6229

Rozhovor s Vladimírem Houdkem pro Spolek Skutek

Vladimíre, jak se jmenuješ kdy a kde jsi se narodil?

Vladimír Houdek. Narodil jsem se v Novém Městě na Moravě, 3. 11. 1984.

Z jaký pocházíš rodiny?

Já jsem z úplně normální rodiny. Moje maminka byla sekretářka a je již delší dobu v invalidním důchodu. A tatínek byl dlouhá léta… My jsme říkali, že je námořník, ale on jezdil nákladní lodí po Dunaji z Bratislavy do Německa a Rakouska, případně i do Rumunska a Bulharska. Převážel různý zboží. V dětství jsme trávili prázdniny s ním na lodi.

To asi tatínek nebýval po delší časové úseky v rodině přítomen.

Je to tak. Vždycky byl na lodi dva až tři měsíce. Někdy třeba míň. Po tu dobu jsme ho neviděli.

Jak jsi vnímal, když se po několika měsících vrátil? Jako návrat autority?

To ne, měli jsme prostě radost, že se vrátil taťka. A kromě toho jsme se upřímně těšili na dárky, co doveze, hahaha.

Já jsem si říkal, jestli vozil dárky.

Vozil věci, který u nás nebyly za minulýho režimu k dostání.

Tak to jsi měl privilegovaný postavení.

My jsme to takhle nevnímali. Chápali jsem to jako normální práci, která obnáší časové omezení vůči rodině a taky jako dětský dobrodružství, který s tím bylo svázaný, když jsme se s ním o prázdninách plavili celá rodina.

Co vám nejčastěji vozil?

Nejčastěji určité druhy jídla. Třeba sladkosti, velký Milky…

Gumový medvídky?

Ne, ty jsme neměli rádi, spíš arašídy, nějaký salámy a podobný dobroty.

Masová rodina?

To spíš táta.

A nějaký časopisy, knihy, filmy, hudbu…?

To vůbec ne. Taťku kultura moc nezajímala, i když paradoxně jednu dobu hodně fotil. Například svatby. Ale nikdy to nechápal jako umění, jako součást kultury. Vždycky to bral hodně technicky, pro daný účel.

Přeskočme k základní škole. Jaký jsi byl student? 

Protože jsem byl a jsem dyslektik, tak se mi některý věci hůř učily. Hůř se mi i soustředilo, obtížně se mi četlo, jakýkoliv úkoly, nebo povinnou četbu. V té době bylo pro mě typické, nemůžu úplně říct lajdáctví, ale… Jak jsem viděl, že mi to ve škole nejde, tak jsem se nedokázal pořádně motivovat. Vnitřně mě ten tlak obtěžoval, tak jsem se nejdřív podvědomě, a pak už vědomě dostával do pozice trojkaře, čtyřkaře. Učení jsem ve finále neřešil. Kupodivu jsem to nepociťoval jako handicap, ale naopak jako svého druhu hrdinství, že kašlu na školu, že mě ten systém nezajímá. Radši jsem dělal ve třídě srandu, a potom se poflakoval s klukama venku, než abych byl za šprta. Šprti byli totiž vždycky biti, což pro ně asi moc příjemný nebylo. A to, i když byli oproti nám ostatním vlastně chytřejší a zajímavější. Ale to jsem jako dítě nevnímal.

A ty jsi byl tedy třídní šašek nebo sígr?

Asi obojí. Tahle role mi vydržela i na střední. Je to i tím, že jsem měl v povaze ten školní systém vždycky nějakým způsobem narušovat a moc se nepodřizovat autoritám.

Souvisela s tím třeba špatná třídní učitelka?

To víš, že jo.

Dostával jsi fyzický tresty?

Od učitelky ne. Ale měli jsme tam různý učitele… V tý době se moc neřešili nějaký pohlavky. Nějaká facka nebo takzvanej vořech, což byl dost nepříjemný úder klouby – zatnutou pěstí – do horní části hlavy.

Takže jsi dostával vořechy?

Občas ano, hahaha.

Jak konkrétně jsi zlobil?

Já jsem nedělal nic neobvyklého, jednalo se o takový klasický zlobení - bavení se při vyučování, neuposlechnutí příkazu učitele, odmlouvání a podobný drobnosti.

Chodil jsi za školu?

Na základní škole ne, ale na střední už jo.

Jak ti šla výtvarná výchova, bavila tě?

