důraz na samozřejmost řemesla, menší důraz na intelektuální zdůvodnění toho, co děláš, a ctění určitý, a to možná v jejich očích souvisí s tím řemeslem, tradice. To bylo tehdy určující. Když jsem nastupoval, tak tam neučili žádní blbci.
Učil jsi někdy to řemeslo?
Já jsem chtěl, aby lidi, který jsem přijímal, v sobě už určitý řemeslný základ automaticky měli. Mojí zásadou bylo, že jsem přijímal lidi, který nebyli hned po škole, přijímal jsem i lidi mimo oblast umění, i když ne všechny, chtěl jsem, aby se potom v ateliéru navzájem ovlivňovali. Důležitost výtvarného studia na střední škole je vlastně pro vysokou školu marginální. Šlo mi hlavně o myšlení, a co se týká řemeslnýho základu, tak jsem ho nikdy neadoroval. Ctil jsem i studenta, který věděl, co chce, aniž by ho neměl.
Mě to zajímalo i prakticky, jestli to, že si lidi sednou do kruhu a baví se společně o věcech a všichni jsou veřejně konzultovaný, jestli to bylo v tý době obvyklý? Jak jsi na to přišel?
Mě to připadalo úplně normální, že chci slyšet názor toho druhýho, ale chtěl jsem, aby ho slyšel i ten další. Já dodneška nemám rád individuální konzultace.
Dělali jste to například podobně v Tvrdohlavích?
To se mi nikdy nepodařilo, to jsem chtěl. Proto byla pro mě strašně důležitá galerie MXM. Když jsem ještě neučil, tak jsme tam sedávali a mluvili jsme o umění. Doposud mi strašně chybí setkávání s lidma, kterých si vážím a který dělají něco úplně jinýho než já a slyšet je, co si myslí. Asi ten model skutečně vyplynul z těch sezení v MXM a vlastně ještě před tím u Ševčíků, anebo s Viktorem Pivovarovem. Pro mě ja zásadní to sdílení, je to vlastně i důvod, proč dělám to, co dělám. Je to v tý šíři rezonance, jako když hodíš šutr do vody a pak hodíš další a ono se to mezi sebou...
Jsi tedy moderátorem tý debaty?
Nemusím být moderátorem. Já jsem vždycky chtěl, aby se to téma nějak řetězilo, strašně mne baví, když se najednou přijde na něco, o čem jsem nepřemýšlel, baví mne, kam se ta debata ubírá. Ta chvíle, kdy se to začíná rozvětvovat, ta je hodně zajímavá.
Členové tvé vlastní rodiny bývají občas objekty tvých děl. Co na těchto svých blízkých demonstruješ, k čemu je využíváš?
Byl to většinou jen Daniel, Zdena někdy, Markéta míň. Já nejsem schopen oslovit někoho cizího na ulici, mám nějaký ostych. To je jedna věc a druhá věc je, že potřebuju naprosto přesně znát mimiku, gesta toho člověka, abych dokázal odhadnout, co je hraný a afektovaný a co už je upřímný, autentický. Takže jsem u Daniela vždy čekal na výraz, kdy přestává hrát a já mohu skrze něj, skrze jeho tvář tlumočit určitý sdělení. Někdy to trvalo dlouho. Koukal jsem na něj skrz hledáček a úplně jsem viděl, že to není ono. Čekal jsem na ten správnej moment. To bych s cizím člověkem nedokázal.
Jirko, ty už s Danielem neděláš. Kdy a proč to skončilo?
Respektoval jsem, že už nechce. Vlastně asi došlo k oboustrannému naplnění. I když říkám, že bych chtěl udělat tu „poslední“ fotku s těma fousama.
On nemá fousy?
Právě že mu rostou daleko víc než mně! On se holí snad každej půlden, on ty fousy nenávidí a bojí se snad tý fotky na závěr. Prostě nechce! Já už ale nepotřebuju Daniela fotit jako hotovýho člověka. Zatím…
Tys ho vlastně fotil do puberty, do těch fousů?
No, no, no.
Začaly růst fousy a něco se stalo...
Stalo se to oboustranně, respektuju jeho přání.
Vlastně se pak stal tvým konkurentem, mužem.
To je pravda, Občas jsem ještě nějakou fotku udělal, třeba před rokem, když ho Zdena stříhala. On se chodí stříhat k mámě a mě vždy fascinoval ten vztah mámy a syna a ještě takovýho syna, kterej vypadá tak, jak vypadá. Vypadá jinak než já, je to takovej ksicht pro holky. Hahaha.
Ve své práci odkrýváš dost ze svého soukromí. Zbývá ti nějaké tajemství?
Myslím, že to je důsledek toho, co jsem říkal předtím. Přes veškerý můj stud musím překonat tuhle hranici, abych nelhal sám sobě.
Bereš překonání studu jako určitou katarzi?
V prvním momentu ano, ale když do toho jdu znovu, tak je to ještě horší. Když jsem například dělal výstavu v 5. patře, kde jsem mimo jiné nahej v naší zahradě, tak mne nijak zvlášť netěšilo, když se na to v mé přítomnosti koukali cizí lidi. Ale musel jsem to udělat, protože jsem cítil, že si pak nelžu, jde o míru autenticity, jak ji chápu, ta je pro mne možná jen v těch nejintimnějších momentech.
Víš, aby ti pak nějaký tajemství zůstalo. Jestli by umělci neměli jakési tajemství znovu hájit?
Co znamená tajemství? Asi těžko mi vidí někdo do hlavy. Tělo je jen tělo. Tajemství zůstává v myšlení. V tom jakým způsobem jsem schopen myslet a to neodhalíš, odhalíš něco, ale to jsou miriády, Já odhaluju jednu hvězdu z celé oblohy, ale tam jich zbývá ještě dost.
Možná to David myslí tak, že v jednom umění odhaluješ rodinu, v druhým tělo, ve třetím myšlení. Co ti zbývá?
To je možný.
Já mám vždycky pocit, že současný umění musí to tajemství budovat.
A není to pak spíš pseudotajemství, nebo prázdnota?
Jasně Marku, to je přece ten mýtus.
Mimochodem k tý samotný prázdnotě, já si myslím, že moje umění je určitej boj s prázdnotou. Dáváš se sám všanc, ale jak můžu dát všanc tebe, cizího člověka. Asi to jde, na základě jiných těl a jiných myšlenek balancovat nad pádem do tý prázdnoty, ale já to neumím.
