7372

V určité fázi je psaní o umění cosi jako věštění z kávové sedliny. Proporce celé tvorby Tomáše Alferyho se mohou výrazně změnit a umělec jistě ještě mnohokrát přehodnotí svůj styl a své náměty. Ale což, pokusím se alespoň nějaký způsobem zafixovat přítomný čas. Pokusím se vzít štětec a jeho druhou stanou cosi vyrýt do temnoty lógru.

Co čára to jeden bod, který je možné k práci a především obrazům Tomáše Alferyho vztáhnout. Řazení čar je víceméně náhodné, jdou po sobě jak mi přicházeli na mysl a z mysli na klávesnici notebooku. Žádnou hirarchii za tím není třeba hledat. Škoda jen, že jsou čáry pomyslné, ideálně by jejich skladba dávala dohromady nějaký pořádně přisprostlý nápis.

Není nesnadné rozpoznat vztah Tomáš Alferyho k naivnímu umění, primitivismu, či lidovému umění. Obrazy působí neškoleně. Jestliže jednou stranou současného umění je konceptualista, který zadává řemeslníkům výrobu svých uměleckých výstupů, pak druhou stranou je umělec, který se bez ohledu na zručnost a rafinovanost vydává vstříc myšlenkám, nápadům, chuti malovat. Naivní umělci obvykle malují uhlazeným stylem, se smyslem pro vybroušený detail. Jejich obrazy mají potíže s perspektivou. Prostor jimi budovaný je obvykle mělký, podivně divadelní. Zobrazované je vyjmuto z toku času. Barvy, které volí, jsou většinou jasné a poněkud nerafinované. Úplně jinak a zároveň podobně je tomu u Tomáše Alferyho.

Na mnoha obrazech se objevuje motiv cigarety, nedopalku. Jak jsou cigaret vytěsňovány z našeho současného světa, tak vstupují do obrazů jako melancholický relikt světácké modernity, kdy Západ dominoval světu a univerzalizoval své hodnoty. Cigarety jsou oslavou optimismu mladých žen a mužů, který kouřili při sexu a při práci, doma i venku, kteří riskovali a nebáli se budoucnosti.

Scéna obrazů Tomáše Alferyho je zabydlena rozličnými postavami, čerty, wrestlery, punkáči, klauny, zvířaty. Většina z nich jako by vypadla z jakéhosi lidového masopustu. Postavy mají masky. Jiné zastupují výrazné subkulturní typy, často na hranici karikatury. Podstata dějů je nejasná a je upozaděna typologií jednotlivých figur. Postavy spíše jen pózují. Stávají se objekty malířových úmyslů.

Expresivita slouží Alferymu jako maska, která mu umožňuje uplatňovat jakési spíše kolektivní hledisko. Umělec se nevztahuje k individuální psychologii, ale spíše k obci individuí. Jeho přístup je blížší rituálnost, archetypálnost. Možná hraje roli i fakt, autor pochází z vesnického prostředí a v dobré slova smyslu se svou prací ke světu vztahuje spíše prakticky, hmotně, než intelektuálně, spekulativně. Proto se domnívám, že jsou mu bližší Jaroslav Hašek a Franta Sauer, než někteří z aktuálních konceptuálních kouzelníků. Což je autorský typ, který směřuje spíše k plebejské moudrosti, než k rafinované chytrosti.

Bezčasí rituálu se v obrazech potkává s odkazy k umělecko-historické linearitě. Kruh cyklických úkonů je protínán diskurzivní odkazy, obsesivita budováním souvislostí.

Nutkavé používání některých motivů, které jakoby vypadly z kreseb na veřejných záchodcích, mi připomíná dítě, které je neodolatelně vábeno k potlačenému a nevhodnému. Však také není nic osvobodivějšího než hlasitý a smradlavý prd ve vytříbené společnosti.

Tomáš Alfery má rád loutky a loutkové divadlo. Vodící šňůry vedou k namátkou k těmto výtečníkům: Karlu Horstu Hödickemu, Milanu Kuncovi, Elle Kruglyanskaye, Václavu Girsovi, Františku Tichému, Josefu Skupovi, Danu Attoemu, Henri Rousseauvi, Josefu Čapkovi, Jonathanu Meesemu.

Obrazy se vyznačují jistou pochmurností. Obzor většinou není vidět, je překryt stěnou či kulisou. Divák je veden k soustředění na teď a tady. Rozhled do dálky je mu upřen. Vyznění je z jisté strany klaustrofobické, z jiné však zbavuje zobrazené děsy jejich naléhavosti. Čerti i sadomasochisti jsou převlečení lidé, jedni z nás. Tomáš Alfery má blíže k zabydlené moralitě české pohádky, než k výletům do děsivých a prázdných dálek velkých eposů.

Každá umělecká debata může mít jen určitý omezený okruh mluvčích. Jejich vyjadřování je kultivované, plné diskurzem ohlazených slov. Tomáš Alfery však jako dědic punkového étosu, ví, že je třeba si vzít slovo a zplné vervy se pustit do zpěvu.