Já jsem neprojevoval žádný neobvyklý vlohy ke kreslení. Nechodil jsem ani na ZUŠku, ani ve mně nikdo nerozpoznal skrytý talent, proto jsem ani nic nerozvíjel. Jednou jsem dostal čtyřku z výtvarné výchovy, a to z toho důvodu, že jsem paní učitelce řekl, že si výkres chci malovat po svém. Dostali jsme zadání úkolu typu „namalujte to jako Picasso“, ale já jsem to namaloval jinak a vybavuju si, že mě to opravdu bavilo. Možná v tom i byl nějaký adolescentní truc, že to nebude podle Picassa…

Že tys to udělal jako Matisse…

Hahaha, toho jsem v tý době neznal. Nevím, snažil jsem se věci vnímat jinak, snad osobitěji.

Jak si trávil volný čas po škole?

Já jsem byl v dobré partě kluků. Pořád jsme lítali venku. V tý době vycházel časopis Pop life a my se vzorem našich o něco starších kamarádů, kteří byli napojeni na kluky ze Žďáru nad Sázavou, což je naše okresní město, jsme začali objevovat graffiti. Bylo to nesmírně poutavý, zakázaný i kreativní a vlastně díky tomu jsem se začal později víc zajímat i o malování. To byl pro mě spouštěcí moment. Parta kluků, graffiti, skejty, poflakování se po malým městě. Bystřice má totiž jen deset tisíc obyvatel. Tím jsem tehdy žil.

Už jste o sobě přemýšleli jako o crew?

Ještě ne, to přišlo až na střední.

Na jakou střední jsi se hlásil po základní škole?

Nevěděl jsem, co mám chtít od života, tak mi to bylo jedno. Rodiče mi nechali volnou ruku, jenom říkali, abych si vybral to, co mne bude bavit a abych se tím byl schopen uživit. Přemýšlel jsem nad nějakým kreativním oborem, na který bych se byl schopen se svým vysvědčením dostat. Na střední uměleckou školu jsem se necejtil, neměl jsem žádnou malířskou ani kreslířskou průpravu. Tak jsem se nakonec přihlásil na kadeřníka, kam mě ale nevzali, tak jsem se z nouze přihlásil na prodavače, což je dnes už asi zaniklej výuční obor, a tam jsem strávil rok, abych se připravil na zkoušky aranžéra na té samé škole ve Žďáře nad Sázavou. A tam mě ve finále vzali.

Když jsi měl na základní škole špatný známky, snažili se tě rodiče motivovat k učení větami typu: Nebuď blbej Vladimíre…

Hahaha, já mám naštěstí hodný rodiče, ale to víš, že se snažili mít na mě vliv. Říkali mi, že je dobrý máknout, koneckonců známky jsou významným ukazatelem, jestli tě někam vezmou nebo ne. Ale tím, jak jsem byl docela tvrdohlavý dítě, tak se ty známky vlastně moc neproměňovaly, respektive nezlepšovaly.

Na tý střední ses dostal blíž k hiphopový kultuře?

Tam už to probíhalo. Nosili jsme kalhoty neskutečně nízko, kšilty samozřejmě dozadu, xxxxl trička. Hltali jsme hiphopový klipy, takovej ten gangsta rap, east coast / west coast. Bavili mě kapely Das EFX, Mobb Deep, Gang Starr a mnoho dalších. Bylo to pro mě něco úplně novýho, co neznalo ani moje okolí, natožpak rodiče. Byl to takovej průnik našeho malýho postkomunistickýho světa s tím velkým. Snad jeden nebo dva kluci měli doma MTV. My jsme se u nich scházeli a celý dny sjížděli videoklipy.

Jaký to byl rok?

Devadesát devět a dva tisíce, jedna, dvě?

Fascinovali tě spíš ty těžký zlatý řetězy a úspěch, nebo spíš divokej život na hraně společenských konvencí?

Určitě oboje. Postupně jsme zjišťovali, o čem to vlastně rapují. Leccos jsme odvozovali z toho, jak vypadají, v jakých autech jezdí. Třeba Public Enemy byli velmi političtí, což se projevovalo i v jejich klipech.

To vás inspirovalo dělat něco sami?

U nás nejvíc táhnul skateboarding. Celá parta jezdila, i já jsem se pokoušel chvíli skejtovat, ale moc mi to nešlo. Měl jsem příliš velkej respekt a strach z jakéhokoliv obrubníku. Takže, když jsem udělal olíčko (pozn. z anglického slova ollie) pět centimetrů nad, tak to byl pro mě úspěch. Mě zasáhlo hlavně a naprosto graffiti. To byl pro mě iniciační moment k nějakýmu výtvarnýmu vyjadřování.

A graffiti jste dělali ve Žďáru nad Sázavou?

Ne ne, dělali jsme ho u nás v Bystřici, což bylo naprosto absurdní. Bylo nad slunce jasný, že se to nemůže neprozradit, ale to jsme jako adolescenti fakt neřešili. Takže to skončilo naprostým fiaskem a naším dopadením. Pak jsem musel několik měsíců chodit na technicko-úklidový práce, abych si odmakal příslušné hodiny.

