3990

SJ
Když se vracel po neděli do ateliéru, zaslechl dva bohy, kteří se přeli vysoko na nebesích. Jejich hlasy se rozbíjely o lomoz projíždějících tramvají, povyk dětí na úpatí zahrady, o ševel lidí, kteří byli společností povoláni ke své činnosti. Byl jedním z nich, prostého původu, zrádných ambicí. Manželka mu řekla, aby nebyl manichejský, nebo malicherný. Je sice povolán, ale je třeba být duchem přítomen, utírat prach, hrát si s dětmi. V helmě jeho obličeje stoupalo vzhůru temné indigo. Lidé mu říkali, že jeho nové obrazy mají zvláštní sílu. Jejich základní ladění si asociovali s imaginární postavou tvůrce, který je od svého díla oddělen neprostupnou zdí. Vždyť autor byl již nějaký ten rok mrtev. Oba bohové chatovali u hraní jakéhosi simulátoru. Pohled první osoby se jim zarýval do mysli. Božský mozek měl maximální plastický potenciál, proto každé ráno vstával obrozen, ale bez paměti. Pozoroval zaprášené ulice, prázdné obchody pod lešením a vlající roztrhanou pytlovinu. Vánoce byly opět bez sněhu. Lidé byli apatičtí a šedí, vozovky posolené. V bytě bylo ticho, již několik let čekali na připojení telefonní linky. Absolutno bylo rozbito do lesknoucích se faset paradoxů. Představil si dialog, který usiluje o pochopení. Oddělil jednotlivé složky své postavy, jedna stoupala vzhůru a druhá setrvávala dole pod schodištěm, aby mohla vložit dopis na schránky. Představil si jejich námitky i žal. Žádná slova se nedala vysvětlit, činy k ničemu nepředurčovaly. Věčnost se odehrávala mezi zapnutím hořáku a vzkypěním kávy. Božské hlasy se hádaly čím dál násilněji. Šum temnoty se vyklenul nahoru, snad do světla, snad do nicoty. Oběžné dráhy okolo Země byly tehdy ještě prázdné.

3991

MT
Seděl na zadní sedačce v tiše předoucím Mercedesu. Vůně kožených sedaček se vznášela hned pod základním tónem vonného stromečku. Z rádia se linul operním zpěv a nesrozumitelná obecná němčina. Babička se s dědou dohadovala o minulosti, každý si ji pamatoval odlišně, každý mluvil svým vlastním dialektem. K zapomenutému pečivu se prý po zahradní cestičce vinula fronta mravenců. Nasládlý zápach rozkladu a zapomenutí se převaloval nízko, téměř nerozeznatelně pod slovy. Vyprávění se rozpadalo do jednotlivých kapiček, které odráželi interiér auta. Když se k nim sklonil spatřil ubíhající krajinu ve sféricky deformovaných oknech. Sundal si brýle a svět se rázem zavinul do představ a vůní, do pečlivě vedených jednotlivých gest. Věděl, že dříve bylo umění rámováno konvencí jako určité místo ve společnosti. Rám zaručoval předvídatelnou pozornost a disciplinující očekávání. Svou nesmrtelnost daroval viteálům, které se vztahovaly k jeho rodinné historii, k melancholii dětství, k pokladnici a tajemství videokazet západoněmecké provenience. Jím zakouzlené předměty ho činili nehmotným, oproštěným od koloběhu hmoty, od úpadku a regenerace. Vše podstatné se k němu dostávalo v režimu náhody. Skrz dynamiku identit se spolu s dalšími výtečníky jeho generace podílel na rozšiřování rámu konvencí. Jeho rozptýlení, kdy rám byl všude a nikde současně, narušilo symbolický řád a zapříčinilo kolaps pozornosti k věcem umění a učinilo tak z kultury živelnou katastrofu, která umožňovala další a další kroky ve směru domestikace prvního ze všech domestikantů, tedy člověka. Samozřejmě mimo koček, u nich nebylo vůbec jasné, kdo si podmanil koho. Kočky ostatně vždy upřednostňoval před psy. Stejně jako vždy preferoval neproniknutelnost slepic, temnotu darkroomu hluboko za kvokáním na nepříliš naklizeném dvorku místních dějin.

