Kdy započal svůj život Marek Meduna, není podstatné, nebudu vás tím unavovat. Každý se někdy a někde narodil a nikdo si to nepamatuje, možná kromě matek, avšak ty mají tento okamžik zastřený bolestí, která jim rve tělo na kusy. Vlastně až v dnešních dnech tam bývá jeden svědek - otec, který celý tumpachový hledí na proměnu známého těla v utajený kontinent. Je chycen okamžikem, který se prolamuje skrz všechny rámy, všednost i lásku, a který útržky bolestivě pokrouceného trupu, obraz zaťatých prstů, naběhlých žil, pot, zvuk hroutících se hmot a křik, jek i střihnutí nůžek nemilosrdně vypálí do jeho vědomí. Datum narození je povolávák do bitevní vřavy. Tělo je pouhá voda. A abych nezapomněl, ještě tam jsou lékař a sestra. Pro ty jsme všichni zaměnitelní. Pokud nic nevázne, události dne s uspokojením pouští z hlavy, především ty zlobné, řvoucí, výkaly pokryté uzlíčky neštěstí. Jeden je jako druhý. Když se Marek Meduna narodil, otec přítomen nebyl, doba byla jiná. Čekal u tchýně na telefon. Pak šel do hospody, kde se s tchánem namol opili. Narodil se první syn a vnuk. Pan Hozman tehdy prorokoval, že se Marek stane umělcem. Po dvou dekádách se tak skutečně stalo. Zlostný uzlíček nervů a ambicí se žádostivě vykálel v prostorách Národní galerie.
Žádné komentáře:
Okomentovat