6098

O: Otto M. Urban

M: Marek Meduna 

O: Vystavuješ rád? Pro řadu umělců to je frustrující, být pod tlakem, nejistota, očekávání atd.

M: Vystavuji docela rád, protože vnímám výstavu jako samostatné médium, které klade vlastní výzvy. Umožňuje mi uspořádat artefakty do vyšší struktury. Která může být například podpůrná pro jinak samostatně problematické jednotliviny. Nebo může vychýlit význam jednotlivých třeba již hotových děl k novému nečekanému významu. Vlastně chápu výstavu jako jakýsi argumentační postup, který jde od konkrétna děl k vyšší abstrakci celku výstavy. Samozřejmě tento postup vždy naráží na hranice diváckého porozumění, respektive neporozumění a na jistou autorskou slepotu k odlišnému vnímání. Ale to platí vždy. A že celek je víc než souhrn pouhých částí, snad ani není třeba dodávat. Takže vystavuji rád, ačkoliv jsem pod frustrujícím tlakem očekávání a nároků, cizích i vlastních.

O: Napadlo tě někdy, že bys nebyl umělcem? Co bys dělal?

M: Já jsem se dostal na školu poměrně pozdě, takže jsem se musel reálně živit něčím jiným. Byl jsem kulisákem, skladníkem v pivovaru, „IT odborníkem“ na Ministerstvu vnitra, obsluhou kopírky, operátorem... Také jsem většinu svého dětství a mládí chtěl být geologem, což mne přešlo na gymnáziu a definitivně až na Přírodovědecké fakultě UK, kam jsem se ze setrvačnosti dostal. Pokud bych nebyl umělcem, mohl bych být špatným grafikem, snad pomocníkem střihače, snad bych se mohl pokusit něco psát. S postupujícím časem se však možnosti notně zužují. Vždy však zbývá reálno špatně placených pomocných profesí.

O: Před pár týdny jsi začal učit na Akademii. Proč vlastně?

M: Je to tak. Důvodů je povícero. Je zajímavé potkávat se s lidmi a bavit se o umění. Těším se na spolupráci s Petrem Dubem. A samozřejmě do palety důvodů patří i motivy poněkud prozaické.

O: Dnes je téměř vše zpochybnitelné, je pro tebe něco, co je naopak nezpochybnitelné?

M:No. Obecně je pro mě nezpochybnitelné to, co vnímám jako natolik samozřejmé, že mne to ani zpochybňovat nenapadne. Nezpochybňuji, že existuje nějaká společnost. Že si ta společnosti o sobě vypráví různé příběhy. Že vytváří někdy podivuhodné druhy dohod. Že se na nejrůznějších úrovních a mnoha způsoby organizuje. Nezpochybňuji, že jednou z dohod je i umění. Přičemž mé pochybnosti patří nikoliv otázkám po hranicích či existenci této dohody, ale otázce dynamiky umění, tedy tomu, co je chápáno jako kvalitní, kýčovité, uzavřené, světové, aktuální, zavrženíhodné, nejapné, sofistikované atd. Řekl bych, že pochybnosti by měly být výbavou každého umělce. O tom nepochybuji. Bohužel se domnívám, že jistoty a pochybnosti jsou často vykládány z moralizujících pozic, a tak postaveny slouží té či oné politické, mocenské a často účelově zavádějící argumentaci.

O: Vkus se v průběhu času mění, někdy dost radikálně. Jak vnímáš neustále se proměňující retro vlny? 

M: To je proces, který mne zajímá. Jak se některé estetiky vyprázdní a novou energií naplní až po dlouhých letech. Jak se některé postupy vrací v nečekaných souvislostech a očištěny od původních významů. Jak je souhra forem a obsahů do velké míry věcí nepsané dohody. Jak je zdánlivě svobodná tvorba pod silným vlivem nezformulované, ale zpětně konstruovatelné dobové atmosféry, kuloárních řečí účastníků výtvarného provozu... Samozřejmě vkus je individuální a styl, stylotvornost se vznáší někde nad ním, nad výtvarnou scénou, uměleckými centry, bienále, art fairy. Mým vkusem je rolování na touchpadu, v němž splývá retro s aktualitou, vše je naráz přítomno, i daleko za obzorem. Můj vkus je všežravý, ale mysl ho nabádá k vybíravosti. A opačně, mysl často pobízí vkus k překonání odporu u toho času nepreferovaných či zavánějících složek potravy. Protože tento odpor je energií, která může být pro mysl výživná. Pamatuji si mnohá díla, která delikátně chutnají i nadzvedávají žaludek. Pamatuji si ta díla, protože byla směšná i odvážná. Jako 120 dní Sodomy, jako výstava Kacíř & spol., jako Příběh oka.

