7792

Václav Girsa je hodným čertem, který se převlékl za člověka. Václav Girsa spoluzaložil Kritickou situaci a hrál v Pohlavním styku. Jak říká Viktor Frešo: Václav Girsa je čelníým představitelem české komediální malby. Václav Girsa vlastnil kdysi spousty zlata (chorvatské eldorádo 90. let aneb conquista po česku), alespoň do té doby, než z prstenů, náramků a řetízků udělal několik obrazů. Tedy vlastní je dosud. Proměna. Václav Girsa zpívá v záklonu jako Lemmy z Mötorhead. Tolik snad k úvodu.

Takzvané dobré umění a zvláště malířství je pastí, která tvůrce nutí balancovat mezi vzájemně nesmiřitelnými pojmy a kategoriemi. Tvůrce se zabývá hledáním správné míry. Podobně se i já pokusím naznačit několik pojmů, vět, kateg orií pouček či truismů a posléze je vztáhnout k Václavově tvorbě. Najít napětí mezi obecným a konkrétním, které by bylo s to cosi propojit, postřehnout, naznačit. Následující odstavce na sebe nenavazují, jejich míru hledejme kdesi mezi nimi. Pokouším se argumentovat, ale jen málo a nepřesvědčivě. Vždyť vzhledem k charakteru Václavovy práce, je na místě, nechat se prostě vést.

19)
Úkolem skvělého umění je proměnit divákův život. Akt pohledu je ideálně jedním z životních předělů. Poprvé jsem viděl Václavův obraz na schůzce v ateliéru Jiřího Davida, který tehdy vedli Vladimír Skrepl a Jiří Kovanda. Byl to černý obraz s červeným nápisem. Václavovu naivnímu výkladu jsme se všichni smáli. My, moudří, my, poučení, druháci a třeťáci. Myslím, že okamžik proměny jsem ve skutečnosti nikdy nezažil, jen do některých setkání jsem vstoupil připraven očekávat neočekávatelné. Dlouhodobá a opakovaná zkušenost s Václavovými obrazy mi ukázala jinou perspektivu, jiný postoj a dlouhodobě trvale proměnila můj přístup k umění. Proměna se však neudála bleskem okamžiku, ale postupně a váhavě.

21)
Porovnatelnost, respektive neporovnatelnost. Tedy s čím vším je toto konkrétní umění porovnatelné, s jakými díly, v jakých souvislostech. Chacha. O tom se před lety hodně a účelově mudrovalo okolo Jána Mančušky a Víta Havránka. Protože struktura často předchází akt myšlení a jeden český umělec má tendenci vyhledávat dvojici ostrých protikladů. Tak i zde se postavily do nesmiřitelného opozice groteskně-fantaskně-surrealistický typ tvorby s tím racionálně-abstraktně-konceptuálním. Ale je tomu skutečně tak? Není Václav Girsa více racionální, více spjatý s českou skutečností a naší současností než z řetězu konkrétna utržení mýtomani Tranzitu?

32)
Jak jde popsat toto umění? Jakými slovy si musíme vypomáhat? Není míra vzpouzení se jazyku indikátorem kvality v tom či onom směru? Václav klade vedle svého umění, historky, které úzce souvisí se vznikem obrazu. Ale pomáhá nám? Vždyť k čemu je nám historka o kulovém blesku, když před sebou vidíme velkoryse pojatý tmavý obraz s jakousi žlutou smyčkou. Václav používá žánry popisyu a vyprávění a i jeho obrazy pracují s deskripcí a narací. Popis však není používán jako prostředek ovládnutí, ale jako vyjádření úžasu. Některé malby vyhlížejí jako prospekty cestovní kanceláře o Novém Zélandu či Argentině. Jiné se zdají býti abstrakcemi, ale abstraktní vlastně nejsou. Napětí vzniká mezi abstrahující či expresivní formální stránkou a popisným přístupem.

