Popel IV
Obrazy jsou sítěmi, jež umělci splétají s diváky, tančíce pod vlnami skutečnosti. Z hlubokého moře vyzvedávají zrezlé klíče, ztracené karty od dveří hotelových pokojů a skleněné lahve s dávno zapomenutými harddisky, každé slovo uložené v jejich nitru bylo střípkem nového světa – třpytivého, syčícího, sublimujícícho se ve světle, jež nikdy nepolevuje.
Jsme děti oxidace, naše matky nám zpívají popelavé sny. Recyklace je mýtus pro ospalá rána a Fénix pije nápoj z hořkosti, protože popel zůstává popelem, pokud ho nespolkne sám chaos. Zákon zachování hmoty nás svírá jako železná obruč, ale singularita je v našich ústech jako bublina, která praskne, dříve než ji vyslovíme.
Jazyk! Kapitál! Internet, množící se pavouk, genderová delta a další hyperobjekty, všechny ty neklidné sfingy, jejichž hádanky si dělají nárok na naše denní snění. Teorie se jako bludné světlušky mihotají nad nočním rašeliništěm, slibují spásu a přinášejí zmatení. Agregují, rozkládají, jako houby sají ze země všechno, co je příliš lidské, aby se jejich myšlenky rozlétli v kapénkách pandemického kašle.
Popel tančí, větrný tanečník se rozlétá do všech stran, nahoru, dolů, vlevo, vpravo, vpřed i vzad, klesá, stéká, pije vodu a stává se blátem mezi stébly trávy. V půdě začíná hostina na oslavu bakteriální obnovy. Vždy znovu a znovu.
V roce dvacet dva se Hřensko zhlíželo ve vlastních plamenech, jako zrcadle rozbíjející se o hranici nebe. Nos stále uchovává obláčky vzpomínek na libou vůni spáleného dřeva. Krb. Oheň s přáteli. Topení v prochladlé chalupě. Na Tenerife jsme loni sledovali ohňové jazyky plazící se z hor k pobřeží, a já, turista na hotelovém balkóně, jsem cítil popel padat na knihu, na kůži, do vlasů. Šmouhy popela rozmazané v okolí bazénu. Letos už nehořelo, jen zelené listy hladily zčernalé větve.
Lodě! Ty kolosální matky, kolébající svůj náklad kontejnerů, plují skrz Suez a Rudé moře, navzdory šepotu pirátů a dunění vzdálených výbuchů. Harddisky sní svůj elektronický sen, ukolébány mořskými vlnami, zatímco čas zůstává zakletý ve spirále.
Mozek, ten malý král energie, hloubá, ačkoliv váží jen pět procent, ale žere dvacet procent všeho, co jsme. A internet, ten nenasytný obr, roztahuje svou síť jako stín, který do deseti let zakryje půlku světa, padesát procent světla spolyká, aniž by mrknul.
A reelsy! Ó spirály feedu, nekonečné Fibonacciho cesty bez rohů. Lidé padají, smějí se, tancují, skáčou z útesů do imaginárních světů. Lastury zpívají, papričky pálí, make-up stéká. Každé video je píseň o sobě samém, a přesto se všechno vine dál, dál, dál – kam? Nikdo neví, nikdo se neptá. Jen prsty scrollují, hledají a čekají na svatý grál všeobecného statistického modelu.
Obrazy jsou sítěmi, jež umělci splétají s diváky, tančíce pod vlnami skutečnosti. Z hlubokého moře vyzvedávají zrezlé klíče, ztracené karty od dveří hotelových pokojů a skleněné lahve s dávno zapomenutými harddisky, každé slovo uložené v jejich nitru bylo střípkem nového světa – třpytivého, syčícího, sublimujícícho se ve světle, jež nikdy nepolevuje.
Jsme děti oxidace, naše matky nám zpívají popelavé sny. Recyklace je mýtus pro ospalá rána a Fénix pije nápoj z hořkosti, protože popel zůstává popelem, pokud ho nespolkne sám chaos. Zákon zachování hmoty nás svírá jako železná obruč, ale singularita je v našich ústech jako bublina, která praskne, dříve než ji vyslovíme.
Jazyk! Kapitál! Internet, množící se pavouk, genderová delta a další hyperobjekty, všechny ty neklidné sfingy, jejichž hádanky si dělají nárok na naše denní snění. Teorie se jako bludné světlušky mihotají nad nočním rašeliništěm, slibují spásu a přinášejí zmatení. Agregují, rozkládají, jako houby sají ze země všechno, co je příliš lidské, aby se jejich myšlenky rozlétli v kapénkách pandemického kašle.
Popel tančí, větrný tanečník se rozlétá do všech stran, nahoru, dolů, vlevo, vpravo, vpřed i vzad, klesá, stéká, pije vodu a stává se blátem mezi stébly trávy. V půdě začíná hostina na oslavu bakteriální obnovy. Vždy znovu a znovu.
V roce dvacet dva se Hřensko zhlíželo ve vlastních plamenech, jako zrcadle rozbíjející se o hranici nebe. Nos stále uchovává obláčky vzpomínek na libou vůni spáleného dřeva. Krb. Oheň s přáteli. Topení v prochladlé chalupě. Na Tenerife jsme loni sledovali ohňové jazyky plazící se z hor k pobřeží, a já, turista na hotelovém balkóně, jsem cítil popel padat na knihu, na kůži, do vlasů. Šmouhy popela rozmazané v okolí bazénu. Letos už nehořelo, jen zelené listy hladily zčernalé větve.
Lodě! Ty kolosální matky, kolébající svůj náklad kontejnerů, plují skrz Suez a Rudé moře, navzdory šepotu pirátů a dunění vzdálených výbuchů. Harddisky sní svůj elektronický sen, ukolébány mořskými vlnami, zatímco čas zůstává zakletý ve spirále.
Mozek, ten malý král energie, hloubá, ačkoliv váží jen pět procent, ale žere dvacet procent všeho, co jsme. A internet, ten nenasytný obr, roztahuje svou síť jako stín, který do deseti let zakryje půlku světa, padesát procent světla spolyká, aniž by mrknul.
A reelsy! Ó spirály feedu, nekonečné Fibonacciho cesty bez rohů. Lidé padají, smějí se, tancují, skáčou z útesů do imaginárních světů. Lastury zpívají, papričky pálí, make-up stéká. Každé video je píseň o sobě samém, a přesto se všechno vine dál, dál, dál – kam? Nikdo neví, nikdo se neptá. Jen prsty scrollují, hledají a čekají na svatý grál všeobecného statistického modelu.
Žádné komentáře:
Okomentovat