O: Vzhledem k tomu že se tebou zmíněná díla zabývají tělem, tak na ně mohu dobře navázat. Části obrazů, které se chystáš vystavit na výstavě „Jaro je tady“ jsou na první pohled zřetelně čitelné jako jakési orgány. Při pozorném pohledu není ovšem zřejmé, zda se jedná o pohled dovnitř na jednotlivé orgány nebo pohled z vnějšku na jednotlivé části těla. Objektům na obrazech chybí jednoznačný začátek a konec. Uvažuješ v těchto souvislostech?

M: Jistě. Podobným směrem jsem se snažil jít. Obrazy ale měly svůj vývoj. Na počátku jsem měl pouze chuť poodstoupit od víceméně plošné abstraktní malby, kterou jsem v té době dělal. Chtěl jsem udělat několik obrazů, na nichž budou zobrazeny jakési objekty, které budou mít, byť selhávajíc, svůj objem, náznak materiálu, z něhož se skládají. První obrazy byly barevnější, zobrazené objekty budily dojem spíše předmětů než živých těl. První obrazy by snad šly žánrově zařadit pod označení zátiší. Ale jak jsem postupně začal používat více a více tělové barvy, předměty se stávaly spíše těly. Snažil jsem se, aby mód jejich zobrazení kolísal mezi anatomickou/přírodopisnou ilustrací a aktem či portrétem či zátiším ve smyslu Géricaultových gilotinovaných hlav. Pokoušel jsem zachytit do jisté míry celek, který může být z jiného úhlu pohledu detailem. Snad na všech obrazech není uvnitř rámu celý předmět, celé tělo. Vždy něco vychází ven, kde se neviděno může propojovat s dalšími orgány, těly, předměty. Není ani z čeho usuzovat na velikost zobrazeného, chybí měřítko a ani jsem nechtěl, aby bylo možno posoudit, jak velká část celku je zobrazena. Pozadí je buď bílé ve smyslu Matrixu či posledního dílu Harry Pottera či bílé krychle. Nebo černé jako noc nebo nepřátelský kosmos.

O: Děláš si nějaké přípravy, nebo díla vznikají až na plátně. Je možné v této souvislosti mluvit o automatismu, jak jej chápali surrealisté?

M: Začal jsem zcela automaticky. Neměl jsem žádnou představu, k čemu směřuji, a teprve při práci jsem dosti obtížně nacházel jakžtakž akceptovatelný výsledek. Jistým druhem automatismu jsou obrazy obtíženy i nadále, a to na úrovni vytváření – málo skicuji, mám dosti nejasnou představu o výsledku, některé tvary jsou výtvarnými ekvivalenty bezděčných tiků. Tak i na úrovni zobrazeného – namalovaná ústrojí, mechanismy mohou navozovat představu zautomatizovaných funkcí, pudovosti. Surrealismus lze jistě zmínit v nechuti k předem zvoleným záměrům, jednoznačným tématům i úskalím racionalizace. A samozřejmě v radosti z přiblížení se k omšelým a snad i devalvovaným prvkům surrealistického tvarosloví, jako jsou améby, bloby Dalího, Tanguyho, Ernsta...

O: Na výstavě jsou obrazy konfrontovány s odpadem, jaký je význam toho spojení?

M: Je analogický i kontrastní. Odpad je zlovolně kypící hmotou, která je ve svém celkovém množství, druhu a výsledku jen obtížně představitelná. Odpad cirkuluje, odpad je pozůstatkem po smyslu, po touze. Obrazy pracují s iluzí, klopotnou iluzivností, unikají od hmoty barvy k ideji zobrazení a zobrazovaného. K čemusi zdánlivě trvalému. Odpad je pak jen dočasně přítomnou hmotou, jejíž kvalita, degradace a patologie je tlumena útěšným většinou modrým nebo černým igelitem.