3992

PBL
Na poslední cigaretu se posadil u břehu jezera. Šlukoval a za zády se mu ježil les věžáků v mezinárodním slohu parametrické architektury. Dřívější brownfieldy byly zalidněné odpočívajícími lidmi. Zima se konečně změnila v jaro, slunce nabralo sílu a příjemně hřálo na kůži. Přešel silnici následován rachocením koleček kufru do letadla. Sledoval opatrně tenkou modrou čáru, která ho záhy dovedla k te správné odbavovací hale. Rušné prostranství nechal za zády a vstoupil do budovy. Prostoupila ho vlhkost snícího univerzalismu a jemná kolínská Music for Airports. Nad jedním z gatů se uhnízdil roj vos. Nekonečný dům stvoření temně hučel na pozadí ambientního ruchu a spěšně odbavovaných cestujících. Bezpečnostní rámy uváděly zákazníky aerolinií do jiného světa. Kdo neprošel, musel roztáhnout ruce a podrobit se prohlídce znovu. V noci, hodinu před zazvoněním budíku, ho probudila žena a svěřila se mu, že ji vyslali do vesmíru. Časová kapsle obsahovala anachronickou toxicitu, larvy vosích královen, existenciální bujení, estetiku bource morušového i několik objemných knih od Thomase Manna, k nimž si přibalila Kosmos, jak případné, od jejího oblíbeného Gombrowicze. Pak se rozplakala, že už se nikdy neuvidí. Pokusil se ji utěšit. Pak zazvonil budík a byl čas vyrazit. Z visícího hnízda se odlepovaly ošklivé vrstvy starých světů, které se jen s obtížemi pokoušely splynout se zdejším prostředím. Mezi aluminiovými voštinami se hemžily dělnice. Statisíce blanitých křídel. Milióny složených očí.

3993

JM
Pokud umístíte budovu doprostřed pozemku, přijdete o kus výměry, kterou byste mohli smysluplně využít. Dobrá půda bude čím dál vzácnější, stejně jako přátelské sousedství. Naštěstí tento dům stojí u plotu. Přístupovou cestu lemují mladé ovocné stromky. Většinou švestky. Realitní agent se snažil najít nové a další superlativy. Celé rodině se líbila geometrie Fibonacciho posloupnosti vepsaná pod základní dispozicí zahrady a domu. Ještě si bude muset na katastru ověřit, jestli je vše, jak se na první pohled jeví. Manželka byla nadšená. Nad sedlovou střechou domu se zdvíhala silueta jizerských hor. Zvedaly se na jednou v jednom náhlém zlomu, a nikoliv postupně z roviny, přes podhůří až nejvyšším vrcholům. Dříve holé svahy se začínaly ježit mladými stromy. Agent řekl, čtverec, on mu namítl spíše pětiúhelník, musíte vzít v potaz i studnu. Agent na ně šelmovsky mrkl, pak jim energicky zapumpoval rukama a byl pryč. Voda ze studny byla jiskřivě chladná. Při zpáteční cestě spolu probírali stěhování, přestupy do jiných škol i změnu zaměstnání. Dálnice byla prázdná, takže silniční práce nepůsobily obvyklé zácpy. Hovor meandroval a sedimentoval v siločárách mramoru. Pravda obsažená v předsudcích svítila do tmy, zblízka bylo možné spatřit ji obetkávající pavoučí sítě i rej drobného hmyzu. Pravda nesčetných usazenin se ukazovala v geologickém profilu pod živým hovorem. Minulost ustavovala hranice, které bylo možné překročit až do nedalekého Ochranova. Nastavil do navigace cestu a vydali se po ní do starého domova. Stěhování bylo hygienou, která jim a jemu zvlášť umožní zbavit se parazitujících předmětů, z domácnosti i ateliéru. Doufal, že i mnohých nadbytečných idejí. Ačkoliv vždy přemýšlel o prázdné ploše jako o lži, čím dál více si prázdna cenil. Některé ideje se rozhodl nahradit prostým jednáním. Bylo se nutné s nimi sžít, stejně jako s nevyhnutelnou přítomností bakterií. 

3994

PD
Musela dočasně odložit své povolání. Okolostojící měli pocit, že se vysvlékla ze své kůže. Roste, rozšiřuje se do všech světových stran. Co je nahoře, je dole. Plytkost se proměňovala v rozsáhlost. Malé suvenýry položila za elastickou membránu neodkladných povinností. Vyprat, vyžehlit, uvařit, jít vpředu, hlídat si své a usmívat se. To především. Místností zvolna tekla nařasená volně splývající látka. Předělovala prostor na dvě poloviny. Byla snadno k překročení, ale zdaleka viditelná. Do blízkého prostoru pronikal nekonečný volně povlávající feed zvyšujících se standardů z Instagramu. Influencerky splývaly s vrkáním holubů na parapetu. Vzhlédla k oknu a zahlédla jen odcházející čas. Každý člověk potřebuje k životu určité podmínky. Za Bertolda Brechta jiné než dnes. Nároky a práva se jí jako trny zabodávaly do měkké kůže. Zadala do Googlu své jméno. V průběhu let byli informace různě hierarchizované, algoritmus se proměňoval, aniž by to bylo v jeho zjevu patrné. Na první pohled bylo vše při starém. Otevřela krabici a zašla hluboko do lesa. Cesta se změnila v pěšinu. Pěšina se rozpustila v hustém podrostu, z kterého byl slyšet šramot skrývajících se zvířat. Chtěla přemluvit několik dryád, ačkoliv zatím nevěděla k čemu. Zatím nespatřila ani jejich siluetu. Brokilon mlčel. Večer se utábořila. Seděla a hleděla do tmy hrudníku. Na unavené, rozbolavělé tělo žvýkala kostival. Když ráno procitla, stály tiše okolo ní. Štíhlé a splývající se svými stromy. Jedna po druhé jí říkaly, že největší radost jim působí pohled na půdu, hlínu, bláto i popukanou zem. Hlína má svoji vláčnost, barevnost, strukturu i latentní tvar. Cítí tak v dlani kus celého světa. Nejvíce je vzrušuje prostor uvnitř, kde hlína ožívá a ze semene se stává klíčkem k fotosyntéze a novému životu. Tak se cítí být zahrnuty do jeho běhu. Podobenství o jeskyni se obrátilo naruby. Stalaktity a stalagmity se ježily do volného prostoru. Pravda se rozdělila do příliš mnoha souběžných a jednotlivě nenáročných úkolů. Existují dveře, které zavřela až do konce světa.

