8121

Já, Marek Meduna. Slyšíte hlahol polnic a rohů ryk. Nebeskou hudbu a zpěv andělů, chechtání, ďábelské bubny. Jsem křtěn singulárním a biřmován absolutním. Jsem nekonečný a opakující se. Jsem kosmos, syn Prahy, bouřlivý, masitý, smyslný, nenasyt-ný, žíznivý a plodný. Narostl jsem v břiše matky velký a nesmírný, vymknutý šedivé době, ničící a milosrdný, tyčící se nad rodiči do výšin chrámů. Byl jsem nepřívětivý, ješitný, hrabivý, mělký, lstivý, zbabělý, zlomyslný, byl ve mně vlk, had i prase. Byl jsem, jsem a budu. Vteřiny jsou stejně daleko od věčnosti jako roky a staletí. Jsem mimo světlo slunce i měsíce svit. Rodím se z hlíny a uléhám v popelu. Jsem věčný a planoucí, syn Prahy, matky měst. Tvořím a jsem tvořen. Píši a jsem psán. Maluji a jsem malován. Akademie, se mnou stoupáš, se mnou padáš. Umění, jsi obrozeno. Světe, já jsem ty.