Kolik věcí jsi udělal během své kariéry writera?

Nemám to spočítaný, ale myslím, že to byly desítky. Stovky určitě ne. Šlo hlavně o true-upy a klasický piecy na legálech – ty byly vždycky příjemný. Dokonce se mi podařilo udělat i nějakej panel, ale to už je tak zapomenutý, že už mě za to snad nikdo nebude chtít popotahovat, hahaha.

Jak se jmenovala vaše crew a jaký bylo tvoje jméno?

Já jsem měl spoustu jmen. A postupně jsem byl ve dvou crew. První se jmenovala DSC a druhá byla BNK.

Chápu Dvořák Šec Contemporary.

Hahaha. Vidíš, my jsme předběhli dobu… Promiň bylo to DCG. V tý první crew jsme byli tři, později přibyl ještě jeden. A v BNK jsme byli čtyři. Nejdéle jsem psal jméno PRIO, a pak různý jiný jako třeba NIEMAND.

Vztahoval ses k berlínský či pražský škole nebo se snažil o vlastní solitérní styl?

V tý době byla pražská scéna neskutečně silná. Myslím, že měla opravdu světovou úroveň. Writeři jako třeba Vladimír 518, Bior, Obic nebo Romeo a další, kteří ji tvořili, byli naprosto úžasní. Doteď si myslím, že typografie, kterou dokázali vybudovat, je vážně skvělá. Praha byla pro nás vzor, jak se to má dělat. A k tomu Berlínu… Jelikož pro nás nebylo mnoho možností, jak se tam dostat a propojit se s tamní scénou, tak se to naštěstí kompenzovalo tím, že kamarádi vozili různý časopisy ze světa, takže se leccos dalo takzvaně nakoukat. Jak nebyl internet, tak jsme byli v něčem omezení, ale na druhou stranu o to hladovější po nových informacích.

K hiphopový kultuře patří i hulení trávy, případně další drogy, do nich jste taky zabrousili?

Zabrousili. Bylo to dost přirozený propojení. Bohužel v tom věku i nelegální. Zpětně si myslím, že jsem se tomu mohl a měl vyhnout. Byla to vlastně taková naivní blbost, která k tomu neodmyslitelně patřila.

Jak se tvé aktivity odrazily na středoškolském prospěchu?

Tím, jak jsem rebeloval, podařilo se mi dosáhnout vyhození ze školy. Pak jsem strávil rok na pracovním úřadě. Bylo mi šestnáct sedmnáct a pomalu jsem si začal uvědomovat, že to, co dělám, není úplně nejsmysluplnější. Za prvé jsem tím týral maminku, která z toho byla nešťastná. A za druhé jsem si rychle osvojil dost nevhodné návyky. Měl jsem za sebou jen základní školu. Na pracovním úřadu mi nabízeli podřadný práce. Tak jsem si řekl, že mám svou hrdost a morální zodpovědnost nejen vůči svýmu okolí, ale především k sobě. Na popud mamky jsem přemýšlel, co budu dělat dál a naštěstí jsme zjistili, že v Brně je možné také studovat na aranžéra. Takže jsem absolvoval zkoušky, nastoupil do Brna znovu od prváku. Naštěstí jsem tentokrát školu dodělal.

Jak konkrétně probíhalo ono „dání se do kupy“? Vždyť ono se to snadno říká, ale o dosti hůř realizuje.

Ono si o to, vlastně řeklo moje tělo. Najednou se mi v mladým věku zvednul tlak, začal jsem mít astma a jiný problémy. A já jsem si řekl, že takhle žít nechci. A protože jsem musel brát léky, nechtěl jsem je a ani je nemohl míchat s alkoholem, tak jsem přestal pít a vlastně i kouřit.

Se změnou životosprávy jsi změnil i partu?

To ne. Já jsem sice společenskej člověk, nemám problém se s kýmkoliv bavit, ale ve své podstatě jsem introvert. Mám rád svůj prostor a čas, kde a kdy mohu přemýšlet. Tak jsem si v Brně žádnou novou partu nenašel, měl jsem kamarády ze třídy. Spíš kamarádky, protože tam byly až na tři kluky, samý holky. V Brně jsem byl dost izolovanej, Bystřice je sice od Brna jen 60 kilometrů, ale pro mě to tehdy byla velká vzdálenost. Jak jsem byl fixovanej na domov, tak pro mě bylo docela těžký se aklimatizovat na nový prostředí velkého města.

Sledoval jsi dál hiphopovou kulturu?

Sledoval, ale malovat jsem se v Brně neodvážil. Nechtěl jsem se nechat s tím svým flastrem chytit. Takže jsem to sledoval jen zpovzdálí a také jsem se začal trochu víc zajímat o umění.

Umění jsi vnímal jako malbu?

