6516

Vždy směřuji k celku, v umění a také v životě. Veškeré nové technologie, prstů hmat, mé oči, sluch, čich i exotikou vytříbená chuť vše se chápe celku, absolutna, digitální abstrakce světa. Nyní je érou planetárního uvažování. Google Earth a Pho jsou matkami a otci všech mých reprezentací. Za jejich stěnami však tuším skutečnou bolest a smrt. Jsem tady, jsem všude. Jsem homeopatikem světa. Jsem ničím a nikým na rozptylové loučce budoucnosti.

Jsem tem, kdo zapomněl, co že to ta postmoderna vlastně byla. Vždy preferuji strukturu nad detailem, rozhled nad postřehem. Splývám se státem, sjednocuji své kroky s panující mocí. Fakticky vyhlašuji smrt ideologického sdílení postmoderny. Jsem hrdým občanem Gayropy, který ukládá dějiny do hromadného hrobu. Jsem žena, která pracuje pro budoucnost, pro oblaka obtěžkaná pitnou vodou, pro klimatickou šetrnost. Jsem dítě zbožňující estetiku vábení, úniku, závislosti a smrti.

Skleněné věže vědy dutě pukají chladem a horkem falzifikací. Nebe za nimi se rozjasňuje blízkým úsvitem. Hodiny na jejich průčelí synchronizují všeobecný řád. Užívám aplikací vědy, jsem jí vržen do tohoto nejlepšího ze všech možných světů. Nelze se jí vyhnout. Žiji však okolo na náměstí šumících hovorů. Ujídám Pringles a zmínky o věžních legendách tu či onde vetkávám do řeči. Pracuji na vymezené ploše, zajat ježatým horizontem nejen okolního lesa. Upravuji cestičky, vysypávám štěrk pro potěchu z uspořádanosti, sázím a sklízím, ale také nechávám půdu, vzpomínky a své mrtvé odpočinout.

Jsem člověk vzpřímený, jsem prý i člověk rozumný. Prošel jsem několika stupni hry na vzdělání. Jemné podhoubí tradice se během mého dospívání ještě nestihlo utvořit. Proto jsem odsouzen začínat stále znovu a znovu. Proto vidím spíše bližší, než abych hleděl do daleka. Mé srdce pomyslně tlukoucí husté tmě mozkovny vždy upřednostňuje hněv a závist a pocit zániku než vzpříčenou kost příčin a následků.

Jsem antropometrický, bezpochyby koreluji, jsem akcelerován vpřed. Mým punctem je vyhynutí a smrt, směřuji ke kompromisům a k dohodám. Jsem policistou v KLDR, jsem trollem či zeleným mužikem v dresu Putinova Ruska. Jsem velmi rozumný a přátelsky vyhovující. Radikalismus je převlekem hysterie. Radikalismus je popíráním holokaustu i všech dalších konců. Nikdy nejsem radikální.

Metafora je kastrací Jiného. Ostrá silueta a rozpačitý vnitřek. Má díla hovoří vysokými hlasy nepočítaných pokolení snědených prasat, kuřat, co nikdy neviděla denní světlo. Můj hlas má jemnou pokožku a husté vlasy vlídného eunucha. Mlíčí ze žláz si vmazávám do podpaží. Jsem šik a v šiku, a to včetně svých obratů. V konci vždy raději mrtvolně poetický, než agilně dokumentární.

Bez okolků si beru do náručí předešlé formy. Má neobratnost komolí tradice umění i vytyčené záměry. Hovořím skrz ně, obelhávám o sobě přesvědčené publikum. V mých lžích se však skrývá pravda. V nových a novějších aktualizacích, v nelimitovaných možnostech beta-verzí. Mé umění je malou smrtí i o ní pokaždé vypráví. Je to i toto, a to nedělitelně.

Jsem konformní, jsem osamělá tříska v proudu. Jsem poslední kapkou spotřeby. Mám právo sedět, mám právo zapáchat. Jsem bezdomovec příčin i důsledků, pod celtou z rosy sedím na studené lavičce a lidé na planetě přenášejí papíry, vyměňují peníze za věci, přičinlivě pro ně konají, vyměňují starší objekty za novější, připojují  k emailu přílohy, ubezpečují se, dodávají si víry. Příští choroby jim zavání z úst i z pohlaví. Rozklad a zánik.

