EK
Natáhla paži podél omšelé zdi přístavního města. Cítila dotyk vápnem obílené omítky i její přerušování časem zčernalými trámy. Ve štíhlých prstech držela křídu. Ruka začala pomalu padat dolů, okolo čepu ramenního kloubu opsala plynulým pohybem oblouk kavkazského křídové kruhu. Každá hranice mohla být sporem o půdu nebo o následnictví modernistické tradice ve stále zmatenějším cyklu ročních období. Bylo parno. Usedla do stínu na trávník a pozorovala odjíždějící lodě. Když vyjížděly z klidných vod přístavu elegantně se vyhouply na vzdutou zídku zčeřeného proudu. Její mysl vyšplhala po stěžni a usadila se v koši vraního hnízda. Nad oblaky nízké mlhy se v dálce kolébaly kostelní věže vzdalujícího se města. Slyšela, že naprázdno otevírá ústa. Viděla tichý šepot za zvuků zkoušky sirén. Hra se odehrávala ve hře existence. Lodní šroub za sebou zanechával na modrém nebi kondenzační páry. Cítila, že cítí. Dodavatelsko-odběratelské řetězce se pomalu rozestupovaly, aby uvolnily místo ekonomicko-ekologickému zánětu. Na palubě se přesypával písek ze strany na stranu. Kompas mířil časem vpřed. Povšimla si strak, jak z písku vytahují zbytky starých kultur. Vzduch byl prosycen patinou léta a solí vybělených prken. Bílé čepice vln řekly: „Obvykle mluvíme v podobenstvích“. Plastové láhve a špína stržená proudem nebojácně odvětily: „Optimismus je pocit, ale nikoliv výsledek“. Zbytek hovoru se ztratil v čím znečištěnějších vodách Evropy.
Natáhla paži podél omšelé zdi přístavního města. Cítila dotyk vápnem obílené omítky i její přerušování časem zčernalými trámy. Ve štíhlých prstech držela křídu. Ruka začala pomalu padat dolů, okolo čepu ramenního kloubu opsala plynulým pohybem oblouk kavkazského křídové kruhu. Každá hranice mohla být sporem o půdu nebo o následnictví modernistické tradice ve stále zmatenějším cyklu ročních období. Bylo parno. Usedla do stínu na trávník a pozorovala odjíždějící lodě. Když vyjížděly z klidných vod přístavu elegantně se vyhouply na vzdutou zídku zčeřeného proudu. Její mysl vyšplhala po stěžni a usadila se v koši vraního hnízda. Nad oblaky nízké mlhy se v dálce kolébaly kostelní věže vzdalujícího se města. Slyšela, že naprázdno otevírá ústa. Viděla tichý šepot za zvuků zkoušky sirén. Hra se odehrávala ve hře existence. Lodní šroub za sebou zanechával na modrém nebi kondenzační páry. Cítila, že cítí. Dodavatelsko-odběratelské řetězce se pomalu rozestupovaly, aby uvolnily místo ekonomicko-ekologickému zánětu. Na palubě se přesypával písek ze strany na stranu. Kompas mířil časem vpřed. Povšimla si strak, jak z písku vytahují zbytky starých kultur. Vzduch byl prosycen patinou léta a solí vybělených prken. Bílé čepice vln řekly: „Obvykle mluvíme v podobenstvích“. Plastové láhve a špína stržená proudem nebojácně odvětily: „Optimismus je pocit, ale nikoliv výsledek“. Zbytek hovoru se ztratil v čím znečištěnějších vodách Evropy.
Žádné komentáře:
Okomentovat