Ano, celou dobu jako malbu. Pro mě se ten přechod z typografie a tvorby písmen, na kterým je postavený graffiti, k volnému umění odehrál relativně přirozeně.

Ale ty sis už před tím určitě dělal návrhy pro graffiti?

To jo, ale vždycky se jednalo o tvarování písmen.

Takovej formalismus.

Hmmm.

Jak se projevoval ten tvůj nově nalezený zájem o umění?

No, on vlastně začal už během roku, co jsem byl na pracovním úřadu. Tehdy jsem sám sobě naordinoval takovou vnitřní amatérskou arteterapii. Začal jsem intenzivněji malovat. Portréty, figury, zátiší i abstrakce… Začal jsem chodit do knihovny, kde jsem hltal knížky o umění. Taky jsem v tý době, díky graffiti, objevil Basquiata. Přes něj jsem se dostal k Warholovi, k abstraktnímu expresionismu, minimalismu a vlastně jsem si postupně zamiloval celej ten poválečnej New York. Dodneška mám tohle období strašně rád. Pollocka, Rothka…

Měl jsi kolem sebe nějaké přátele, známé, kteří by ti pomohli se zorientovat?

Ze začátku vůbec. My jsme s partou řešili jenom graffiti a párty život. Ale potom jsem měl štěstí a potkal jsem Karolínu Rossí, která dělala umění. Její oba rodiče, jak Boženka, tak Karel, jsou umělci a absolventi Akademie výtvarných umění. Karel Rossí má ještě dvojče Tomáše Rossího a i ten je umělec. V Bystřici vždy fungovali jako hlavní poradci a autority ohledně přípravy na vysokou uměleckou školu. Díky Karolíně jsem se s nimi seznámil a oni mi moc pomohli. Měl jsem už po střední škole a nevěděl jsem, co se mnou bude. Stále jasněji jsem si uvědomoval, že pokud mě má něco zachránit, jakkoliv to možná zní pateticky, bude to malování. A taky mě to zachránilo, přestal jsem úplně pít a kouřit. Teď už nepiju skoro čtrnáct let. A taky to podpořilo doposud zasutý rysy mý povahy jako je smysl pro řád, disciplínu, systematičnost a oddanost práci. Přesvědčil jsem se o tom, že nikdo nic v životě nedostane zadarmo a už vůbec ne v malbě. Co si neodmakáš, nedostaneš. Talent je fajn, ale pokud ho nerozvíjíš, je ti k ničemu. Můžeš umět hezky kreslit, ale k čemu ti to je, když to nedokážeš uplatnit v umění, svázat to s nějakou ideou, obsahem. Musíš mít vizi, jak to chceš dělat.

Ty jsi se dostal na Akademii hned po střední škole?

Ne, já jsem byl rok doma…

A co jsi dělal ten rok?

Celý ten rok jsem maloval. Karolína Rossí mi řekla, „zkus to ke Skreplovi“. Já jsem říkal: „Skrepl? Co to je?“ A ona: „To je profesor na Akademii“.

To je divný slovo, hahaha.

Hahaha, já jsem si myslel, že to je nějaký umělecký styl. Ale ona: „To je člověk a skvělej pedagog a ty by ses k němu hodil.“, já říkám: „Kájo, to je moc troufalý“. Ale pak se mi to rozleželo a řekl jsem si, že nemám co ztratit.

Rodiče tě v tvém úsilí podporovali, nebo byli spíš skeptičtí?

Teď to nemyslím vůči mamince zle, ale ze začátku mi moc nevěřila. Tím, jak jsem za sebou neměl žádnou průpravu, žádnou ZUŠku a v devatenácti letech jsem se zčistajasna rozhodl studovat na AVU. Navíc bez maturity, jen s výučním listem. Naštěstí to všechno vyšlo a hned napoprvé mě přijali.

Byl jsi před tím u Vladimíra Skrepla na konzultacích?

Jednou jsem byl. Bylo to dost hrozný.

Kolik jsi sebou vzal obrazů?

Vzal jsem hodně věcí, ale obrazy ne, jen práce na papíře. Vladimír si je s Jirkou Kovandou prohlíželi a ptali se, o co se zajímám; já, že o současný umění a on, že to vypadá jako Dubuffet, a ono to jako Dubuffet taky vypadalo, hahaha. Když jsme se loučili, tak se zeptal: „Chcete se hlásit tento rok?“ „Rád bych, pane Skrepl.“ „Tak to zkuste, uvidíte.“ Byl jsem z toho úplně v rozpacích. Ale řekl jsem si, že se buď sesypu, nebo zatnu zuby a budu o to víc makat. Naštěstí jsem udělal tu druhou věc.

Jak jsi vnímal tu změnu, že ses dostal na Akademii a začal tak pracovat ve společném školním ateliéru?

