Narodil jsem se v polovině sedmdesátých let v Praze, vyrůstal jsem na jejím okraji v průběžně, svépomocí dostavovaném a vybavovaném domě, oblékán do pletených svetrů a živen domácími kompoty z ovoce vyrostlého na přilehlé zahradě. Má zkušenost jistě není ojedinělá... píše Tomáš Dvořák a má pravdu. Narodil jsem se v roce 1973 v okrajové čtvrti Prahy, kde jsem i vyrůstal. Obývali jsme s rodiči byt v malém panelovém domě ve Štůrově ulici v Krči. V sousedním bytě na patře s námi bydleli i prarodiče z máminy strany. Ještě před mým narozením zbourali náš dům v Chodově a postavili místo něj sídliště Opatov a tátu s mámou, dědu s babičkou a strýce s tetou rozstěhovali do jednotlivých sídlištních bytů. Se ztrátou domu jsme ztratili i zahradu, což nesl obzvlášť těžce děda, který na zahradě pěstoval broskve a meruňky. Prarodiče vzápětí zakoupili chalupu v Defůrových Lažanech, kam jsme celá širší rodina začali jezdit na víkendy. Přestavovali jsme ji, stodolu jsme strhli a místo ní postavili novou chalupu, děda dal plně průchod své pěstitelské vášni, rouboval stromy, máma, teta a babička zavařovali kompoty, vyráběli marmelády a džemy, postupně se narodily bratranci, sestřenice a sestra, takže se nás prohánělo okolo chalupy šest. Abych nezapoměl, jmenuji se Marek Meduna, Meduna po otci, Marek po Marku Spitzovi mnohonásobném vítězi olympijských her v Mnichově. Máma říká, že jsem jako dítě nechtěl jíst, dokud mi babička nezačala číst, že jsem byl mazaný, ale jinak hodný dítě. V dopoledne jsme zajížděli nakoupit do blízkých Horažďovic, při té příležitosti jsme vždy chodili na návštěvu k babičce s otcovi strany. Babička byla vdova, děda umřel, když bylo tátovi dvanáct let. Když jsem jí byl svěřen na hlídání, chodili jsme spolu na Prácheň, zapálili svíčku na hrobě a přes zříceniny sešli dolů k Otavě, podél níž jsme se vrátili zpět do města. Babička měla dům u stoky. Udělali jsme si státou pruty s lístového keře. Na večer jsme nahodili, prut zatížili kamenem a ráno se těšili na úlovek. Já jsem většinou chytil jen okouna nebo bělici, můj největší úlovek byl úhoř, který se někomu utrhl i s vlascem z rybářského prutu, a jak úhoř plaval dolů po proudu, tak se vlasec, který mu vedl z tlamy namotal na můj vlasec a já ho ráno vytáhl. Celá rodina nejen stavěla, betonovala a pěstovala zeleninu, ale i kradla, chodili jsme s rodiči v noci na brambory, na hrách. Babička nás posílala pro něj tak často, až hrachu bylo tolik, že se všechen zkazil. S bratrancem jsme pytlačili kapry v chovném rybníku u Černic, někdo nám říkal, že z Černic pochází fotbalista Skuhravý, jednou, vlastně několikrát jsme ukradli v kachňárně několik kachen. Pokradmu jsme se přikradli k plotu, opatrně přelezli, potichu došli k měsícem ozářenému hejnu bílých kachen. Z nedaleké vesnice se neslo štěkání psa, kachny snad spaly, bylo slyšet jen tlumené šustění peří a hlídač, jak jsme se ujistili, asi před půl hodinou odjel domů, lehkými přískoky jsme se rozeběhli k hejnu chytit nejbližší ptáky. Jakmile jsem vběhl na pláž, nohy mi podjely po vrstvě hoven a já jak po mokré trávě sjel do vody, celé hejno se postavilo na zadní a začalo zběsile kejhat. Celý mokrý jsem viděl bratranece, jak po břehu honí kachny, ale všechny mu vždy unikly. Nakonec jsme na břehu posbírali kachní mrzáky, kteří nemohli chodit, ani poletovat. Vystrašeni hlukem jsme rychle přelezli plot, přehodili si přes něj kachny a s nimi na řidítkách odjeli do Lažan. Děda měl z kachen radost a během léta se o ně staral tak dobře, že se všechny uzdravily. Od mých zhruba čtrnácti let se rodiče začali hádat, o čtyři roky později se rozvedli, ztrátu otcovského dohledu jsem považoval za ulehčení, po gymplu jsem se rozhodl, že budu malířem, risknul jsem odchod z přírodovědecké fakulty, jak jsem to tehdy chápal, směrem k životu, k zaměstnání kulisáka a budoucí umělecké kariéře, oddálení otcovského vlivu mi toto rozhodování velmi usnadnilo. Řekl bych, že tento okamžik byl v mém životě rozhodující, pak už může následovat výčet emancipačních kroků, ovšem to bych upadl do značného zjednodušování, neboť cesta byla strastiplná, obroubená trnitými keři, každopádně umělcem jsem, průměrným regionálním umělcem, který dlí zde v srdci Evropy, a který by byl rád navzdory faktům přesvědčován o opaku, o svém významu, ale to jsme my, umělci, takoví prostě jsme, zlé a egoistické děti zápasící s mrzkým, nepřejícím světem, jenž je jak také jinak zosobněn hlavně těmi druhými.
Žádné komentáře:
Okomentovat