9670

Mé jméno je Marek Meduna a můj život byl a je prostý a jasný, nyní se ho letmo pokusím připomenout. Narodil jsem se matce a otcovi září roku 1973 v Podolí. Bydleli jsme u Štůrově ulici v Krči, otec dělal stavebního technika a chodil po melouchách, matka byla se mnou na mateřské, na rozdíl od Miloše Zemana jsem si svou existenci neuvědomil ve třech letech, ale mnohem později a toto údobí svého života znám jen z vyprávění matky, otce a obou babiček, u nichž jsem během dětství trávil mrtě času. V mé mysli zůstali jen záblesky obrazů, u kterých si nejsem jistý, zda jsou mé či zprostředkované. Jedu na tříkolce přes dálniční přejezd, jdu se sousedkou na Ostrov v Horažďovicích, mám strach, když mě rodiče nechali samotného doma, zapaluji u sporáku všechny sirky najednou... Do školky jsem moc nechodil, jesle si nevybavuji, když mi byli čtyři roky, narodila se sestra. Na základní školu v Jánošíkově ulici jsem začal docházet v sedmi letech. Sedl jsem si do zadní lavice ke klukovi v džínovejch lacláčích, jmenoval se David, posléze si vysloužil přezdívku Vopice, spolu s ním a Buřtem jsme protloukli celých osm let. Převážně jsme chodili na nanuky do zeleniny, nebo blbnout do Krčáku a nebo jsme si hráli u Dejviho. Od páté třídy jsem musel z družiny vyzvedávat sestru a dovést ji domů, takže chodila všude se mnou. Po základce jsem se dostal na gymnázium na Budějovické, bylo zaměřeno na stavební techniku, takže otec měl radost. Během studia jsem mu jí však moc neudělal. O hodinách byla nuda, seděl jsem v lavici s Alanem, nudili jsme se, nedávali pozor na probíranou látku a kreslili si převážně spolu. O hodinách angličtiny a ruštiny jsem byl v lavici s Alešem Skřivánkem. Můj prospěch se pomalu stupeň za stupněm zhoršoval až do čtvrťáku, ještě že gympl neměl víc ročníků, v pátém bych asi propadl. Těsně před maturitou jsem se začal učit. Dostal jsem tři jedničky a čtyřku z angličtiny. Kupodivu jsem se hned po škole dostal na demografii. Studoval jsem jí dva roky, trochu jsem pronikl do tajů statistiky, sociologie a natality. Pamatuji se, že na semináři sociologie nám byl vysvětlen rozdíl mezi charismatickým lídrem a necharismatickým politikem na příkladech Václava Havla a Václava Klause. Už během střední školy jsem začal malovat, zpočátku jsem používal temperu, posléze přešel na olej, i když jeho dlouhé schnutí mi dělá problémy dodnes. Měl jsem rád hlavně surrealisty, četl jsem Peruchotovi životopisy impresionistů, postupně jsem si oblíbil i baroko, hlavně Rubense. Jak tento zájem narůstal, uvědomil jsem si, že nemohu sedět na dvou židlích a odešel jsem z demografie a pokusil se za notné podpory pana Josefa Wágnera připravit na zkoušky na Akademii výtvarných umění, no nedostal jsem se, tento pokus jsem opakoval asi pětkrát, přičemž až na po šesté mě na školu vzali, tedy učinil tak až Jiří David, ke kterému jsem se ani nehlásil, během tohoto martýria jsem se živil jako kulisák nejdříve v Labyrintu, pak v Národním divadle. Na škole jsem se více méně plácal, najednou, když jsem byl konečně na vytoužené akádě, jsem nevěděl, co si sám se sebou počít. Stále jsem maloval, ale výstavní nabídky mne jaksi míjely, ve čtvr'táku Jiří David odešel učit na umprumku a já přešel do ateliéru Vladimíra Kokolii, kde jsem i diplomoval. Moje kariéra se vlastně zlomila po výstavě v AM180, na kterou jsem se vnutil Jakubu Hoškovi, poté to začalo jít tak nějak samo. Abych nezapoměl ještě v ateliéru Jiřího Davida jsem se zamiloval do spolužáka Martina Krummholze, od té doby žijeme spolu v malém bytě u Palmovky. Příští měsíc budu mít samostanou výstavu v galerii CO14, tak mám spousty práce.