Zásadní. Byl jsem z toho dost zaskočenej a vůbec z Prahy. Pro kluka z malýho města to byl šok. Protože jsem měl v sobě spousty nevyřešených věcí, nabíhaly mi hrozný úzkostný stavy. Během prvního roku jsem se s tím dost intenzivně vyrovnával. Navíc bylo nepředstavitelný, že mám pracovat s dalšíma x studentama v jednom prostoru. Vůbec ale nešlo o to, že bychom si nerozuměli, ale zjistil jsem, že potřebuju k práci samotu. Naštěstí jsem po dvou letech mohl odejít.

Do ateliéru v Liliové ulici?

Ano.

Jak si ho získal?

Jeden známý mi velkou souhrou okolností doporučil, abych zkusil oslovit Národní památkový ústav, že mají volný prostory. Tak jsem jim napsal motivační dopis. A ono to vyšlo. Byl to sice dost skromný prostor, ale já jsem byl za něj rád.

Jak jsi řešil finance během studií?

Naštěstí mám skvělé rodiče, kteří mě podporovali. Platili nájem a dostával jsem i něco na jídlo. Zbytek jsem doplňoval tím, že jsem chodil na brigády do Tranzitu, do Futury a do Karlína. Instaloval jsem výstavy.

Měl jsi od začátku jasno, co budeš na škole dělat?

Pro mě to byla na začátku strašně tvrdá lekce. Nikdy před tím jsem neuvažoval nad tím, co vlastně maluji. Nebo uvažoval, ale ne moc do hloubky. A najednou když se mě Vladimír s Jirkou zeptali, cos namaloval? Tak jsem si uvědomil, že nevím, jak to mám vysvětlit. Bylo to pro mě dost náročný. Začal jsem se ještě více pídit po informacích, číst literaturu a teorii. I na základě toho se mi do obrazů začal dostávat obsah.

Já jsem od tebe jako první zaregistroval ty pastózní obrazy s břízami, trochu podobné těm co dělala Sylvie Brodiová.

To je asi pravda. Sylvu jsem měl moc rád. Byla to skvělá malířka.

Jak jsi o těch obrazech přemýšlel?

Pracoval jsem, dalo by se říct, deníkově, v tom slova smyslu, že jsem řešil hlavně sám sebe. Intenzivně jsem řešil své děsy a různý nástrahy, který na mě v Praze číhaly. Ty obrazy byly velmi narativní, přehlcený, symbolický. Určitě v nich byl patrný vliv německý malby, třeba André Butzera nebo Jonathana Meeseho. Tehdy bylo pro mě nejpřirozenější pracovat velmi pastózně, hodně koloristicky…

Je pro tebe důležitá hmota barvy?

Dodneška je. Nikdy jsem si nedokázal představit, že by tomu tak nebylo. Myslím, že to je mou povahou. Nejsem moc trpělivý člověk. Spousty mých obrazů je různě dodrbaných. Třeba nedokážu počkat, až mi uschne spodní vrstva. Přelepím ji vykrývací páskou, když je ještě vlhká, a ta nezaschlá barva pak jde částečně dolů i se strháváním pásky…

Jaká série obrazů navazovala na ty deníkové obrazy?

To byla ta, se kterou jsem vyhrál Cenu kritiků. Ještě sice byla barevná, ale už byla víc geometrická. Potom jsem začal pracovat s černobílou figurou před abstraktním pozadím. Obrazy se v jistém smyslu blížily koláži.

Proč ti zmizela narace a figury těch počátečních deníkových obrazů?

Najednou už pro mě figury ztratily význam. A v další sérii obrazů, která se jmenovala Anagram, přesmyčka, už figura absentovala úplně, a to i když jsem tvary v obrazech do velký míry pořád komponoval figurálně. Tyhle obrazy byly moje první abstrakce. Stále se však jednalo o velmi barevnou a těžkou malbu. Bylo pro mě zajímavý spojovat věci, který na první pohled nesouvisejí, jako třeba informel a konstruktivismus. Vlastně jsem se snažil vyjádřit stejný pocity, ale bez figur, jen s pomocí geometrie.

Jak volíš názvy pro jednotlivé série obrazů?

Volím je až během práce na obrazech, postupně začnu dešifrovat, co vlastně maluji, a pomalu docházím k nosným principům a idejím. Zároveň se vždy vztahuji ke svojí předchozí práci. Jde mi o kontinuální budování obsahu. V malování je mi vlastní přirozená návaznost.

Třeba konkrétně u série Anagram spočívá ta přesmyčka v čem?