3995

IP
Po víkendu se vrátil domů. Vyvětral, utřel prach. Vyluxoval. Zahradu v zimě nebylo třeba udržovat. Zapnul počítač. Z komody prýštily zamrznuté potůčky karmínové krve. Vzal do ruky kuličku starého vosku. Podle Reného Descartese a Petra Vaňouse nejstabilnějšího materiálu ve vesmíru. Zavřel oči. Už se šeřilo. Jel opatrně do kopce, silnice byla kluzká. Odemkl branku, prošel přes deštěm nasáklý trávník. Zul se. Vzduch v obýváku pomalu chladnul. Kocour usazený v ušáku jen líně zvedl hlavu. Prohnul vypelichaný hřbet a otočil se na druhou stranu. Ani okem o něj nezavadil. Nalil do misky novou vodu a nasypal granule. Zavřel oči. Otoč se. Ještě kousek. Namočil ruce do grafitu a pokusil se z modelova obličeje setřít jedinečnost. Stojí k sobě zády. Když si oholil hlavu, bylo možné na temenu spatřit růži, kterou běžně zakrývaly vlasy. Chtěl ho lapit, ačkoliv jeho elementem byl vzduch. Vítr uvězněný v čase. Za víčky se mu formovaly oddenky tradice a řádu. Přesnost mu byla tělem v trní. S vážným úžasem pochopil. V této noci jeho smrtelných očí, do níž nyní sestupoval, ho také čekala láska a nebezpečí. V poslední komnatě, uprostřed snítek sedmikrásek.

3996

PS
Vždy když uhodil mráz, našel ho otec s přilepeným jazykem k ledové klice. Byl jako pes, který zapomněl, že hůl v jeho tlamě mu brání vstoupit. Od dětství se rád vrtal v nejrůznějších hlavolamech a myšlenkových experimentech. Když ráno čekali na otevření budovy základní školy, jeho spolužáci se přirozeně shromažďovali okolo něj. Spolužačky si ho zatím nevšímaly. Ostatně, bylo to vzájemné. Tu nechal před jejich zraky levitovat malý kámen. Jindy jim vyprávěl o mnoha spojených bytech uprostřed Holešovic. O slojích a štolách dolů na grafit. O zavřených očích mágů, za nimiž se koná kongres nahodilých a současně nespočetných odborníků na jedno vylosované téma. Iluze jim dávala zapomenout na nedostatečnost vlastního dětství. Během střední školy se zavrtal do kultury jako krtek do tajných služeb. Stal se agentem libida a stínu. Jeho myšlenkové experimenty bylo možné vykládat jako efektivní úsporná opatření. Důsledky škrtů ho vedly k novému a dalšímu. Jeden lidský člověk učinil předsevzetí, že nakreslí svět, a během let našel ve změti čar, škrtanců a proměňujících se synapsí vlastní tvář.

