9652

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se na konci roku 1973 v Krči. Máma byla tenkrát na návštěvě u prababičky, která bydlela na sídlišti poblíž Krčského lesa, nenadále jí praskla voda a já se rychlostí fotbalové střely dral na svět, bylo jasné, že k Apolináři, kde byla objednaná, by to nestihla, tudíž jsem se narodil ve zdejší porodnici, asi v tom máme rodinnou tradici, babička mámu porodila na železničním přejezdu do Strakonic, šila si tak dlouho župan do nemocnice, až to ani rychlostí blesku jedoucí sanitka nestihla. Bydleli jsme v nově postaveném sídlišti Jižní město, okolo domů byly nakupeny panely, v kterých jsme si hráli, prostranství byla zaplněná povykujícími dětmi. Holky skákaly gumu, my jsme lezli na panely, jezdili bez držení na kolech, prolejzali kanály, jednou týdně jsme chodili na návštěvu k babičkám, ke každé jsme se dostali jednou za čtrnáct dnů, dům v Krči se střídal činžákem v Horažďovicích, nedbaje zimy, ani léta odbíjelo toto střídání léta mého dětství. Babička z Horažďovic zdědila dům po strýčkovi Škodů, byla v něm umístěna velká knihovna, mnohokrát větší než jsme měli doma, na stěnách byla pověšena spousta obrazů, na krásných dřevěných policích (ano, dnes bychom řekli, že byly z masivu) se skvěly napodobeniny amfór a suvenýry z dalekých cest, jeden byl až z Kazachstánu, našel jsem si zde knihy o mineralogii, paleontologii či geologii, jimž jsem propadl a od svých šesti let jsem měl jasno, byl jsem rozhodnut stát se geologem. Po základní škole jsem vyrážel do Prokopského údolí hledat trilobity, snil jsem o cestě na Kozákov, kde jsou naleziště achátů i olivínů, nakonec jsem svůj největší úlovek nalezl na návštěvě u strýce Petra v Jablonci nad Nisou, ve štěrku u silnice jsem nasbíral asi třicet olivínů a několik úlomků asi patnácticentimetrové geody achátu. O geologii jsem se často bavil se svým pionýrským vedoucím, studoval stavebnictví na ČVUT, tak k tomu měl, jak jsem si tehdy myslel, blízko. Po základní škole jsem nastoupil na gymnázim v Hellichově ulici, bylo zaměřeno ložiskovou geologii, naneštěstí po revoluci, která přišla, když jsem navštěvoval druhák, zaměření jednotlivých tříd zrušili. Ostatně příval nové hudby po revoluci učinil přítrž mým studijním návykům, čím dál více jsem si o hodinách kreslil, nedával pozor, kresby jsme si vyměňovali s Kreunou a Alanem a naše prospěchy se propadly o několik stupňů níže. Na začátku roku devadesát jedna vyšlo číslo Reflexu s velkým materiálem o Keithu Harringovi, jím inspirováni jsem vzápětí s Kreunou v ulicích Prahy namalovali několik grafitti. Po gymnáziu jsem se vlastně jen hlásil na Akademii výtvarných umění, maloval, kreslil a utloukal čas mezi brigádami a krákodechými zaměstnaneckými poměry, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou bylo sedm let pryč a rodiče už byli velmi znepokojeni, zaplaťpánbůh jsem se asi na sedmý pokus na Akademii dostal.