V tom, že lze vzít jakékoliv slovo, přeskládat hlásky, a tak učinit jeho obsah de facto abstraktním. Vnímal jsem to tak, že se ztrátou obsahu zároveň můžeš tvořit vlastní slova, který lze posléze naplnit téměř libovolným osobním významem. Podobně jsem chápal i možnosti a omezení geometrie. Pro diváka je také z určitého pohledu nesrozumitelná i od reality osvobozená. Navíc přesmyčky souvisejí s kombinatorikou a přes ní mě začalo zajímat nekonečno. Zajímá mě nějaký limit, v němž jsou vyčerpány všechny možnosti daného postupu či zvoleného tématu. Myslím, že to opakování, tedy vyčerpávání potenciálu, tě vždycky dovede k něčemu novýmu. Každý bod je možný brát jako konec i jako počátek.

Jak vlastně poznáš, že je dané téma, postup vyčerpán?

Únavou.

Je důležitá četnost obrazů a čas, který onomu vyčerpávání věnuješ, tedy úsilí?

Bezesporu, bez toho by to ani nešlo dělat. Důležitý je, jak dlouho jsem schopen se zvolenému problému věnovat na sto procent. A taky se chci dobrat příčiny, která mě vede k zájmu o to či ono. Přičemž vzrušující je, že každé, byť sebepřesnější, pojmenování je vždy v něčem zavádějící. Třeba moje poslední věci souvisí s tím, že pořád a nutně žijeme v teorii. Například Velkýho třesku…

Že se ve svých vlastních životech řídíme neověřitelnými intepretacemi…

Přesně.

Souvisí ta kombinatorika a „informelní“ kvality tvých věcí s tvými graffiti kořeny?

Je to možný. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale když se o tom bavíme, tak tam nějaká příbuznost může být. I to hledání variant a stylů je vlastně nekonečný, píšeš svoje jméno, ale zbytek je svobodný.

Jak vnímáš symbolický čtení tvých obrazů. Například kruh jako symbol dokonalosti, nekonečna, cykličnosti atd. Vyhovuje ti?

Ano, všechno, co jsi vyjmenoval je v mých věcech přítomný. Nekonečno, cykličnost, dokonalost versus nedokonalost. Já totiž v dokonalost nevěřím. Má to hodně aspektů…

Klidně uveď nějaký konkrétní příklad.

 Já bych musel začít od obrazů, který jsem poslal v portfoliu s přihláškou do Ceny Jindřicha Chalupeckýho, protože tam to začalo. Ta tehdejší série obrazů se jmenovala Dauhas…

Dauhas?

Dauhas je novotvar vzniklý spojením dvou slov Dada a Bauhausu. Tam jsem začal používat motiv kruhu. Udělal jsem obraz, který se jmenuje Černé zrcadlo. Ve své jednoduchosti, to byl pro mě složitý obraz. Dlouho jsem si s ním nevěděl rady. Jak v něm byla jenom taková černá díra, říkal jsem si, že to není ono, že mu asi něco chybí, tak jsem ho na měsíc odložil. A pak když jsem se k němu vrátil, zjistil jsem, že je vlastně hotový a že to je cesta, kterou chci jít. Uvědomil jsem si, že lze pracovat s jedním motivem na mnoho různých způsobů. Že každý z obrazů může mít jiné čtení, jiný obsah, i když budou obsahovat jeden motiv, ten černý kruh. Najednou se mi tam začala podprahově vracet i určitá narace. Asi bych měl doplnit, že před CJCH jsem byl na stáži u Jana Merty, kde jsem si programově stanovil, že budu malovat jen černou a bílou. Tím omezením jsem se chtěl odpoutat od barevnosti těch Anagramů.

S obrazy, které navazovaly na sérii Dauhaus, jsem pak k mému velkému štěstí a překvapení Cenu Jindřicha Chalupeckého vyhrál. Pracoval jsem dál s motivem černého kruhu, který jsem všelijak narušoval tím, že jsem do nich včleňoval různé „realistické“ prvky, akumuloval formální různorodost s malířskými „defekty“, až se ty obrazy čím dál víc v jistém smyslu blížily kolážím. Tohoto způsobu práce se držím dodneška. Pracuji s „realismem“, s abstrakcí a specifickým typem narace.

Jaký typ narace myslíš?

Myslím v tom smyslu, že výpovědní hodnotu reprezentuje daný „realistický“ prvek. Třeba v současnosti hodně používám industriální prvky jako třeba maticové a jiné klíče, imbusy…

Ale to není narace?

Je to určitý vodítko, jak mé obrazy číst…

Jako že mají symbolické konotace?

Jo jo.

A proč industriální tématika?