3997

AV
Pršelo. Vítr s deštěm se opíral do okenních tabulí. V kuchyni mu na plotně už dvě hodiny bublal hovězí vývar. Mraky se kupily nad horami do výšky. Zavolali mu z Česka, že obrazy už naložili do kurkumy. Měl rád její prašný povrch, tolik jiný než lesk iPhonu, přitažlivější než roztržité pozornosti se dožadující Instagram. Vyšel na zahradu. Obešel ji kolem dokola. Její půdorys ho neznámo proč uspokojoval. Klíčky plevele, které si dovezl ze Sokotry, již vyrazily z hlíny ležérně rozvržených záhonů. Obrazy v patře zatím zvolna prosychaly. Odér terpentýnu se mísil s vývarem a odérem koření. V poznámkách měl napsáno, že celé odpoledne má strouhat hlínu a pak ji přikrýt mokrým hadrem. Postupoval krok za krokem. Poodstoupil, jeho pohled pronikal nebo ulpíval na samotné hmotě, invazivně i šetrně. Pomyslel si, kde by byl Polke bez Picabiova štěrkopísku, vykopané základy zalil vrstvou náhodně nalezených forem. O své nástroje příliš nepečoval. Dusivé vlastnosti péče mu nebyly vlastní. Pokusil se jazyk, který byl sycen na míru šitou reklamou, ohnout, aby se dotkl špičky svého čela, svého frontálního laloku. Rýže nasákla olejem a v silném aromatickém vývaru postupně změkla. Nebe se rozjasnilo a stíny prodloužily. Za počínajícího podvečerního chladu vyrazili společně k moři, dolů serpentýnami k malé oblázkové pláži. Voda byla studená. Obzor moře kupodivu prázdný, indigově modrý čtverec bez siločar kontejnerové přepravy. Geometrie mu byla ideou, a nikoliv rýsováním. Smích. Běh. Husí kůže. Nevyhnutelné je to, čemu se vyhnout nelze. Po každé prodlevě přichází pokračování. Nestaral se o vývoj ani progres, momenty se v čase seskupovaly jako oblačnost za obzorem tak jako tak.

3998

JŠ
Vyšel ze suterénu metra. Prošel po chodníku, který rozděloval park na dvě výměrou shodné části. U domu, jehož číslo popisné odpovídalo druhé odmocnině výměry jedné části v metrech, zazvonil. Z domovního zvonku se ozval nevrlý ženský hlas. Haló, my žádné letáky nechceme. Ale to jste vy, tak pojďte nahoru. Zabzučelo to, zámek klapl. Otevřel do chodby domu a rychle vyšel do prvního patra, kde ve dveřích stála štíhlá čtyřicátnice. Když se ujistila, že je tím, kým má být, pustila ho dovnitř. V mezonetovém bytě se vznášely zlaté šupinky prachu, koberec s vysokým chlupem tlumil jeho kroky. Upozornila, že každý nadbytečný vjem mu působí bolest. Posadil se, kam mu ukázala, a na iPhonu zapnul diktafon. Pak dvě hodiny poslouchal jeho šustivý hlas, pozoroval nejasnou siluetu proti staženým roletám. V pokoji cítil ladně se pohybující kočky. Záhyby tmy zmnožovaly jejich počet, stejně jako i jeho suchý, o kameny skřípající hlas. Pravil, nikdo nemůže očekávat, že ve svém věku oplývám prvním z elementů, tedy ohněm. Cítím se jako země, velmi unavená země. Dodal. Každý okamžik je jako nabitá zbraň. V každé chvíli může třikrát zakokrhat kohout. A každý okamžik může být chůzí po trávě ráje. Chtělo se mu dát mu napít, ale netroufl si. Měl ještě něco na jazyku, když se loučili. Ale zapomněl co. Já jsem Matylda, křikla za ním do zavírajících se dveří. Vracel se jinudy, okolo hranatého náměstí a pak po můstku přes kolejiště. Pro kontrolu si za chůze pustil pořízený záznam. Bum.

3999

JH
Víte, povím vám příhodu. Jednou jsem měl vyrobit postavu pro podstavec před vchodem do jedné fabriky. Klíče od domova měla pověšené kolem krku. Kouřila ukrytá před učiteli školy života, kteří seděli ve sborovně hned za nejbližším rohem. Vymodeloval jsem uříznuté ruce. Ty náhle oživly. Vyšly z domova do cvrkotu ulice. Proud lidí je strhl s sebou a hladina se za nimi zavřela. Žena mezitím ušila uniformu pro loutku o velikosti jednoho českého sochaře. Loutka se nadechla a pravila: „Přeji pevné zdraví“. Pomyslel jsem si, buď pevné zdraví, nebo rychlou smrt. Vážnost už není na místě, směšnost bude novou vážností, však také cín z konce šedesátých let něco vážil. „Dobré ráno, mistře“, mě stále po ránu zdraví erekce v zrcadle. Víte, vzpomněl jsem si tuhle, ruce, než mi sešly z očí, se zeptaly, „mistře, proč máme tak podivně deformované palce?“ Toho si važte, povídám, tomu se říká modelérský palec. Co naplat, už si mnoho nepamatuji, vzpomínky mi splývají s četbou. Loutky jednotlivých orgánů i funkcí postupně odcházejí k horizontu paměti. Protože nemám počítač, tak jsem se až z televizních zpráv dozvěděl, že pohřešované ruce byly nalezeny. Prý byly na jedné zahradě ve středních Čechách zakopány přes třicet let. Když mi je dovezli, pomohl jsem s jejich rekonvalescencí. Bronzolitci je pak znovu odlili, pasíři zkultivovali. Ruce ožily a vzpomněly si, že šly osudu naproti. Každé téma bylo využito a beze zbytku stráveno. Existencialismus se jim proměnil v pozornost a jednoduchost. Humor v otevřenou náruč. Zjevné zlo hmoty v oblé tvary a syté barvy konformismu. Husy rozdělené podle zastávaných názorů a jednotlivých stavení se řadily na cestě desítky let, pak je i s jejich kejháním a syčení sebral pochod a ony se vydaly na pastvu pro oči. Sebral jsem husí brk a sepsal vlastní ortel. Jsem ten, které mu šly věci pěkně od ruky. Kdysi se tomu říkávalo mít fortel. Ale chválou se nic nestává lepší, proto jí nepřipisujte důležitost.

