Marek Meduna je umělec, skleníková květinka, určitě je na místě otázka po hranicích množiny, které se říká umění. Proč tu s námi sdílí tento svět? Proč tahá peníze z našich i vašich kapes, nikým nevolený zástupce lidu, nezodpovědný, z řetězu utržený pojem umění? Ale znáte tyhle otázky, již dosti dlouho se za nimi honíme jako pes za kostí, všichni jsme z nich unaveni, řešení jsou dočasná, dosažené body nestálé a náchylné k vyvrácení. Vystříhejme se tedy argumentace ve prospěch umění a otázku raději obraťme: K čemu je umělcům aktivita běžných občanů? Jaký je smysl jejich trudných existencí? Proč se chovají k umělcům tak nízce? Proč jsou vůči umělcům tak lakotní? Proč chtějí dostat za peníze nějakou protihodnotu? Proč jim jde o efektivitu, smysl a funkci?
Uf a je to venku, zdá se nabíledni, že Marek Meduna je Tůfejs. Stojí jak v množině umělců tak i vně. Je stižen normalitou, nakupuje, vydělává, směřuje k témuž jako zástupy jiných, jeho tužby jsou naprosto obvyklé. Okem byste o něj nezavadili - fádní široký obličej, ničím neinspirující oblečení, lehce obézní tělo, prostě skutečnosti prozrazující průměrnou spotřebu, ni bídu, ni blahobyt. Svit v jeho oku je mdlý, potažený mázdrou prázdnoty a stereotypu. Ještě se v krátkosti zmiňme o jeho odvrácené, v temné noci množiny ponořené straně...
Už nastavovali zrcadlo? Ozvalo se z prázdnem zejícího rámu dveří. Ještě ne, špitl hlas, ale už se na to začíná zadělávat. Roztřepené okraje, spotřebitelé kultury, hrobaři průměru, stravovací návyky... Co to ten Meduna mele? Už mu fakt nerozumím. A on si zatím civí ze tmy a přestavuje si sám sebe coby intelektuála, své bystré vše pronikající myšlenky. Meduna září leskem skvělosti, jsa králem volí královská slova, ale nikdo ho neposlouchá, šeptá si sám k sobě nešťastník, vzepětí a selhání, zase a opět. Právě teď mu nastavili zrcadlo, dostal doživotí.
Žádné komentáře:
Okomentovat