4446

Několik nespojitých poznámek k Fíkům Adama Víta v galerii Polansky, 2022

Adam Vít maluje obrazy, maluje po mnohých a jistě před zástupy dalších. Ví, že na otázky po smyslu jeho práce lze odpovědět pouze činem, tedy v tomto případě obrazem. Každá odpověď je tautologicky zavinutá do sebe podobně jako institucionální definice umění. Ostatně touha po pevných definicích je jednou z pastí lidského rozumu i srdce. A rozpory umělecké praxe vyvolává vždy až teorie umění. Ale dost bylo neblahé personifikace.

Adam Vít maluje obrazy, které lze považovat za abstrakce. Jejich vzhled je stejně důležitý jako nedávná změna Adamova přístupu k umění, k malbě. Rád bych napsal, že i ke světu, ale to by bylo až příliš velké zobecnění, příliš velká abstrakce. Ale snad si to mohu dovolit ve věku pozvolna končící globalizace, nastupující klimatické krize, v časech, kdy pozvolna končí nám známý svět – ne bouchnutím, ale zakňouráním.

Kdosi kdysi prohlásil, že základní devízou abstraktní malby je její plochost, což je prý kvalita, která je malbě vlastní. Dnes můžeme o plochosti hovořit o to více – s většinou současných obrazů se setkáváme prostřednictvím obrazovek telefonů, tabletů a počítačů. Hlavním vjemem z aktuální abstraktní malby je obrovská nadprodukce obrazů. Ale jsou obrazy Adama Víta dostatečně ploché, když se s nimi fyzicky setkáme v galerii, v ateliéru. Rozhodně je barva tvořena hmotou a ta vystupuje z plochy plátna. Též na obrazech můžeme některé části situovat blíže a některé dále. Co bylo ploché v počátcích studené války, je plné prostoru po více než dvaceti letech života s internetem a grafickými rozhraními.

Alexis de Tocqueville se snažil v kapitole „Proč společnost ve Spojených státech vypadá zároveň neklidná i jednotvárná“ opsat chování jedinců v demokratické společnosti, „jako poutníky, kteří jsou rozptýleni ve velkém lese, jehož cesty vedou do téhož bodu. Když všichni vidí současně tento bod a zaměřují k němu své kroky, poznenáhlu se k sobě přibližují, aniž by se hledali, aniž by se viděli, aniž by se znali, a budou nakonec překvapeni, když se shromáždí na jednom místě“. Tomu místu říkáme současné umění.

Už v roce 1960 Jiří Padrta řekl: „V rádoby univerzálním mýtu abstraktního umění je něco směšného a ubohého. Malba je prý autonomní, čistá a stojící sama o sobě, proto obvykle analyzujeme jednotlivé její složky a definujeme její limity. Ale malba je vždy nečistá. A je to právě úprava špíny, která nutí malíře do další práce. Jsme tak tvůrci obrazů, ačkoliv obrazy řídí nás.“

Na obrazech i přístupu Adama Víta je cosi křehkého. Velkorysé, haurské gesto, které bylo čepem, okolo něhož se obtáčel přístup mnoha slavných abstraktních, tašistických, informelních a kdovíjakých malířů, je v jeho případě suché, izolované, nahodilé. Je spíše špínou za nehty, nejistě podanou rukou než chlapáckým úsměškem svůdce. Současně se představované obrazy snaží stát samy o sobě, být jen obrazy, být pouze uměním, nereferovat, nepředvádět se. Ale naše situace, okolnosti pozdní doby jsou též křehké. Z kompostu vzájemných odkazů a pocitů nesamozřejmosti se vymanit nelze. Byť po seizmických otřesech, které jsou, a hlavně budou spojeny s ruskou agresí vůči Ukrajině kdoví. Třeba se úroveň složitosti percepce výtvarného umění sníží k novému minimu.

Abstraktní obrazy jsou diváky podezřívány jednak z přílišné snadnosti jejich vytváření a jednak že jsou demonstrací příslušnosti ke kulturní elitě. Adam Vít ale navazuje na jiný typ étosu. V době punku mohl každý založit svou kapelu, vzít do ruky kytaru, někteří tak učinili, ale jen nemnozí našli svůj hlas. Obrazy Adama Víta lze relativně snadno vytvořit, ale málokdo tak činí, či alespoň ne dlouhodobě. Cesta z drobečků napříč časem má navzdory ptactvu svou cenu.

Nové obrazy Adama Víta jsou kontrastní i harmonické. Povšimněte si symetrií, repetic, struktur a patternů, abstrahovaných motivů, estetických příbuzností, opakovaných strategiích, kterak autor umísťuje obrazové motivy, řadí barevné plány. Zaměřte se na roli nahodilosti, na chybu, na ležérní přístup autora. Obrazy se nesnaží otevřít pomyslné okno do spojitého prostředí, ale jsou plné výhledů ke konečné ploše plátna, k malířskému šepsu, jsou ozvěnami jakéhosi degradovaného grafického designu. Vždyť umění povstává nikoliv z dopředu vytyčeného konceptu, ale spíše z hlouposti, nezkušenosti, chuti a štěstí.