Marek Meduna se ve své tvorbě zabývá tím a tím, vyjadřuje se pomnocí těch a těch forem, skladba jeho výstav je promyšlená i nahodilá. Snaží se být z podstaty prchavý, má podobnou obavu jako Wim Wenders, že slova jsou vůči obrazům jako upíři, kteří jsou s to z nich vysát smysl i život sám. Marek Meduna je nedělitelný a neredukovatelný, vzpěčuje se snaze o uchopení. Marek Meduna žije v éře oddělenosti, jeho přátelé se čím dál více dotýkají už jen prostřednictím reprodukovaných hlasů, gesta jsou ředěny web kamerami, slova se pomalu vytrácejí mezi emaily s funkcí odpovědět všem, rozvahu od odpovědností odkrajuje prosté tlačítko backspace. Marek Meduna žije a bojí se analyzovat, protože podvědomě tuší, že ležet na operačním stole a současně operovat je dosti obtížné a že i duchaplné naznačování rozporů a paradoxů má své meze. Marek Meduna žije ve světě umění, se zbytkem reality ponejvíce souvisí prostřednictvím nepravidelných procházek, kdy dílem náhodou a dílem příležitostí se odhodlá odbočit s vyšlapaných tras a kdy je vždy znovu překvapován, že místa paměti se již neslučují se skutečností a že mnoho sociálních a politických problémů lze zcela zřetelně rozpoznat při letmém, jarní alergií zastřeném, pohledu náhodného kolemjdoucího (v tomto případě Marka Meduny).
Žádné komentáře:
Okomentovat