45)
Znejistění. To je oblíbený přívlastek, když dojdou slova, a dílo si přesto nějakým způsobem žádá pozornost, – třeba tím, že se o něm ví, že je dobré, že umělec je dobrý, nebo když je vystaveno v dobré galerii, dobrým kurátorem. Tato přemíra dobra je vyvažována zlem, které nám ztěžuje interpretaci. Václavovými obrazy jsou znejišťováni především pravověrní konceptualisté a zastánci kvalitní malby, avšak většina lidí je má v oblibě. Vždyť k užití si Václavových obrazů není nutné kdovíjak hlubokého vzdělaní, ale je-li přítomno, obrazy se nezplošťují. Je možno jimi procházet do hlubokých vlhkých mechem zarostlých lesů daleko za racionalitu k animismu a totemismu, k mluvícím zvířatům a otevřené a vstřícné symbolice. Jsme ve světě, který je blízký ideálům hippies. Běžíme pralesem planety Pandora.

69)
Tvorba toho či onoho má mít nějaký soustavný obsah, formu, směřování. Neměla by být těkáním od jednoho k druhému. Hodnotou je identita, identifikace. Václav je ve své tvorbě rozpoznatelný, a přestože se obraz od obrazu zřetelně proměňuje, jeho tvorba nemá větších výkyvů a předělů. I když se blíží tu k tomu či onomu tu k, například  Vladimíru Skreplovi, Jaroslavu Panuškovi, Josefu Váchalovi, Jean-Michelu Basquitovi,  či Václavu Stratilovi, vždy zůstává rozpoznatelný a dravě si přisvojuje ten či onendaný postup, aniž by se jím nechal ovládnout. Jak říkal Picasso, dobrý umělec necituje, ale krade.

101)
Dobré umění se vzpouzí trhu, a to nejlépe vědomě. Což dosvědčují ceny těch nejvíce se vzpouzejících, aneb v Česku se konkrétní kritika vždy přetaví do obecného moralizování. Aneb problémem není trh sám o sobě, ale neuměřenost ve vnímání umění jako komodity nebo ztělesněné ideje. Václav ví, že není pouze a jenom jednoho, ale že do jisté míry zachází s obojím. Podobně se vyhýbá i jednoznačně politickým tématům a na jejich místo staví svou zkušenost, etiku přátelství, sounáležitost s přírodou a svým způsobem i příslušnost k tradici. Je politickým nikoliv apolitičností, ale vytvářením alternativy ke světu jednoduchým opozic –- ovládající vs. ovládaní, pravice vs. levice , Knížák vs. David.

207)
Jednou z kvalit je pohyb ve světě pojmů a znaků, které je s to dílo zprostředkovat. Myslí se, je myšleno, někteří myslí, je dopředu známo, že čím výše k abstrakci se divákova mysl vzepne, čím více se oddělí od konkrétna, tím lépe. Václavův svět se ale však nedělí do soustředných kruhů pekla či nebes. Ani není omezen mřížemi Descartova vězení. Je to svět, který není zvážen a změřen, nelze ho rozčlenit do jednotek. Je takový, jaký je vidět okem družice, malý a osamělý v černočerném vesmíru. Žijí v něm čerti, les voní trouchnivinou, vlaze se lesknou oči srnek, dravé ryby ukusují turistům pohlavní údy, voda šumí pod olysalou vrbou, pavouci hovoří o nástrahách internetu a skřípou o sebe jedovatými kusadly a pracně nasbírané a usušené houbičky umožňují nahlédnout sebe sama jako součást celku, kde v němž se prosluněné mýtiny střídají s temnými bad tripy.

