úterý 28. května 2013
středa 22. května 2013
8523
Spousta lidí si od rána do večera zoufá, že kultura umírá, ale já si nemyslím, že by se to mělo někdy stát. Četl jsem v nějaké knize o roku 2100, že lidský život bude prodloužen na sto padesát let - to jsou fantastické věci, lidské možnosti budou zdvojnásobeny, ztrojnásobeny. Ale úloha umělce bude úplně stejná jako dnes, umělci budou existovat vždycky - člověk přece musí sám sebe vyjadřovat. Vždycky budou existovat osoby talentovanější než jiné, schopné vyjadřovat svou soukromou skutečnost. Dostal jsem otázku, jestli si nemyslím, že v určitou dobu zanikne malířsví - tak jako v určitou dobu skončila doba železná. To jsou otázky, na které nemohu odpovědět, nejsem pracovník v oblasti kultury a kromě toho nemohu mluvit za jiné. I já, osoba omezená, vyjadřuji svou soukromou skutečnost. A tak dokážu říct jedině to, že mnoho současných obrazů stojí podle mne za hovno. Vyjadřuji svou soukromou skutečnost v soukromé terminologii. nejsem Klaus světové kultury. Všichni chtějí reformovat skutečnost - já ne. Mančuška chtěl, aby svět vypadal tak a tak, jenže Sterec chce, aby vypadal jinak. Ale já nejsem organizátor světa. Žiju svým soukromým životem jako trapný český zmrd.
úterý 21. května 2013
středa 15. května 2013
úterý 14. května 2013
8546
Milan Salák kdysi řekl, že to důležité se odehrává na Akademii.
Akademie výtvarných umění v Praze je nejstarší uměleckou školou v českých zemích.
Její současný rektor je však opilec.
Roland Barthes napsal tato slova. Krásu (na rozdíl od ošklivosti) nelze doopravdy vysvětlit: vyslovuje se, stvrzuje a opakuje v každé části těla, ale nedá se popsat. Stejně jako bůh (neboť je stejně prázdná jako on) může říci toliko: jsem, která jsem. Diskurzu potom nezbývá než proklamovat dokonalost každičkého detailu a „zbytek“ řešit odkazem ke kódu, který všechnu krásu zakládá: k Umění.
V knize S/Z Rolanda Barthese sousedí kapitoly Krása a Kastrace.
Lucii Patákové a Martině Smutné se idea barikády postupně zhmotnila ve formě velké sádrokartonové zdi, která oddělila vkus poroty (Smutné, Patákové) od zbytku prostoru.
Ztohoven kdysi proklamovali, že podstatou veřejného prostoru je jeho prázdnota.
Lucii Patáková a Martina Smutná se proměnily z umělkyň v kurátorky.
Elias Canetti tvrdí, že schopnost proměňovat se, která propůjčila člověku takovou moc nad všemi ostatními tvory, zůstala doposud téměř bez povšimnutí a nepochopena. Tato schopnost představuje jednu z největších hádanek: každý člověk ji má, každý ji užívá , každý ji považuje za něco přirozeného. Ale jen málo lidí si uvědomuje, že jí vděčí za nejlepší díl toho, čím jsou.
Pavel Turek se před nějakou dobou v Respektu snažil popsat stav současného psaní o hudbě. Dle Turka mizí typ argumetované hodnotící recenze a je nahrazován doporučeními nejrůznějších znalců vkusu.
Jiří Ševčík odvětil v diskuzi Umělce: V poslední době často hovořilo o tom, co bývá nazýváno „muzeum v troskách“, „koncem muzea“. Tato situace se vyvinula v roce 1976, kdy se prvně objevil posměšný a kritický pojem „bílá krychle muzea“, která slouží pouze exkluzivnímu umění vybranému podle určité estetiky a které je všude ve všech muzeích stejné.
Internetový vyhledavač Google byl založen roku 1998 a Wikipedie v roce 2001.
Hranicemi mého světa není jen můj jazyk, ale hlavně... viz výše.
Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov se mýlí, jediným cílem není budoucnost, ale původ, alespoň dle Karla Krause.
Umberto Eco zopakoval slova otců scholastiků (Brody? Šimera?), že autority mají voskové nosy.
Karel Císař by jistě poznamenal, že tyto autority jsou nespojitelné.
Lidé na obou stranách zdi drží stejné kladivo. A jsou připojeni k jednomu jedinému internetu.
čtvrtek 2. května 2013
8567
Marek Meduna se narodil na konci roku 1973 v Krejnicích. Jeho matka tam byla na návštěvě u své tchýně a do nemocnice to už nestihla. Asi to je jakási rodinná tradice. Jeho babička taky svou dceru porodila na železničním přejezdu do Strakonic. Odjezd do nemocnice odkládala, protože si chtěla ušít pěkný župan na pokoj, a pak najednou, když byla otevřená na čtyři prsty, bylo pozdě bycha honiti.
Marek Meduna by v přístupu ke světu souhlasil s Eliasem Cannetim, který říkal, že ti, kteří se nedovedou přiblížit k nějakému předmětu, aniž na něj aplikují dělení; si zřejmě myslí, že v Aristotelových škatulkách a přihrádkách mají věci jasnější obrysy; myslí si to proto, že tam jsou ve skutečnosti jen mrtvější.
Práci Marka Meduny lze rozpoznat podle kombinace těchto postupů a zásad:
- přijímá za svou tradici a pokouší se ji znovu a lépe přečíst
- jednotlivé segmenty výstav Meduna kombinatoricky obměňuje a permutuje
- každou část jeho výtvorů je možné kvantifikovat
- Medunovo umění stojí oběma nohama na ploše tohoto světa
- usiluje ve své tvorbě o nejasně tušené cosi, ale mezitím zanikají státy, kolísají měny a technologie proměňují naši životní praxi
- Meduna věří, že sebevraždou Bohumila Hrabala zanikla modernita a zrodilo se cosi nového, co se doposud bojíme pojmenovat
Marek Meduna se dostal na Akademii výtvarných umění v Praze podvodem. Domácí práce mu namalovala jeho tehdejší přítelkyně a též mu poradila, jak má vystupovat u pohovorů. Meduna je tedy podvodník a lžiumělec. Jeho výstava tedy může jen šálit zrak a mysl potenciálních diváků. Buďte vůči němu obezřetní, podobně jako nevěříte reklamě, médiím a politické reprezentaci. Nechte se vést svou paranoiou.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)