Káva černá písmena skládá, ačkoli předtím, když ji uviděl, spatřil ji náhle, vynořila se zpoza rohu, je zde, oblečena, ano vkusně, to je možné říci, vsunuta do života. Oblečení leželo na posteli, zářilo novotou, byt voněl po praní velkého prádla, stáli okolo, rozprostírali se do dálky, ke stěnám a od nich ke stolu, ztráceli se v běli primalexu. Moře hřmí, vlny se rozrážejí o břeh, stvořitel chvíli váhá, ale pak učiní, co jeho podstatou či označením jest. Auto zvířilo spadané listí, žluť, okr i hněď se vznesli vstříc přízemním mrazíkem promodralé obloze. Ne, nejsou to paradoxy. Hledám se v okolí, nenacházím se, čtu titulky novin: Ministr vládne pevnou rukou, Václav Klaus si našel milence, Blesk napsal: To je panečku comming out. Mířili jsme směrem k terči, ale utekl nám. Mechaničtí chrti se rodí každý den. Káva žlutí zuby taktéž každý každičký den. Zní to tak divně, ale mumlám, opakuji: Ráno, dopoledne, odpoledne, večer, noc. Andrea si koupila nové šaty. Slevy řídnou a na úřadě se hromadí nové generace nezaměstnaných. Pláč peněz bylo slyšet v obou kapsách. Nebe smrdělo metaforou.
Žádné komentáře:
Okomentovat