9657

Jmenuji se Marek Meduna, i když ve skutečnosti se jmenuji Marek Hozman, jméno Meduna dle vzoru Picassa používám po své matce. Babička rozená Zachová, provdaná Medunová mi říkala Marečku, ty si musíš udělat vysokou školu, a když o tom nyní přemýšlím, domnívám se, že touto větou v dobrém i zlém hluboce ovlivnila můj život. Avšak neměl bych příliš odbočovat, matka se narodila v Komušíně, což je vesnice kousek od Horažďovic v jihozápadních Čechách, děda umřel, když bylo mámě asi pět let, záhy na to se s babičkou a sourozenci přestěhovali do Prahy. Otec pochází z Horažďovic, jeho máma až do smrti dělala ve fabrice na výrobu hokejek, která však ihned po revoluci zkrachovala, naštěstí babička už v té době dávno užívala zaslouženého důchodu, děda umřel také dřív, povoláním byl stavbyvedoucí, celý život trpěl astmatem a to ho v kombinaci s prašným prostředím staveb umořilo k smrti, stalo se tak, když bylo otci dvanáct let. Otec s matkou se poznali na zábavách V zářečí, kam se sjíždělo široké daleké okolí. Na koncert Matadors otec do teď vzpomíná, hlavně na to jaké měl Jiří Korn boty, podle jeho popisu se domnívám, že vypadali jako jakési semišové koně. Chodili spolu asi rok, když počali mne, když holka byla v tom, musela být svatba, to se nedalo nic dělat, matka se vdávala asi ve třetím měsíci, bylo jí jednadvacet, otcovi dvaadvacet, oba byli považováni skoro za postarší, měli svatbu, dá se říci, na poslední chvíli, v nejvyšší čas. Narodil jsem se v porodnici ve Strakonicích. Bydleli jsme u babičky, asi to bylo náročné soužití, rok po mém narození jsme se přestěhovali do nově vystavěného sídliště v Praze Krči. Otec chodil po melouchách a méně již do svého zaměstnání, byl profesí stavební technik, po revoluci se jeho činnosti začalo říkat inženýring. Máma byla na mateřské. Čtyři roky po mě se narodila sestra. Na základní školu jsem chodil do přilehlé Jánošíkovi ulice, byly tam dvě školy, já jsem navštěvoval tu horní. Ve třídě jsem k patřil k sortě šprtů, měl jsem až do osmé třídy samé jedničky, během studia jsem obdžel několik (dvě) funkcí, na prvním stupni jsem holkám, když zlobily, odstřihával červené trpaslíky, a na stupni druhém jsem byl sběrovým referentem. Po základce jsem se dostal na gymnázium Jana Nerudy. V té době jsem hodně četl, hlavně Jarmilu Loukotkovou a různé jiné historické romány. Na gymnáziu jsem již nebyl premiantem, a naopak jsem takříkajíc splynul, ničím nevyčnívajíc, s průměrem. Vlastně jsem šel na gympl, protože jsem nevěděl, čím bych chtěl být, měl jsem nějaké dětské představy o popelářích, kosmonautech, horolezcích... ty jsem však ani já sám nebral příliš vážně. Těsně po revoluci jsme začali se spolužákama jezdit stopem do zahraničí, prázdniny jsme trávili ve znamení dalekých cest, tím jsme se i sblížili více než je tomu obvyklé ve školních škamnách, jsme přáteli dodnes a stále se, i když bohužel s řídnoucí frekvencí, pravidelně stýkáme po pražských hospodách. Myslím, že někde na těchto cestách, mezi čekáními na odpočívadlech a mlčenlivým sezení v cizích autech, ve mě uzrálo rozhodnutí, že budu umělcem, tuto roli jsem si v sedmnácti nedokázal představit jinak než jako povolání malíře, čas však ukázal, že věci jsou komplikovanější. Přihlásil jsem se do ateliéru Jiřího Sopka na AVU. Zkoušky na umělecké školi probíhají v lednu, takže v březnu jsem už věděl, že mě nevzali, maturitu jsem udělal s odřemými zády. A po prázdninách jsem nastoupil jako kulisák do divadla Labyrint. Byl jsem v té době zamilován do spolužačky. Chodili jsme společně na představení divadla Sklep a viděli jsme jedno z prvních, a ještě dobrých, vystoupení Šumu svistu. Na AVU jsem se hlásil pravidelně každý rok, mezitím jsem střídal různá zaměstnání, ne že bych chtěl, ale vždy je přerušili prázdniny, kterých jsem se nechtěl vzdát, takže jsem obsluhoval kopírku, byl skladníkem v pivovaře, správcem databáze na Ministerstvu Vnitra, úředníkem špeditérské firmy... V roce 1997 jsme se s Natálií přestěhovali do Podolí a rok na to mne na AVU na popáté vzali. Od té doby i rodina začala částečně akceptovat mé rozhodnutí být umělcem. Na konci prváku jsme se staršími spolužáky s ročníku založili uměleckou skupinu. Hlavně jsme pili pivo, jedli velké porce smažených sýrů a hodiny poslouchali historky Petra z ateliéru Vladimíra Skrepla. Čas i povinnosti nás míjeli a my seděli v hospodě Na spartě, ačkoli zde se položil jakýsi základ budoucí existence skupiny. V tomto údobí se se mnou rozešla Natálie, ztloustl jsem asi o patnáct kilo a odstěhoval se zpět k matce, která se mezitím rozvedla s otcem a po výměně bytu skončila v malé garsonce na Spořilově. Bydlel jsem tam dva roky, než jsme se nastěhovali s klukama ze skupiny do ateliéru na Smíchově. V roce 2004 jsme s Luďkem odjeli na stáž do Londýna, protáhli jsme si ji přes prázdniny, našli si práci a vydělali si slušnou sumu peněz, trochu se zlepšili v angličtině a s úplně jinou, pozitivní energií se na podzim vrátili do v listopadové mlze utopené Prahy. Tuto stáž, tento pobyt, tyto okamžiky považuji za jakýsi bod (oblast) obratu, pak začali jít věci samy od sebe, začali jsme chodit s Andreou, odvážil jsem se napnout větší formáty pláten, začal se podepisovat Meduna, přestěhovali jsme se s Andreou do Holešovic, zhubl jsem na osmdesát pět kilo, ještě za života babičky jsem úspěšně složil diplomovou zkoušku, na jejíž slova tím pádem konečně a s odklady došlo, s klukama ze skupiny jsme přijali první holku, oženil jsem se, stal se rybářem, vlasy mi prokvetli šedinami, chytil jsem metrovou štiku na Otavě v Horažďovicích, porazil otce v tenise, poprvé...