4000

JHFH
Vsadil jsem na mezní případ, řekl. Moje máma mi vždy doporučovala, že když nevím, že mám vsadit na mezní případ. A já si fakt rady nevěděl. Funguje to? Popichoval ten druhý. Moc ne, přiznal neochotně. Jednou jeden pedagog na Akademii zvolal, čím více se spolu budete hádat, tím méně kvalitní budou artefakty, které vytváříte, a vice versa. Domníval jsem se, že spolužáci neví, co znamená vice versa, tak jsem jim to chtěl vysvětlit. Povídám: Když se budete pořád hádat, budete vytvářet naprostý brak, a když spolu budete v souladu, vaše umění dosáhne té nejvyšší kvality. Koneckonců i moudrá makovice ve večerníčku O makové panence a motýlu Emanuelovi produkovala metadon nejvyšší světové kvality. Tady to ale smrdí, poznamenal druhý. Tak vyvětrej. Ale tím se nám dovnitř dostane zima. Vzájemně se špičkovali a jejich slova se mísila s odérem místnosti. Pustili si rozhovor amerického breadtubera ContraArrow s postarší psychiatričkou o pozitivním přístupu k AI. Mladý muž opět použil jednu ze svých argumentačních fint. To je idiot, vydechli současně. Za okny se kymácely svěšené větve vzrostlých smrků. Liják bubnoval na plechovou střechu. Už tři hodiny štípali dráty. Roztřídili dopisy, vyřídili emaily, odpověděli na zprávy na instáči, nahráli pár reelsů. Přímotop přispíval ke globálními oteplení jejich ateliéru, výpary z mokrých šatů stoupaly ke stropu. Knížka rozhovorů s Vladimírem Špidlou měla slepené a vlhkem pokroucené listy. Bývalý premiér mluvil důvěryhodně, ale nepříliš atraktivně. Dle jeho slov mohou být rozdíly a konflikty světa spojeny bratrstvím metafory. Ale lidé jako vždy upřednostňovali drama a nezralost. Nasazení zadničky oproti plození potomků. Četl jsi to? Ne, ale slyšel jsem, že každá aktivita je jen situační a poziční jednání. Trumfovali se, kdo z lepenkové krabice minulosti vytáhne ošklivější umělecký výkon. Nikoliv noc, ale způsob byl klíč a ve slově trumf se ukrýval průnik jména Trump a slova triumf. Nestraš, řekl. Naopak, kámo, z trosek levice povstane naděje, opáčil. Historické znemožnění je iluze a mezní případy hovadina, navázal. Vice versa, koukni, co děláme, hrabeme se ve odpadcích internalizovaného kapitalismu.

4001

ZF
Konečně dostali výjezdní doložku i devizový příslib, a tak mohli vyjet po patnácti letech znovu do Francie. Manžel řídil. Doslovně i přeneseně. Její ambice byly o tolik menší než jeho žárlivost, vzhledem ke svému zdraví byla ráda, že bílé mraky putují oblohou, že pastviny jsou plné skotu a ovcí, že se zdejší lidé na sebe smějí. Soustředila se na bosou nohu, která byla zaplavována studenou vodou Atlantiku. Za nízkým kamenitým návrším se tyčily žulové kameny. Některé se přinesli lidé, zbývající velký pevninský ledovec během pleistocénu. Stromy byly pod náporem neustálého pročesávání sehnuty směrem do vnitrozemí. Poslední text v jejím katalogu se nesl v duchu lyriky a zmiňování ženského údělu. Myslela si svoje. Když potkala jeho autorku, nechala si svůj názor raději pro sebe, nemá cenu hned dělat zlou krev. Přemýšlela, jestli vycítila její rozladění. Doufala, že ne, přece ji naopak pochválila. Docela jí to slušelo. Zalistovala časopisem pro hospodyňky, kde se redaktoři s početnými zástupy čtenářek dělily o rozličné způsoby, jak alespoň zčásti kontrolovat nepoddajnou hmotu. Jak pečovat o vlhkost hlíny, jemnost příze, pravidelnost osnovy a hladkost švů. Pečlivě upravené a naklizené pokoje představovaly neprodyšnou celu, vlhkost vydechující doupě, do kterého se skrčili její představy o budoucnosti, o údělu a rovnoprávnosti. Střepem usušené květiny vyřízla ve vlhké hlíně díru a vstoupila dovnitř. Přechod mezi jedním a druhým se snažila prožít, mizející potůček horké krve omýval její nohy. Rozpraskané paty si minulou neděli potřela zbytky zakyslého mléka. Pomalu se jí hojily. Kameninová dlažba byla kluzká. Raději dávala pozor. Hleděla do tmy skrz svíčku, která proměňovala čas v hmotu a která tak ustavovala základní černě sametovou jednotu. Reliéf plamenu svíčky si ponechala pro příští dny.

