9686

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se předčasně na konci roku 1973, měl jsem být kozoroh, ale stal jsem se střelecem. Máma se mnou byla asi měsíc v nemocnici, ostatně celé dětství jsem byl neduživý, chodil jsem každý druhý den na vakcíny. Co si pamatuji, jesle jsem nenavštěvoval a do školky docházel sporadicky, většinou mě rodiče dali k jedné z babiček, ale tři roky po mě se narodila sestra, takže máma byla na mateřské šest let v kuse. Máma je židovka, rozená Hozmanová, ale židovka bez víry i tradic, děda byl příslušníkem sekularizovaného plzeňského měšťanstva, prodával v obchodě s domácíma potřebama, nikdy nechtěl mluvit o tom, co dělal před rokem čtyřicet osm. Zapomněl jsem zmínit, že jsme bydleli v Praze, v malém panelovém domě v Krči u Štůrovi ulice, na patře jsme sousedili se strejdou Ivanem, tetou Markou a oběma bratranci, s Davidem jsem si chodil hrát ven, běhali jsme okolo baráku se sídlištníma bandama dětí, pamatuji si, že mladší bratranec, Pavel, jednou snědl žížalu. Tím všechny úplně znechutil, jindy snědl prášky z domácí lékárny, museli ho pak odvést do nemocnice, kde mu vypumpovali krev, babička pak občas říkala, že se mu potom změnila povaha. Ani nevím, co bych řekl o škole, o sestře, čím jsem naplnil všechny ty roky, zbyla mi jen hrst dokola vyprávěných historek ale ten pocit účasti se kamsi vytratil. Po základce jsem šel na gyml do Hellichovky, do sametové revoluce jsem prospíval obstojně, jedničky, dvojky, pak se to nějak zvrtlo, začali jsme s Kreunou chodit na koncerty, poprvé jsme byli na Orlíku, nově založená vydavatelství se pustila do vydávání zakázané hudby a my do jejího poslechu a prospěch se rapidně zhoršil, čímž se změnili i mé priority, bylo mi jasné, že o geologii si mohu nechat jen zdát, že budu muset zvolit nějaké náhradní řešení, trochu jsem kreslil, tak když jsem zjistil, že na Akádu berou i bez maturity, bylo rozhodnuto. A kupodivu mě vzali hned na poprvé, dostal jsem se do Sopkova ateliéru, chodil jsem do školy pravidelně malovat, ve druháku jsem se zamiloval do spolužačky a začali jsme spolu chodit, poté, co umřela babička, jsme se přestěhovali do její garsonky na Jižňáku, škola uběhla strašně rychle, během studia jsem se živil kreslením storyboardů u Vladimíra Strejčka. Trochu jsem maloval, hlavně různé ornamentální vzory, přišlo mi, že je to zajímavé především vzhledem k modernistickému pojímání dekorativnosti jako zla umění, no já to zlo, ten povrch maloval. Na začátku tisíciletí se v Praze konečně objevili obchody jako Zara a H&M, takže i spěchající masa přestávala být tak snadno čitelná svým východním, postkomunistickým vzezřením, ubývalo oděvů od vietnamských stánků i podřadného českého zboží, zaplaťbánbůh jsme pomalu splývali s celým západním světem, do teď poslouchám Rádio 1, když si uvědomím. že je tomu bratru dvacet let jímají mne vlny nostalagie. Přemýšlíme s Andreou, že bychom se přestěhovali do většího, garsonka po babičce už nestačí, navíc se snažíme myslet na budoucnost.