3947

Popel III

Obrazy jsou sítěmi, které umělci společně s diváci rozprostírají pod hladinou skutečnosti. Z jejích hlubin pak tahají nejen nástroje pro stavbu svých vizí, ale i náhodné relikvie, jako by lovili staré plechovky či třínohou stoličku – někdy se hodí i ta.
 
Jsme potomky oxidace, byť se to špatně přiznává. Recyklace a bájný Fénix se sice tváří nadějně, ale popel zůstává popelem, pokud se mu nerozhodnete vyprávět příběh o zákonu zachování hmoty, který jako přísný rodič stanovuje hranice možného. Alespoň dokud jej nepodvede singularita, což je pro nás pouhé slovo, které si představujeme jako duhovou díru.
 
Jazyk, kapitalismus, internet, genderový chaos, hyperobjekty a vykořisťování – to vše jsou složité systémy, které se na nás lepí jako žvýkačka na podrážku. Teorie jsou naopak jako infekce – někdy užitečné, jindy nepříjemné, ale nikdy přesně nevíte, odkud se vzaly. Každá dobrá teorie se snaží být lepší než ta předchozí, někdy jen přidá ozdobné mašličky na staré koncepty, jindy se pokouší přeorganizovat celý vesmír.
 
Spálený papír připomíná tanečníka – rozpadá se na kousky, vítr s ním protancuje okolí, aby jej déšť proměnil v lepkavou hmotu, na které si smlsnou vždy hladové půdní mikroorganismy.
 
V roce 2022 hořelo v Hřensku a vůně spáleného lesa se svůdně táhla až do Prahy. Loni na Tenerife plameny sjížděly dolů k pobřeží jako neposední teenageři na skatech. Seděl jsem na balkóně hotelu, četl si v knize Hledání odpovědnosti a z nebe na město dopadaly velké vločky popela – trochu jako vánoční sníh s apokalyptickým nádechem. Oba požáry prý někdo založil úmyslně. Letos Tenerife odpočívalo a zčernalé kmeny stromů obrostly zelenými listy, jako kdyby si hrály na smíření.
 
Kontejnerové lodě unášejí zboží z Číny do Evropy jako hlamýždi, kteří táhnou svůj dům. Suezský průplav a Rudé moře jsou jejich oblíbené dálnice, i když občas jim někdo hází klacky pod nohy. Třeba neblaze proslavení Hutíové. Harddisky během plavby sní o křemýkovém nebi a kolébání oceánu jim připomíná sametovou náruč smrti.
 
Mozek, ten malý energetický upír, si bere dvacet procent energie našeho těla, i když váží jen pět procent. Internet naopak přehání – během několika desetiletí chce sežrat padesát procent dostupné energie. Digitalizace se tedy podobá hostu, který slíbil donést dort, ale místo toho sní veškeré jídlo na večírku.
 
Pustil jsem si pár reelsů na YouTube. Lidé skákali z útesů, lovili neviditelné poklady, padali, lámali věci, jedli papričky, tancovali a hlavně mluvili – většinou o sobě. Fibonacciho spirála feedu se vinula dál a dál, jako had, který vlezl sám sobě do úst, aby se skrz útroby a konečník vyplazil ven na oslnivé světlo neblahého poznání.