4447

Text k výstavě Variace kapsy Matouše Kašpara, Barbory Lepší, Adama Víta a Sofie Tobiášové
2022 

Výstava se původně měla jmenovat „Krásný Serge“. Během téměř celého roku, který uplynul od návrhu výstavy k její realizaci, se všichni účastníci od původního názvu mentálně odpojili, a proto dílem vědomě a dílem podléhajíce svodům nebezpečné náhody zvolili název nový, a to „Variace kapsy“. Zaniká tím částečně odkaz ke krásnu i docela zajímavá reference k francouzské nové vlně. Alespoň pro ty, kteří nebudou číst tento doprovodný text a spokojí se s prohlídkou výstavy a jejím názvem. Následujících několik odstavců je aktualizací stati, kterou obsahoval návrh výstavy.

Název výstavy je inspirován jedním z prvních filmů francouzské nové vlny Krásný Serge režiséra Claude Chabrola roku 1958. Hrdina příběhu se vrací do rodné vsi, již se snaží vidět takovou, jaká přetrvala v jeho vzpomínkách. Tato snaha naráží na dvojí proměnu ‒ jak protagonisty, tak vesnického prostředí. Objekt vzpomínání je tím hlavnímu hrdinovi odepřen, je nedosažitelný, stává se předmětem nostalgie.

Výstava bude pracovat s motivem návratu, jeho faktické nemožnosti, a nostalgie na několika úrovních. Vystavující pracují s návratem k ikonoklastickým východiskům moderního umění. Jsou přímočaří, suroví, dětinští, hraví. Snad by bylo možné citovat otázku: „Je modernita naší antikou?“ od Rogera M. Buergela a Ruth Noack. Onen návrat k pomyslnému počátku již historie výtvarného umění reflektovala mnohokrát. Vždyť se vraceli i Neue Wilde a Zombie formalisté. Ostatně tato operace symbolického návratu je způsobem navázání na tradici modernismu i oddělení se od ní. Akcent k nostalgii je zároveň jakousi protireakcí na divokou technologickou a komunikační proměnu, kterou je prodchnuta naše aktuální životní situace. Je jistým neproklamativním vzepřením se dozoru internetových sítí s jejich obchodem s pozorností; je způsobem, jak se vyhnout ponoukání k neutuchající aktualizaci. Je skeptickou relativizací mentorského aktivismu Woke Generation i nároků na jedince vzhledem ke globálním existenčním výzvám a paušalizujícím kulturním soudům.

Odkaz k filmové nové vlně je na jednu stranu intuitivní a do jisté míry nahodilou volbou. Ale zároveň nese svůj význam jako přihlášení se k jistým postupům, jistým stylistickým prostředkům. K podobné intepretaci společenské atmosféry, kdy je s určitou nadsázkou možné říci, že klimatická změna je novou studenou válkou. Mladí umělci vždy musí pracovat s menšími rozpočty, a to jak na výstavy, tak na jednotlivá díla, což je nutí, pokud jsou invenční, nalézat nové stylistické prostředky, revitalizovat omšelé estetiky, improvizovat, nebát se náhody, zcizovat výstavní konvence. Pocit „u konce s dechem“ je obvykle dobrým východiskem k nečekanému uměleckému zisku. Syrové výrazové prostředky, jistá míra neohrabanosti, nedbalosti, důraz na opomíjené či periferní náměty se často interpretují jako pohrdání divákem, ve skutečnosti jsou ale respektem k němu.

Slovo „nostalgie“ poprvé použil německý lékař Johannes Hofer roku 1688 pro diagnózu potíží švýcarských žoldnéřů po návratu z dlouholeté služby v cizině. Analogicky základ vystavujících se potkal mimo domov a má za sebou kratší či delší pobyty v zahraničí, studijní i pracovní, z nichž se vracejí k domácím potížím, k rozporům mezi představou a vždy selhávající realitou domova s jeho lepkavými úponky vzpomínek na vlastní selhání i chvíle štěstí.

Název výstavy je tedy „Variace kapsy“. Vždyť všichni saháme do kapes ‒ většinou do vlastních, případně ti odvážnější či otrlejší do cizích. Tvar kapsy je nahmatáván, ale obvykle neviděn. Množinu předmětů přenášených v kapsách lze sice dosti dobře ohraničit vlastní zkušeností, ale co kapsy Velkého druhého… Z cizích kapes se vždy line vůně tajemství a nebezpečí. Kapsy vysypané a prázdné, kapsy ušité na míru. Kapesní měřítko a jedna časoprostorová kapsa.