Okolo roku 2014 jsem se začal zabývat tématem utopie/dystopie. Pustil jsem se do série, kterou jsem nazval Future Polis. Inspiroval jsem se kosmologickýma mapama z 15. a 16. století. Zajímaly mě ideje, jak funguje svět, jak byl stvořen vesmír. Přemýšlel jsem o tom, jak tyhle „věčné ideje“ byly vždy do velké míry poplatné své době. Šlo mi o určitý druh komplexnosti. Zároveň jsem se snažil navázat na myšlenky dadaistických a futuristických umělců, kteří v rámci avantgardy pracovali s představou o nutnosti zániku starého světa za účelem vytvoření nového, lepšího, spravedlivého. To mám na mysli tou utopií/dystopií.

Vidíš, já v tom vlastně vidím jistý rozpor. Na jednu stranu pracuješ s tradičními symboly, třeba kruh ve smyslu cykličnosti, na druhou stranu referuješ k modernismu, který je spjat s jistým zlomem, s přerušením tradic, rozetnutím kruhů.

Já jsem rád, že tam ten rozpor vidíš. Nemyslím si, že by absenci rozporů bylo možné v umění považovat za obzvláštní kvalitu, ba naopak.

No, já ten rozpor vidím spíš v tvém komentáři, než v obrazech. Ty mi přijdou vlastně velmi celistvý.

Ještě k modernismu a avantgardě. Modernističtí umělci i intelektuálové si představovali, že budou osidlovat nejen nové země, ale i cizí planety. A že díky průmyslové revoluci stroje nahradí lidskou práci a osvobodí zástupy pracujících. I tohle je podle mne jistým dokladem utopickýho myšlení a volně to souvisí s těma kosmologickýma mapama. A s Platónem, který mluvil o dokonalém státě, kdy dokonalý stát je zastavený stát, v kterým není přítomen úpadek. Zajímala mne přesmyčka mezi utopií a dystopií. Proto jsem do obrazů vkládal různé industriální motivy, které jsem maloval zlomený, nedokonalý, či disfunkční, a to aniž by ztratily jistou dokonalost způsobu, jímž jsou namalovány. Tím vším jsem chtěl skromně naznačit, že budování nových států a společností má své limity a stíny a že může být v rozporu s uspořádáním liberální demokracie.

Takže ty říkáš, že průmysl může být metaforou utopické společnosti. Tedy nevnímáš průmysl jako doklad praktického rozumu, který si umí poradit s konkrétními problémy lidstva?

Určitě, ale zároveň nás průmysl připravuje o možnost být sám sebou.

Myslíš ve smyslu marxistického odcizení?

Hahaha. Jo.

Aha, to zní dost politicky. Pokud se pamatuju, tak Morova Utopie byla do velký míry především polemikou s tehdejším uspořádáním společnosti. Nesou tvé obrazy taky tenhle polemický osten?

Já dost nerad dávám divákovi jednoznačný návod, jak mé obrazy číst. Předpokládám, že to, o čem tady mluvím, jsi v mých obrazech asi nepřečetl. Jedná se spíš o pozadí jejich vzniku, než předepsaný způsob jejich intepretace. Pořád vnímám divákovu interpretační svobodu jako hodnotu, která je svým způsobem nadřazená mým politickým názorům, asi i proto jsem se nikdy nevnímal jako politický umělec.

Od jistý doby vnímám v tvých věcech sklon, který bych určitě nepřesně nazval „retro“. Asi proto, že si za podklady pro koláže vybíráš většinou staré fotografie, že volíš obvykle z palety tlumených barev či proto, že i myšlenky, ke kterým se vztahuješ, pocházejí ze vzdálenější minulosti. Je pro tebe tenhle aspekt důležitý?

Ano, vždycky jsem se pokoušel dělat umění jako by vyjmuté z času, aby mé věci byly jen obtížně k nějaký době přiřaditelný. Aby za deset let fungovaly podobně jako dnes.

Myslíš, že to je dosažitelná meta?

Určitě není. Je to ideál a asi i proto mne láká pokoušet se o něj. Mám pocit, že se tím podtrhuje to, o čem přemýšlím.

Ještě mě napadá, že obrazy jsou spjatý s dekorativností. Jak vnímáš tuhle svůdně nebezpečnou vlastnost malířství? Bojuješ s tím? Souzníš?

Bojuji s tím. Ale do velký míry je to otázkou vkusu a ten má každý jiný. Pro mě bylo vždycky důležitý, do jaké míry ta moje typografie opakujících se prvků koresponduje s tím, co jsem už vytvořil a co právě vytvářím. Změna je pro mě důležitá, ale nesmí být křečovitá. A nesmí to být změna pro změnu. Preferuji přirozený a pozvolný vývoj. Například když jsem před rokem začal dělat barevnější věci, tak si o to řeklo samo zvolené téma.

Myslíš, ty obrazy s těma „op-artovejma“ rastrama v pozadí?

