Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se osmnáctého prosince roku devatenátset sedmdesát tři v krčské porodnici. Na palec mi přivázali cedulku se jménem a položili mne mezi ostatní novorozence. otec u porodu nebyl, v této době to ani nebylo zvykem. Bydleli jsme s mámou a tátou, dvěma strýci, tetou a prarodiči v krásné vile v Chodově. Na zahradě rostla broskev. Mám ještě fotografii, na které mne drží děda pod její korunou a já svírám v ruce jeden z jejích plodů. Z té doby si nepamatuji téměř nic. Když mi byli asi tři roky, naplánoval pražský magistrát stavbu sídliště, která zasahovala i na náš pozemek. Prarodiče si mysleli, že je rozumější se podvolit a podepsali, že svolují s výměnou našeho domu za čtyři byty v panelových domech, vilu vzápětí zbořili, a s ní i celou stranu ulice, v níž byla umístěna, druhá měla štěstí a zůstala stát. Přestěhovali jsme se do třípatrového paneláku v Krči, na patře s námi sousedili strýc, teta a bratranci. Do školky jsem moc nechodil, většinou jsem byl u babičky v Horažďovicích, nebo mne hlídala máma. Na základní školu jsem nastoupil o rok později, první dva roky jsem ji navštěvoval v Písnické ulici na Lhotce, pak mne rodiče přesunuli na Základní školu Jánošíkova. V průběhu studia jsem měl většinou vyznamenání s konstatní dvojkou z hudební výchovy. V osmé třídě jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit na gymnázium Jana Nerudy, jediné bylo zaměřené na geologii, otec měl přes své melouchy v rámci akce Zet nějaké známé, zkoušel mě zařídit protekci, nakonec jí nebylo třeba, zkoušky jsem úspěšně složil, během nich jsem seděl v lavici s Alanem, když jsme v září opravdu nastoupili sedl jsem si opět vedle něho, znali jsme ze zkoušek. Dnes mohu říci, že studium na gymnáziu ucpalo naše hlavy hloupostí opakováním prověřeného a vskutku duchamorného učiva, učitelé byli způli blázni a z druhé sadisti vyžívající se drezůře opic, jimiž jsme tehdy v jejich očích byli. Naučili nás nemyslet, procvičovat omezenost, pokoušeli se nás stáhnout do svého hejna, kdyby měla škola víc než čtyři roky, či kdyby nepřišla uprostřed studia revoluce, která přece jen otřásla jejich postavením a způsoby, určitě bychom se my všichni jejich zajatci proměnili v mrtvolné věci, které důstojně a bez cavyků reprezentují své gymnázium a jsou integrální součástí zátiší tohoto smrtícího světa. Naštěstí jsme se či alespoň část z nás tohoto jha a této knuty pokusili ve zbytku těch strašlivých devadesátých let zbavit, jestli se nám to povedlo, je samozřejmě otázkou, pravdou však zůstává, že když si vzpomenu na ona léta, že se mi krom mých spolužáků nevybaví zhola nic, pohřbil jsem je včetně svých chudých znalostí hluboko na dně své hlavy, osvobodil jsem se v dělnických profesích, brigádách, jimž jsem prošel po gymnáziu, unikl jsem tomu zhoubnému tlaku na výletech s Martinem Krummholzem a jinými, ujel jsem se Štěpim, Pléšou, Andulou prostě pryč, k čerstvému vzduchu moře, k prašným pouštím, do hor i na okraj horkem rozpečených dálnic, během let jsem odložil i barevné oblečení z vietnamských tržnic, prestiže, a konečně se dostal na školu mého srdce a začal navštěvovat AVU, kde jsme s Luďkem, Raoulem a Radimem založili skupinu. Byli jsem rozkročeni mezi alkoholismem, aktivismem, byli jsme nesvéprávnými dětmi devadesátých let, práce ve skupině, byla prací na překročení jejich pustošícího dědictví, pokusem o vlastní proměnu, dnes jsem přesvědčen, že proměna se krom velmi mála katarzních okamžiků, jimiž jsem prošli, neuskutečnila, jen jsme zapoměli to, co jsme zapomenout chtěli, a tento proces se stále zrychluje, stejně jako přibývá kilogramů.
Žádné komentáře:
Okomentovat