8171

Jsem člověk, který přemýšlí o výstavách, které posléze uskutečňuje. Pro nedostatek lepších slov je nazývám výstavami současného umění, proto jsem zřejmě umělec. Mou základní technikou je ready-made, v případě této metody je obtížné mluvit o médiu, neboť se dostáváme do nebezpečného rozšíření všech médií. Malbou pak může být náš život, neboť pohyby našeho těla se vepisují do matrice kosmu, stejně tak může být sochou malba, protože je složena z atomů a ty jsou jak známo trojrozměrné, stejně obtížně, ba hůře vymezitelná je instalace nebo performance. Proto je (média) nechme být i s jejich historickými kontexty a referencemi. Má tvorba se rozvíjí v napětí mezi artefaktem, kterým přitakávám směně i komodifikaci, a výstavou, která je dočasná, koncipovaná jen pro daný okamžik, ve kterém se nenávratně ztrácí. Na jedné straně se snažím si uvědomit surovou povahu kapitalistického světa, kdy naše svoboda je stále a znovu pohřbívána pod nánosy nových výrobků, přívaly nikým nechtěného zboží, užívání si nových a novějších, skvělých a skvělejších zážitků, a na stranu druhou vyjádřením smutku za časem, který nelze vrátit zpět, melancholií nad ztrátou subjektu, který se noří do hlubin paměti, roztrpčením nad povahou jazyka, který plodí jen a pouze nedorozumění. Neboli abych to obrátil, zabývám se dualitou mezi artefaktem, který je věčný a který ukotvuje umění v realitě tohoto světa, v jeho vztazích a hmotě, ve skutečnosti, ve které je nutné jíst, střádat prožitky, platit nájem a vydělávat peníze, prostě proto, aby se jeden člověk neocitl sám mimo systém, ve kterém mají všichni krom jeho samého své místo, a výstavním celkem, který je koncipován vždy pro dané místo a čas, který by šlo jen s obtížemi přenést jinam a znovu bez proměny inscenovat, tento celek klade na diváka odpovědnost za čas, potažmo za svůj život, nárok na každou jeho chvíli. Tento nárok je absolutní ve své relativnosti. Inu, inu.