Sepsali David Kořínek a Marek Meduna.
Scéna
Scéna je obvykle uzavřená,
herci na jevišti ztvárňují předepsané role, diváci je pozorují z přítmí sálu.
Sice si nepamatuji, že bych někde viděl nápis: „Divákům je přísně zapovězeno
vstupovat na jeviště. Nerušte herce při práci.“ Rozumí se to jaksi samo sebou.
Pokud mluvíme o výtvarné scéně okolnosti se trochu proměňují. Není snadné
odlišit herce od diváků. Většinou jsou sami sobě těmi druhými, a to naráz. Na
tuto scénu může přijít kdokoliv, může se cokoliv stát, ale většinou nikdo nechodí
a děje se toho tolik a v podobném duchu, že se aktivita protagonistů scény mění
ve společenský zvyk.
Chodit všude nebo nikam, toť
otázka. V důsledku to vyjde nastejno. Sociální rozměr je pochopitelně rozdílný,
ale to je tak všechno. Vernisáže tu nejsou od umění, ale od scény. Kdekdo na
nich pozná, kdo je odkud. Dresscode není nijak daný, přesto víme na první
pohled kdo je kdo. Je ale dobré vypadat slušně. Pokud tedy nepatříme k post
internetům. Ale to je jiná scéna, o té nemluvíme. Slušně a upraveně. Globálně.
Tak jako všude, asi. Normálně.
Scéna je členěna do několika
soustředných kruhů, které oddělují aktéry dle stupně zasvěcení. Zároveň je rozdělena
do výsečí, ve smyslu volebních koláčů, podle typu práce, názorů a závisti, ve
shodě s vůdčími osobnostmi té či oné výseče. V samém středu kupodivu není Dis,
ani Vítek Havránek, ba ani zemdlévající a bezzubý Milan Knížák, ale vnějšek,
propadlo pryč z této scény a této země. Všichni se jak tučňáci tísní na malé
ploše a pomalu postupují vpřed k propadlu. Každý doufá, že i se na něj dostane.
Povede se to však jen těm nejagresivnějším či nejkluzčím jedincům. Ti, na které
se nedostalo, tvoří scénu.
Jádro scény stárne, přesto je
okamžik rozpadu zatím v nedohlednu. Mění se zvyky. Není už dobré stěžovat si na
příjmy, atraktivita úspěchu pronikla i sem. Nikoho však už nezajímá kde kdo
vystavoval, protože tam vystavoval už každý a ne jednou. Ani o rezidencích už
není dobré mluvit, může to znamenat neúspěch doma. A přes rezidence se kariéra
venku nedělá. Rezidence je oddalovaná chudoba. Naopak nosí se kasat se zahraničními
úspěchy. Stačí říct město a všem musí dojít, že dotyčný tam nebyl na dovolené,
ale pracovně. Pracovně může znít i lépe, než že jsem tam vystavoval. Pracovně
je lepší. A také trochu tajemné neb umělec málokdy mluví o práci. Dovolená se
odehrává ponejvíce v Asii.
K dobrému tónu patří mluvit o čtvrtích,
případně o stěhování. Předpokládá se všeobecná znalost dobrých adres. Fanoušci
to nechápou, ale to je jejich věc. Neb většina aktérů dosahuje středního věku (střední
věk začíná v den 35. narozenin, který nadosmrti znemožní vyhrát Chalupeckého)
baví se o dětech, resp. seriálech. Stále vzniká oboje, témat je tedy zatím
dostatek.
Každý text o scéně zmnožuje
její obrazy. Činí vše neprostupnějším a vzdaluje její příslušníky od reality,
od utrpení, od smrti a nárazu do zavřených dveří. Místo aby umělci s diváky přetvářeli
svět okolo, příslušníci scény mluví sami o sobě. Příznakem budiž zcizování a
upozorňování na fakt uměleckého média, lhostejno zda fotografie, malby či
sochy. Tvoří se s jistotou a na jistotu. Jako Pierre Huyghe.
Současně je scéna zrcadlo, kde
každý vidí sám sebe. Píši-li o scéně, popisuji své obsese a traumata, svůj
neúspěch i své chvilky „slávy“. Můj obraz je dvouhlavý jako tele ve
formaldehydu, nebo jako náhodně vytažená karta. V minulosti byly pokusy
ovlivnit celou scénu. Milan Salák by mohl vyprávět o tom, jak se mu projekt
Nevystavujete v roce 2001 protáhla na více let. Naprostá většina selhala a
neblaze se ovlivnila život svých iniciátorů. Scéna je zrcadlo, jehož obraz je
prchavý a nebezpečný. Nejvhodnější je na něj zapomenout. Podobnost názorů a typ
kariéry ještě nezakládá scénu. A scénou není scéna, ale svět a tam se dá smrt
zahrát jenom jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat