6099

O: Otto M. Urban

Š: Štěpán Marko

M: Marek Meduna 

O: Co vlasy?

M: No, byl u nás Marek Ther na návštěvě a udělal svůj zástřih ve stylu větru na skráních.

O: Jak často tě stříhá?

M: Teď nás doma dost zanedbával. Narodila se nám dcera, ačkoliv Marek preferoval syna, tak nás pak trochu šidil, hahaha.

O: Kdy se narodila?

M: No už to budou skoro tři měsíce.

Š: Takže si minimálně přes léto, tři měsíce, nebyl stříhanej.

O: To je dlouho.

M: Jo jo. Na sestřih do ztracena dost dlouho.

O: Jak se jmenuje dcera?

M: Květa.

Š: Už jí rostou vlasy?

M: Rostou a vypadávaj.

O: To jsou ty první.

M: Má polštářek plnej vlásků.

O: Tak by se mohl jmenovat ten rozhovor – Polštářek plný vlásků. To má poetiku.

Š: To zní jak název písničky z šedesátek. Pramínek vlasů. Hahaha.

O: Ovlivnila dcera, co děláš?

M: Těžko říct, asi neexplicitně. Před rokem a půl jsem začal dělat takový obrazy s dětma, takže zpětně s tím asi mohou být spojovaný. Takže vlastně ne, ale lidé si asi budou říkat, že jo.

Š: Hele, Marek Ther.

M: No jo, teď prošel.

O: Co ty vlasy? Proč to máš po stranách krátký.

M: Protože Marek má rád třicátý léta.

O: Měl jsi někdy dlouhý vlasy?

M: Jednou jsem je měl po ramena. Ale já jsem je měl spíš přerostlý než dlouhý.

Š: Měl jsi takový ty dekádový účesy?

M: Asi ne. Já jsem módně designový flegmatik.

O: Chtěl ses někdy stylizovat do podoby nějaké hvězdy, ikony? Zaujal tě někdo?

M: Zaujalo mne mnoho lidí. Ale nikdy jsem nebyl schopen udělat ten další krok, abych je účinně napodobil. Ale jasně že se mi i stylově některý věci líbily, třeba Nick Cave, Laibach...

O: Já jsem v některých stylizacích mezi Rafany a Laibach viděl podobnosti.

M: Jasně, to určitě byla inspirace. Co se týká dobovýho vzhledu, když jsem chodil na gympl – v devadesátkách, všichni jsme nosili odrbaný koženkový sáčka po rodičích a triko s krátkým rukávem přes triko s dlouhým rukávem.

O: Jak se tomu říkalo... Jo, grunge.

M: Hahaha.

O: To mě naštěstí minulo.

O: A poslouchal jsi tehdy elektroniku?

M: EBM. Front Line Assembly, Skinny Puppy, Nitzer Ebb, Project Pitchfork třeba a pak taneční hudbu. Já jsem vlastně vždycky poslouchal hudbu bez ohledu na žánry. Ale když jsem byl malý, tak jsem hudbu neměl rád, což se pak zlomilo.

Š: Čím to bylo?

M: Úplně nevím. Ale pamatuji si, že rodiče měli v ložnici kazeťák, na který jsme se sestrou nesměli šahat. Táta nám říkal, že to je vzácná věc ze západního Německa, která se nesmí zničit. Asi tušil z mý strany potenciální nebezpečí. Hahaha. Jinak jsme měli gramofon a desky s pohádkami, Hurvínkem, Semaforem, Abbou atd.

Š: Takže ten zákaz fungoval?

M: Já jsem vlastně ani neměl kazety, který bych tam přehrával.

Š: Takže ten zlom přišel kdy?

M: Vlastně byly dva zlomy. První byl, když jsme u kamaráda v roce osmdesát osm poslouchali záznam koncertu českých písničkářů ve Wroclawi. Tehdy tam byl Kryl, Nohavice a mnoho dalších. Ti, co emigrovali, i ti zakázaní. A druhým byl diskreditační pořad vůči lidem okolo Vokna, myslím, že se jmenoval Kamelot. V televizi ukazovali jako odstrašující případ záznam koncertu DG307. Mejla Hlavsa s vlasy po ramena tam mlátil do úplně povolenejch strun nějakýho nástroje. Druhý den jsme se pak s kamarádem potkali v autobuse při cestě do školy. A oba jsme byli úplně nadšený z energie, která z toho krátkýho záznamu šla. Pak jsme si nějak sehnali Hovězí porážku a Půlnoční myš od Plastiků.

O: Mně se stalo něco podobnýho s tím dílem Majora Zemana o „Plastic People“.

M: Bič boží. Hahaha.

O: Červi se rozlezou. Druhý den všichni přišli do školy a na kazetách měli nahranej Bič boží. Hahaha.

Š: Chodil jsi do nějakých klubů? Byly tady nějaký důležitý místa?

M: Chodil, ale spíše nepravidelně. Byl tu Bunkr, Rock Café, Újezd, Na Chmelnici, Belmondo... My jsme se v tý době dost často snažili zadarmo dostat na větší koncerty kapel, jako Sonic Youth, Siouxsie and the Banshees, Front 242. Nenápadně jsme se tam snažili někudy vlézt.

O: Spojoval sis tehdy hudbu s výtvarným uměním?

M: Do určitý míry jo. Nějakou shodou okolností jsem viděl výstavu Irwinu, která probíhala v Domě U Kamenného zvonu někdy na začátku devadesátých let, a u nich jsem věděl, že jsou propojeni s Laibachem. A to se mi tehdy líbilo hodně. Samozřejmě ale mnoho jiných průniků mezi hudbou a výtvarným uměním mi unikalo a objevil jsem je až mnohem později.

O: Já jsem se chtěl dostat k Throbbing Gristle, u nichž vlastně hudba vyšla z výtvarných souvislostí. Ty jsi registroval?

M: Já jsem v tý době poslouchal hodně industriálu. Ale Throbbing Gristle jsem v tý době vnímal hlavně jako jméno zakladatelů žánru. A na rozdíl od mnoho jiných jsem se tehdy k jejich hudbě moc nedostal. Vlastně jsem měl něco nahraný od Coil.

O: Teď byli Laibach na festivalu Brutal Assault.

M: Poslední roky chodíme na Laibach vždycky s tátou.

Š: Posloucháš hudbu u práce?

M: Docela hodně. I když poslední dobou u malování poslouchám spíš mluvený slovo.

O: Já jsem v životě neslyšel audioknihu. Nikdy jsem nebyl schopen se soustředit na ten poslech.

Š: Když pracuješ s textem, tak to moc nejde. Buď ztratíš nit v tom, co posloucháš, nebo v tom, co se snažíš formulovat.

M: U malování to jde. Asi jak to je do velký míry mechanická práce a taky ten typ myšlenek je jiný, takže je to s tím poslechem slučitelný.

O: Mně při poslechu často vadili i hlasy českých herců. Když někdo hraje v nějaký reklamě a pak recituje sonety od Shakespeara, tak mu prostě nemůžu věřit.

M: Já často ty herce ani nepoznávám, jak nemáme televizi, tak se mi ty jejich hlasy s ničím nepropojujou.

Š: Nikdy jste neměli televizi?

M: Měli. Já jsem byl televizní dítě. Ale od tý doby, co nežiju s rodičema, tak televizi nemám. I když dneska internet a youtube je jak televize.

O: My jsme příjem televizního programu nahrazovali videokazetama. Kdybys mi měl doporučit nějakou dobrou audioknihu, která by to byla?

M: Mám rád dlouhý četby. Třeba Hra o trůny, která trvá snad 400 hodin, je úplně skvělá. Daleko lepší než ten seriál. Třeba skvělý jsou Krvavý země od Timothy Snydera, nebo Drogy v třetí říši, Moby Dick, Dobrodružství Arthura Gordona Pyma...

O: Já jsem teď v létě četl Moby Dicka a byl jsem tou knihou úplně uhranutej. Máš rád moře?

M: Mám rád cestopisně-popisný četby.

O: Moby Dick i ten Pym jsou romantický knihy o tom, jak na moři postupně ztrácíš kontext pevniny. Je to v malování podobný?

M: Je tam podobná izolace i to, že ve šťastných případech se odpoutáváš od kontextu a snažíš se směrovat kamsi do dálky. K dobrodružství, k něčemu novýmu. Já mám rád u Pyma ten závěr, který je tajemný a vlastně nevysvětlitelný a nevysvětlený. Mám rád i jistou míru faktografičnosti, proto mě bavily i Darwinovy zápisky z jeho cesty okolo světa s lodí Beagle.

O: Já musím na záchod.

Š: Kde jsme skončili.

O: Co vlasy?

M: Mají si kde hrát.

O: A jdeme na film. Je nějakej film, kterej si dodnes pamatuješ a kterej na tebe měl zásadní vliv?

M: Já mám vlastně problém najít nějaká kruciální díla. Protože jsem viděl tolik filmů a vstřebal tolik kultury, že i ty nejzásadnější věci zapadly do paměti jako do kompostu, mý vzpomínky na ně jsou do velký míry přetvořený a deformovaný a ty díla se podílejí na substrátu, který mám v hlavě, v němž nemám důvod si dělat pořádek ve smyslu nějakýho kánonu. Občas se něco vynoří, ale to ještě neznamená, že se jedná o dílo se zásadním vlivem.

O: Když jsme se u tebe v ateliéru bavili, tak jsme se shodli, jak pro nás oba bylo důležitý, ba iniciační setkání v útlým věku s prací Salvadora Dalího. Tak jestli bys něco podobnýho nenašel ve filmu?

M: Asi nějaký osmdesátkový filmy. Doma jsme měli video. Rodiče ho přivezli z návštěvy příbuzných v západním Německu. A jeden spolužák měl video ještě dřív a my jsme k němu chodili koukat na filmy. Tehdy jsem u něj viděl kromě různých filmů s Chuckem Norrisem, Sylvestrem Stallonem Mouchu a Věc, což byly sice trochu znechucující, ale v tý době a věku velice silný zážitky.

Š: Vnímal jsi toho Carpentera jako horror, nebo sis ho vykládal jiným způsobem, protože já jsem ho viděl dvakrát, jako malej jsem ho vnímal jen jako strašidelnej film, kdežto pak jsem zjistil, že to je film o zlu, který nemá podobu.

M: Já jsem ho od tý doby asi neviděl. Vlastně mě zasáhl tak silně a to znechucení z těch slizkých stvoření bylo tak silný, že si ho dodnes pamatuju, ale už jsem si to nikdy nepustil. Takže jsem to tehdy vnímal jako horror a ošklivej film. Stejně tak tu Mouchu od Cronnenberga.

O: A Vetřelec?

M: Já jsem jako prvního Vetřelce viděl dvojku, která je akčnější a v tom zobrazování explicitnější. A jedničku jsem viděl až o mnoho později. Vlastně jsem zjistil, že mě často baví takový ty manýrističtější konce různejch sérií, takže mě hodně zaujal Vetřelec 4 od Jeuneta, který je už na hranici parodie a vystupuje tam to dítě Ripleyové a vetřelce, hahaha. Baví mě narušení a nasycení původně krystalicky čistého útvaru, tak že je na samé hranici k něčemu jinému a novému, nebo snad zborcení do sebe sama. Kdy mutuje přes žánry a estetiky a zrazuje očekávání na něj kladená.

Š: To byl fanoušky hodně špatně přijatej film.

O: To byl i Hellraiser.

Š: A český filmy z tý doby.

M: Nám se tehdy líbilo Proč. Kámoši chodili do kotle na fotbal.

O: Komu si fandil?

M: Spartě.

O: Jejda.

Š: Komu ty?

O: Slávii.

Š: Tak to tady máme derby. Hahaha.

Š: A někdo v rodině fandí doteď.

M: Táta. Doteď náruživě kouká na sport. Ve fotbale fandí Němcům, a to i když hrajou s českým týmem.

O: Hahaha. Že mě to nepřekvapuje.

Š: Viděl jsi nějaký filmy o malířích, jako třeba ten poslední o Van Goghovi...?

M: Kdysi dávno jsem viděl nějaký film o Van Goghovi, pak Pollocka a Basquiata a musím říct, že mne vždycky spíš iritovaly. A to i u Basquiata, kterýho točil Schnabel, a tomu věřím, že měl nejlepší možnou výchozí pozici, udělat to nejlépe, co to jde. Myslím, že ten malířskej život a proces tvorby není vůbec sexy a film to vnitřní dobrodružství zviditelňuje a snaží se je udělat atraktivním, což mi je většinou nepříjemný. Působí to na mě falešně. Ale věřím, že kriminalisti taky nenacházejí zvláštní zalíbení v detektivkách.

O: Je fakt, že já jsem před nedávnem koukal na film o Egonu Schielem...

Š: Ten je strašnej.

O: Úplně.

M: Mám staženej film o vztahu Francise Bacona k jeho milenci a ten jsem ještě neviděl.

O: To je prej zas dobrý.

M: Maj tam být podobný efekty, jaký používá Bacon na obrazech. Ty deformace...

O: Pro mě byl takovej záchytnej bod v český kultuře devadesátých let Živel.

M: Ten byl skvělej. Dobrý bylo i Vokno, co mu předcházelo.

O: Bylo zajímavý, jak překročil tu máničkovsko-androšskou kulturu a jak byl pro tohle prostředí úplně netypickej.

Š: Znal jsi Krejzka?

M: Osobně jsem ho neznal, ale Živel jsem si kupoval od začátku. Vlastně až po mnoha letech jsem zjistil, že Petr Krejzek a Morten je jedna a táž osoba. Já jsem byl dost dlouho nepropojenej se scénou.

O: Fenoménem poslední doby jsou seriály. Máš nějaký oblíbený?

M: Třeba True Detective se mi líbil.

O: Která série?

M: Mně se líbily obě. Ta druhá byla taková manýrističtější – bylo tam víc postav a to prostředí prohnilejch kalifornskejch patriciů a ošklivejch průmyslovejch předměstí mě bavilo. Podle mne to bylo srovnatelný s tím louisianským buranovem a vúdú temnotou první série.

Š: Mně se taky líbily obě. Ale většina lidí tu druhou úplně odsoudila.

M: Mně se třeba hrozně líbila postava toho Franka, jak ji hrál Vince Vaughn, což je komediální herec.

Š: Máš nějakýho režiséra, co sleduješ?

M: Jasně, pár by se jich našlo, třeba Refn, Dardenni, Herzog...

O: Zapomněl jsem se zeptat, co Lynch?

M: Musím říct, že třeba Inland Empire jsem vysloveně protrpěl.

O: Na tom je zajímavý, což je podobný se Throbbing Gristle, že se jedná o lidi, kteří mají vystudovaný výtvarný školy, ale dostali se každý svojí cestou k jinýmu médiu. Myslím, že problém moderní kultury je často v přílišný specializaci.

M: Já myslím, že spousta lidí je rozkročena napříč obory. Ale ten samotný kariérní provoz tě k něčemu vede a od něčeho jinýho tě odpuzuje. Mám rád lidi třeba jako je Soderbergh, který u filmu zastává profese, který obvykle bývají oddělený. Filmy si točí, stříhá, píše scénář a režíruje, případně produkuje.

O: Třeba Carpenter si dělal k filmům vlastní hudbu, která je super.

M: To dělá i Clint Eastwood, hahaha. Lynch mě vlastně překvapil těmi svými deskami z poslední doby.

O: Ty dvě desky jsou úplně skvělý.

Š: Máš rád Coeny? Protože mně se líbí, jak obsazují herce proti jejich typu. Třeba když Brad Pitt hraje v Po přečtění spalte úplnýho idiota.

M: Tam jsou samí idioti, hahaha.

Š: Já to vnímám podobně u těch obrazů, jak si o nich mluvil. Že si bereš nějakou estetiku, která ti není úplně příjemná, a snažíš se jí obsadit do jiný role...

M: To je lákavý, změnit označení šuplíků a přeskládat je jinak či z nich vytáhnout to, co v nich dlouho leželo ladem. Ono si to o to vlastně říká.

O: V tom ta reflexe Dalího úplně sedne k tomu, o čem tady mluvíme.

M: Podobně to mám s Francisem Baconem, kdy mne jeho věci stále odpuzují i přitahují a zároveň tam je takový zvláštní odstup, vychlazení, který není daný jenom tím, že je dává pod sklo.

O: Spojení Dalího a Bacona, to je fakt už docela síla, hahaha. Teď začínám chápat i ty odpadky. Budou?

M: Asi jo. Když nebudou fungovat, tak se vyhodí. Vždyť jsou to odpadky.

O: Co s nima jinýho, hahaha.