3945

 

3946

Popel IV
 
Obrazy jsou sítěmi, jež umělci splétají s diváky, tančíce pod vlnami skutečnosti. Z hlubokého moře vyzvedávají zrezlé klíče, ztracené karty od dveří hotelových pokojů a skleněné lahve s dávno zapomenutými harddisky, každé slovo uložené v jejich nitru bylo střípkem nového světa – třpytivého, syčícího, sublimujícícho se ve světle, jež nikdy nepolevuje.
 
Jsme děti oxidace, naše matky nám zpívají popelavé sny. Recyklace je mýtus pro ospalá rána a Fénix pije nápoj z hořkosti, protože popel zůstává popelem, pokud ho nespolkne sám chaos. Zákon zachování hmoty nás svírá jako železná obruč, ale singularita je v našich ústech jako bublina, která praskne, dříve než ji vyslovíme.
 
Jazyk! Kapitál! Internet, množící se pavouk, genderová delta a další hyperobjekty, všechny ty neklidné sfingy, jejichž hádanky si dělají nárok na naše denní snění. Teorie se jako bludné světlušky mihotají nad nočním rašeliništěm, slibují spásu a přinášejí zmatení. Agregují, rozkládají, jako houby sají ze země všechno, co je příliš lidské, aby se jejich myšlenky rozlétli v kapénkách pandemického kašle.
 
Popel tančí, větrný tanečník se rozlétá do všech stran, nahoru, dolů, vlevo, vpravo, vpřed i vzad, klesá, stéká, pije vodu a stává se blátem mezi stébly trávy. V půdě začíná hostina na oslavu bakteriální obnovy. Vždy znovu a znovu.
 
V roce dvacet dva se Hřensko zhlíželo ve vlastních plamenech, jako zrcadle rozbíjející se o hranici nebe. Nos stále uchovává obláčky vzpomínek na libou vůni spáleného dřeva. Krb. Oheň s přáteli. Topení v prochladlé chalupě. Na Tenerife jsme loni sledovali ohňové jazyky plazící se z hor k pobřeží, a já, turista na hotelovém balkóně, jsem cítil popel padat na knihu, na kůži, do vlasů. Šmouhy popela rozmazané v okolí bazénu. Letos už nehořelo, jen zelené listy hladily zčernalé větve.
 
Lodě! Ty kolosální matky, kolébající svůj náklad kontejnerů, plují skrz Suez a Rudé moře, navzdory šepotu pirátů a dunění vzdálených výbuchů. Harddisky sní svůj elektronický sen, ukolébány mořskými vlnami, zatímco čas zůstává zakletý ve spirále.
 
Mozek, ten malý král energie, hloubá, ačkoliv váží jen pět procent, ale žere dvacet procent všeho, co jsme. A internet, ten nenasytný obr, roztahuje svou síť jako stín, který do deseti let zakryje půlku světa, padesát procent světla spolyká, aniž by mrknul.
 
A reelsy! Ó spirály feedu, nekonečné Fibonacciho cesty bez rohů. Lidé padají, smějí se, tancují, skáčou z útesů do imaginárních světů. Lastury zpívají, papričky pálí, make-up stéká. Každé video je píseň o sobě samém, a přesto se všechno vine dál, dál, dál – kam? Nikdo neví, nikdo se neptá. Jen prsty scrollují, hledají a čekají na svatý grál všeobecného statistického modelu.

3947

Popel III

Obrazy jsou sítěmi, které umělci společně s diváci rozprostírají pod hladinou skutečnosti. Z jejích hlubin pak tahají nejen nástroje pro stavbu svých vizí, ale i náhodné relikvie, jako by lovili staré plechovky či třínohou stoličku – někdy se hodí i ta.
 
Jsme potomky oxidace, byť se to špatně přiznává. Recyklace a bájný Fénix se sice tváří nadějně, ale popel zůstává popelem, pokud se mu nerozhodnete vyprávět příběh o zákonu zachování hmoty, který jako přísný rodič stanovuje hranice možného. Alespoň dokud jej nepodvede singularita, což je pro nás pouhé slovo, které si představujeme jako duhovou díru.
 
Jazyk, kapitalismus, internet, genderový chaos, hyperobjekty a vykořisťování – to vše jsou složité systémy, které se na nás lepí jako žvýkačka na podrážku. Teorie jsou naopak jako infekce – někdy užitečné, jindy nepříjemné, ale nikdy přesně nevíte, odkud se vzaly. Každá dobrá teorie se snaží být lepší než ta předchozí, někdy jen přidá ozdobné mašličky na staré koncepty, jindy se pokouší přeorganizovat celý vesmír.
 
Spálený papír připomíná tanečníka – rozpadá se na kousky, vítr s ním protancuje okolí, aby jej déšť proměnil v lepkavou hmotu, na které si smlsnou vždy hladové půdní mikroorganismy.
 
