JH
Víte, povím vám příhodu. Jednou jsem měl vyrobit postavu pro podstavec před vchodem do jedné fabriky. Klíče od domova měla pověšené kolem krku. Kouřila ukrytá před učiteli školy života, kteří seděli ve sborovně hned za nejbližším rohem. Vymodeloval jsem uříznuté ruce. Ty náhle oživly. Vyšly z domova do cvrkotu ulice. Proud lidí je strhl s sebou a hladina se za nimi zavřela. Žena mezitím ušila uniformu pro loutku o velikosti jednoho českého sochaře. Loutka se nadechla a pravila: „Přeji pevné zdraví“. Pomyslel jsem si, buď pevné zdraví, nebo rychlou smrt. Vážnost už není na místě, směšnost bude novou vážností, však také cín z konce šedesátých let něco vážil. „Dobré ráno, mistře“, mě stále po ránu zdraví erekce v zrcadle. Víte, vzpomněl jsem si tuhle, ruce, než mi sešly z očí, se zeptaly, „mistře, proč máme tak podivně deformované palce?“ Toho si važte, povídám, tomu se říká modelérský palec. Co naplat, už si mnoho nepamatuji, vzpomínky mi splývají s četbou. Loutky jednotlivých orgánů i funkcí postupně odcházejí k horizontu paměti. Protože nemám počítač, tak jsem se až z televizních zpráv dozvěděl, že pohřešované ruce byly nalezeny. Prý byly na jedné zahradě ve středních Čechách zakopány přes třicet let. Když mi je dovezli, pomohl jsem s jejich rekonvalescencí. Bronzolitci je pak znovu odlili, pasíři zkultivovali. Ruce ožily a vzpomněly si, že šly osudu naproti. Každé téma bylo využito a beze zbytku stráveno. Existencialismus se jim proměnil v pozornost a jednoduchost. Humor v otevřenou náruč. Zjevné zlo hmoty v oblé tvary a syté barvy konformismu. Husy rozdělené podle zastávaných názorů a jednotlivých stavení se řadily na cestě desítky let, pak je i s jejich kejháním a syčení sebral pochod a ony se vydaly na pastvu pro oči. Sebral jsem husí brk a sepsal vlastní ortel. Jsem ten, které mu šly věci pěkně od ruky. Kdysi se tomu říkávalo mít fortel. Ale chválou se nic nestává lepší, proto jí nepřipisujte důležitost.
Víte, povím vám příhodu. Jednou jsem měl vyrobit postavu pro podstavec před vchodem do jedné fabriky. Klíče od domova měla pověšené kolem krku. Kouřila ukrytá před učiteli školy života, kteří seděli ve sborovně hned za nejbližším rohem. Vymodeloval jsem uříznuté ruce. Ty náhle oživly. Vyšly z domova do cvrkotu ulice. Proud lidí je strhl s sebou a hladina se za nimi zavřela. Žena mezitím ušila uniformu pro loutku o velikosti jednoho českého sochaře. Loutka se nadechla a pravila: „Přeji pevné zdraví“. Pomyslel jsem si, buď pevné zdraví, nebo rychlou smrt. Vážnost už není na místě, směšnost bude novou vážností, však také cín z konce šedesátých let něco vážil. „Dobré ráno, mistře“, mě stále po ránu zdraví erekce v zrcadle. Víte, vzpomněl jsem si tuhle, ruce, než mi sešly z očí, se zeptaly, „mistře, proč máme tak podivně deformované palce?“ Toho si važte, povídám, tomu se říká modelérský palec. Co naplat, už si mnoho nepamatuji, vzpomínky mi splývají s četbou. Loutky jednotlivých orgánů i funkcí postupně odcházejí k horizontu paměti. Protože nemám počítač, tak jsem se až z televizních zpráv dozvěděl, že pohřešované ruce byly nalezeny. Prý byly na jedné zahradě ve středních Čechách zakopány přes třicet let. Když mi je dovezli, pomohl jsem s jejich rekonvalescencí. Bronzolitci je pak znovu odlili, pasíři zkultivovali. Ruce ožily a vzpomněly si, že šly osudu naproti. Každé téma bylo využito a beze zbytku stráveno. Existencialismus se jim proměnil v pozornost a jednoduchost. Humor v otevřenou náruč. Zjevné zlo hmoty v oblé tvary a syté barvy konformismu. Husy rozdělené podle zastávaných názorů a jednotlivých stavení se řadily na cestě desítky let, pak je i s jejich kejháním a syčení sebral pochod a ony se vydaly na pastvu pro oči. Sebral jsem husí brk a sepsal vlastní ortel. Jsem ten, které mu šly věci pěkně od ruky. Kdysi se tomu říkávalo mít fortel. Ale chválou se nic nestává lepší, proto jí nepřipisujte důležitost.
Žádné komentáře:
Okomentovat