300)
Autentičnost. Tímto slovem se většinou rozumí vytrvalost, rozpoznatelnost, nepříchylnost k právě módním stylům. Je často chápána i tak, že v umělecké produkci je vidět lokální ukotvenost daného autora. Nelze než souhlasit. Argumentem by mohl být nedostatek teoretického aparátu k uchopení Václavovy tvorby. Je obtížné ji pojmout a nevypomáhat si odkazy k Václavovým hudebním kořenům, pozdním výtvarným začátkům, mluvit a dobírat se čehosi bez konstruování onoho televizního „hluboce lidského příběhu“, který by popisoval, kterak se Václav přes pozdní příchod na uměleckou scénu pílí na nasazením dopracoval všeobecné obliby, k ladovsky- idylickému souznění s národem bodrých, leč zápecnických a záludných Čechů. Nemohlo by být větší mýlky.

307)
Václava Girsua se řadí do proudu takzvané české grotesky. Jistě, z mnoha ohledů lze skutečně Václavovu malbu popsat jako groteskní. Tvary jsou deformovány, krása buď zcela absentuje, nebo je přízemní a upozaděná. Obrazy se nevyznačují vybroušeným estetismem či na odiv stavěnou rafinovaností. Přesto se však domnívám, že začleněním Václavova díla do této tradicie bychom se dopustili omylu. Česká groteska čerpala svůj étos z parazitického vztahu k totalitnímu režimu –- ani se proti němu otevřeně nestavěla, ani se nepokoušela představit jeho alternativy a ani k němu jednoznačně nepřilnula. S alibistickou distancí se věnovala akcentování absurdních rysů tehdejší reality. Václav se dle mého nevěnuje absurditě a ony groteskní deformace, pitvorná stylizace jesou důsledkem přímosti přístupu, uchování si jisté školením nedeformované tvořivosti. Václavovy deformace jsou tak absurdně projevem nedeformovanosti nebo snahou o ni. Řekl bych, že Václav se stejnými hracími kameny hraje zcela jinou, ba české grotesce protichůdnou hru.

413)
Kvalita provedení. Vždy si vzpomenu na Richarda Adama, který říká, že ho nezajímá, co umělec zamýšlel, jaký obsah se pokusil zprostředkovat, ale jak je obraz proveden, jednájde-li se o – Richardovými slovy – špičkovou malbu či zavrženíhodnou mazanici. Kolik andělů se vejde na samu špičku malby? Jak se však rozpoznává kvalita provedení v éře „špatné malby“? Vždyť Václavova malba je tu odbytá, tu stékající, tu je akcentován odlišný materiál či detail podtržen vyšší mírou realistického zpracování či osvícen řemeslnou bravurou. Domnívám se, že kvalita povstává z kompozice obtížně slučitelných malířských elementů, z napětí mezi harmonií a rafinovaným narušováním hladkosti percepce. Malířská kvalita odpovídá dnešnímu životu – je obtížná, chvatná, špinavá, halasná, obhroublá, nervózní, ale v jejích zapadlých očkách lze zahlédnout smutek nedospělosti a melancholii stáří. Čím se dále vyznačují Václavovy obrazy? Skicovitostí rukopisu, oddělením malby a kresby, obrysů a barevných ploch. Asamblážemi. Interaktivností. Dotkni se pařezu a rozsviť oči koaly. Přistup k ploše plátna a natoč si víno do kelímku. Hledej a najdeš. Skutečnost se stává mizanscénou obrazu.

501)
Dobré je to, k čemu se vracíme. Dobré je i to, k čemu jsme vraceni. Kvalita je kategorií vznikající mezi lidmi, nestojí objektivně, nezávisle na našich soudech. Od umělce se vyžaduje přizpůsobení i svéhlavost, Václav maluje realisticky i geometricky, lazurně i pastózně. Kdy se přizpůsobuje, kdy si jde svou cestou? Když maluje rapující tučňáky, jednooké sovy, močící černochy, nebo když se proměňuje v ušlechtilého kocoura, nebo když maluje pomocí svého pitného režimu? Babo raď.

666)
Píše se rok 2001. Páteční večer, restaurace U mMušketýra, Letná. Václav si dělá na stole čáru soli a šňupe ji. Koně na Mars.