8116

Jmenuji se Marek Meduna, narodil jsem se předčasně na konci roku devatenáct set sedmdesát tři, měl jsem být vodnář, ale bohudík jsem se stal střelcem. Asi měsíc jsem ležel v inkubátoru, malý savec pod zářivkami. Ostatně neduživý jsem byl celé dětství, mezi sedmým a třináctým rokem jsem chodil pravidelně dvakrát týdně na vakcíny. Co se pamatuji, jesle jsem nenavštěvoval a do školky docházel sporadicky, většinou mě rodiče dávali k jedné z babiček. Čtyři roky po mně se narodila sestra, takže máma byla na mateřské prakticky sedm let v kuse. Poté co začala chodit do práce, jsem nastoupil na základní školu. Máma je Židovka, rozená Hozmanová, ale Židovka bez víry i tradic. Děda byl příslušníkem sekularizovaného plzeňského měšťanstva, prodával v obchodě domácí potřeby a nikdy nechtěl mluvit o tom, co dělal před rokem čtyřicet osm. Zapomněl jsem zmínit, že jsme od mého nejranějšího dětství bydleli v Praze, v malém panelovém domě v Krči poblíž Štúrovy ulice, na patře jsme sousedili se strejdou Ivanem, tetou Markou a oběma bratranci. Se starším Davidem jsem si chodil hrát ven, běhali jsme okolo baráku se sídlištní bandou dětí, matně si vybavuji, jak mladší bratranec Pavel jednou snědl žížalu, čímž si získal respekt i nás všechny znechutil, jindy zase snědl prášky z domácí lékárny, museli ho pak odvézt do nemocnice, kde mu vypumpovali žaludek a dali transfuzi. Babička občas říkala, že se mu změnila povaha, že je od té doby zlejší a lakomější. Ani nevím, co bych řekl o škole, o sestře, čím jsem naplnil všechny ty roky, zbyla mi jen hrst dokola vyprávěných historek, avšak pocit účasti se vytratil. Po základní škole jsem šel na gymnázium v Hellichově ulici. Do sametové revoluce jsem prospíval obstojně, na vysvědčení jsem míval jedničky a dvojky, pak se to ale nějak zvrtlo, začali jsme s Kreunou a Tomajdou pít alkohol, kouřit trávu a hlavně chodit na koncerty. Poprvé jsme byli na Orlíku, který hrál na Dobešce. V publiku pogovali punkáči a skinheadi, nad nimi se vznášel hustý kouř, někdo hajloval, David Matásek z Básníků hobloval kytaru, Dan Landa zpíval jako o život a cikáni se báli vyjít na ulici. Nově založená hudební vydavatelství se pustila do vydávání zakázané hudby a my do jejího poslechu a můj prospěch šel razantně dolů, čímž se změnily i mé priority, bylo mi jasné, že o geologii, po jejímž studiu jsem doposud toužil, si mohu nechat jen zdát, že budu muset zvolit nějaké náhradní řešení. Trochu jsem kreslil, tak když jsem zjistil, že na Akademii výtvarných umění berou i bez maturity, bylo rozhodnuto. Kupodivu mě vzali hned napoprvé. Maturitu jsem nakonec udělal, byť s odřenýma ušima.