8173

Pokud mám představit svou tvorbu, jsem stavěn před poněkud problematický úkol, pokusím se mu však dostát, navzdory obtížím, které může toto úsilí přinášet. Pokusím se zmínit několik bodů, které jsou pro mne kruciální a které přerůstají z jedné výstavy do druhé, z jednoho artefaktu do druhého. Přijímám tradici a pokouším se ji znovu a lépe přečíst. Luštím text zasutý pod textem, přesívám sutiny minulého, protože doufám, že naleznu perlu – smysl, cosi jako smysl. Hledím zpět, protože budoucnost zčernala bouřkovými mraky. Každý mnou vyrobený artefakt je zahrnut do hry na permutaci a kombinatoriku. Když se mi nedostává zjevení, když mi nebylo požehnáno nesporným talentem, zbývají ještě věčné principy matematiky. Až se v nekonečném čase nekonečněkrát přeskupí všechny atomy, budu znovu psát tento text, tentokrát s talentem od samotné náhody. Jedinečnost je iluze zajatců jedné periody. I sebemenší částečku mé práce je možné kvantifikovat. Cokoliv udělám, lze směnit za cokoliv jiného. Kvantifikace mne osvobozuje z okovů místní specifičnosti. Trh je ze své podstaty dobrý, jen rétorika, která říká cosi o jeho přirozenosti a nereformovatelnosti, je poněkud pochybená. Trh jako každý lidský vynález nemá co dělat s přirozeností a jako nástroj, kterým se člověk odtrhuje od zvířete, je vždy hotov k úpravám pravidel. Stojím pevně na půdě tohoto světa, mé umění je hmotné, nejde mi o vytváření konceptů, jde mi o jejich materiální realizaci. Soustřeďuji se na povrch forem. Vyvažuji jejich vzájemné proporce. Vždy mám před očima rytmus, kompozici a harmonii. Vždy se porovnávám se svými uměleckými hrdiny. Ve své praxi usiluji o nejasně tušené cosi. Jedná se nejspíš o nalezení takové pozice, která funkčně skloubí touhu po vymezení, po překonání historických determinací, po absolutnu s relativností a mnohostí názorů a kánonů. Cosi je stejně neuchopitelné jako kompromis. Nikdy jeden člověk nemůže vědět, s čím přijde ten druhý. Věřím, že sebevraždou Bohumila Hrabala skončila jedna epocha a nahradila ji druhá. Technologie zásadním způsobem přetváří naše životy, od běžných způsobů, jak se domlouváme a kde se scházíme, až po rozvržení času na práci nebo plánování dovolené. Bohumil Hrabal byl osamělcem, který stál na straně orální historie, který oponoval hegemonii hodnot vysoké psané kultury. Jeho smrt je symbolem, že se věci změnily, co bylo dříve minoritní, se stalo většinovým územ. Ano, vše je psáno, avšak s intencí orality. Psaná slova jsou postavena na roveň prchavosti lidského dechu. Zrcadlo světa je za malou chvíli bez poskvrny. Nikdy se nedovolávám autorit. Má práce je soustavnou loupeží v dějinách umění, rabuji poklady celého lidstva, abych je mohl zbastlit do prapodivných nepodarků. Proč se vztahovat k autoritám, když mají měkké nosy, z nichž si každý vytvaruje, co je mu libo. Autority pouze zastírají pravdu, že důvody k argumentaci bývají jen a pouze instrumentální ve vztahu k moci a nadvládě. Ačkoliv jsou některé z mých vývodů ve vzájemném rozporu, neznamená to, že by se vzájemně vylučovaly, domnívám se, že platí zároveň. Nemějte mi moji rozháranost za zlé, takový už je svět, milost i klatba, a člověk sám, opice i anděl. Amen.