4002

SK
Okolo rozhledny se široko daleko táhly pruhy podzimních polí. Točité schodiště se obtáčelo kolem osy vzteku a zlosti. Neintegrované stíny negativity se převlékly za dalekou viditelnost. České středohoří se skrz podzimní velmi transparentní vzduch přiblížilo fyzicky na dotek. Z rokle stoupal olejnatý dým opékaných šašlinků ukrajinských rodin. Domky lemující batiku luk a polí, glazuru průmyslové zóny, zvlněný proud dálnice byly obývány střední třídou nově vynalézaných symbolů. Vše kolotalo pohybem. Vnějšek se smysly i látkovou výměnou propojoval s vnitřkem. Její dcera nakreslila v prostranství dětského hřiště postavu utkanou z křídových hvězd. Lopotila se opečovávanou krajinou přítomnosti, od hlavy k patě umazaná od hlíny. Vzpomněla si na legendárního pražského bezdomovce, který měl své veškeré oblečení vlastnoručně ušité z nalezených a darovaných oděvů, igelitů, útržků zdarma rozdávaných reklamních letáků. Byl příchozím z budoucnosti, který záhy zemřel na přítomnost. Oranice vydechovala průmyslově dodávané dusičnany. Celá zeměkoule byla a bude živá. Mami, koupíš mi zmrzku. Pohlédla dolů a spatřila roztékající se šmoulí hmotu a bzučení vos. Modrá se jí spojila se žlutou, žlutá s banánem, banán s loupáním, loupání s podstatou, podstata s esencí, esence se vztahy a ta s jednotlivými detaily, z nichž povstávala její paměť. Její přítel se vrátil z hospody, zeptala se ho, jak se mají jejich společní přátelé. Pokrčil rameny a odvětil, že se bavili o umělé inteligenci. Dcera tiše oddechovala za závěsem, přítel usnul a začal chrápat. Přivřela dveře. Průsvitné vrstvy akvarelu tiše zatáhly záclonu letní noci. Modelovala ležící figuru, její hliněné tělo se nebálo ani vztahů, ani vlastní proměny.

4003

MK
Svlékli se do naha a běželi skrz makové pole. Hluk vyplašil hejno špačků a uživatele fentanylu. Se smíchem se zhroutili na zem. Nemůžu popadnout dech. Já taky ne. Nutkání je nepříjemně píchalo pod bránicí. Okolo se kolébaly moudré makovice s nákladem světové kvality. Přelistovali. Ze záchodu tekla krev a splašky. Toaletní papír samozřejmě žádný. Věšák na dveřích byl urvaný. Prohlížel si nejnovější zprávy z feedu sítě X. Západní levicoví liberálové pochodovali za práva. Jiní s malým j mluvili o poslání a úkolech. Teorie mohla nabízet pozoruhodné podněty, ale plodila spíše obludnosti a muzeální artefakty. V komentářích někteří dodávali, že zlo jsou skořápky starých světů. Lid dával populistům odpuštění. Hříchy neblahého charismatu byly zapomenuty v proudu kalné, líně se valící řeky. Vzteky vytrhl knihu z vazby, nemohl uvěřit tolika temným koutům humoru, příliš mnoha fasetám ironie. Detektivův pršiplášť nepostrádal magickou moc. Na patitulu byl vyobrazen slepý muž. Snad Homér, možná Borges, snad Pew. Ilustrátorova ruka ho ale nepěkně pokroutila do tvaru komiksové postavy. Název knihy byl nečitelný.