Má singularita je zrcadlena od jednoho nekonečna k druhému. Až k soustavně nevyhovující pluralitě. Chci ta nepřátelská a zmnožující zrcadla rozbít i nově natočit. Má rétorika se ozbrojuje příměry k zrcadlu, alegoriemi Západu. Na každý pád by nemělo zapadnout, že právě Západ je koncem, který sám sebe prorokuje i na věčnost odkládá do stále levnějších datových úložišť. Dost bylo věčnosti a nesmrtelnosti. Buduji přítomnost planety pro 20 miliard lidí!

Vždy odpočívám v závětří týlu. Jištěn granty a vzdálen lomozu trvalých pracovních poměrů. Jsem zradou všech normálních zrad. Obvykle moralizuji. Mé společenství má tyto, na jednu nohu napadající, ctnosti zažrány pod kůží. Vinu však a proto nesou vždy jen oni. Oni jsou abstrakcí, já jsem důvěrně konkrétní. Domnívám se, že Kupka je vždy jen kupkou sena. Jsem jezeďák v důchodu dožívající ve vesnicích po moru. Běl místních návsí se blyští třpytem euro dotací. Jsem tím, kdo nikdy nebude číst tento text. Vařím ovar z chem-trails, zakusuji tlačenku z obětí všech tajných spiknutí. Liji pivka, opakuji se, neposlouchám. Mou radostí je nedohoda. Tančím na tomto stále se rozšiřujícím Pražském hřbitově.

Počítám zdechlé myšlenky, chcípáním zmučené formy a uvadající média, mrtvé kamarády, nebojte, i vás odcházející čtenářstvo. Vše se vrací proměněno, stejné, ale přece cizí. Co jste byli vy, budeme i my. A naopak. Oheň rozkladu a žár eroze stále plane.

Můj čas spěchá, blížím se k němu. Ještě mám čas. Kruciš. Horizont událostí je jen pocit. Předpoklady jsou vždy o přátelství a kontinuitě. Až do smrti. Až k samému zakřivení časoprostoru.

Začínám i končím tautologií. (Co bylo, to bylo. Dál bude to, co přijde.) Mezi jednou a druhou tautologií dochází k proměně. Proto slibuji sliby, dohaduji dohodu, spolčuji se ve společenství, hraji hry. Proměňuji se. Dávám vale nudě, to ano. Se smíchem hroutících se forem, s jeho potměšilým přísvitem v přivřených očích se odvracím od začátku a zaokrouhluji se k samému konci, jen dál a dál až vřískajícímu potratu časoprostoru.

Nikdy nemám žádné umělecké téma. Mluvení o tématu se obvykle rozléhá dutě znějící ozvěnou prázdnoty. Téma je prdem, co zní velmi, ale velmi potichu. Téma je smradem, co uráží každý dobrý vkus. Téma je návštěvou, jejímž jediným kladem je loučení.

Jazyk mi je kompostem, do nějž házím celý svět, veškeré jeho odporující si výklady, pokusy o přesné popisy, reprezentacím vzdorující objekty, obludné záležitosti mojí psyché, všechny části vezdejšího světa, pěkné i ošklivé, nepatrné i nesmírné. Jakmile započnou hnilobné procesy, poznání se začne kazit, smysly mě jistě začnou šálit a snad se dostaví i smíření. Alzheimmer, pomazání a čmoud kadidla.

Jsem smotek nemnoha vstupů a výstupů, produkuji smrad, hnilobu, selhání, alibi a výmluvy. Jsem babskou žvanírnou, jsem vystavěn z činů bez veškerých dopadů. Hojnost potáhla mé oči vazkou mázdrou pesimismu. Tušení dlouhého opiáty tlumeného umírání je pomalu zrajícím sýrem dnešních lékařsky prodloužených životů.

Ne nudě! Smrt imaginaci a konec invenci, veškeré spekulaci a fantazii. Temnota mysli, struktura diáře v telefonu a tíže těla, vyměšování. Jsem lapen v lepkavých sítích šťouchanců, připomínek, drobných gest, malých forem a lehkých hovorů.

Mou proměnou je nejasnost a skotačivost. Za metodu mi byl vybrán nesoulad. (Jsem tedy nevinný.) Hlásím se k našim tradicím pomluvy a nikoliv k cizím zvyklostem eseje. Michel de Montaigne se už obrátil v prach. Jasně vidím jeho kosti, jak spolu s ostatky všech lidských bytostí bělají v úhoru této celistvě mlčící planety.