V roce 2022 hořelo v Hřensku a vůně spáleného lesa se svůdně táhla až do Prahy. Loni na Tenerife plameny sjížděly dolů k pobřeží jako neposední teenageři na skatech. Seděl jsem na balkóně hotelu, četl si v knize Hledání odpovědnosti a z nebe na město dopadaly velké vločky popela – trochu jako vánoční sníh s apokalyptickým nádechem. Oba požáry prý někdo založil úmyslně. Letos Tenerife odpočívalo a zčernalé kmeny stromů obrostly zelenými listy, jako kdyby si hrály na smíření.
 
Kontejnerové lodě unášejí zboží z Číny do Evropy jako hlamýždi, kteří táhnou svůj dům. Suezský průplav a Rudé moře jsou jejich oblíbené dálnice, i když občas jim někdo hází klacky pod nohy. Třeba neblaze proslavení Hutíové. Harddisky během plavby sní o křemýkovém nebi a kolébání oceánu jim připomíná sametovou náruč smrti.
 
Mozek, ten malý energetický upír, si bere dvacet procent energie našeho těla, i když váží jen pět procent. Internet naopak přehání – během několika desetiletí chce sežrat padesát procent dostupné energie. Digitalizace se tedy podobá hostu, který slíbil donést dort, ale místo toho sní veškeré jídlo na večírku.
 
Pustil jsem si pár reelsů na YouTube. Lidé skákali z útesů, lovili neviditelné poklady, padali, lámali věci, jedli papričky, tancovali a hlavně mluvili – většinou o sobě. Fibonacciho spirála feedu se vinula dál a dál, jako had, který vlezl sám sobě do úst, aby se skrz útroby a konečník vyplazil ven na oslnivé světlo neblahého poznání.

3948

Popel II

Obrazy tvoří sítě, kterými umělci společně s diváky táhnou vodami skutečnosti. Z jejích modravých hlubin vytahují nástroje nezbytné pro stavbu vlastních snů i budování společných úlů.
 
Jsme dětmi oxidace. Ani recyklace, obnovitelnost či pověstný Fénix nezmění skutečnost, že popel zůstává popelem – alespoň ve střednědobém horizontu. Zákon zachování hmoty může prolomit až singularita, která je však pro lidský život spíše hypotetickým pojmem než reálnou možností.
 
Jazyk, kapitalismus, internet, genderové normy, vykořisťování či hyperobjekty – tyto komplexní systémy si přisvojují vládu nad našimi myšlenkami. Každá teorie se snaží buď uspořádat podobné pojmy, nebo vytvořit nové, aby zmírnila ostré kontrasty a posílila svůj vliv. Teorie se podobají pandemiím – nikdo přesně neví, jak s nimi naložit, a přesto ovlivňují životy nás všech.
 
Spálený papír se rozpadá, jeho fragmenty unáší vítr, rozmočí je déšť, pohltí rostliny a půdní mikroorganismy.
 
V roce 2022 zachvátil okolí Hřenska rozsáhlý požár. Příjemná vůně spáleného dřeva se nesla až do Prahy, vzdálené 100 kilometrů od epicentra ohně. Loni jsme na Tenerife sledovali, jak se linie ohně postupně přibližuje k pobřeží a k městu Puerto de la Cruz. Seděli jsme na hotelovém balkóně, snídali a z nebe se pomalu snášely velké černé vločky popela. Oba požáry byly založeny úmyslně. Letos na Tenerife oheň nevypukl a část zčernalých stromů znovu obrazila zelenými listy.
 
Zboží proudí z Číny do Evropy kontejnerovými loděmi, většinou přes Rudé moře a Suezský průplav. I přes cílené náhodné útoky Hutíů. Cesta trvá méně času než lhůta expirace zboží. Harddisky snášejí plavbu dobře, otřesy jim škodí více než konejšivé kolébání na vlnách.
 
Lidský mozek, ačkoliv váží pouhých pět procent tělesné hmotnosti dospělého člověka, spotřebovává dvacet procent jeho energie. Internet, vyvíjející se jen několik desítek let, je z hlediska energetické efektivity daleko zaostalejší. Odhaduje se, že jeho podíl na celkové spotřebě energie vzroste v dohledné době až na padesát procent. Komfort digitalizace má své stíny, které se za krčí za radostným duchem doby.
 
Pustil jsem si několik krátkých videí na YouTube. Lidé skákali z útesů do moře, hledali lastury na pláži, padali ze schodů a tančili, zkoumali geologické vrstvy kvůli fosiliím, zakládali ohně, jedli pálivé papričky, polévali se studenou vodou, a hlavně mluvili o sobě. Fibonacciho spirála nekonečného feedu neměla konec ani hrany, jen vedla stále dál, za roh bez rohů.

3949

 

3950