4004

ST
Svítilo slunce. Za otevřenými okny praskaly stébla suché neposekané trávy. Slyšela oči daleko za větvemi, viděla kroužící káňata nad vrcholy kopců. Za chvíli bude poledne a slunce vyžene poslední zbytky vánku z hlubokých zaříznutých údolí za jejich vesnicí. Její sny se proměnily ve filmy o uších, které měly pochopení pro jiné jazyky. Prudkými záhyby serpentýn se spustili do přístavního města. Obkružovali údolí jako voda vtékající do odtoku. Dřív si myslela, že obrazy mají být polemikou se svými předchůdci. Nebo později prohlášením vůči nárokům a rodovým stereotypům. Pak se v souladu s tradičním výkladem zavrtala do malby ve směru Coriolisovy síly, ačkoliv o směru pohybu rozhodovalo mnohé, včetně rodinné knihovny, prvních vzpomínek, které tonuly ve zlatavé zeleni. Obrazy se tak staly sítěmi, které jí postupně vydávaly své úlovky. V přístavu se kymácely výletní plachetnice, rackové nabírali výšku ve stoupavých proudech teplého vzduchu. Provoz byl mírný. Hluk sem tak jedoucího auta byl ponořen do základního nálevu šplouchání, třepotání lněných plachet a od středomoří neodmyslitelných cikád. Ačkoliv nebyla švýcarským žoldnéřem, nevyhnula se nostalgii, jejíž žold byl navíc nejistý a nepravidelný. Teď odboč na hlavní, řekla. Třikrát objeli kruhový objezd, než trefili správnou odbočku. Třikrát obešla území malby, než se rozhodla, že protagonisté obrazů jsou z masa a kostí, že mnohočetné exponování prožitků lze zobecnit jako rozpravu o metodě. Forma žádné ilustrace nenesla vinu volného umění. Expanze jeho hranic vedla k pocitům řídkosti a zmatení. Zaparkovali. Vystoupila z vozidla. Horko se odráželo od rozpálených kamenů. Sestoupila až k formám ilustrace, prosmekla se úzkým průchodem mezi definicemi až k navždy zavřeným knihám, k imaginaci za rychlými pohyby očí a za bludnými dráhami limbického systému. Za jeho klení se zbavila klíčků od auta, i staří Helvéti, jdouce do boje, zapálili své příbytky. Vítr, který jí čechral vlasy, nesl mnoho povědomých hlasů. Všechny proklínaly kouzlo přítomného okamžiku.

4005

HF
Podél silnice stála zaparkovaná šňůra aut. Bolely ji nohy. Dnešní den šla celý čas po tvrdém asfaltu. Dobrovolná samota, lehký batoh s věcmi na zádech a ze všech stran se sbíhající potůčky jednotlivců ji udržovaly v tempu. Neměla s sebou mapu, ale kupodivu nebloudila. Krajina byla bez stromů přehledná. Občas odpočívala a během zastavení kreslila města za dálničními nadjezdy a věnci supermarketů. Vždyť objevovat neznámé není výsadou Sindibáda, Darwina nebo Erika Rudého. V každém je něco z objevitele. Nejdřív každý objevuje, co je sladké, slané, měkké, hladké, hrubé, objevuje barvy lesa, daleké perspektivy za o něco více než dvaceti písmeny. Pak přicházejí cesty, tváře, města a ostrovy, aby nakonec poznala svou vlastní nevědomost. Nesla si s sebou knihy, které nečetla, a jak pokračovala v putování, vracela se v mysli hlouběji do minulosti. K zapomenutým detailům, k dozlatova vyleštěným jablkům, k pokrouceným stromům mezi vesnicemi. K liškám, co dávají dobrou noc. K elementům, které chrání domácí zvířata. K zametání stop před plíživou abstrakcí. Večer si postavila v kempu svůj malý stan, vystála frontu k pultu na občerstvení a objednala si čaj. Než ho donesli, oslovili ji od vedlejšího stolu, jestli by je nemohla vyfotit. Usmívali se. Před nimi na stole ležela ručně zpracovaná mapa jednoho místa.

4006

RN
Bylo už pondělí dopoledne. Ležel s dětmi na koberci. Jeho vysoký chlup ho lechtal na zátylku. Obě ratolesti okolo něj vlastně poskakovaly a házely po sobě plastovými hračkami. Ještě včera se vznášel ve štíhlém trupu letadla vysoko nad Atlantským oceánem. Vysoko nad mraky, mezi jedním a druhým. Mobil měl přepnutý do režimu letadla. Řekl jsi to. Ne, neřekl. Neudělal jsem to. Udělal. Viděl jsem tě. Neviděl. Bylo. Nebylo. Dohadovaly se čím dál plačtivější dětské hlásky. Imaginace modernistů se rozbíjela o pružné a lehké tvary stylizovaných zvířat. Tvrzený polyuretan byl příjemný na omak, aerodynamický tunel světa zaobloval tvary a smiřoval neživé s organickým. Nekonečný sloup se zvedal jen kousek nad koruny stromů v Târgu Jiu. Vždy, když si představil, že ohýbá hlavu blíž k zemi, zvedl se sloup výš. Děti vylezly na zeď fiktivní zahrady, kde si v iPadu pustily pohádku. Discord převrátil v Ponnyvillu vše na hlavu. V pěstěné symetrii zavládl zmatek. Z hodin se linuly první tóny A Dream of Spring od George R. R. Martina. Soulová melodie se spojovala s měkkými tvary roztékajícího se ementálského sýra, které se mu stále vracely do mysli. Poníci díky společnému přátelství přemohli nákazu nesouměrnosti. Navzdory zlovolným promptům seskočili i s dětmi a s odřenými koleny na druhé straně, kde se za železnou brankou otevírala spleť příčin a následků, stinná klenba užitečných i plevelných stromů, blízké i vzdálené. Šramot v podrostu jim byl hádankou, stejně jako je umění Ithakou, zelenou věčností beze všech zázraků. Z dřímoty ho vytrhl pláč a slina stékající z koutku úst.

