26. 4. Úterý
Již minulo jaro, ač či přec neviděl jsem stromy kvést. Kam odešla řeka, když bláto je suché víc než troud. V ozvěně hlas se tříští, však smyslem svým je dále nesen, s šumem svou řeč mísí, a přece šeptá: odpusťte oči, co museli jste snést, omluvte ruce i dosah jejich vin, odpusťte zbabělé věty a ponížení slov, ten k moci deroucí se zvuk… Mraky se v nadhlavníku kupí, z já snad cosi zbývá, silnice zavinutá vzhůru, stres, déšť, smích na každý pád.
Žádné komentáře:
Okomentovat