Třeba u těchto obrazů jsem si říkal, jestli ta barevná škála, kterou jsem začal používat není už moc výrazná a direktivní. Ty „realistický“ prvky, o kterých jsem před chvílí mluvil, začaly dostávat nové významy, jako třeba přehlcenost, hranice reality. Pro mě ta op-artová iluzivnost je o nějakým narušení reality; já vím, že to zní trochu krkolomně. Ale jak jsem si začal uvědomovat tu změť informací, v níž se dennodenně na internetu a v médiích ztrácíme, tak jsem si jako vizuální metaforu zvolil op-art, protože ty op-artový struktury matou oči a vyvolávají jistý druh závratě. Podobně vnímám působení informací. Čím víc jsem se snažil jistý věci dešifrovat, čím víc jsem se snažil číst, tím víc jsem se v nich nakonec ztrácel. Na jistých webových portálech, většinou spjatých s politikou, jsem dostával informace, u nichž jsem si nebyl jistej, zda jsou pravdivé, či nikoliv.

Nevím, jestli bych to v těch obrazech byl schopen najít.

A to je to, o čem mluvím, pro mě má obsah stejnou důležitost jako forma. Já vím, že je těžký tam číst obsahy, o kterých tady hovořím, když používám především abstraktní formy. A pokud obrazům nedávám názvy, tak divák vlastně nemá mnoho vodítek.

Jak přemýšlíš o něčem, co bych nazval interpretačním minimem, který by divák měl dostat.

Já si myslím, že to minimum je například v těch „realistických“ prvcích. Každý se totiž může zamyslet nad tím, co znamená prázdná kniha. Myslím, že smyslem knihy je být nosičem textu a tím, že jsem knihu zobrazil bez něj jako takovou téměř ikonografickou věc, tak se tu knihu vlastně musíš naučit „číst“ znova. Doufám a předpokládám, že podobný drobnosti vyvolají v divákovi jisté okruhy otázek.

Takže ty u svých obrazů preferuješ podobný symbolicko-metaforický čtení oproti tomu formalistickému?

Určitě.

Ještě bych se tě zeptal na tvou malířskou praxi, jak často chodíš do ateliéru? Máš pravidelný harmonogram, dělíš si týden na pracovní dny a víkend?

Ještě před několika lety jsem nedokázal odlišit víkend, což bylo problematický i proto, že jsem měl ateliér doma. Fungoval jsem jako jezevec. Jídlo jsem si nechával dovážet a vůbec jsem nevycházel ven. Bylo to dost náročný pro mě i pro mou tehdejší partnerku. Takže jsem si musel nastavit nějaký rozumný režim. Teď do ateliéru chodím od pondělí do pátku. Ráno zajdu do posilovny, abych přišel na jiný myšlenky a provětral si hlavu, pak jdu do ateliéru a zde jsem do sedmi hodin, pak se vracím domů a takhle každý den. Víkendy mám volný. Mám rád systematičnost, pořádek a soustředění. S tím souvisí také to, že nedokážu najednou pracovat na víc než třeba na pěti obrazech.

A jsi umělec, který má věci naplánovaný nebo do velký míry a ve stanovených mantinelech improvizuješ?

Je to všechno, co jsi řekl, je to příprava, mám blok, kam si dělám kresby a návrhy a pak z nich vycházím, a pak na obraze improvizuju jen v detailech. Ale na druhou stranu se vyskytnou občas obrazy, kde výslednou formu hledám dlouho a těžce. Nejtěžší hledání bývá v kolážích, plus ve skladbě těch „realistických“ prvků. 

Já tady nikde nevidím počítač. Připravuješ si věci v počítači nebo to všechno děláš ručně?

Geometrický věci dělám vždycky ručně, ale ty „realistický“ prvky, který používám v obrazech nacházím klasicky v Googlu. Proklikám se někam, kam jsem se ani dostat nechtěl, a objevím tam něco, co mne zaujme. A pak se ty nalezený prvky a formy pokouším upravit přímo v obraze. Vůbec nepoužívám programy, jako je třeba Photoshop.

To je zajímavý, jak Google je teď múzou většiny výtvarných umělců. Poslední otázka, jak jsi přišel k tomu tetování, co zdobí tvou pravou ruku?

V osmnácti jsem si ho sám navrhl a byl to takovej velkej koncept, hahaha. Chtěl jsem si každou důležitou etapu svého života vykérovat na tělo, od narození až po rakev. Tady je narození, tady zrání a tady poznávání, pak je tu rozkoukávání se po světě, štěstí i určitá bolest a zde jsem v těch osmnácti letech cejtil takovou vnitřní rozpolcenost, napůl šašek a napůl král. Plán byl, že až bych byl mrtvej, tak by mi to tatér zobrazil. Hahaha, nevím, jestli k tomu dojde.

Vladimíre, tak díky za rozhovor.