4007

EK
Natáhla paži podél omšelé zdi přístavního města. Cítila dotyk vápnem obílené omítky i její přerušování časem zčernalými trámy. Ve štíhlých prstech držela křídu. Ruka začala pomalu padat dolů, okolo čepu ramenního kloubu opsala plynulým pohybem oblouk kavkazského křídové kruhu. Každá hranice mohla být sporem o půdu nebo o následnictví modernistické tradice ve stále zmatenějším cyklu ročních období. Bylo parno. Usedla do stínu na trávník a pozorovala odjíždějící lodě. Když vyjížděly z klidných vod přístavu elegantně se vyhouply na vzdutou zídku zčeřeného proudu. Její mysl vyšplhala po stěžni a usadila se v koši vraního hnízda. Nad oblaky nízké mlhy se v dálce kolébaly kostelní věže vzdalujícího se města. Slyšela, že naprázdno otevírá ústa. Viděla tichý šepot za zvuků zkoušky sirén. Hra se odehrávala ve hře existence. Lodní šroub za sebou zanechával na modrém nebi kondenzační páry. Cítila, že cítí. Dodavatelsko-odběratelské řetězce se pomalu rozestupovaly, aby uvolnily místo ekonomicko-ekologickému zánětu. Na palubě se přesypával písek ze strany na stranu. Kompas mířil časem vpřed. Povšimla si strak, jak z písku vytahují zbytky starých kultur. Vzduch byl prosycen patinou léta a solí vybělených prken. Bílé čepice vln řekly: „Obvykle mluvíme v podobenstvích“. Plastové láhve a špína stržená proudem nebojácně odvětily: „Optimismus je pocit, ale nikoliv výsledek“. Zbytek hovoru se ztratil v čím znečištěnějších vodách Evropy.

4008

DF
Ráno se probudil, aby zamáčkl budík na mobilu dříve, než začne vyzvánět. Zdálo se mu, že otec vydělával peníze a sourozenci byli ve škole. O samotě za oknem si uvědomil, že existuje průsvitná bytost, kterou hledáme a která hledá nás. Věděl, že není ptákem utvořeným z ptáků, myslel si, že není cestou z písmen a hlásek, která prochází časem. Byl si jistý, čím není. Skořápka ve vykradeném hnízdě byla hrdě prázdná. Zkontroloval emaily. Usnul, aby byl na místě o pět minut dřív. Včerejšek se mu pomalu rozležel v hlavě. Na stole nalezl roztříděné skořápky mlžů, zbytky gumového těsnění, ulomenou nohu cínového SJW, zítřejší světlušky, prastaré memy, hrací karty, potrhané režné provázky anekdot, pestrobarevné peří, vlídně zahalená zrcadla starších žen, krystaly kalcitu i pemzu z Egejského moře, bludné kameny estetické homeopatie, spletité labyrinty náhodných pachů, řadu nepotlačitelných literárních tropů i vzpomínek na svědectví času, kusy vymodelované hlíny na konci jeskyně, praskliny ze dna zákopů kulturních válek, předměty, které neobsahují žádné básně, tlumený štěkot v domech u pláže, sílu slabosti a nit svazující neporovnatelné. Něco vyleštil, něčemu ponechal patinu. Vzhlédl k hodinám. Přemýšlel o velikosti a vrátil se ke své dlani. Za zády neobvyklého rozhodnutí zůstat rozumný se krčily beztvaré šmouhy. Nepravidelnosti v osnově vzájemných pracovních a lidských vazeb mu přinášely nepohodlí. Osud jim přiřkl podivnou dobu. 

4009

4010

 

4011

 

4012

4013

 

4014

 

4015

 

4016

4017

 

4018

 

4019

4020

 

4021

 

4022

 

4023

 

4024

 

4025

 

4026

 

4027

 

4028

 

4029

 

4030

 

4031

 

4032

 

4033

 

4034